Neviditelný čert

Lucifer: Počátkem roku mi empetr poslal 5 mikropovídek s tím, že je mohu dle svého uvážení postupně vypustit na Neviditelného čerta. Tři z nich se zde již objevily: Za koho mne mají?, Jak jsem se nestal probuzeným, Falešnej metař. Dvě zbývající jsem se rozhodl skloubit do jednoho příspěvku – dvojité mikropovídky. Z těch pěti jsou dle mého uvážení nejbližší.

empetr

Boty

Chovanka Jedličkova ústavu zastoupila svým elektrickým vozejkem cestu chodkyni, která ráno kráčela do práce. Paní to považovala za omluvitelnou chybu řízení a obratně a ladně se vozíku vyhnula. Beze slova šla dále za svými povinnostmi. Sledoval jsem to jako pravý nezúčastněný pozorovatel života, když o pár vteřin později mi dívka na vozejku zahradila cestu. To nebude jen tak, řekl jsem si v duchu. A nebylo. Děvče mi naléhavě něco říkalo. I když jsem se snažil, rozuměl jsem starou belu. „Prosím?“ ptám se. Trpělivě mi žádost zopakovala. Pak ještě jednou. Měla zřejmě zkušenost, že někteří chlapi jsou prostě natvrdlí.

Rozhodil jsem ruce, že fakt nevím, co chce, a omluvil se. Už jsem chtěl jít dál, jenže pak mi došlo, že na konci té věty bylo „body“. Aha body, boty. Sklonil jsem se k jejím botám a snažil se to rozluštit. Na každé botě byly dva zipy a jeden nebyl dopnutý. Chyběl tam kousek plechu, který visí z jezdce. Skoro nic neumím pořádně, ale na zipy jsem mistr. Dotáhl jsem to, zašklebil se na chovanku a pohladil jí bezvládnou nohu. Asi to moc necejtí, blesklo mi hlavou a díval jsem se jí do obličeje. Hledal jsem uspokojení, že je to dobrý, že dál už pojede dokonalá. Koukali jsme na sebe jako vejři a já to trapné mlčení přerušil čímsi určitě děsně vtipným, jak mívám ve zvyku. Holka zařadila rychlost a vydala se k metru. Stál jsem a díval se za ní a dumal o botách a o nohách a o cítění zimy a doteků.

Asi za měsíc jsme se ve stejném místě potkali. Holka se podívala mým směrem, přibrzdila, ale pak zase zrychlila a jela dál a v duchu si říkala: „Stejně mi nerozumí.“

Klánovice

Bylo aprílové počasí zrovna v té studené a větrné podobě, ujel mi vlak a do hospody se mi jít už nechtělo. Vešel jsem do čekárny, kde bylo příjemně vytopeno, na lavici spal tulák a spokojeně pochrupoval. U stěny byla knihovnička s nápisem Knihy nemusíte vracet.

Umím přijímat dary, tak jsem si prohlížel hřbety knih a hledal tu pravou, a bylo mi houby zle. Od pokladny za sebou jsem zaslechl. „Dám dvakrát na hrocha a něco si nechám na zítřek. Nó, tak to taky nevyšlo.“  Dělal jsem, že si čtu v knihovničce, ale zbystřil jsem, kam že si ta stará paní vlastně kupuje lístky. „Dejte mi ještě tady dvakrát na prase a tohle už mi zbyde jen na kapučíno.“ Bylo ticho, nikdo nemluvil, jen tulák chrápal a já si uvědomil, že jsem v tajné sázkové kanceláři, kde krupiér má nádražáckou uniformu a je jím padesátiletá pokladní, a za hráče je tu sedmdesátiletá babka, která si vyrazila na nádraží zahrát hazard. Věděl jsem, že jsem tu dobře. Hráči i tuláci jsou moje krevní skupina. „Prase mi přálo!“ zaradovala se babka. „Tohle si vezmu na živobytí, tohle si nechám na kapučíno a tohle vsadím. Však už jsem tu nechala dost.“

Přijel vlak a já jsem se už nedozvěděl, jak dopadla poslední sázka.  Ale to mi nevadilo, protože jsem se utvrdil, že žiji v nejlepším z možných světů a moje trošku, trošičku melancholická sváteční nálada byla tatam.

01.02.2020, 21:44:55   Publikoval Luciferkomentářů: 4