Axina 18.11.2011, 08:10:31Bylo úterý. Jana se vzbudila dříve než jindy. Rozsvítila lampičku, ale zůstala ještě ležet. Zaplavil ji příjemný pocit, že dnes jde s Bedřichem do kina. To bude ale až navečer. Má celý den na to, aby zjistila, kde Božena leží a navštívila ji. Najednou věděla přesně, jak to zjistí. Vždyť volala Boženě záchranku. Na dispečinku budou vědět, kam byla pacientka převezena.
Devět hodin ráno. Doktor Dvořák strčil hlavu na sesternu. "Helenko, najděte mi kartu paní Boženy Jílkové. To je ten žlučník, co jsme dělali v neděli. A hoďte mi to na lékařák. Díky..."
Bedřich se hned poránu hladce oholil a udělal si pořádnou velkou kávu. Teď si pohvizdoval a psal na papírek, co všechno musí nakoupit, aby mohl udělat chlebíčky. Mohl by je koupit, ale to by nebylo ono. Chce Boženku po kině pozvat k sobě. Na víno a na pár chlebíčků. Nic víc. Je to sice jejich teprve druhá schůzka, ale nějak cítil, že Boženka pozvání přijme. Věřil jí.
Dvě hodiny odpoledne. Jana přistoupila k okénku kartotéky Nemocnice na Homolce. "Dobrý den. Od neděle je u vás hospitalizovaná paní Jílková Božena. Je po operaci žlučníku. Myslíte, že bych ji mohla navštívit? A prosím vás, na kterém pokoji leží?" Jana zaťukala na pokoj č. 18, pak vstoupila. Podřimující Božena otevřela oči. "Ahoj Jani. To jsi hodná, že jsi přišla. Pojď dál a sedni si".
Půl šesté. Jana s Bedřichem seděli v kině vedle sebe. Sál se zvolna zaplňoval. Bedřich v duchu zvažoval, kdy by tak bylo nejlepší říct Božence, že by mu udělalo radost, kdyby pak místo do restaurace zašli na posezení k němu. Možná o přestávce. Nebo až půjdou z kina. To bude asi lepší...
Žurnál uběhl jako nic a začal hlavní film. Jana i Bedřich předstírali, že jsou plně zaujati dějem filmu, ale ani jeden nevěděl kloudně o čem je. Na plátně se začala odvíjet romantická scéna podbarvená něžnou melodií. Bedřich zaregistroval, jak mladí dvě řady před nimi se k sobě přitiskli a rozhodl se. Pomalu položil svoji ruku na ruku Jany. Nebránila se. Zvedl její ruku ke rtům a lehce políbil. Pak ji položil zpět, ale už ji nepustil. Odvážil se podívat na partnerku. Usmívala se...
Po skončení filmu vystáli frontu na kabáty. Poodešli stranou a oblékli se.
"Boženko, já nevím, jak vám to říct, abyste se neurazila. Rád bych Vás pozval k sobě na víno a na pár chlebíčků. Věřte mi, že skutečně..."
Nedopověděl. Upíraly se na něj vážné sametově hnědé oči. "Já nejsem Boženka, Bedřichu. Jmenuji se Jana".
Uplynul týden od operace. Božena neměla žádné komplikace. Hojila se výborně. Dnes dopoledne ji propustí. Před tím už přecházela po pokoji a po nemocniční chodbě. Pohybovala se sice pomalu a obezřetně, ale nic nebolelo. Spakovala si tašku a čekala.
Konečně. Božena se nadechla čerstvého vzduchu a zamířila s taškou na stanici autobusu. Tašku odložila na lavičku. Za 15 minut to pojede.
Začala si v duchu už asi po sté přehrávat, co jí řekla Jana. Co se dá dělat. Zřejmě to byl osud, že se Jana s Bedřichem potkali. Tak ať jim to vyjde. Ale bolí to. Vkládala do toho vztahu, který ještě ani nezačal, dost nadějí.
Někdo ve 2. patře otevřel okno. Rozeznala svoji oblíbenou písničku.
" ... V téhle čekárně nazvané svět,
stojím pěkných pár dní a let.
Čekám autobus co měl tu jet, a já měla jet s ním.
Má prý průhledy z růžových skel,
jeho cena snad stále stoupá.
Kde jen vězí se ptám jak hloupá, i když v podstatě vím.
Ten vůz už jel ... "
Oči se jí zaplavily slzami. Pořádně ani neviděla, že místo autobusu zastavila u krajnice bílá Toyota. Řidič nechal běžet motor, vystoupil z vozu a zamířil k ní. Rychle si utřela pár slz. Ten člověk jí byl nějak povědomý. Prošedivělé vlasy, brýle.
"Boženko! To jsem rád, že jsem tě ještě zastihl. Sestra mi měla hned dát vědět, jak budeš propuštěná. Ale není na ní spoleh. Pamatuješ se ještě na mne?"
Udiveně k němu zvedla oči. Jiří! To snad není možné. Její první a velká láska. A pak si rázem uvědomila - a taky ten anesteziolog, co jí tak vesele říkal, aby se nebála!
Usmála se. "Copak na tebe člověk může zapomenout...?"
"Musíme si toho tolik říct. Pojď odvezu tě na Lhotku."
"Jak víš, kde bydlím?"
"Já vím věcí... Ale je to lékařské tajemství. "
Jakoby se viděli naposledy včera. Takhle si z ní pořád dělával legraci.
Jana uslyšela ruch na chodbě. Na patře nikdo nebydlí, než ona a Jana. To musí být ona. Asi už ji pustili z nemocnice. Už se chystala vyjít z bytu, když uslyšela hovor. Boženka nejde sama. Tak se radši podívá nejdřív kukátkem. Viděla oba příchozí jen zezadu. On nesl tašku, Boženka odmykla. Zaslechla ještě, jak říká "Tak pojď dál, Jiří. Tady bydlím."
Jana se vrátila do pokoje. Bedřich právě naléval skleničky.
"Boženka už je doma. A představ si, přijel s ní nějaký muž a ona ho pozvala dál".
"No, to je snad dobře, Janičko, ne? Člověk by neměl být sám".
Přiťukli si.
Rambo se spokojeně zavrtěl ve svém pelíšku. Nejen lidi by neměli být sami. Pejskové taky mají rádi trošku větší smečku. Každá rodina jsou aspoň tři. Panička, páníček a jejich udatný pes! Co by si bez něj počali
KONEC