Satori II

rubrika: Povídání


Každý člověk se potřebuje v jistých okamžicích nějak uklidnit, odpočinout a zrelaxovat. Pokud toho není schopen, vybijí se mu baterie, napadnou ho baktérie a jeho konec je na dohled.

Lucifer


nirvana-is-satori.jpgTyhle uklidňující procesy bychom mohli nazvat "rituály" a jedním ze základních takovýchto rituálů je spánek. Na mě místo spánku však mnohem efektivněji zapůsobí, když si pozdě večer, po ukončení své psychicky a někdy i fyzicky náročné práce sednu do kavárny Satori. Kávu tam však nepiju, dávám si víno a k tomu jako veverka louskám oříšky, nejraději pistácie.

Satori je japonský buddhistický termín, který znamená něco jako probuzení. Takže místo toho, abych relaxoval spánkem, tak se probouzím, louskám oříšky s resveratrolem, s citem upíjím ze skleničky vinný resveratrol, přemýšlím, tvořím a relaxuji. Právě v Satori mě valná část vlastních i nevlastních mnou přeformulovaných výtvorů na Neviditelném čertovi napadla a byla sepsána či alespoň načrtrnuta, tohoto nevyjímaje.

V Satori bývá občas takový hluk, že ne špendlík, ale ani kladivo by člověk neslyšel upadnout na podlahu, ale já to obvykle přestanu vnímat. Ten hluk zanikne jako ševelení listí v korunách stromů při procházce tajuplným lesem, jako tichý šepot kamenů na vrcholcích hor, jako zurčení potůčku v krajině snových vizí.

Tenhle rituál jsem započal krátce po návratu z pádu do nedalekého kolejiště a o svém poznání a porozumění jsem podal zprávu Satori na počátku září roku 2010.

Pokud jste si tu zprávu přečetli, tak jistě víte, že mě tam zaujaly kulaté větrací mřížky, které se netočí, já je však tehdy v přestávkách umělého spánku ve Vinohradské nemocnici točit viděl. Zprávu teď musím trochu poopravit. Ne některé, ale jediná z nich se netočila a dodnes nevím proč. Možná to byla moje životodárná mřížka a naznačovala mi, že pokud ji neroztočím, tak je můj konec na dohled. Myslím, že jsem to tak nějak podvědomě vnímal a mřížku jsem nakonec roztočil. No a teď se na ně koukám v Satori a čekám, až se zase až na jednu roztočí, abych věděl, že se mám zase pustit do svého probuzení.

Nedávno jsem zde poreferoval o souznění emočního a kognitivního mozku ([I], [II] a [III]) a koherenci srdečního rytmu ([I] a [II]). V tomto povídání jsem tak trochu naznačil, kudy k tomu cesta vede. V brzké době vás však s použitím téhož zdroje seznámím s jednoduchou a účinnou metodou, jak zvýšit variabilitu srdeční frekvence a dospět ke koherenci. Tahle informace ke mně doputovala až teprve nedávno, odborné pozadí tohoto efektu jsem neznal, ale můj praktický přístup, který vznikl snad už při mém narození, se tomu velmi podobá. Mám na mysli své první narození, ačkoli při tom posledním jsem to ještě dále rozvinul.

Moje kratinké povídání z kavárny Satori se končí, dopiji víno, dolouskám oříšky, dotvořím, dorelaxuji, roztočím všechny mřížky a vyrazím do své ubikace, abych se konečně taky vyspal (ne vycpal). devil


komentářů: 3         



Komentáře (3)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

3
EvaO (neregistrovaný) 31.03.2012, 14:07:25
Mě bohulibým prostředím je nejlépe náš obývák, pohodlíčko, pohoda. Když už kavárna, pak v prvé řadě nekuřácká, nehlučná, příjemná. Z Luhaček jsem psala, že v hospůdce kde točí Svijany, bylo tak nadýmeno, že jsme to vzdali. To bylo první den. Pak jsme tam zašli vždy odpoledne, dveře otevřené ven, takže luftováno, hostů v tu dobu málo, tudíž kuřáků málo a ty Svijany natočené s pěnou do šlehačky. Naši odborníci chlapi řekli, že tam mají kompresor a to je to pravé ořechové. Navíc tam byla taková správná hostinská, i dobře se s ní pokecalo. Prostě příjemno...

Axina
2
Axina 31.03.2012, 09:55:20
Tedy Lucifere, velice si přeji, aby se ti nevybily baterie a nenapadly tě ani baktérie ani viry. Ale neměl bys chodit na nějaké veselejší a klidnější místo...?
Pustila jsem si video, které jsi dal do komentáře [1]. Chvíli mi bylo líto toho čuníka, chvíli pozůstalých po nebožtíkovi. A nakonec mne už jen provokovala ta přízemnost smutečních hostů. Život jde dál, tak si dáme pořádný dlabanec a pár skleniček něčeho ostřejšího!
Mnohem víc by se mi líbí představa jak sedíš odpoledne (ne pozdě večer) v klasické kavárně (ne v bistru u metra), kolem zní hudba a tlumený hovor hostů (ne řev "azbuků") a ty relaxuješ a píšeš si poznámky ke svým budoucím článkům (všimni si, že proti tomu jedinému nic nemám Usmívající se)


«     1     »