.:: Neviditelný čert ::.

Křesťanství versus buddhismus

rubrika: Filosofický koutek

Někdy v dřevních dobách NČ jsem připomínal jednoho z nejzajímavějších filosofů moderního věku - Friedricha Nietzscheho (viz kupříkladu Nedělníček, Tak pravil Nietzsche, A chce se žít!, Soucit proti soucitu, Nízká a vysoká kultura). Snažil jsem se ukázat, že jeho filosofie neměla nic společného s německým rasově motivovaným nacismem, který jeho představy v překroucené formě zneužil, s čímž by Nietzsche jistě nesouhlasil. Dnes přicházím s něčím hutnějším, s výňatky z jedné části jeho dílka, které patří zřejmě mezi nejzneužitelnější; dílka, které by jistě mnohý křesťan nechal upálit na hranici; které se jmenuje Antikrist. Vybral a sestříhal jsem z něho část, která se zabývá srovnáním křesťanství a buddhismu.

Lucifer

V křesťanství se nedotýká ani morálka, ani náboženství v žádném bodě skutečnosti. Vesměs imaginární příčiny ("bůh", "duše, "já", "duch"), "svobodná vůle" - nebo také "nesvobodná"); vesměs imaginární následky ("hřích", "vykoupení", "milost", "trest", "odpuštění hříchu"). Styk imaginárních bytostí ("bůh", "duchové", "duše"); imaginární přírodní věda (antropocentrická; naprostý nedostatek pojmu přirozených příčin); imaginární psychologie (vesměs sebenedorozumění, interpretace příjemných nebo nepříjemných obecných citů, například stavu nervu sympatického, za pomocí sémiotiky nábožensko-morální idiosynkrazie, - "lítost", "výčitka svědomí", "'ďáblovo pokušení", "blízkost boží"); imaginární teleologie ("království boží", "poslední soud", "věčný život"). Tento čistě fiktivní svět se liší velice ve svůj neprospěch od světa snů. Na rozdíl od světa snů, který obráží skutečnost, tento ji falšuje, znehodnocuje, popírá. Když jednou byl vynalezen pojmem "přírody" protiklad pojmu "boha", muselo být "přirozené" slovem pro to, co je "zavrženíhodné" - celý onen fiktivní svět má svůj kořen v nenávisti ke všemu přirozenému (- ke skutečnosti! -), je výrazem hluboké nechuti ke všemu skutečnému.

Křesťanský pojem boha - bůh bohem nemocných, bůh pavouk, bůh duch - jest jedním z nejkoruptnějších pojmů boha, jichž na zemi bylo dosaženo; představuje snad přímo ukazatele minima v sestupném vývoji typů bohů. Bůh degenerovaný v odpor k životu, místo aby jej prozářil svým věčným souhlasem! V bohu vypověděno nepřátelství životu, přírodě, vůli k životu! Bůh formulí pro každé hanobení "tohoto světa", pro každou lež o "onom světě"! V bohu zbožněno Nic, svatořečená vůle k Ničemu!

Tím, jak odsuzuji křesťanství, nechtěl bych se dopustit křivdy na příbuzném náboženství, které počtem vyznavačů má dokonce převahu: na buddhismu. Obě patří dohromady jakožto náboženství nihilistická - jsou to náboženství dekadenční - obě se od sebe liší co nejpozoruhodněji. Buddhismus je stokrát realističtější než křesťanství a má v těle dědictví objektivního a chladného kladení problémů. Buddhismus je jediné skutečně pozitivistické náboženství, které neříká již "boj proti hříchu", nýbrž dávaje plně za pravdu skutečnosti říká "boj proti utrpení". Má už za sebou - tím se hluboce liší od křesťanství - sebeklam morálních pojmů. Obě fyziologická fakta, na nichž spočívá a na něž obrací zřetel, jsou: nadměrná dráždivost senzibility, která se projevuje rafinovanou schopností bolesti, a předuchovělost, příliš dlouhé žití v pojmech a logických procedurách, jímž doznal újmy osobní instinkt ve prospěch "neosobního".

Na základě těchto fyziologických podmínek vznikla deprese: proti ní Buddha postupuje hygienicky. Používá proti ní života pod širým nebem, putování; střídmosti a výběru stravy; opatrnosti vůči všem lihovinám; opatrnosti taktéž vůči všem afektům; žádné starosti o ani sebe, ani o jiné. Vyžaduje představy, jež buď dávají klid, nebo rozveselují - vynalézá prostředky, jak jiným představám odvyknout. Být dobrotivým je Buddhovi něco, co podporuje zdraví. Modlitba je stejně vyloučena jako askeze; není kategorického imperativu, není vůbec nátlaku. To všechno jsou prostředky k zesílení oné nadměrné dráždivosti. Právě proto také nežádá boje proti těm, kdo jsou jiného smýšlení. Jeho učení se ničemu tolik nebrání jako citu pomsty, nechuti, resentimentu.

Buddhismus předpokládá velmi mírné podnebí, velikou mírnost a liberálnost mravů, žádný militarismus. Nejvyšším cílem je tu jará mysl, ticho, být bez přání. Buddhismus není náboženství, v němž by se pouze aspirovalo na dokonalost: dokonalost je tu normálním případem. V křesťanství se dostávají do popředí instinkty podmaněných a potlačených: jsou to nejnižší stavy, které v něm hledají svou spásu. Křesťanství představuje jistý smysl pro ukrutnost, k sobě i k jiným; nenávist k těm, kdo jsou jiného smýšlení; vůle pronásledovat. Křesťanské jest nenávidět ducha, odvahu, svobodu, smysly, radosti smyslů, radost vůbec.

Být se sebou nespokojen není v křesťanství jako v buddhismu nadměrná dráždivost a schopnost bolesti, nýbrž naopak přemocná touha ubližovat, vybít vnitřní napětí nepřátelskými činy a představami. Křesťanství potřebovalo barbarských pojmů a hodnot, aby barbary zvládlo: takové jsou oběť prvotin, pití krve při přijímání, pohrdání duchem a kulturou; mučení ve všech formách, smyslné i mimosmyslné; veliká pompa kultu. Buddhismus je náboženství pro pozdní lidi, pro dobrotivé, jemné, jež příliš snadno cítí bolest: vede je zpět k míru a jaré mysli.

Buddhismus je stokrát chladnější, pravdivější, objektivnější. Nepotřebuje už dávat svému utrpení, své schopnosti k bolesti slušné vzezření interpretací hříchu - říká jen, co si myslí, "trpím". Barbarovi proti tomu již utrpení samo je něčím neslušným: potřebuje teprve výklad, aby si přiznal, že trpí (jeho instinkt mu spíš káže, aby utrpení popíral, tiše snášel). Zde bylo slovo ďábel dobrodiním: objevil se přemocný a strašlivý nepřítel - nebylo třeba se stydět, trpí-li kdo takovým nepřítelem.

Zdroj: Friedrich Nietzsche, Antikrist