.:: Neviditelný čert ::.

Klinická smrt a po smrti

rubrika: Filosofický koutek

Lidé, kteří byli ve stavu klinické smrti, ale vrátili se zpět do života, tvrdí, že se jejich duše (vědomí) odpojila od těla, které pak viděli zpovzdáli. A nejen to. Dokonce mohli komunikovat se svými blízkými. Odehrávalo se to jenom v mozku, nebo se jejich duše skutečně oddělila od těla? Na toto téma jsem zde publikovat řadu článků včetně vlastních zkušeností. Započnu definicí klinické smrti, kterou jsem převzal z Wikipedie, následovat budou zkušenosti bývalé vědkyně spolupracující s NASA Ingrid Honkala, která tvrdí, že během života třikrát zemřela a pokaždé zažila stejný zvláštní pocit, a zbytek budou citace z článků na Neviditelném čertovi.

Lucifer

Klinická smrt je charakteristická zástavou dechu a srdeční činnosti, která trvá přibližně 5 až 6 minut. Je to typ smrti, kdy CNS je stále funkční, ale činnosti srdce a dechu jsou zastaveny. V této době nesmí být organismus považován za mrtvý, neboť může být za určitých podmínek oživen. Většinou však dochází k odumírání jiných tkání buněk a to podle jejich citlivosti na nedostatek kyslíku. V některých případech je však člověk schopen se vrátit zpět do své tělesné schránky a zpravidla ho tento zážitek ovlivní. Někteří lidé se vrací i s příběhem, který změní jejich pohled na svět a ovlivní jejich pokračující život.

Bývalá vědkyně spolupracující s NASA Ingrid Honkala tvrdí, že během života třikrát zemřela a pokaždé zažila stejný zvláštní pocit. Podle ní smrt nepřipomíná děsivý konec, ale spíš hluboký klid, světlo a stav absolutního propojení se vším kolem. O své zkušenosti nyní otevřeně promluvila a popsala i moment, kdy jako malá holčička údajně opustila vlastní tělo.

První zkušenost blízké smrti měla Ingrid už ve dvou letech v kolumbijské Bogotě. Spadla tehdy do nádrže s ledovou vodou u domu a začala se topit. Pamatuje si šok z ledové vody a paniku, že nemůže dýchat. Pak se ale stalo něco neuvěřitelného. Místo strachu přišel obrovský klid. V tu chvíli prý přestala vnímat svoje tělo a měla pocit, že existuje jen jako čisté vědomí. Viděla svoje tělo bez života ve vodě. Nebyl tam žádný čas, žádný strach ani myšlenky. Jen hluboký pocit, že je všechno propojené.

Dokonce vnímala i svou matku, která byla několik ulic od domu cestou do nové práce. Měla pocit jakoby spolu komunikovaly beze slov. Její matka se prý náhle otočila a běžela domů, kde našla Ingrid v bezvědomí. Když se o tom po letech bavily, matka údajně potvrdila, že detaily odpovídaly realitě. Když dorazila domů, našla tělo Ingrid v nádrži s vodou. Zážitek jí podle vlastních slov úplně změnil život a od té doby se smrti nebojí. „To, čemu říkáme posmrtný život, nepůsobilo jako nějaké vzdálené místo. Spíš jako hlubší vrstva reality, která existuje mimo naše fyzické smysly,“ vysvětlila.

Po této zkušenosti začala mít neobvykle rozvinuté mentální schopnosti. „Učení pro mě nebylo získávání nových informací. Měla jsem pocit, jako bych si jen vzpomínala na něco, co už dávno znám,“ popsala. A tím to neskončilo. Další zkušenost blízké smrti měla ve 25 letech při nehodě na motorce a potřetí v 52 letech během operace, kdy jí prudce klesl tlak. Pokaždé prý zažila stejný pocit hlubokého klidu.

Prožitek blízké smrti je fenomén, při kterém se člověk následkem selhání životních funkcí dočasně ocitne ve stavu klinické smrti. Lidé, kteří se setkali s takzvaným prožitkem blízké smrti, promluvili o unikátním zážitku, který jim změnil pohled na svět. Vědci z Virginské univerzity ve studii publikované v časopise Psychology of Consciousness: Theory, Research, and Practice uvedli, že téměř sedmdesát procent účastníků se následně rozhodlo změnit své náboženské či duchovní přesvědčení. Zároveň začali jinak vnímat smrt. Výzkumu se celkově účastnilo přes 160 lidí, co vidělo takzvaně světlo na konci tunelu.

Lidé po prožitku často mluví o neobvyklých situacích, které zažili. Někteří například zmínili, že sami sebe pozorují z pohledu jiného člověka. Jiní pak cestovali na různá místa, dokonce i do nadpozemských světů. Vědci nejčastěji tyto zážitky podle Zdravotnického deníku vysvětlují jako procesy probíhající při umírání v mozku a následném prokrvování smyslových orgánů při oživování. Američtí vědci v nedávném výzkumu zjistili, že s prožitkem blízké smrti se setkalo patnáct procent lidí trpících těžkou nemocí. Podle New York Post hovořili o stavu, kdy zaznamenali opuštění těla, setkání s mrtvými blízkými, cestování na odlišná místa, spatření jasného světla, rekapitulaci svého života i hluboký pocit klidu.

Zatím se mi nepodařilo dospět až ke klinické smrti. Jednou však byla nadosah. Na konci dubna roku 2010 jsem spadl na koleje metra. Ten den jsem kvůli schůzce s jednou ženou odešel z práce dřív. V té době jsem často odcházel před půlnocí a stíhal poslední vlak metra. Když jsem opustil vinárnu, kde se odehrávala ta schůzka, zamířil jsem k nejbližší stanici metra Kobylisy. Je tam velmi dlouhý eskalátor. Nahoře jsem zaznamenal, že na nástupiště přijíždí vlak. Bleskově jsem seběhl z eskalátoru, protože jsem si mylně myslel, že je to poslední vlak. Ten ještě stál a já dobíhal k posledním otevřeným dveřím. Ty se mi však před nosem zavřely. Vzteky jsem do toho vagónu kopl a co se stalo pak, si nepamatuji.

Spadl jsem na koleje a upadl do bezvědomí. Za pár dní jsem se probral na JIPce ve Vinohradské nemocnici. Předchozí dny jsem strávil v umělém spánku, v němž se mi zdály zvláštní sny. Někdy to vypadalo jako po nějaké další světové válce, po nějaké velké katastrofě, a dlouho jsem si je pamatoval, většinou v sérii jednotlivých obrazů či krátkých scén. Dodnes si některé scény pamatuji. Nejsou nijak povzbudivé. Strach jsem ale tehdy nepociťoval. Nebyl jsem ještě v klinické smrti, nerekapituloval život, neviděl světlo na konci tunelu. Spíš tmu. Často jsem se nacházel v nemocničním pokoji, v němž nikdo jiný nebyl. Pak jsem bloudil po chodbách a hledal cestu ven. Nemohl jsem ji však najít. Občas jsem spatřil člověka ležícího strnule na lůžku. Když zemřela moje žena, zdálo se staršímu synovi, že ho přišla ve snu navštívit a řekla mu, aby se o mě postaral.

Profesor Ian Stevenson, renomovaný psychiatr, zasvětil čtyři desetiletí výzkumu případů dětí, které si vzpomínají na minulé životy. Jeho práce ho dovedla k závěru, že děti ve věku od dvou do čtyř let si často živě pamatují minulé životy, přičemž tyto vzpomínky do sedmi let věku mizí. Stevensonova zjištění vyvolala diskusi o povaze vědomí a jeho možné kontinuitě. Na Stevensonovu práci navázal dětský psychiatr Jim B. Tucker, který se zaměřil na případy ve Spojených státech. Uvažuje o tom, že by vědomí mohlo být odlišné od fyzického světa, a odvolává se na přesvědčení Maxe Plancka, že vědomí tvoří základ veškeré existence.

Britský matematik sir Roger Penrose a americký anesteziolog Stuart Hameroff navrhují odvážnou teorii: lidské vědomí je úzce spjato s kvantovou informací a může přetrvávat i po smrti, přičemž v tomto procesu prochází transformací. Jejich myšlenky naznačují, že vědomí je víc než jen produkt mozku – je to základní prvek vesmíru.

Ve chvíli smrti se oddělí duševní tělo od těla fyzického, osamostatňuje se. S ním se osamostatňuje i nezměrný poklad našich vzpomínek. Naše vnitřní bytost už k nim nemusí přistupovat jenom prostřednictvím mozku, ale bezprostředně. A tak se ve chvíli smrti objevuje před člověkem velkolepé tablo celého jeho uplynulého života, i se všemi dávno zapomenutými zážitky. Minulost se stává znovu přítomností. Je to první posmrtná konfrontace s pravdou v sobě.

Zatímco člověk po smrti už nemá možnost měnit nic na tom, co na Zemi získal nebo nezískal, má možnost přijímat od někoho, kdo mu byl za života na Zemi blízký, i myšlenky, kterými se sám na Zemi nezabýval. Takové myšlenky pak mohou mít velký význam pro jeho posmrtné vědomí. Krátce po smrti našeho blízkého mu tedy můžeme být oporou jeho cestě do vyššího duchovního světa (kosmické mysli). Čím více se však od nás tímto směrem vzdaluje, může být za on pro nás na Zemi dárcem světla a inspirace. Kupříkladu Bedřich Smetana tvrdil, že celé jeho dílo bylo do jisté míry inspirováno jeho zemřelou první ženou Kateřinou.

Pokud člověk není jen myslící biologický stroj a má duši, není zřejmě tato jeho duše navázána jen na lidské tělo a mozek, ale je zvláštním způsobem propojena s vesmírem jako celkem. Fyzikální principy umožňující principiální existenci lidské duše nejsou omezeny jen na lidské tělo, ale působí univerzálně. Má-li člověk duši, je dost dobře možné, že ji má i celý vesmír, protože celek podporuje část a část zase celek.

Člověk má duši, která není totožná s ničím, co by připomínalo software v hardwaru zvaném mozek. Jedná se o hmotnou fyzikální strukturu, která podléhá zákonům kvantového mikrosvěta. Tato struktura prochází ve formě pole celým kosmickým časoprostorem. Lidská duše tedy neexistuje někde uvnitř mozku, ale prochází celým mozkem, celým tělem a pokračuje do okolního prostoru. Duše není statickou strukturou, ale neustále se svinuje a rozvinuje, mění svou velikost, hmotnost a energii.

Zdroje: