Filosofický koutek


« strana 1 »

Kouzlo extrému (Eric Voegelin)


Pro svou stať z roku 1977 si Eric Voegelin (1901-1985) vypůjčil anglický název Proustova románu Hledání ztraceného času – Rozpomínání se na věci minulé. Vzpomíná, jak roku 1943 pocítil, že se po dlouhých letech filozofických studií a snahy najít teorii člověka dostal do slepé uličky. Uvědomil si totiž, že západní ústavy a univerzity nedokáží vysvětlit význam politických událostí a hnutí. Došel k jednoznačnému závěru, že politické události a směřování historie se dají vysvětlit pouze pomocí teorie vědomí. Tento závěr byl výsledkem Voegelinovy pečlivé analýzy všech novodobých politických a společenských hnutí, autoritářství, rasismu apod. To, že filozofie selhává, pocítil už ve dvacátých letech, kdy tápal mezi velkým množstvím filozofických škol a teorií. Pochopil, že např. takový Comte nebo Marx se uzavřeli se svými „pravdami“ a odmítali opustit svou „vězeňskou zkušenost“. Jinou zkušenost oba vědomě pomíjeli a nepřipouštěli si žádné pochybnosti. Vyvstala tak otázka: Proč chtěli do svého vězení uzavřít celé lidstvo? Pokud nepoznáme odpověď, neporozumíme západním masovým hnutím, jež vytvářejí politickou „vězeňskou kulturu“.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 16         


Existence Boha


Babylonská rybka je malá, žlutá, trochu se podobá pijavici. Je to snad nejpodivnější tvor ve vesmíru. Když si strčíte babylonskou rybku do ucha, okamžitě rozumíte čemukoliv, ať je to řečeno jakoukoliv formou jazyka. Skutečnost, že se něco tak nepochopitelně užitečného mohlo vyvinout pouhou náhodou, je tak bizarně nepravděpodobnou shodou okolností, že někteří myslitelé se rozhodli považovat to za konečný a nezvratný důkaz Boží neexistence. Argumentace vypadá následovně:

„Odmítám prokazovat svou existenci,“ praví Bůh, „protože důkaz je v rozporu s vírou a bez víry nejsem nic.“

„Jenže,“ namítne člověk, „babylonská rybka, to byla smrtelná chyba. Nemohla se přece vyvinout náhodou. To je důkaz, že existuješ, a tudíž, podle tvého vlastního tvrzení, neexistuješ. Q.E.D.*

„Ach jo, to mě nenapadlo,“ řekne Bůh a promptně zmizí v obláčku logiky.

„To ale bylo snadné,“ libuje si člověk, a protože ještě nemá dost, dokáže, že černé je bílé, a na nejbližším přechodu ho přejede auto.

D. Adams: Stopařův průvodce Galaxií

(*Quod erat demonstrandum – co se mělo dokázat. Zkratka označující konec logického důkazu.)

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 31         


Mahájánový buddhismus


S buddhismem (v tibetské podobě) jsem se poprvé setkal někdy v době dospívání, když se mi do rukou dostala knížka Mipam, láma s Paterou moudrostí. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o odborné pojednání, ale o román, příběh, který učený láma vylíčil francouzské tibetanistce, byl to bezpochyby jen takový závan buddhismu, který mě však velmi silně oslovil. Někde ve svém ještě velmi nezralém duchovním nitru jsem pocítil, že je mi tento pohled na svět a na život blízký (třeba tam byl vpečetěn v nějakém z mých předchozích životů). Jak čas běžel, buddhismus se ke mně vracel v nejrůznějších podobách. Zprvu velmi mlhavě, podvědomě, ale někdy kolem roku 2010 se tato přírodní filosofická nauka začala hlásit mnohem zřetelněji. Výsledkem bylo též několik příspěvků na NČ, jejichž výběr naleznete na konci textu. Následující text je přetlumočen z úvodu knížky Mahájánový buddhismus… od Paula Williamse, kterou jsem zakoupil v neděli. Mahájánový buddhismus už tady byl, viz první odkaz v seznamu na konci textu, není však od věci tuto myšlenku zde zase oživit. Williamsovo pojednání je velmi objemné, a pokud v něm naleznu něco objevnějšího, něco, co mi zatím z této formy buddhismu unikalo, přidám další příspěvek na toto téma.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 14         


Antroposofické pojetí reinkarnace


Pro druhý červnový víkend, jenž, jak se u mne v poslední době ustálilo, započíná v pátek, kdy má podle českého kalendáře svátek Stanislava (Stáňa) třímající ve svém lůně Měsíc v úplňku, jsem připravil pár střípků z knížky Jana Dostala, na kterou jsem tady upozornil v Poslední májové – Reinkarnační.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 4         


IDEÁL – REALITA – POVINNOST


předchozím pojednání s použitím zde již po několikáté předkládaného zdroje bylo naznačeno, kterak fungují perfekcionisté. Z téže podkapitoly první kapitoly vás nyní oblažím SCHÉMATEM vetknutým do názvu tohoto příspěvku. Na úvod jsem v prvních dvou odstavcích dle svých zkušeností shrnul v podstatě totéž, zbytek bez mé poznámky je téměř netknutý výtažek ze zdroje.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


Vzteklá filozofie (Podle Jeana Baudrillarda)


Když jsem se pokoušela prodrat houštinou pojmů v eseji Odvrácená strana zločinu, místo rozumového uchopení textu ve mně uzrála představa filmové scény (ne scény ze života – přesně v duchu Baudrillardových závěrů o realitě). Ta scéna ukazuje pult v tmavém krámku, za pultem se nervózně třese vzteklý zastavárník a prošacovává obnošený kabát. Z děravých kapes vyhazuje tu to, tu ono – všechny myšlenkové proudy a uznávané filozofické systémy Evropy. Co vám za tohle můžu dát? Podívejte se, kam jste to dotáhli. Nic už není ničím, všechno je pouhým obrazem něčeho. Tenhle otřepaný papírek – jo, Nietzsche. No prosím. Do koše! A co není obrazem, to je odrazem, vůbec se většina věcí schovává za zrcadlem. Nejhorší je, že tak jste to chtěli. Schovat se za něco. Tak jste se schovali. Nevšimli jste si přitom, že ani vy už nejste vy.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 26         


Jsem nula. A kdo je víc? (Střípky o matematice)


K ránu mě probudil jeden z čilých návštěvníků sousední pivnice, když pod okny ložnice vykřikoval: Jsem nula, jsem nula. Pro ni jsem prostě nula. Nula, nula! Nevím, co vykřikovali milovníci opojných nápojů v dobách, kdy nula ještě čekala na objevení. Ale určitě se někdy cítili stejně. Jako velké nic, jako nikdo. Aspoň v cizích očích. Nebo v oněch dobách ponechávali i požívání rozveselujícího (smutek navozujícího) moku pouze vyvoleným? V průběhu staletí od roku NULA se pochopitelně změnil nejen přístup k tajným ingrediencím zasvěcenců. Křesťanství jako náboženství lásky a soucitu odmítlo násilná řešení, ale zároveň udělalo krok zpět: racionalita i radost ze života se staly nežádoucími. Exaktní obory vzešly od pohanů a to znamenalo, že musí být spojeny s hříchem, ba, že pocházejí od samotného ďábla.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 48         


Synchronicita v moderním pojetí


Pojem synchronicita zavedl švýcarský lékař a psychoterapeut Carl Gustav Jung pro podivuhodné koincidence, jimž přisuzoval akauzální původ. Stručně a jednoduše řečeno, domníval se, že tento druh koincidencí nemá žádnou příčinnou souvislost. Jak sám prohlásil, vkročil na velmi tenký led a svou profesionální pověst dal všanc, jelikož tento zcela zjevný fenomén opomenout nemohl. Na téma synchronicity jsem zde publikoval již celou řadu článků. Kupříkladu Synchronicita, Danosti lidského života či To nemůže být náhoda, přičemž v posledně jmenovaném najdete další odkazy. Už je to nějakých pár měsíců, co se mi do rukou dostala knížka od Deike Beggové, která se zabývá moderním pojetí synchronicity, jíž ovšem vyvozuje především ze svých zážitků. Ačkoli ne se vším, co je v ní napsáno, souzním, obsahuje celou řadu zajímavých postřehů. Tento příspěvek však nic z toho obsahovat nebude, jelikož jsem došel závěru, že nejdříve je třeba předložit výňatky z tak trochu kritické redakční poznámky autorů českého vydání, která je uvedená na jeho konci. Načež pak nastíním, co si o tom myslím sám.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


Cohen to říká podobně (Jung – Gross)


Je to už rovných sto let, kdy po dlouhých rozhovorech s Filemónem vyslovil Carl Gustav Jung pojem „kolektivní nevědomí“. Se starcem Filemónem z řeckého helénistického období se Jung potkal v jedné z četných vizí, jež prožil během první světové války. Postavu svého guru osobně ztvárnil na zdi ložnice ve věži, ve slavné Turm. Věž vznikla roku 1923, zprvu jako dřevěná boudu kruhového půdorysu. Později k ní přibývaly různé přístavky a věž se stávala proslulým a hojně navštěvovaným místem. Jung si ji vybudoval jako posvátný prostor a vyzdobil její stěny výjevy ze svých vidění. Kromě práce se v ní vášnivě oddával i smyslnému vztahu s Toni Wolffovou, přesvědčen, že napomáhá zdokonalení lidstva. Na dvoře pak do kamenných desek vytesal rodokmen předků z otcovy strany. Razil přesvědčení, že v sobě neseme neosobní rodovou karmu, imaginární svět předků, otázky, na které nestihli naši předkové odpovědět. Tento imaginární svět nazývá „vnitřní otčinou“.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 6         


Nesmrtelnost


V neděli jsem opět zabrousil mezi regály nejbližšího knihkupectví, jež se nazývá Kosmas, abych se porozhlédl, jestli se mi po nějakém tom čase nepodaří ulovit nějakou duševní potravu. Toto knihkupectví se nachází, jak pravidelný čtenář NČ jistě uhodl, v nákupním centru Galerie Butovice, a to způsobem „škatule, škatule hejbejte se“. Některé obchody tam takhle mění místa, Kosmas dle mé statistiky už nejméně potřetí. V jeho novém stání jsem byl poprvé a hned mě napadlo, že vyhledám regál s populárně naučnou literaturou. Nějaká kosmická síla mě okamžitě zavedla ke knížce Kosmické rozhovory – o povaze vesmíru a pátrání po skutečnosti. Autorem je americký astronom Stephan Martin; obsahem jsou jeho nejrůznějším způsobem (emailem, telefonem či dopisem) uskutečněné rozhovory s osmnácti zajímavými vědci, filosofy, duchovními učiteli a globálními kulturními aktivisty na v titulu nadnesené téma; závěrem je myšlenka, že v každém z nás se zobrazuje celý vesmír, ovšem v nejrůznějších podobách, a ty kamínky úhlů pohledu je třeba pečlivě sestavovat do společné mozaiky.

S něčím z toho vás nejspíš v blízké budoucnosti seznámím a občas k tomu nějakou svou myšlenku připojím. Pro dnešek jsem to však použil pouze jako úvod k něčemu zdánlivě jinému – viz název příspěvku.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 22         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  9  10  11  12  13   »