Buďte sami sebou

rubrika: Pel-mel


Naše myšlení a rozhodování je i v tomto moderním a technickými vymoženostmi oplývajícím věku stále silně ukotveno v hlubokém pravěku. Drtivá většina lidí pudově následuje své stádo (národ, společnost, organizaci, specifickou skupinu, náboženskou či politickou obec atd.) a systematicky v sobě potlačuje jakýkoli výjimečný rys své osobnosti, jehož projev by mohl způsobit vyloučení (vyobcování, exkomunikaci atd.) ze stáda. Být sám sebou a nepodléhat stádním reflexům, obzvláště v případě, když je považujeme za nepřijatelné, bylo v pravěku prakticky nevyhnutelné. Jedinec, který byl vyobcován ze svého stáda, kmene, měl téměř zanedbatelnou šanci na přežití. Existenciální důvody k tomuto stádnímu jednání dnes již postrádají smysl. Přesto však přežívají, a technické vymoženosti, které to umožnily, se zcela paradoxně stávají, ať už vědomým či nevědomým způsobem, nástroji k otupujícímu stmelování nejrůznějších „stád“. Během pracovního týdne jsem nucen strávit asi jednu a půl hodiny v metru, což má za následek, že se setkávám s obrovským množstvím lidí. Čím dál tím sporadičtěji mezi nimi hledám na první pohled samostatnou osobnost. Dost však mého úvodního slova. Zde je na toto téma mnou zredigovaný extrakt z kapitoly Buďte sami sebou z Psychopatova průvodce.

 

Lucifer


Jednou z věcí, které jsou nám všem společné, je neustálé rozhodování. Rozhodujeme se každý den od rána do večera. Možná si myslíte, že byste mohli prožít alespoň jeden den bez rozhodnutí, zkrátka si od veškerého rozhodování odpočinout. I v těch nejodpočinkovějších dnech však uděláte tisíce rozhodnutí, aniž byste si to třeba uvědomovali. Mnohá z těchto rozhodnutí jsou totiž nevědomá. Neuvědomujete si, že pro to, abyste je učinili, musíte vyvinout nějakou snahu. Neuvědomujete si ani to, že k tomu, abyste to či ono udělali, se musíte rozhodnout. Prostě to uděláte.

 

O způsobu rozhodování nyní vědci odhalují leccos zajímavého. Kupříkladu že při rozhodnutích, která činíme, hraje naše nevědomí mnohem větší roli, než jsme se dosud domnívali. K tomu, abychom změnili své chování, postačí to nejjednodušší a nejjemnější šťouchnutí – podněty, které jsme si během staletí, kdy jsme jim byli nevědomě vystaveni, neúmyslně zakódovali do našeho každodenního života. Značnou část času, kdy si myslíme, že se sami rozhodujeme, nás ovládají vlivy působící zcela mimo naše vědomí.

 

V padesátých letech minulého století provedl americký sociální psycholog Solomon Asch experiment, dnes známý jako Aschův experiment či Aschův test konformity, v němž dokázal, že naše chování a rozhodování je zcela zásadním způsobem ovlivněno CHOVÁNÍM A ROZHODOVÁNÍM OSTATNÍCH. Těch pokusů bylo ve skutečnosti několik, lišily se však pouze počtem dobrovolníků v testovací skupině a jejich zasvěcením. Všem skupinám byly předloženy dvě kartičky, na jedné byly tři různě dlouhé vertikální čáry a na druhé jedna čára, jejíž délka odpovídala jedné z těch tří. Členové testovací skupiny měli postupně označit jednu čáru na první kartičce, která má stejnou délku jako čára na druhé kartičce.

 

Kupříkladu v jedné sérii experimentů měla testovací skupina devět dobrovolníků. Osm z nich však bylo do hry předem zasvěceno. Asch je instruoval, aby při některých srovnáních dali stejnou, předem dohodnutou chybnou odpověď. Důležité bylo, že těch osm poskoků odpovídalo nejdřív, a tak vlastně vyvinuli tlak na devátého účastníka – skutečného dobrovolníka –, aby se po nich opičil. Výsledek byl ohromující. Skuteční dobrovolníci v šestasedmdesáti procentech ignorovali to, co viděli na vlastní oči, jenom proto, aby nebyli za hlupáky.

 

Tak moc nám záleží na tom, abychom se zařadili, že většina z nás je připravena zahodit vlastní názory do koše a papouškovat mínění ostatních. Tolik lpíme na tom, abychom nevyčnívali z řady, že se klidně postavíme na stranu úplně neznámých lidí proti nám samotným. A to dokonce i v případě, když „víme“, že máme pravdu a oni se mýlí. Gravitační síla skupiny je tedy, zdá se, jednou z nejmocnějších sil v našem světě a odolat jí dokáže jen málokdo. Proč?

 

Náš mozek si v zásadě myslí, že je o nějaké dva miliony let v našich evolučních dějinách zpět, na pláních východní Afriky. V pradávných dobách, v afrických savanách nebo mongolských stepích, končívalo vyloučení ze společenství tragicky. Dravcům, klimatickým podmínkám i hladu člověk odolával lépe, když byl součástí skupiny, ne sám. Duch ostrakizace v nás stále přežívá. S nadřízeným souhlasíme dokonce i tehdy, když víme, že káže naprosté hovadiny. Děsí nás představa, že bychom stáli „mimo“. Jedna studie dokonce ukázala, že mozek Afroameričanů zaznamenal bolest poté, když byli záměrně ignorováni skupinkou členů Ku Klux Klanu! Jiná studie zase ukázala, že i když lidem zaplatíš za to, že vypadnou z pokusné skupiny, pocítí úzkost. Každá kultura má svůj způsob, jak někoho mezi sebe nepřijmout. Svědkové Jehovovi znají vyobcování, katolíci exkomunikaci, kluby, bratrstva a společenské organizace vyloučení. A vždycky jde o dodržování určitých norem a také udržení věci v chodu, prosazení morálního kodexu. To všechno má zajistit, aby spolu lidé drželi pohromadě. Stačí totiž, aby odešel jeden z vlastní vůle a začal dělat věci po svém… A jeskyni opustí všichni.

 

Pokud člověk nemá na něco vyhraněný názor, jde zpravidla vždycky s proudem. Prostě jen následuje stádo. Pokud stádo dělá správnou věc, třeba pomáhá chránit životní prostředí, je to bezvadné. Už ne v případě, kdy jsou jeho motivy vágní, zcestné či škodlivé a není, kdo by si toho všimnul. Velmi nebezpečný je fenomén skupinového myšlení (viz související Skupinová hloupost podruhé, Železný zákon oligarchie a skupinová hloupost a Davová psychická infekce). Dochází k němu tehdy, když různé skupiny – výbory, pracovní skupiny, think tanky, rodiny – nedokážou nové myšlenky zhodnotit kriticky, protože se především snaží minimalizovat konflikty. Vůči tak paralyzujícímu psychologickému „nervovému plynu“, jakým skupinové myšlení je, není žádná skupina imunní.

 

Na otravu skupinovým myšlením však známe protijed: přítomnost jednoho osamělého nesouhlasného hlasu. Právě tohoto efektu používají tajné služby při boji proti terorismu. Svou podstatou je to psychologický boj, ne ozbrojený. Někoho radikalizovat je velmi snadná práce. Dokonce i IRA zjistila, jak snadné je přimět mladé kluky k tomu, aby se z nich stali sebevražední atentátníci. Jenže to byl politicky a takticky obří nesmysl, takže se nakonec rozhodli, že je nepoužijí. Samotné naverbování bylo ale snadné. V místnosti shromáždili lidi, kteří smýšlejí stejně, předvedli jim nějakou propagandu, řekli jim něco málo o celé záležitosti a v názorech postupně přitvrzovali a byli pořád extrémnější.

 

Tohle si můžete udělat všude s každým. Není to výhradně islámská záležitost. Jistě, někteří rekruti zůstanou na okraji a nakonec se rozhodnou, že chtějí žít, ovšem ostatní ne. Zrovna tak je ale snadné udělat jim čáru přes rozpočet, jen je třeba vědět kde a kdy. Pak už stačí, když podstrčíte do skupiny, organizace atd., někoho, kdo bude jejich poslání a propagandu zpochybňovat. Celá věc se nakonec sesype jako domeček z karet. Ve skupině se můžete utopit, tedy pokud se neobjeví trhlina.

 

Už od pravěkých dob potřebovala společnost lidi, kteří se nebáli riskovat. Ty tvrdé, bezohledné. A stejně tak odjakživa potřebovala ty šarmantní, charismatické, podvádějící a současně emočně odolné. Jsou to lidé, kteří nepotřebují, aby je ostatní měli rádi, nepotřebují někam patřit, nepotřebují, aby je někdo neustále ujišťoval o jejich významu, nebojí se zpochybňovat obecně přijímané normy. Mají odvahu postavit se svým přesvědčením proti proudu, zůstat sami sebou a dělat si své bez ohledu na to, co si o nich myslí ostatní.

 

Zdroj: Andy McNab, Kevin Dutton: Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu


komentářů: 3         



Komentáře (3)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »


Lucifer
2
Lucifer * 13.07.2015, 23:34:09
Asi jsem to měl dát do Čertího poklábosení, protože tam jsme to načali, ale dávám to tady, jelikož si myslím, že to sem patří. Ota Petřina byl vždycky sám sebou a nic mu v tom nedokázalo zabránit.

https://www.youtube.com/watch?v=KHhHeEgyxvw

Stella
1
Stella 13.07.2015, 11:25:51
Spousta myšlenek! Je pravda, že to, co se zdá neotřesitelné, se dá zbořit hodně rychle a - jednoduše. Stačí to dítě, které občas připomíná St. Kocour.
A po dlouhém čase úvah a pochybování najednou stačí malý podnět a Hamlet se v mžiku rozhodne. (Viz odkaz Prostě to uděláte.) Nové pro mne tedy je to, že psychopat nepochybuje a rychle se rozhoduje. Je to nejspíš doklad té hodně neurčité hranice mezi normálností a nenormálností.

Proč se mi vybavily filmové záběry rychle se otáčejícího kola sardinek, když se mají ubránit dravci? A každý z nás si myslí, že je mimo stádo -o tom zde už byl článek.
Řídit se tím, jak věc cítím - pokud jsem průměrně zdravý. To by mělo být součástí konečné volby.


«     1     »