Odborníci na roční období rozeznávají tři druhy léta. Dvě z nich mají jednoznačný začátek a konec a jsou kompaktní. Meteorologické začíná prvního června, končí posledního srpna; astronomické začíná letním slunovratem a končí podzimní rovnodenností. Vegetační léto je v našich zeměpisných šířkách definováno průměrnými teplotami nad 15 °C; takže začátek, konec a jeho kompaktnost je variabilní. Letní slunovrat nastal včera 35 minut po půlnoci. Vzhledem k současným teplotám se dá tedy říci, že zde máme všechny tři léta v jednom balení. A nejen to – v nejbližších dnech by se vegetační léto mělo docela rozpálit. Kromě této trojité letní evoluce se nám ještě začíná blížit čas školních prázdnin, letních dovolených a dalších způsobů, kterak se mnozí z nás rozutečou na všechny strany. I na NČ nastane či vlastně už nastává něco jako částečná letní odstávka. Spočívat bude v tom, že frekvence a pravidelnost nových příspěvků (článků) se částečně sníží. To se patrně bude týkat i odbornosti jejich obsahu, takže třeba pokračování teprve započatého seriálu Co je vesmír? bude více či méně zpomaleno, respektive odloženo. Jako startovní výstřel jsem zvolil několik citací z knížky, kterou jsem v neděli ulovil v knihkupectví Kosmas v butovické Galerii. Při jejím čtení v metru jsem dostával záchvaty smíchu, takže jsem některé spolucestující tak trochu zneklidnil. Je to sice poněkud černý humor, ale o Češích je známo, že jsou smějící se bestie. Takže pokud se tomu nebudete smát, nejste buď Češi, anebo trpíte nostalgií.
Lucifer
Knížka se jmenuje Podivná medicína (Šokující lékařské postupy napříč staletími), napsal ji Nathan Belofsky, právník, který žije v New Yorku, a přináší velmi neotřelý pohled na lékařskou praxi v průběhu historie. Upozorňuje na pochybné myšlenky, bizarně prováděná ošetření a na nejhrubší myslitelné chyby, jichž se lékaři dopouštěli. Když jsem o tom referoval v pondělí jednomu kolegovi, došli jsme ke společnému závěru, že i novodobí lékaři si nejednou mohou s těmi historickými potřást rukou. Na rozdíl od poměrně nedávné minulosti jsou však ti dnešní do značné míry vedeni pro ně jistě velmi výnosnou koalicí s farmaceutickým průmyslem v rukou nadnárodních korporací. Nic než byznys – bezohledný. Nedávno jsem čekal v lékárně, až přijdu na řadu, abych si koupil peroxid vodíku, a zákaznice přede mnou postupně hromadila krabičky s nejrůznějšími pilulkami (viz náhodně třeba zde: Imunitní systém či Nežádoucí účinky léků).
Knížka je rozčleněna do čtyř kapitol: první se věnuje někdy až velmi morbidním úspěchům starověké medicíny, druhá středověké, třetí renesanční a čtvrtá novodobé. V první je hned zkraje zmíněný Hippokrates, který patřil k jedněm z mála příčetných lékařů, ačkoli i on dělal věci někdy špatně a dopouštěl se zásadních omylů. Pak se na scéně objevil Galén, velký řecký anatom žijící v Římě. Obecně lze ale říci, že středověcí lékaři uměli lépe mluvit než léčit. Pohrdali čímkoli praktickým a jejich práce spočívala v rozmluvách s pacienty, nikoli v jejich léčení. Dotýkání se lidského těla se všichni vyhýbali jako moru. Elitní středověcí lékaři vedli učené disputace, ale byli to chirurgové, kteří skutečně ošetřovali pacienty, někdy až s ohromující vynalézavostí. V době renesance plynul hlavní proud medicíny postaru a uchovával si stejnou míru nevědomosti a nabubřelosti. I tehdy pragmaticky zaskakovali chirurgové a někdy i třeba mistři popravčí, kteří si přivydělávali jako doktoři. Ani novověk se povětšinou nenechal vyvést s této míry – kupříkladu špinavá ruční likvidace atentátníkem nepříliš těžce postřeleného amerického prezidenta Jamese Garfielda v roce 1881 tlupou slovutných amerických lékařů.
Dost stručného přehledu obsahu knížky, následovat budou vybrané pasáže, jež jistě mnozí z vás s dostatečně humorným nadhledem vstřebají:
Řecká metoda pro nápravu vážně pokřivených zad – spočívající ve shození nemocného z vysoké budovy – připadala možná i pragmaticky uvažujícímu Hippokratovi trochu moc drsná:
Dejte na žebřík podložku… položte na ni pacienta… přivažte ho za paže a ruce… pak musíte vytáhnout žebřík buď na nějakou vysokou věž, nebo na štít domu… a pak žebřík s pacientem pusťte dolů.
O této extrémní metodě Hippokrates napsal: „Žebřík nikdy nikoho nenarovnal… lékaři, kteří používají uvedený postup…, jsou do jednoho hlupáci.“
Řečtí lékaři se kupříkladu domnívali, že dělohy osamělých žen, které trpí nedostatkem pozornosti, se oddělují od břicha a posunují se vzhůru směrem k hlavě. Jakmile taková „toulavá děloha“ uteče, je těžké ji najít a ještě těžší ji chytit. Platon ji označoval jako „živé zvíře“. Arateaus z Kappadokie hovořil o „zvířeti uvnitř zvířete“.
Jeden z nejlepších chirurgů středověku Henri de Mondeville varoval, že každý chirurg, jenž by snad odmítl způsobit pacientovi tolik bolesti, kolik je jen možné (včetně bolesti, která není nezbytně nutná), byl by shledán naprostým šaškem. S tím, že něco způsobuje bolest, si ve středověku nikdo nelámal hlavu. Nejlepší, v co mohli pacienti doufat, byl dostatečně ostrý nůž a kus dřeva, do něhož by se mohli zakousnout. A kromě toho ještě několik silných mužů, kteří je budou při zákroku držet, Bez anestezie byly procedury natolik děsivé, že přátelé ošetřovaných a náhodní kolemjdoucí omdlévali.
V dávných dobách byla moč považována za preventivní prostředek, za zdravý nápoj. Jan XXI., jediný doktor medicíny, jenž se stal papežem, ji z úzkostlivou pečlivostí popíjel až do chvíle, kdy mu spadl na hlavu strop, který sám osobně navrhl, a zabil ho. Galén nebyl velkým příznivcem terapie využívající moč (nedokázala snést její pach), ale doporučoval popíjení „zlatého lepidla“. Jednalo se o moč nevinného chlapce míchanou v měděném kotlíku.
Když v roce 1685 nečekaně zemřel anglický král Karel II., jeho loajální poddaní se dožadovali podrobností. Tým královských lékařů, který se snažil odvrátit od sebe vinu, zveřejnil řadu záznamů o léčbě. Jejich smyslem bylo dokázat jednou provždy, že králi se dostalo nejlepší možné léčby:
Když se 2. února král probudil, cítil se nemocen. Bylo přerušeno jeho holení a byla mu odebrána pinta krve. Posel povolal elitní lékaře. Pak bylo pomocí odsávacích misek odebráno dalších osm uncí krve. Jeho královské veličenstvo bylo přinuceno polknout antimon, jedovatý kov. Zvracel a byla mu provedena série klystýrů. Byly mu vyholeny vlasy. Pak mu na lebku aplikovali horké přísavky, jejichž úkolem bylo zahnat dolů z hlavy všechny špatné šťávy. Na chodidla královských nohou byly aplikovány dráždivé chemické látky včetně holubího trusu. Jejich cílem bylo přitáhnout k sobě klesající šťávy. Odebráno bylo dalších deset uncí královské krve. Král dostal cukrovinky pro zlepšení nálady, načež do něj dloubli dočervena rozpáleným pohrabáčem. Pak dostal čtyřicet kapek nevábně vyhlížející látky z „lebky muže, který nebyl nikdy pohřben“ a který, jak bylo zaručeno, zemřel nanejvýš násilnou smrtí. Konečně byly do královského hrdla vpraveny rozdrcené kameny z vnitřností kozla z Východní Indie.
Král Karel II. zemřel 6. února 1685.
Kniha o lékařství, která měla potírat šarlatánství, jež v šestnáctém století v Německu tak vzkvétalo, byla napsána Oswaldtem Gabelthouerem, dvorním lékařem vévody württemberského. Gabelthouer si byl natolik jistý, až to hraničilo s arogancí. Po každém návodu na „léčbu“ najdeme v jeho knize latinské slovo probatum, což znamená „bylo prokázáno“. Mezi předkládanými léčebnými postupy bylo například:
Epilepsie: stáhni malou myš, odstraň vnitřnosti kromě plic a jater, spal… rozdrť prášek… polévková lžíce každé ráno, dětem poloviční dávka.
Na velmi vážné případy… Vezmi pravé oko vlka, levé oko vlčice; usuš, pověs na krk pacientovi, který je musí nosit nepřetržitě tři měsíce; po celou tuto dobu se nesmí koupat.
Nevolnost: s největším úspěchem to zkouším po devětatřicet let své praxe… Vezmi liščí mozky… upeč je a dej pacientovi na lačný žaludek.
Pro ženy… vezmi mladou fenu, rozřízni ji, opatrně vyjmi žlučník, propíchni jej a nech žluč vytéci… dej to pacientce vypít… drž jí ruku na ústech… pravděpodobně bude zvracet.
Závrať: …několik kapek krve hrdličky do malé sklenice vína… čemeříce a podběl… zdržet se česneku, cibule a kyselého zelí.
Nespavost: vezmi maz z oslího ucha, nezáleží na tom, o jaký druh osla se jedná; nanes jej na pacientovy spánky.
Šílenství: ostříhej pacientovi vlasy co nejtěsněji u hlavy… potom rozřízni beraní játra na dvě poloviny a přivaž je, dokud jsou teplá, pacientovi na hlavu.
Naprosté šílenství: …vezmi čerstvě upečený chléb; odstraň vnitřní měkkou část a nahraď ji kompletním oslím mozkem; přivaž vše pacientovi k hlavě; vyléčí se tím jeho mozek a navrátí se mu rozum.
Roku 1688 zachvátil Evropu pocit úzkosti, který s sebou přinesl slzavé toužení po tom, jaké to všechno bývalo kdysi. Tuto vlnu nostalgie zaregistroval jako první švýcarský lékař Johannes Hofer. Ve svém vlivném pojednání na toto téma tvrdil, že nemoc je způsobena vitálními silami šířícími se oválnými trubicemi, které spojují centrum mozku s tělem. Zhoršuje se pak vlivem, lepkavého kalu, který blokuje orgány v těle. Mezi symptomy řadil zácpu, srdeční problémy, horečku a stavy, při nichž se pacienti nesmáli vtipným anekdotám.
To by zatím stačilo a všem pacientům Neviditelného čerta přeji zdravotně nezávadný start do nepravidelně obšťastníkové letní odstávky.
22.06.2016, 00:41:36 Publikoval Luciferkomentářů: 11