.:: Neviditelný čert ::.

Andělé jsou s námi

rubrika: Pel-mel

Koncem září, když jsme se začali kochat babím létem, se Neviditelný čert začal kochat anděly. Zcela viditelně především v Babím létě padlých andělů a Andělíkovi rozkochaném, nastíněně v Podzimní samotě, v podpalubí pak do té či oné, někdy až téměř neviditelné míry. Knížka, kterou jsem zde uvedl v příspěvku Synchronicita v moderním pojetí, má anděly též ve svém repertoáru. Nacházejí se v kapitole číslo deset Polibek anděla, z níž vás v tomto příspěvku oblažím několika místy lehce slohově (stylisticky) poupravenými citacemi:

Lucifer

O andělských bytostech si vyprávíme již od dob, kdy jsme si dovedli učinit představu o Bohu, avšak v současnosti s nimi stále více lidí navazuje vědomé spojení. Andělská sdělení, doporučení, pošťuchování a intervenování jsou synchronistické povahy, neboť k nim dochází v pravý čas, kdy je nejméně očekáváme a nejvíce potřebujeme. C. J. Jung považoval anděly za „personifikované přenašeče obsahu nevědomí, ohlašující, že chtějí promluvit“, zatímco mnozí věří, že když je navštívil anděl, chce k nim promluvit Bůh osobně. Pokud jsou andělé přenašeči božských energií, pak bych na ně snad mohli pohlížet jako na Boží emanace.

Božská přítomnost anděla může být zakoušena mnoha rozdílnými způsoby. Můžeme ji vycítit v tichosti při rozjímání; jedním, zpravidla levým uchem můžeme zachytit jemné cinkání, které se opakuje, a tak ho lze odlišit od ostatních zvuků; na rameni můžeme ucítit jemný „andělský“ dotyk – jako kdyby nás konejšivě pohladilo andělovo křídlo. V okamžicích hlubokého klidu nebo smutku vidí někteří lidé zářící světelné bytosti. Jiní jsou zase prostoupeni velice příjemným teplem, jež se pozvolna šíří celým tělem. Někdy je možné anděla uslyšet. Všechna taková setkání mají jedno společné: vyvolávají pocit ochrany a laskavosti.

Vědomí, že nejsme sami, že každý z nás má svého strážného anděla, je velkým požehnáním. Naštěstí žijeme ve věku Vodnáře (viz první komentář pod Synchronicitou v moderním pojetí), který je často zobrazován jako anděl, kdy je spojení mezi lidmi a anděly z obou stran opony navazováno vědomě a záměrně.

Andělé s námi navazují spojení, aby nám v něčem pomohli. Výsledek se však nemusí projevit hned. Je třeba si však uvědomit, že trpělivost je andělská vlastnost. Pokud vydržíme trpělivě čekat, věci se snáze urovnají a naše situace zlepší. Naproti tomu pokud si budeme stěžovat, že se snad nic podstatného neděje, ačkoli děláme, co můžeme, pak komunikační kanály zablokujeme svou rozmrzelostí a pesimismem.

Před několika lety se autorka knížky Deike Beggová seznámila s příběhem dvou starších žen, které se vydaly na cestu napříč pouští. Jak už to tak bývá, neměly dostatek zkušeností a nebyly dostatečně připraveny na všechny nástrahy, které je mohly cestou potkat. Uprostřed cesty prorazily pneumatiku svého vozu. Vystoupily z automobilu, ale nevěděly, jak závadu odstranit. Náhle, jako by spadl z nebe, zastavil vedle nich bílý zářící vůz. Z vozu vystoupili dva muži a beze slova jim vyměnili pneumatiku. Jakmile s tím byli hotovi, nasedli do svého auta a uháněli bleskovou rychlostí pryč.

Poměrně nedávno před napsáním knížky Deike Beggová jedno „andělské“ varování promeškala. Byla se svým manželem Eanem několik dní v Londýně. Když se v pozdních nočních hodinách vraceli z restaurace, míjel je vysoký muž po třicítce v tmavém obleku s popelavou tváří a plavými vlasy po ramena. Když kolem něho procházeli, náhle je oslovil: „Nazdar, lidičky! Není vám něco?“ Ean ustoupil poplašeně o krok dozadu a odpověděl: „Ne, jsme úplně v pořádku.“ Když neznámý muž odcházel, Deike se otočila za ním a chvilku ho pozorovala. Pak vyhrkla: „Eane, to byl anděl!“ Bohužel nám obvykle všechno dojde až s odstupem času. Deike záhy pochopila, že udělala chybu, když se toho neznámého muže nezeptala, jak to myslí, protože brzy zrána následujícího dne Eana odvezla záchranka do nemocnice. Měl vážné dýchací problémy. Nakonec musel dostávat kyslík a steroidy, protože hrozilo, že se udusí. Nějakou dobu měl namále a oba si mysleli, že zemře.

Nad námi možná bdí mlčenliví strážci, kteří naslouchají našim myšlenkám a sledují naše úmysly. Jakmile se odhodláme k dalšímu kroku, poskytnou nám pomoc, třebaže nemusí být právě taková, jakou si představujeme. Andělé nemohou zasahovat do vývoje naší duše; mohou však urovnávat cestu a tu a tam nás postrčit, abychom se stali pozornějšími a snáze dospěli ke správným rozhodnutím.

Zdroj: Deike Begg(ová): Synchronicita – Moderní pojetí

Luciferova poznámka:

Upozorňuji i ty největší skeptiky, aby se pokusili alespoň trochu zamyslet nad tím, co jsem tady z výše zmíněného zdroje ocitoval. Andělé, ať už si pod tím představujeme cokoli, totiž tady a s námi skutečně jsou. Ne se všemi. Jen s těmi, kteří je dokáží vnímat, kteří jim dokáží naslouchat. Mohou pocházet zvenčí, můžeme si představovat jakéhosi Boha či všeobjímající kosmickou mysl atp.; mohou pocházet přímo z nás, z našeho podvědomí či nevědomí. Sám jsem něco podobného, co popisuje Deike Beggová už mnohokráte zažil. Ne vždy jsem dobře naslouchal, někdy jsem ten komunikační kanál svou netrpělivostí kompletně zazdil. V poslední době však přítomnost „andělů“ vnímám mnohem více a nejedno varování, upozornění či radu jsem náležitě zúročil. A, jak píše Deike Beggová, ta pomoc často nevypadala zpočátku taková, jakou jsem byl ochoten si představit natožpak akceptovat. Začínám si přivykat něčemu, co mi po dlouhá léta scházelo – trpělivosti. Vnímavosti bez uspěchaného hodnocení té či oné zkušenosti.