Charakter knihy Pavla Rejchrta O smlouvách dvojí krve vystihl asi nejlépe Vladimír Novotný, když nazval svůj doslov „Truchlobolné filipiky proti egotismu v nás“. Probít se textem originálního myslitele Rejchrta není nic snadného. Ale zde oblíbená čertovsky neviditelná synchronicita mi přihrála dílo o věcech, jež poslední dobou trápily Lucifera hned několikrát (naposledy Poslední májová – Reikarnační). Byla by škoda vrátit do knihovny Rejchrtův spis bez toho, že bych na něj upozornila případné čtenáře. Ostatně, autor se už na NČ objevil: Ani k donošení, ani k uhlídání to není (Samochodci víry). Při četbě O smlouvách dvojí krve si člověk musí vzpomenout na některé dialogy Havlova absurdního dramatu. Ale u Rejchrta nejde o lehkou, povznesenou ironii, u něj jde naopak o hluboké kutání, dolování, vynášení, prosívání a přebírání za potu a krve. Jak se to s věcmi vůbec má? A jsou? Vracíme se? Je počátek, je konec? A co víra? Náboženství? Náhoda zaúřadovala ještě jednou. Dnes jsem dostala mail od kamarádky, která se právě vrátila z nemocnice. Svěřila se, že prožila stav, pro nějž se nepokouší hledat vysvětlení, ale který ji, bytost veskrze racionální, povznesl nad nemocniční bolavou skutečnost i nad prázdnotu marného čekání. Se svolením pisatelky cituji v dnešním příspěvku slova z jejího dopisu na místě, kde tematicky doplňují Rejchrtovo zamyšlení. Následující úryvky jsou ze hry Napiluvzetí, kde vystupuje B., Č. a X. Protikladní B. a Č. k sobě patří, respektují se a doplňují. Oba se obracejí k X. K tomuto panu X. se chovají se zdvořilou úctou!
Stella
Napiluvzetí, transcendentální drama
Hrají: B. = muž oblečený bíle, Č. = muž oblečený černě, X. = muž oblečený jakkoli
B. se obrací k Č.: Skutečnost, jak jí rozumí čtenář novin. Starý lid i moderní masa. Z hlediska našeho společného oboru však musím zdůraznit, že Vámi provedené měření bylo pouze předběžné. Vždyť jste bral míru spíš jako krejčí než jako smrtozpytec. Smrtozpyt přece je, jak nepochybně i vy spolu se mnou zastáváte, věda, která zjišťuje míru nesmrtelnosti na zkoumaných předmětech. Takové badatelské zacílení se pochopitelně zabývá jevy velmi nezvyklými.
Č.: Jako je například výskyt této obrovité kapusty.
B.: Ovšem jinak u vědeckého rozumu, pokud jde o ostatní obory, přetrvává štítivá nechuť k věcem výstředním a nemožným.
Č.: Smrtozpyt naopak úkazy vybočující praví býti zcela běžnými. Zachyceny v čisté nepředpojatosti, jsou odrazištěm vyššího poznání, čili de facto vyššího nicnevědění.
B.: Blbec ví velmi mnoho, pravím bez ironie. Smrtozpytec naopak neví nic, neboť i nic je ještě velmi mnoho. Blbec ví aspoň to nic. Smrtozpytec však již ani to ne.
Č.: Tkví totiž v základu smrtozpytu povědecká zkušenost rozpadu všeobecného ducha, zážitek zhroucení člověkova chápání vyšších objektivních záměrů. Je dneska člověk takříkajíc s duchem na štíru. Snaží se vyhnout skutečné konfrontaci, nakupuje atrapy, namísto aby vešel ve styk s živými entitami...
B.: Vytahuje kuriozity z kdejakého šrotu, vyschliny a zmačkaniny pouhých znaků, propadá svého druhu nekrofilii a smrtozpyt coby vědecký obor je pouze podchycením této rozšířené záliby, v žádném případě léčbou. Můžeme ho označit dokonce za pokračování téže choroby, jeví se spíše než normativní teorií pouhou dokumentaristikou, ovšem předem neúspěšnou vzhledem k obrovské variabilitě všech těch roztodivných lidských sklonů a choutek, jímž jediným společným jmenovatelem je potřeba obestřít sebe opilstvím lhostejnosti, dryákem barvotisků a nekonečným rosolem zajímavostí, vlažnou temperaturou nicoty: Ani ryba, ni rak, ani studený, ani horký, to je dnešní praktikované náboženství…
Č.: A duchem citelně opuštěni, uchylujeme se alespoň k výstřednostem ve světě jevů, neboť zdá se, že někde na samém okraji jevů doutná zaslíbení velkého mystického požáru, nového probuzení v říši ducha… Dosud ale, jakožto jeho svědkové, se dotýkáme vlastního bláznovství coby kontradikce, od níž lze čekat, že jaksi v zrcadle čili v karikatuře zjeví duchovní skutečnost…
...
Č.: Na věky věků jdeš a nepohneš se z místa
cíl odsouváš, a cíl tě právě má
už na startu, kde obsadil ti místo
a stihá tě, když k němu dobíháš.
X.: Tuhle písničku jako bych už slyšel. Je dlouhá, velmi dlouhá, delší, než se zdá. Začíná uprostřed, končí na začátku. Půl života se zpívá, a půl se zapomíná. A než se naděješ, začínáš znovu. A to je konec čili začátek. Jdeš kupředu, a přece nazpátek! Všechno se rýmuje koneckonců správně: když se to v hlavě semele a v srdci přebere. Jako bych viděl matčiny oči a přišel na místo, kde jsem z nebe spad. Či narodil se – jednostejná věc. Doprostřed písničky: in medias res.
Č.: Pán promine (ukloní se)
B.: Pán mi promine (ukloní se ještě hlouběji)
Č.: Že ruším jeho drahou vzpomínku, nicméně právem
B.: Že nejsem hoden té cti –
Č.: Zprostředkovat pánu v době nikoli nedávné –
B.: Ani v době nejbližší –
Č.: Uvážíme-li, že lhůta se krátí –
B.: Uvážíme-li, že lhůta se prodlužuje –
Č.: Vzhledem k znamení času, pod nímž jeden den je tisíc let a obráceně, jakousi jinou variaci té písně, jež mnohem důsažněji mluvila k jeho duši –
B.: Jež dosud nedotkla se jeho sluchu.
X.: Slyším dobře ten starý dýchavičný nástroj, dobře si vzpomínám. Jako bych slyšel všecko zítřejšíma ušima složené a zpívané teprve pozítří. Vždy nová hrůza mne zaskočí, když tatáž skutečnost mi řekne: „Jsem tu posté, a přece poprvé.“ Právě tak jako tahle píseň.
…
X.: Někdo je strom a jiný sekyra a oba mají pravdu. Ale takové dvě pravdy se nedomluví navěky. Chovný králík neví, že má dobré maso. A chovatele králíků nikdo nestáhl z kůže. Věci i bytosti jsou si navzájem zavřeny na sedm pečetí. Souvislost světa je povážlivý postulát, neméně bizarní než dětské báchorky. Filozofický odstup prý zaručuje celostný pohled. Kdo ale vidí hejno much, nevidí přece mouchu, kdo vidí mouchu, nevidí hejno much. Dva po sobě jdoucí pohledy nejsou identické a jeden a týž pozorovatel není identický ve dvou následných okamžicích. Jsme to, co právě vidíme, a to, co vidíme, je pohyb a změna.
Č.: Co vidíme, je lhostejné, neboť forma protéká mezi věcmi jak ryba mezi řekami…
Č.: Kdo byl a kdo bude, ten není.
A kdo jest, ten ani nebyl, ani nebude.
Kdo právě jest, ten již vlastně není
X.: Neboť doposud byl a ihned zas bude.
Č.: V souhrnu existence jest i není kterákoli věc.
Č.: Nikdo nezaručil, že cokoli na světě je skutečné a že to nezmizí jako pára, jakmile procitnou nám dosud zatajené formy vědomí, nikoli našeho, nikoli lidského. Nikdo nevyvrátil, že zjevení těchto forem neznamená náš rozpad, podobně jako nikdo neprokázal, že snové bytosti jsou jen a jen představou našeho zdání…
B.: Spíš je pravda, že po dobu našeho spánku žijí do jisté míry samostatně. Vždyť i my existujeme
v nezávislých podobách, potud nezávislých, pokud sen trvá: sen někoho jiného o nás…
(Vzpomínky z nemocnice:
Nemohla jsem usnout. Najednou se ke mně shora začaly blížit mlhavé bytosti se zřetelně lidskými rysy ve tváři (nikomu známému se nepodobaly) a vztahovaly ke mně ruce. Něco mi podávaly. Nejdřív jsem se trochu bála, že mi hrozí něco ošklivého, a chtěla jsem je zapudit. Chvíli to fungovalo, zmizely, ale pak přišly znovu a jako by mi říkaly: Neboj se. Pochopila jsem to z jejich tváří. Jako by se někde domluvily a posílily svoje schopnosti. Byl to opravdu nevšední prožitek. Probrala jsem se z toho do naprosté bdělosti – bylo to zkraje noci – zapisovala jsem si to do paměti. Nevím, třeba je to jen zjitřená fantazie, jsem toho schopna i za bdění, proč by se to nemohlo odehrát v usínání. Třeba tomu napomáhaly i zdi toho obrovského kláštera, kde jsem byla, musí tam být zapsaných moc vzpomínek a dějů.
Napadlo mě, že mi ty bytosti předávaly energii, byla v nich vlídnost a laskavost, každá ke mně natáhla ruce a jakoby z nich něco neviditelného předávala. Bylo to úžasné, na to nezapomenu. Jistě, že je to jen „přání otcem myšlenky“, ale je to krásné.)
Na závěr ještě slova ze Smluv dvojí krve:
B.: Žalostný nepořádek na dvorku... toť lidské poznávání zbavené iluzí. Slovo neobsáhne víc než věci zemské, mluvíme stejně primitivně šest tisíc let, země je vydolována až na dno, tajnosti vybrakovány, všechno je smutně jasné, řeč je nahrazována počty a počty jako takové jsou čistým výrazem smrti. Meleme z posledního a stroje přebírají tento závěrečný rytmus…
X.: …Pravda, jsem v jistém smyslu stroj a melu z posledního – to je úděl těla, i slova, i světa. Pomíjíme ve formách, skonáváme nedokončeni, nikdy doopravdy nevyjádřeni. …
X.: Jak ale vsadit na to, na čem mi zgruntu záleží, na to, co mohu být, anebo býti mám, když toho neznám žádný směr ani obrys? Na toto doživotní Nepojmenovatelno vsadit všechno, co jsem a mám, svou hlavou za to ručit, že něco takového vůbec existuje… Znovu se někde vtělit, opět začít to slepé bláznění mezi Eskymáky nebo Pařížany, být opicí nebo rybou, vše jedno. Propadnout se nanovo do té hry pro nic a za nic, být psem, dát roztrhat psem, být roztrhán psem…
... Ještě tak moci zůstat a nabrat do chřípí všecky výdechy květin, setrvat a pochopit, komu rostou, kvetou i vadnou. Bez všetečnosti badatelských zásahů, pouhým přijetím zakusit, komu náleží všechen život: nepřeberný, tajuplný, vábivý a především hodný důvěry…
Zdroj: Rejchrt, Pavel: O smlouvách dvojí krve, Stefanos, Jindřichův Hradec 2005
05.06.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 22