Končí se červen, posledním svým pátkem, a ve své první sobotě se započne červenec. V následujícím týdnu nás čekají dva svátky. Nejdříve k nám dorazí dva věrozvěsti odněkud ze Soluně, a po nich pak od nás vyrazí Mistr Jan Hus na hranici v Kostnici. V obou případech se jedná o velmi zajímavý společenský úkaz, přičemž ten druhý mi přijde o poznání zajímavější. Pokud ale dáváte přednost soluňským věrozvěstům s tím, že vás nikdo nebude nutit přikládat polínko do kamen, nebudu mít zapotřebí vám v tom bránit. Já však oba svátky s jejich celým týdnem využiji tak, že prchnu do své samoty nemaje v tlumoku plácačku na mouchy.
Lucifer
Do své samoty prchni, příteli můj! Vidím tě zmámena hřmotem velkých mužů a rozbodána žahadly malých. Důstojně zná s tebou mlčet skála i les. Buď zase jako strom, jejž miluješ, jako košatý strom, jenž tiše a naslouchaje visí nad mořem. Kde přestává samota, začíná se trh; a kde se začíná trh, začíná se také hřmot velkých herců a hemžení jedovatých much. Nejlepší věci ve světě pranic neplatí, pokud se nenajde někdo, kdo je sehraje: velkými muži nazývá lid takové pořadatele her. Málo rozumí lid velkým věcem, to jest: tvůrčím. Smysly má však pro všechny pořadatele a herce velkých her. Kol vynálezců nových hodnot točí se svět: – neviditelně se točí.
Ale kol herců točí se lid i sláva: toť již „světa běh“. Herec má ducha, než málo svědomí ducha. Vždy věří v to, čím vnuká nejsilnější víru, – víru v sebe! Zítra má víru novou a pozítří novější. Rychlé smysly má jako lid a větření má proměnlivé. Porazit – to jest mu: dokázat. Pobláznit – to jest mu: přesvědčit. A krev mu platí za nejlepší všech důvodů. Pravdu, jež vklouzne jen do jemných uší, jmenuje lží a nicotností.
Vskutku, věří jen v bohy, kteří dělají ve světě veliký hřmot! Naplněn je trh slavnostními šprýmaři – a lid se chlubí velkými svými muži! to mu jsou pánové hodiny. Hodina však na ně doléhá: i doléhají na tebe. A též na tobě chtějí Ano či Ne. Běda, stavíš svou židli mezi Pro a Proti? Na tyto bezpodmínečné a doléhající nežárli, milence pravdy! Ještě nikdy se nezavěsila pravda v rámě člověka bezpodmínečného.
Pro tyto nenadálé odejdi a vrať se ve svou jistotu: jenom na trhu tě přepadají stálým Ano? či Ne? Pomalu prožívají svou chvíli všechny hluboké studny: načekají se dlouho, než vědí, co padlo do jejich hloubky. Daleko trhu a slávy se děje vše velké: daleko trhu a slávy žili od nepaměti vynálezcové nových hodnot. Do své samoty prchni, příteli můj: vidím tě rozbodána jedovatými mouchami. Prchni tam, kde vane drsný, silný vzduch! Do své samoty! Žils příliš na blízku malým a žalostným.
Uprchni jejich neviditelné pomstě! Vůči tobě nejsou než pomstou. Již nezdvihej ruky proti nim! Je jich bez počtu, a tvým údělem není, býti oháňkou na mouchy. Je bez počtu těch malých a žalostných; a nejedné hrdé stavbě již plevel a krůpěje deště připravily pád. Nejsi kamenem, ale již tě vyhlodalo množství krůpějí. Rozpadneš se mi a rozpukneš ještě množstvím krůpějí.
Vidím tě umdlena jedovatými mouchami, vidím tě do krve škrábnuta na stu místech; a pýše tvé není ani do hněvu. Krev by na tobě chtěli ve vší nevinnosti, po krvi prahnou jejich bezkrevné duše – i bodají ve vší nevinnosti. Ty hluboký však příliš hluboce trpíš i malými ranami; a nežli ses ještě vyhojil, přelezl ti přes ruku týž jedovatý červ. Příliš hrd jsi mi k tomu, abys mlsné ty tvory usmrtil. Střež se však, aby se nestalo tvou sudbou, nésti všechno jich jedovaté bezpráví!
Bzučí kolem tebe též svojí chválou: dotěrnost je jich pochvala. Chtějí blízkost tvé kůže a krve.. Lichotí ti jak bohu či ďáblu; kňučí před tebou jak před bohem či ďáblem. Co na tom! Kňučící lichotníci to jsou, a ne více. Také se k tobě leckdy laskavě mají. To však vždy byla chytrost zbabělců. Ano, zbabělci jsou chytří! Mnoho uvažují o tobě svou těsnou duší, – povážlivý jsi jim povždy! Vše, o čem se mnoho uvažuje, stává se povážlivým.
Trestají tě za všechny tvé ctnosti. Z hloubi duše ti promíjejí jen – tvé přehmaty. Že jsi mírný a spravedlivé mysli, říkáš: „nevinni jsou svým malým živobytím“. Jejich těsná duše však myslí: „Provinilo se každé veliké živobytí.“ I jsi-li k nim mírný, cítí ještě, jak jimi pohrdáš; a splácejí ti dobrý tvůj čin tajně zraňujícími zločiny. Tvá mlčelivá pýcha vždy jest jim proti chuti; jásají, jsi-li jednou skromný dost, abys byl marnivý. Co na někom poznáváme, rozněcujeme na něm též. Střez se tedy malých! Před tebou cítí se malými, a jejich nízkost proti tobě žhne a doutná neviditelné mstě.
Nepozoroval jsi, kolikrát oněměli, když jsi k nim přistoupil, a jak jich síla z nich vystoupila, jako dým vystupuje z hasnoucího žáru? Ano, příteli můj, zlým svědomím jsi pro své bližní: neb jsou tě nehodni. I nenávidí tě a rádi by sáli tvou krev. Stále budou tvoji bližní jedovatými mouchami; co na tobě jest velkého, – to samo je nutně činí jedovatějšími a stále mouchovitějšími.
Do své samoty prchni, příteli můj, a tam, kde vane drsný, silný vzduch! Tvým údělem není, býti oháňkou na mouchy!
Tak pravil Zarathustra.
Zdroj: Nietzsche, Friedrich: Tak pravil Zarathustra, Spolek výtvarných umělců Mánes, Praha 1914
30.06.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 12