Neviditelný čert

Po krátké přestávce, kterou zabezpečila Stella s Ivanem Wernischem, přicházím s dalším podnětem z knížky Michaela Hanlona, s níž jsem vás seznámil v pojednání o mimozemšťanech. Když jsem včera snídal krátce po poledni v americky orientovaném baru U Slunce a nakukoval do této knížky, zaujala mě jedenáctá kapitola „Vír totální perspektivy“. Její podstatná část spočívá v představě, že bychom se mohli nacházet ve virtuální realitě, počítačovém programu, v Matrixu. Na toto téma jsem zde už měl několik příspěvků, kupříkladu Co když žijeme v Matrixu, Chyby v Matrix, Non serviam či Groteska a chyba v Matrixu. V následujícím textu, jenž končí uvedením zdroje, vám předkládám onu lehce zpracovanou část.

Lucifer

Někdy na přelomu předchozího a tohoto století se v časopise New Scientist objevila zajímavá myšlenka, že je statisticky nesmírně pravděpodobné, že žijeme ve vesmíru generovaném počítačem. Zhruba ve stejné době se v kinech objevil americký kultovní sci-fi film Matrix (do jaké míry to spolu souviselo, netuším), který byl pro veliký úspěch následován dalšími dvěma díly. Premisa této filmové trilogie je následující: v nějaké budoucnosti se lidským počítačovým vědcům podaří vybudovat stroj zvaný Matrix tak mocný, že dokáže ve svých procesorech vymodelovat celý svět včetně elektronických lidských avatarů. Svět Matrixu a těla jeho lidských obyvatel nejsou víc než přeludy strojové obrazotvornosti.

Podle Nicka Bostroma z Yaleské univerzity je zcela nevyhnutelné, že jednoho dne toto naše stroje (počítače) dokáží. A je stejně nevyhnutelné, že se budeme snažit stvořit vesmír virtuální reality – a že se nám to zdaří. A navíc, což je nejdůležitější, to naši potomci udělají ne jednou, ale nespočetněkrát. A teď, jak říká, se podívejte kolem sebe. Vidíte jakýsi vesmír. Při vědomí, že je-li vše takové, jaké se to zdá, jednoho dne vytvoříme nespočet simultánních vesmírů, jaká je pravděpodobnost, že vše opravdu je, jaké se to zdá? Velmi nízká. Pravděpodobnější se jeví, že místo toho, abychom žili v jedinečném, opravdickém vesmíru – tomuhle Bostrom říká „původní dějiny“ – žijeme v jedné z bezpočtu simulací. Nejsme víc než elektronické avatary jako ty v Matrixu. Zní to pošahaně, patrně to pošahané je, ale i tak zajímavé.

Hypotéza Matrixu se zakládá na možnosti vybudovat počítače, které jsou vědomé – nebo alespoň to, co nazýváme vědomím, dobře napodobují. Hans Moravec, robotik vizionář z univerzity v Pittsburghu, provedl hrubý výpočet toho, jak rychle by počítač musel pracovat, aby napodobil lidskou mysl. Ukázalo se, že jde o 10¹⁴ operací za vteřinu. Nejlepší počítače IBM v téže době dosahovaly přibližně jedné desetiny této rychlosti.

Dle Bostroma by ale nebylo nutné simulovat celý vesmír – stačilo by jen o něm přesvědčit jeho „obyvatele“. Nebylo by třeba vyplnit každičký detail – např. jen poté, co bys se někdo rozhodl zkoumat vzdálený astronomický „předmět“, by mu stroj dokreslil všechny fyzikální vlastnosti.

To je zneklidňující představa, jelikož znamená, že naše simulované vědomí je vydáno napospas bytostem, o jejichž záměrech a morálce se můžeme jen dohadovat. Možná si libují v našem trápení.  Možná lze v takovém Matrixovém světě nejlépe přežít, když budete nějak vyčnívat. Pokud opravdu všichni obýváme nějakou velkou verzi jakési počítačové hry, může být naším smyslem života bavit své pány. Být přitažlivý, vykonat cosi dramatického, např. stát se diktátorem, popovou hvězdou nebo princeznou.

Takže je to dokonalá fantazie paranoika. Nejen, že věci nejsou, čím se zdají být, ale je to všechno ještě mnohonásobně horší. Vše je pouhým přeludem, nic není skutečné. Žádná hypotéza však nestojí ani za zlámanou grešli, nelze-li ji ověřit. Možná vás překvapí, že u této to není až tak složité. Můžeme totiž odhalit švy a klouby, které se programátorům dokonale nepovedly – opravdické „chyby v Matrixu“. V jednom filmu, který se odehrává v simulovaném vesmíru, v hlavním hrdinovi vzklíčí podezření, že něco nehraje, a rozhodne se to ověřit. Když jede svou obvyklou cestou do práce, odbočí náhle do vedlejší ulice a povšimne si překvapených výrazů svých spoluobčanů, kteří zmateně cupitají sem a tam.

Není-li náš vesmír skutečný, možná jsou v něm podobné rozpory. Kde bychom je nejspíš měli hledat? Mohli bychom se zaměřit na bizarní nepravidelnosti v submikroskopickém měřítku, jejichž úplná konsistence by pro počítačovou modelaci byla patrně nejsložitější. A právě zde, což je trochu znepokojující, vidíme nepravidelnosti na každém kroku. Na opačných koncích měřítka prostě fyzika nedává smysl. Zatím se ukázalo nemožným smířit kvantové zákony např. s relativitou. Fyzika horečně hledá Teorii velkého sjednocení, která by všechen ten nepořádek nějak urovnala, ale zatím žádnou nenalezla. Možná je sama snaha odhalit tyto nesourodosti chybným krokem. Pokud opravdu žijeme v přeludu, mohou naši páni zmáčknout tlačítko reset a začít s námi hrát zcela novou hru.

To je strašlivá představa, navíc patrně zcela mylná. Ale skutečnost, že byť jen stín možnosti, že žijeme v Matrixovém vesmíru, je dostatečná k tomu, aby vyvolala dlouhou temnou noc duše, budete-li o ní dumat vážně. Jedinou rozumnou radou je: nedělejte to. A pokud se do toho přece jen pustíte, pak doufejte, že celá věc byla stvořena pro vaši osobní zábavu, nebo aspoň přežití.

Zdroj: Michael Hanlon, Stopařův průvodce Galaxií a věda, MatfyzPress, nakladatelství Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, Praha 2016 (The Science of the Hitchhiker’s Guide to the Galaxy, 2005)

Luciferovy poznámky:

V poslední době (již několik let) se občas střetávám se zvláštními jevy či efekty, které si vyloženě říkají o interpretaci v podobě Matrixu. Kupříkladu když někam či s něčím nepospíchám, nic zvláštního se v mém okolí neděje. Pak se najednou objeví velmi blízký časový horizont, který mi přísně a striktně definuje nesmírně krátký čas, během něhož musím někam dorazit či něco dodělat. A v té chvíli mi blízké okolí začne rafinovaně házet „klacky“ pod nohy. Někdo tam nahoře u „monitoru“ se jistě dobře baví.

Anebo udělám nečekaný a mnou nijak neplánovaný zvrat ve svém jednání a okamžitě pocítím, jak mé okolí znejistí. Objevují se jevy a efekty, které by u psychotroniků a paranormálních expertů bezpochyby vyvolaly neutuchající nadšení. S těmihle náhlými a i mnou nečekanými zvraty ve svém pohybu, jednání či myšlenkovém směřování si v poslední době zahrávám dost často. Začalo mě to bavit, obšťastňovat a rekultivovat. Někdo tam nahoře u „monitoru“ možná znejistěl.

Anebo se mi nezřídka stává, a to už odedávna, že nějaká drobná věc upadne z mé ruky na zem a zakutálí se někam, kam ze své pozice nemohu dosáhnout, ačkoli mi chybí jenom pár milimetrů. Třeba když sedím, tak těch pár milimetrů mě přinutí, abych vstal. Horší je, když se ta drobnůstka zakutálí ke stěně za kusem nábytku. Stačilo by mít prsty o pár milimetrů delší, abych ji odtamtud dostal, musím se však přinutit najít nějaký jiný nástroj. A někdo tam nahoře u „monitoru“ se vehementně snaží, abych patřičný nástroj nenašel.

Asi si myslíte, že trpím paranoickým stihomamem. Vězte tedy, že si dobře uvědomuji, že bych mohl něčím takovým trpět. A pokud si uvědomuji, že mi může hrabat v bedně či šplouchat na maják, dá se na můj duševní stav stále ještě pohlížet s jistou dávkou optimismu.

18.07.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 24