.:: Neviditelný čert ::.

Dobro a Zlo

rubrika: Pel-mel

V pokračující bitvě mezi Dobrem a Zlem je každý člověk jen trochu víc než potravou pro děla. Jediné, co můžeme udělat, je rozhodnout, do kterých děl se necháme naládovat. Toto rozhodnutí není žádnou neměnnou záležitostí; věř tomu, rozhodovat se musíš každý den. – Brian W. Aldiss, Malacijská tapisérie

Lucifer

Do kterého děla jste se nechali naládovat? Někdy v roce 2010 mi bývalá spoluautorka, která zde vystupovala pod jménem Zuzana, řekla, že jsem se naládoval sám do sebe. Beru to s nadhledem a humorem a ta představa mě venkoncem fascinuje. Takže já jsem svým vlastním dělem. A teď jde o to, jestli to dělo je Zlo nebo Dobro. Má spoluautorka nenápadně naznačovala, že Zlo, z čehož by logicky plynulo, že ona je granátem vyletujícím z Dobra. Já myslím, že těch děl je víc. Co víc, nekonečně mnoho od Dobra až ke Zlu. Ke kterému konci jsme blíže, to nechť posoudí cíle, do kterých se trefujeme. Kolikrát se trefíme do Dobra a kolikrát do Zla?

Jedna z nejúžasnějších knížek, kterou jsem kdy četl, se jmenuje Nonstop (v originále Non-Stop) a napsal ji Brian W. Aldiss. Napsal jich celou řadu a některé z nich jsem mnohem později četl, například Skleník nebo Malacijská tapisérie. Ta druhá, u mě poslední, mě doslova a do písmene uhranula, ale Nonstop je zkrátka Non-Stop.

Tohle je proslov k Malacijské tapisérii:

Čas pod prizmaty

úsvit a plující oblaka pylu zvěstující změny.

Ty jsi to náhlé světlo

v mé pochmurné existenci

slabé, ale vytrvalé.

Jak snadno zpíváš o starých bozích

ve dnech kdy jsi mlád,

kdy důvěra i láska se spolu ještě snáší;

já však vím, že za těmi bohy bohové jiní jsou,

bohové, o kterých je lépe nezpívat.

K. G. St. Chentero (XVI tis.)

Nonstop je uveden takto:

Společnost, jež si nechce nebo nedokáže uvědomit, jak nepatrnou část vesmíru tvoří, není skutečně civilizovaná. Jinými slovy, vždy v sobě nese určitý neblahý faktor a ten je příčinou její nevyváženosti. Toto je příběh takové společnosti. Původcem myšlenky je člověk, a myšlenky proto jsou – na rozdíl od nespočetného množství jednotlivostí, z nichž se náš vesmír skládá – zřídkakdy naprosto dokonalé. Je do nich nevyhnutelně vpečetěna lidská křehkost – mohou být ubohé i velkolepé. Toto je příběh velkolepé myšlenky.

Pro lidi, o nichž příběh vypráví, to však byla víc než jen myšlenka: byl to prostor jejich bytí. Neboť tato myšlenka, jak už se to občas stává, zbloudila a pokřivila běh jejich životů.

To, co v Nonstop popisuje Brian W. Aldiss, zažilo lidstvo v nejrůznějších podobách a na nejrůznějších úrovních mnohokrát. Kupříkladu idea vytvoření beztřídní a spravedlností oplývající společnosti je stará jako lidstvo samo. V době Velké francouzské revoluce se hlásalo Liberté, égalité, fraternité (Volnost, rovnost, bratrství). Jak vznešené. Výsledkem bylo použití gilotiny ve vlastních řadách, následné utopení celé této povznášející revoluce v krvi a návrat předchozí nerovnosti, nevolnosti a nebratrství v ještě syrovější podobě. Stejně tak asi o dvě stě let předtím dopadla téměř demokratická vize republiky v Anglii a její vůdčí představitel, Oliver Cromwell, nedopadl o nic lépe než francouzští komunardi. Demokracie se nakonec přece jenom ujala, ne však s úplnou volností, rovností a bratrstvím. Ve Velké Británii to dokonce dopadlo tak, že hybridizovala s royalismem.

Nejhůře však dopadl poslední pokus o zavedení ideálů Pařížské komuny. Tato myšlenka padla na "úrodnou" půdu zaostalého carského Ruska, kde ještě dříve než se stačili zorientovat její nepokrytě skuteční propagátoři, se jí chopily zločinecké tlupy, v jejichž čele se zaskvěly ty nejtyranštější osobnosti, kterým středověcí panovníci ani toho nejhrubšího ražení nesahali po kotníky. A tak jsme "jeli dál, močálem černým kolem bílých skal".

V závěru Non-Stop se píše:

Loď před nimi ležela jako na dlani. Praskliny ve vznešené klenbě lodního pláště byly stále širší; pak se jejich ostrá údolí proměnila ve vesmírné propasti. Loď přestala existovat, místo ní bylo osmdesát čtyři obrovitých mincí. Jedna se od druhé víc a víc vzdalovala, točily se, zmenšovaly, aby se navždycky vydaly po vlastních neviditelných stezkách. Každá z těch mincí byla jedna paluba a každá paluba teď byla světem sama pro sebe, světem obtíženým náhodným břemenem lidí, zvířat i poniků. Světy jak korkové zátky pluly bezesným mořem kolem Země.

Tohle už nemohl dát do pořádku nikdo.

„Zbývá jim jen jedno,“ řekla Laura slabě. „Vzít nás dolů. Na Zemi.“ Podívala se na Complaina a pokusila se ženskou intuicí uhodnout, co všechno je teď čeká, jak těžké bude pro každého z obyvatel lodi přizpůsobit se majestátu Země. Je to, jako kdybychom se všichni měli znovu narodit, napadlo ji. Usmála se; pak se podívala na Complainův rozzářený obličej. Byli oba stejní: ani ona, ani on pořádně ještě nevěděli, co chtějí – takže měli největší naději, že to najdou.

Zdroje: