Poetický koutek


« strana 1 »

Nebetyčná


Neskonalá

 

Lucifer


Jsou věci

Které nelze vyhnat ani sudem vína

Opít se studem

To je opravdu zajímavá možnost

Jenže v případě ženy

Kterou muž nebetyčně miluje

To nefunguje

 

Ona je totiž neskonalá

Miluje věci

Které muž nedokáže vstřebat

I kdyby se rozkrájel na atomy

Jenže ona ho rozkrájet nechce

Nebetyčně touží se o něj postarat

Aby jeho atomy držely pohromadě

 

A tak tak ta láska nabírá zvláštní rozměry

Rozmarné léto se mění v léto babí

Z jabloní padají červotočivé koule

Někomu chutná do nich se zakousnout

Jenže ti dva

Nebetyční a neskonalí

Stále hledají své styčné body

 

Těch bodů je do skonání mnoho

Například ústa

Polibek bývá vždycky vstřícný

A co ten sud vína? Napijeme se?

Já nechci tvé víno

Řekne ona

Chci tebe bez vína

 

On zase touží ochladit své neurony

A dívat se na její neskonale nebetyčnou postavu

Styčných bodů je tam mnoho

Ona pak nalezne i ten jeho styčný

Pomilují se

Ráno je moudřejší noci

V poledne je třeba uvařit oběd

 

Jsou věci

Které nelze vyhnat ani obědem z plotny

Možná by stačilo víno

Uspávací prostředek k odpolednímu spánku

A co večer? Budeme se zase milovat?

Řekne ona

A on zatouží o ni se postarat

 

Rozebrat ji na atomy

Na malé kousíčky všeho jejího ženství

Aby už konečně nedržely pohromadě

A nebyly tak nebetyčně neskonalé

Chce skonat v atomizované náruči

Té ženy

Do které se definitivně zamiloval

 


komentářů: 0         


Sedmičetná


Puntíkovaná

 

Lucifer


Na obloze plné nadívaných mraků

Svítí několik sluncí

Nikdo je zatím nespočítal

Jen počet těch mraků

Nadívaných

Je znám od počátku světa

Plného sluncí

 

Na dveře babího léta

Brzy zabuší podzim

Baby i s létem se odklidí pod listí

Pod každým stromem je najdete

Ježci vám ukáží cestu

Na podzim jsou ježci

Velmi bodlinatí

 

Měsíc se koulí po obloze

Možná má naspěch

Koho asi hledá

Svůj vlastní Měsíc?

Těžko říct

Ale koulí se dobře

Nejen po obloze

 

Armáda spásy zaťukala na mé dveře

Vedoucí do pokoje plného plyšových medvídků

A chtěla mě před nimi spasit

Použil jsem kvantové dělo

Plné jedovatých špendlíků

A armádu spásy spasil

Už neexistuje

 

Děkovné dopisy padaly na můj hrob

Prý jsou tak rády

Že už živý nejsem

Tak jsem je spálil

A z hrobu vyrazil jako špunt z flašky

Šumivého vína

Nejspíš šampaňského

 

Armageddon byl rozhodnut

V posledním čtení uspávacích hadů

Nikdo tomu nevěřil

Kromě hadů

A ti se samozřejmě nemýlili

Armageddon skutečně nastal

Hadi už nejsou

 

Když se Gaius Julius Caesar

Potloukal na odvrácené straně

Řeky Rubikon

Přemýšlel

Překročit či nepřekročit

Pak ho to přestalo bavit

A Rubikon přeskočil

 


komentářů: 4         


Menuet s krejčovskou pannou


Před pár dny se tady objevil Patrik ze slovinské Lublaně. Žádný komentář nenapsal, ale komunikoval se mnou přes redakční email. Zaujalo ho básnické dílo Karla Jana Čapka, kterého jsem osobně znal a už jsem tady od něj dával báseň Trochu mráz po zádech. Jestli se Patrik ještě ozve, netuším, nicméně mi zkopíroval a ve formátu pdf zaslal básnickou sbírku Menuet s krejčovskou pannou od K. J. Čapka, po níž jsem před řadou let marně pátral v knihkupectvích a antikvariátech. Za to mu samozřejmě děkuji a předkládám jeden kousek z ní. Než si ho přečtete, tak vás musím varovat: Je to hodně silné kafe – sám jsem se pokoušel a jistě ještě budu pokoušet o básnické výpravy do takových úletů, nicméně až tak daleko, kam směřoval Karel Jan Čapek, doletět nehodlám. Jsem dostatečně uzemněný.

 

Lucifer


Mrtví na lovu

(Menuet s krejčovskou pannou)

 

Karel Jan Čapek

 

Kolem černých hnědých a bílých kabátů

ovívá vlá chrtí vítr Rahm

naši lakomou samotu

(je to zvláštní: bez jediné kapky krve)

které běloústí knihkupci

(ti co se milují skrze bláznovské hry nicoty

a také pohlavní orgány úhořů)

snášejí k nohám červených po lázni

stále více kostýmů

 

pro jednu postavu

ještě azurová kantiléna

Klotyldy

 

milostné akty zabíjející Sapfó

svět okolo jemně přitakává

hvězdice snů snové hvězdice

neviditelné ornamenty vadnoucí růže v temnotách

sen ve snu mezi pozůstalými v kasematech

zamění formu rostliny v kamennou sochu s nehybnými ústy od mléka

 

v kritických letech

spalující lásky k vlakům dobytčákům

ještě před cestou

do vyhaslých měst sněhových

v jeskyni Trois fréres

kde stříhají mnohobarevné vousy odsouzence k smrti

se zpovídám

příběhu mého života

z ochrnutí chátry před mými dveřmi

a zapalují velké ohně

mrzuté ošetřovatelce z blázince

 

Dejte mi za ženu Sylvii

a

zkurvím jí jemně život

 

Zdroj: Karel Jan Čapek, Menuet s krejčovskou pannou, brněnské nakladatelství Host, 1993


komentářů: 6         


Bezručova Labutinka


Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, se narodil v roce 1867 ve městě, kde jsem se narodil i já zhruba rok poté, co V. V. (P. B.) odešel ze života. Z nějakých zvláštních důvodů jsem dnes (znovu) objevil jeho básně, které vyšly ve Slezských písních. Pokud si chcete něco přečíst o jeho životě, tak si klikněte na jméno autora básně, kterou tady dnes předkládám, anebo si ho najděte sami na Wikipedii či jinde. Slezské písně jsem před chvíli stáhl z internetu a jsem fascinován, kterak mi mohla tak úžasná poezie dosud unikat. Možná to bylo tím, že nám v předchozím režimu vnucovali Petra Bezruče jako autora básní proti vykořisťovatelům především židovského původu (ale i německého). V jeho životopisu na Wikipedii se mimo jiné dočtete, že skutečným autorem některých básní ve Slezských písních byl jeho blízký přítel Ondřej Boleslav Petr. Mnozí se domnívají, že to není pravda; a já, ačkoli nemám žádný důkaz, jejich domněnce věřím. Literární pseudonym Petr Bezruč sestavil Vladimír Vašek na základě příjmení svého přítele a své pozdější milenky Dody Bezručové. Jeho předchozí milenkou byla Maryčka Sagonová, nešťastná láska jeho přítele O. B. Petra. A ještě jedna zajímavost: Vladimír Vašek měl zřejmě (asi po svém otci) tuberkulózu – trpěl chrlením krve (viz jeho zhudebněná báseň na konci) – a přesto se dožil devadesáti let.

 

Lucifer


Labutinka

(Coelebs manebis!)

 

Petr Bezruč

 

I

 

Čí jsi, ztepilá ty krásko?

Sama chodí, pyšno hledí,

knížky v ruce, na můj pozdrav

nikdy nemá odpovědi;

 

temné pleti, temných vlasů,

pohled třpyt je hvězdy v šeře,

myšky-nožky, každý pohyb

kmit labutí na jezeře –

 

Chceš mi být jen beznadějné

lásky smutnou upomínkou?

Jak jmenovat kněžnu svých snů?

Nazvu si tě Labutinkou.

 

 

II

 

Bor jde vrchem, bílý mlýn jde,

opuštěn na mleče čeká,

plot je rozbit, bokem malba –

dáte se mně napít mléka?

 

Je ta kráska vaší dcerou?

Pěkná, ale nemá věna…

Je to moje Labutinka,

Chcete… bude moje žena?

 

Dáme rádi. Počkal by pán?

Ještě mláda, útlá v boku…

Budu čekat na svou ženu

jako Jakub deset roků!

 

 

III

 

Na dva roky musím v dálku,

počkáš, budoucí má žínko?

Vrať se v město, uč se vařit,

budeš věrna, Labutinko?

 

Vrátil jsem se. Bůh stůj při mně!

Městem letí hrozná zmínka:

Každému, kdo chce ji míti,

patří tvoje Labutinka!

 

Lžeš! – Jdi večer na vrch Žlutý,

kam nevěstky v létě chodí,

najdeš tam svou Labutinku,

jak si ji tam kdo chce vodí.

 

 

 IV

 

V zimě zase… Do hrobu dost

bolesti jest – nemluv dále!

Labutinko, kudy chodíš,

šlapeš po mém srdci stále.

 

Nesuď ženy! Kdož bez hříchu,

nechť kamením na tě háže…

Srdce chce ti odpustiti,

však čest domu jinak káže.

 

Sám dožiju. Bez tvé lásky

jak ten život dlouho trvá,

Labutinko, Labutinko,

Labutinko černobrvá!

 


komentářů: 8         


Červencové Adieu


Cherche la femme fatale

 

Lucifer


Slunce se koupe v blankytných závojích

Anebo v mracích

Obtěžkaných mešním vínem

Když prší

I tak je to krásné

V červenci je krásné úplně všechno

 

A v noci hvězdy

Na balkonu jedné krasopaní

Spatřil jsem v modravém dýmu cigarety

Velký vůz tažený Honicími psy

A Malého medvěda i s Polárkou

Draka na provázku

Labutí píseň

 

Jak snadné může být milování

Na stole nebo v kalamáři

Obtěžkaném říjnou vůní

I když z nebe padají kapky

V červencové koupelně

Růžové s růží v rozkvětu

 

Slunce se koupe v suché prádelně

Na teploměru čtyřicítka

Autobusy míří na všechny strany

A vlaky pijí z kolejí

Mešní víno

Mé nejkrásnější červencové ráno

Adieu

 


komentářů: 7         


Venuše Mélská


Venuše Mélská (Venus de Milo) je jednou z nejslavnějších antických soch. Mramorová 203 cm vysoká socha, datována mezi roky 130-100 př. n. l., představuje poloakt. Horní část až po boky je odhalená, zbytek včetně lůna zakrývá volná látka. Kdo tuto sochu vytesal z mramoru, není dnes zcela jisté, většina odborníků se však shoduje na Alexandrovi z Antiochie. Venuše je totéž co Afrodité, řecká bohyně lásky. Při pohledu na sochu vám jistě neunikne, že jí chybí ruce. Kdy, jak a proč byly uraženy, nikdo neví. Panuje však domněnka, že v levé pozvednuté ruce držela jablko, které symbolizovalo její ostrovský domov Milos (milo v řečtině znamená jablko). Ženské tělo má atributy mnohem svůdnější, než jsou ruce – jenže žena bez rukou je jako pivo bez pěny…

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  43  44  45  46  47   »