Neviditelný čert

Dobrý teoretik věrnosti a praktik lásky Ludvík Vaculík píše v Posledním slově (LN 29. 7. 2014): Na věrnost není nárok: na úctu a dodržení životních závazků ano… Věrnost nemůžeme žádat, můžeme si ji přát. Vzniká tím, že se uděluje. Je založena na tom, že ji potřebuje ten věrný… Je tu jedna věc, o níž by měl mluvit někdo moudřejší. Že i v pěkném vztahu vyskytne se porucha způsobená pudy těla. Věrnost takovou poruchu přečká….

Stella

Komplikace začínají láskou je napsáno na záložce, kterou mám v knize Františka Koukolíka Nejspanilejší ze všech bohů. Záložka s reklamou se ptá: „Najdou k sobě cestu senátorova dcera a nepřístupný bodyguard?“ Já o tom nepochybuji. Oni k sobě najdou cestu, přestože (protože?) emoce zvaná láska je tak složitá, až je jednoduchá – jinak by nebyla počátkem všeho. Fr. Koukolík klade otázky, na něž hledal odpovědi v odborných publikacích. (Jejich výčet zabírá dvě stránky.) Nejprve cituje definici lásky  z Wikipedie . Pak se zastavuje u základního: Odkud láska pochází? Má vývojové nebo evoluční kořeny? Jaký je vztah lásky k sexuálnímu chování? Co se děje při pocitu lásky lidem v hlavě? Existuje více druhů lásky?

POHLEDEM NEUROPATOLOGA:

MAŠINÉRIE

Darwin si byl jist, že zvířata žijící ve volné přírodě si partnery vybírají. Platí to pro ptáky i pro savce. Domestikovaná zvířata tuto možnost ovšem nemají. Přitom si Darwin všiml, že ti, kdo si partnera volí, jsou samičky. Volí si druha podle toho, jak se jim roztoužený uchazeč dvoří – tedy, jak se jim líbí. Dvoření zvířat není jen projevem sexuálního instinktu, ale má složitou motivaci. U lidí ještě trochu složitější… Existuje romantická láska bez sexuální interakce (pěkné pojmenování), ale také sexuální interakce bez lásky.

Experimenty se zvířaty prokázaly, že některé druhy jsou monogamní – prérijní hraboš, kalifornská myš, opičky kosmani. Naopak, promiskuitní jsou hraboši luční a horští, opičky makakové. Příroda si libuje v rozmanitosti, proto také každý hraboš má jiný mozek než jeho kamarád. Rozmanitost totiž zaručuje přežití generací. Monogamní druhy hrabošů mají v mozku podstatně víc mikrosatelitů v genu kódujícím receptor V1a, než kolik takových mikrosatelitů najdeme u hrabošů promiskuitních. U pánů to bude podobné. Oni za nic nemůžou!

Neromantickým základem přitažlivosti je to, že v přední části mozku mají hraboši i lidé oblast s nervovými buňkami, které mají na povrchu receptory (bílkovinné molekuly). Tyto molekuly působí jako chemické antény. Typ V1a, který udává příkazy: Ať se ti líbí ta a ta, ten a ten, je u promiskuitních druhů rozložen jinak než u druhů monogamních. Jeho činnost je možné chemicky zablokovat. Navíc se dá zablokovat i hormon důvěry (oxytocin), a samička nevytvoří vazbu v mozkové síti. Samozřejmě, že je všechno složitější. Ale vasopresinový (nervově přenašečový) a oxytocinový systém stojí na počátku… Proměna jednoho genu změní schopnost tvořit vazbu mezi páry.

SÍŤ A ELIXÍR LÁSKY

Mozek nemá centra, jak se často domníváme. Je tvořen neuronálními sítěmi velkého rozsahu. (Zde bych si dovolil přidat odkazy alespoň na tři namátku vybrané interní články: Něco o lidském mozku, Digitální demence – Paměťové stopy a Digitální demence – Nové buňky ve starých mozcích. Lucifer) Tyto sítě se skládají z miliard nervových buněk, jejich vzájemných spojení a míst, kde si neurony vyměňují informace (synapse). Sítě jsou souběžně činné a souběžně rozložené. Když se hovoří o poškození mozkového centra, myslí se tím poškození „úzkého profilu informačního chodu“. Neuronální síť je čtyřrozměrná: má délku (asi 10 cm v hemisféře), má šířku, výšku, pracuje v čase. Celý život se sítě dostavují a přebudovávají. Fr. Koukolík říká, že mozek sám sebe sochaří, a to v mezích genetických i pod vlivem zevního a vnitřního prostředí. Sítě mají mnoho křižovatek, některé uzly jsou společné, jiné rozdílné. V každém případě sítě trvale spolupracují. Jejich činnost je dobře pozorovatelná pomocí magnetické rezonance. Vizuální záznam připomíná pohled na město z družice - ale nevidíme do bytů.

A v činnosti těchto sítí spočívá to, co můžeme nazvat elixírem lásky. Nepopsatelný pocit štěstí je směsí nervových přenašečů a modulátorů, které oslovují neurony mozkových map v mozkovém systému odměny. K vasopresinu a oxytocinu (tvoří se v hypotalamu) se přidává ještě dopamin - zamilovaný připomíná člověka pod vlivem kokainu. Dopamin tlumí působení serotoninu, a člověk se pak chová, jako by trpěl obsedantně - nutkavou poruchou.

Akutní romantická láska buduje nové neuronální mapy. U lidí v pevném, delším svazku už mapa je postavena a funguje. Neuronální mapa, která je aktivní v době romantické lásky, se překrývá s neuronální mapou, která je aktivní při sexuálním nabuzení. Společným uzlem je hypotalamus. U lásky mateřské podobná křižovatka aktivní není. Láska tlumí rozumové a věcné rozhodování, protože se do útlumu dostává činnost prefrontální kůry. Ono totiž evoluci a přírodě jde o potomky - za každou cenu. Láska tlumí také aktivitu amygdal, a tak oslabuje pocit strachu. Prefrontální kůra může do velké míry i za morální rozhodování. Ale rychle na morálku zapomene, jakmile jde o vášnivou lásku. V útlumu se ocitá i síť odpovídající za dovednost odhadovat emoce a záměry druhých lidí. Tudíž zamilovaný nekriticky přehlíží nedostatky druhého člověka.

Smyslem romantické lásky je touha po vzájemném prostoupení. K tomu má nejblíž pohlavní spojení. Přes velký počet různých praktik je pocit splynutí s partnerem nejvíce uspokojující při „obvyklém“ způsobu milování. Alespoň to tvrdí výsledky průzkumu v nejrůznějších zemích světa. Podobně univerzální charakter má podoba romantické lásky ve všech zemích, ve všech kulturách, ve všech historických obdobích. Je omylem se domnívat, že jde až o záležitost středověké dvorské poezie… Všem zamilovaným je společné, že vidí objekt svého zájmu jako jedinečného, zvláštního člověka. Dá se říci, že taková láska má dvě podoby: vášnivou (něha i sexualita, bolest i radost, žárlivost) a přátelskou (péče, důvěrnost, blízkost). Romantickou lásku sotva lze kontrolovat vůlí. A není věčná. Buď vyhasne, nebo se změní ve vztah jiné kvality.

Fr. Koukolík řadí k romantické lásce také lásku mateřskou a lásku nepodmíněnou. Nepodmíněná láska se od jiných podob lásky odlišuje naprostou absencí sobeckosti. Je to láska, která nemůže očekávat žádnou odměnu. Bývá charakterizována jako schopnost pečovat o druhého bez nároku na cokoli, co by lásku splatilo. Dále jde o schopnost s láskou pečovat o intelektově poškozené děti. (Jde skutečně o lásku bez odměny? V případě dětí, které nejsou vlastní? Není za péčí skryta naděje ve zhodnocení našeho sebeobětování jiným způsobem, než „ozvěnou“ od dítěte? A dá se vůbec hovořit o lásce, místo o povinnosti, odpovědnosti, případně o soucitu? Stella)

NEVĚRA…

„Všichni lidé, my živí, tady a teď, jsme posledními články nepřerušovaného řetězu tvořeného našimi předky, kteří uspěli v soutěži o pohlavního partnera. Dědíme různé podoby stejných genů…” Píše František Koukolík. Když bojujeme o přízeň jedince opačného pohlaví, mluvíme o intersexuálním výběru. Je zajímavé, že evoluce si libuje v průměru, a tak ne vždy volí velmi inteligentní a krásné ženy velmi inteligentní a krásné partnery. Hlediska, podle nichž si partnery vybíráme, to je námět na hodně dlouhou kapitolu. Faktem je, že atraktivní ženy jsou při výběru opatrnější než méně přitažlivé.

Pro autora knihy je záhadou, proč se ženy pouštějí do „pytlačení“, proč se vrhají do mimomanželských, riskantních vztahů. Riskují těhotenství, ztrátu pověsti, násilí. Přesto je nevěra běžnou věcí, jak dokazují četné statistiky. Téměř stejné výsledky vykázaly země: USA, Čína, Izrael, Turecko, Řecko, Chorvatsko, Slovinsko, Portugalsko, Polsko, Německo, Francie, Anglie, Kanada… Získat „pytlačením“ dlouhodobého partnera se pokusilo aspoň jednou v životě 60 % mužů a 53 % žen. Krátkodobý sexuální vztah byl cílem pro 60 % mužů a 38 % žen. V každém případě platí všude na světě: žena spíš odpustí nevěru fyzickou než emoční. Muž propadá panice nebo vzteku při zjištění ženiny fyzické nevěry. (Žena - majetek?)

Snad jako ochranná emoce vznikla žárlivost…

ZTRÁTA

Vždycky hrozí, že o milovanou bytost můžeme přijít. Nejotřesnější zoufalství přijde, stane-li se tak uprostřed romantické lásky. A opět platí: ve všech dobách, ve všech kulturách je utrpení podobné. Stejně se trápí dítě opuštěné matkou, stejně se trápí člověk, když ví, že mu v těžké chorobě není pomoci. Reakce má obvyklé fáze: protest, rezignaci, zoufalství. V první fázi, protestní, se člověk snaží za každou cenu získat milovaného zpět. Byla narušena základní bezpečnostní vazba, již si neseme z dětství. S věkem se proměnila ve vazbu mezi dvěma dospělými. Její narušení může vést k žebrání o ztracenou přízeň, nebo také o vraždu a následnou sebevraždu…

Za utrpení z nešťastné lásky odpovídají stejné uzly v neuronálních mapách, jako ty, které se aktivují při riskantní hře přinášející buď velkou ztrátu, nebo velký zisk. Zemře-li milovaný člověk, následuje zármutek. Skutečně platí, že čas je nejlepší lékař. Přesto existuje nemálo lidí, kteří se se ztrátou nevyrovnají. Vědci porovnali mozky žen stižených komplikovaným a nekomplikovaným zármutkem. Žal vyvolávaly fotografie zemřelých matek nebo sester. První výklad tvrdil, že smutek vyvolaný prohlížením fotografií pomáhá přijmout smrt blízkého jako fakt a pomáhá ke smíření se ztrátou. Druhý výklad se přikláněl k tomu, že časté prohlížení fotografií je protestem proti ztrátě a je projevem snahy získat blízkého zpět. Závěry výzkumu svědčí pro druhý výklad: ženy stižené komplikovaným zármutkem aktivují v mozku uzel sítě odměny - nucleus accumbens – a doufají v opětovné setkání se ztraceným člověkem.

Vždyť – co jiného může být věčné, když ne láska, nejvyšší zákon?

Zdroj: Koukolík, František, Nejspanilejší ze všech bohů, Karolinum, Praha 2012

04.08.2014, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 11