Po návratu z Žamberku, kde jsem skotačil jako hříbě, jsem začínal pozvolna uhnívat, cepenět. Můj pohyb se omezil pouze na nákup v nejbližším obchodě a o něco vzdálenějším obchodním centru Galerie Butovice. Moje nohy se začaly tvářit jako zbytečná přítěž. Jednou jsem se dobelhal na Waltrovku, ale to byla jedna z mála výjimek. A to ještě velmi krátkých. Jinak jsem trávil čas v posteli nebo na internetu, pouštěl si filmy jak na YouTube, tak stažené. Před asi deseti dny jsem pochopil, že tudy cesta nevede. A tak jsem zavelel ke každodenním delším procházkám.
Lucifer
Každý den mám nějakou procházku za účelem resuscitace mých nohou a celkovému ozdravení mého organismu. Už mám za sebou dvě nejdelší. Obě jsem už dříve absolvoval. Ta nejdelší byla pěšky z Nových Butovic přes Vidouli, Košíře, kousek Plzeňské ulice, horní Smíchov, a ulicí Na Hřebenkách do Petřínských sadů. Kolem Štefánikovy hvězdárny jsem zamířil dolů na Pohořelec, a pak přes Hradčany na Pražský hrad, který jsem prošel, a sešel dolů po Starých zámeckých schodech na Klárov. Tam jsem sedl na tramvaj, a pak z Anděla metrem dojel zpět do Nových Butovic.
Druhá nejdelší byla pěšky přes Jinonice, a pak kolem Waltrovky Radlickou ulicí dolů až ke Smíchovskému nádraží. Odtud jsem zamířil k Vyšehradskému železničnímu mostu, a pak Vratislavovou ulicí vzhůru na Vyšehrad. Naposledy jsem tam byl s Géčkem. Zpátky jsem jel ze stanice Metra Vyšehrad na stanici I. P. Pavlova, tramvají dolů na Karlák a zbytek metrem do výchozího bodu.
Když mě žádná destinace nenapadne, mám v záloze Centrální park. Ten se nachází mezi Novými Butovicemi a Stodůlkami nedaleko kostela. Na Manhattan v New Yorku samozřejmě nemá, a nejenom proto, že je mnohem mladší. Občas si tam ale připadám jako v malém pražském New Yorku. Je tam krásně, středem teče Prokopský potok a místy jsou sedimentační nádrže, které vypadají jako jezírka.
Dnes jsem se rozhodl vyrazit na Dívčí hrady. Mezi Butovicemi (starými s kostelem svatého Vavřince z 11. století), Jinonicemi, Radlicemi, Prokopským údolím, Hlubočepy a prudkým srázem nad Smíchovem je velmi rozlehlá planina. Na jejím konci nad srázem je přírodní památka Ctirad. Kdysi tu stával hrad Děvín, který brzy zanikl, jeho zříceniny zde už nenajdete.
Vydal jsem se pěšky z Nových Butovic směrem ke Galerii. Tu jsem zatím nenavštívil, ale podél ní jsem se prosmýkl kolem kancelářských budov k ulici Radlická. Radlická byla nejhorším úsekem mé procházky, strašný hluk projíždějících aut a nic zajímavého k vidění. Byl to ale jenom krátký úsek, za chvíli jsem zahnul do historických Butovic. Odtud jsem se pak vyšplhal na onu planinu.
Hezky jsem šlapal po cestě, po které mohla jezdit i auta (potkal jsem asi dvě), po levé ruce planinu s loukami a jednou i polem s dozrávajícím obilím, po pravé ruce stromoví, pod nímž se skrývalo Prokopské údolí. Dospěl jsem ke křižovatce. Vpravo dolů odbočovala kvalitní cesta do Hlubočep, rovně pokračovala cesta kamenitá na Dívčí hrady.
Na Dívčích hradech jsem se snažil dostat až na sráz. Nebylo to jednoduché, už jsem tam dlouho nebyl, všelijaké úzké cestičky, někdy téměř zarostlé. Nakonec jsem se ocitl nad samotným srázem a přede mnou úžasný pohled na Prahu. Viděl jsem kus staré Prahy, Žižkovskou televizní věž, Vyšehrad, Pankrácké věžáky, Braník, Barrandov, v dáli jsem spatřil Jižní město.
Chvíli jsem se tam jenom tak potloukal a posléze jsem začal hledat cestičku dolů do Hlubočep. Nebylo to jednoduché. Prošel jsem místy, kde jsem zřejmě ještě nikdy nebyl. Místy jsem spatřil dole střechy Hlubočep, ale všude byl pořád dost příkrý sráz. Musel jsem jít po hřebeni dost zpátky. Krásné výhledy se zvolna měnily. Spatřil jsem i Pražský Semmering.
Po nějakém čase jsem konečně narazil na příkrou, úzkou a kamenitou cestičku, která evidentně vedla už dolů. V jednom místě proti mně vyběhl velký pes s klackem v hubě. Stoupl jsem si na kraj stezky a tomu psovi řekl: „No tak mazej, máš volno.“ Pes znejistěl, upustil klacek a s vyděšeným pohledem uprchl zpět k paničce, která se zrovna vynořila zpoza zatáčky.
Nakonec jsem ve zdraví dorazil do Hlubočep. Za chvíli jsem už byl pod Pražským Semmeringem, kde jsem zaznamenal výkopové práce. Pokud se nemýlím, tak jsem je tam viděl už nejméně před dvěma roky. Nicméně je třeba říci, že firma, která to má na starosti, přece jenom postoupila. Od Semmeringu až do centra Hlubočep kompletně rozkopáno.
Pokračoval jsem směrem, který jsem už měl vyzkoušený. Původní plán, jenž jsem vždycky dodržoval, spočíval v tom, že projdu Hlubočepy a dojdu až na zastávku tramvaje, odkud odjedu na Smíchovské nádraží, a pak už samozřejmě metrem zpět do Nových Butovic. Pocítil jsem však rostoucí únavu a napadlo mě, že sednu na autobus. Pravidelně tam jezdí jenom jeden spoj. Jeden z této linky mě minul někde v centru. První zastávku autobusu jsem nalezl až nějakých padesát metrů za obytnou části Hlubočep. Zajímavé.
Koukl jsem na jízdní řád a zjistil, že další autobus jede za devět minut, v 17:12. Kromě toho jsem zjistil, že tenhle autobus nestaví na Smíchovském nádraží, ale vezme to horem přes ulici Křížovou a Radlickou na konečnou stanici Na Knížecí. Tam je vstup do metra stanice Anděl. Rozhodl jsem se, že už se nebudu trmácet až na tramvaj, počkám těch pár minut a dojedu autobusem na Anděl. O jednu zastávku metra víc, to snad pod rouškou na půl žerdi vydržím.
Jak jsem se tak potloukal kolem zastávky, spatřil jsem, že od Hlubočep k ní míří skupina jakýchsi chlápků, kteří vypadali jako dělníci. Když dorazili až ke mně, zaznamenal jsem jejich hovor. Byl dost podivný. Vůbec jsem jim nerozuměl. Rozhodně to nebyli Ukrajinci, to bych poznal. Albánci? Byli poněkud opáleni. Iráčani? Netuším.
Bylo už 17:10, když se jeden z těch chlápků (poměrně mladých hochů) po vášnivé debatě s ostatními rozhodl, že poběží zpět na staveniště, protože si tam asi něco zapomněl. Říkal jsem si: Chlapče, to nestihneš, autobus je tady za dvě minuty. Chlapec to vzal poklusem. Asi to chápal.
Bylo 17:12 a autobus nikde. V 17:14 se chlapec objevil a v poklidu kráčel směrem k zastávce. Za jeho zády kráčela mladá žena. Též v poklidu. Bylo 17:16 a autobus nikde. Zeptal jsem se té ženy: „Je normální, že to tady jezdí s takovým zpožděním?“. „Není,“ řekla. „Většinou to jezdí přesně podle jízdního řádu. Jede to až z Radotína.“ „Jak jste vytušila, že tentokrát bude mít autobus zpoždění?“ otázal jsem se. „Kontrolovala jsem to na IDOSu, má zpoždění šest minut,“ odvětila s úsměvem. „Ten chlápek odněkud z Iráku též kontroloval IDOS?“ zaúpěl jsem. V 17:19 autobus přijel. Nabral ještě jednu minutu zpoždění navíc.
Když jsme přijížděli do konečné zastávky Na Knížecí, spustil se strašný liják. Úporně jsem pelášil pod stříšku zastávky autobusů, abych nemusel doma ždímat svůj oděv. Bylo tam shromážděno již více lidí, kteří čekali, až přestane pršet. Přidala se i parta z Iráku či z Albánie. Mně to bylo jedno, protože jsem zamířil ke vstupu do metra. A teď přišla ta pointa.
Všechny vstupy do metra byly zavřené, za plotem. Konají se tam nějaké opravy. Žádný autobus odtud nejede tam, kam bych potřeboval. Na Anděl v tom lijáku jít nemohu. Byl jsem v pasti.
Netrvalo to však naštěstí dlouho. Prudký liják se změnil v mírný déšť, a pak v takový jemný deštíček. Někteří lidé začali opouštět přístřešek. Přidal jsem se k nim spolu s irácko-albánskou bandou.
Když jsem vystupoval v Nových Butovicích, venku bylo skoro sucho. Tenhle liják působil pouze ve velmi omezeném prostoru. Někde v Praze pršelo, jinde krápalo, jinde skoro nic. A všechno tohle kousek od sebe. Kdybych dokráčel na tramvaj ještě v suchu a dojel na Smíchovské nádraží, možná by mě tam čekal déšť. Na tramvajové zastávce pod střechou bych sešel do metra a v Nových Butovicích suchou nohou vyrazil k domovu.
Procházka však byla zajímavá a podnětná.
06.08.2021, 21:44:52 Publikoval Luciferkomentářů: 10