Neviditelný čert

S buddhismem (v tibetské podobě) jsem se poprvé setkal někdy v době dospívání, když se mi do rukou dostala knížka Mipam, láma s Paterou moudrostí. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o odborné pojednání, ale o román, příběh, který učený láma vylíčil francouzské tibetanistce, byl to bezpochyby jen takový závan buddhismu, který mě však velmi silně oslovil. Někde ve svém ještě velmi nezralém duchovním nitru jsem pocítil, že je mi tento pohled na svět a na život blízký (třeba tam byl vpečetěn v nějakém z mých předchozích životů). Jak čas běžel, buddhismus se ke mně vracel v nejrůznějších podobách. Zprvu velmi mlhavě, podvědomě, ale někdy kolem roku 2010 se tato přírodní filosofická nauka začala hlásit mnohem zřetelněji. Výsledkem bylo též několik příspěvků na NČ, jejichž výběr naleznete na konci textu. Následující text je přetlumočen z úvodu knížky Mahájánový buddhismus… od Paula Williamse, kterou jsem zakoupil v neděli. Mahájánový buddhismus už tady byl, viz první odkaz v seznamu na konci textu, není však od věci tuto myšlenku zde zase oživit. Williamsovo pojednání je velmi objemné, a pokud v něm naleznu něco objevnějšího, něco, co mi zatím z této formy buddhismu unikalo, přidám další příspěvek na toto téma.

Lucifer

Buddhismus je patrně nejstarším univerzálním náboženstvím (spíše duchovní naukou či přírodní filosofií), které se vyznačuje neobyčejnou různorodostí. Mahájána je jedním ze tří současných hlavních směrů buddhismu. Vyznavači mahájánového buddhismu si v oné různorodosti libují a nevidí v ní problém, ale spíše důvod k hrdosti, neboť je podle nich znakem bohatosti a mnohotvárnosti umožňující napomáhat duchovnímu úsilí všech vnímajících bytostí, a to nejen bytostí lidských. Buddhisté nemají papeže ani dogmata, a i když se v prvních letech vývoje buddhismu pořádaly koncily, nedocházelo k pokusům vnutit celé buddhistické klášterní organizaci – natožpak celé laické obci – jednotnou nauku.

Někteří vědci označují uvolněnost a přizpůsobivost naukové základny za zásadní slabost, jež způsobila, že byl buddhismus v Indii nakonec pohlcen triumfujícím hinduismem a ve střetech s původními kulturami oblastí, do nichž se rozšířil, upadal do synkretismu. Buddha nezanechal svému řádu mistra ani hierarchickou organizační strukturu. Jeden z badatelů tvrdí, že právě tento faktor nakonec rozhodující měrou přispěl k rozpadu buddhistické obce a ke vzniku sekt. Buddhisté sami sice zániku dharmy (buddhistické nauky) v zemi svého vzniku želí taktéž, považují jej však za nevyhnutelný projev doby, jež, jak učil sám Buddha, vykazuje známky všeobecného duchovního úpadku. Od nejranějšího stadia svého vývoje se buddhismus vyznačoval silným sklonem chápat nauku ne jako soubor doktrín, které je třeba přijmout či odmítnout, nýbrž jako lék na konkrétní duchovní choroby.

Porozumění různorodosti nauky je důležité nejen pro studium buddhismu jako celku, ale též pro studium mahájány. Je třeba vyhnout se zásadnímu omylu, který Paul Williams nazývá „omyl esencialismu“. Dopouštíme se jej, předpokládáme-li automaticky o nějakém vlastním jméně či termínu, že vždy označuje stejný jev. Domníváme se mylně, že používáme-li jeden termín, jev, který označuje, musí mít nějaké neměnné jádro či esenci – musí označovat stejnou věc.

Kritika omylu esencialismu je součástí buddhistické filosofie od chvíle jejího vzniku. Již v nejstarším buddhistickém učení nacházíme pronikavou analýzu rozbíjející jednotu celku na části a odhalující skrytou různorodost. Schopnost prohlédnout jednotící pojmy a vidět v nich pouhá slova, užitečné, ale zavádějící jazykové konstrukty, byla vždy považována za důležitý faktor při rozvíjení meditace vhledu. Tento duchovní výcvik, jenž sám o sobě umožňuje vidět věci takové, jaké doopravdy jsou, představuje nezbytnou podmínku dosažení nirvány, probuzení, odstranění poskvrn a zaslepenosti. Buddha rozbil jednotu jsoucna, jemuž říkáme lidská bytost či osobnost, na věčně proměnlivý proud tělesnosti, pocitů, vnímání, dalších mentálních obsahů, jako je například vůle, a vědomí. Odstranil tak ideu reálně existující neměnné esence označované slovem „já“. Buddhističtí mniši zabývající se meditací vhledu v rámci učení mahájánové školy madhjamaka prokázali, že nic na světě, ani to sebevznešenější, neodolá pronikavé analýze rozkládající fenomény na jejich složky.

Mahájána není a nikdy nebyla stejnorodým fenoménem. Není sektou či školou, ale spíš duchovním hnutím (posláním). V mahájáně nacházíme množství doktrinálních a filosofických škol, stejně jako mnoho myslitelů, které so žádné ze známých škol nelze zařadit. Kromě toho mahájána nebyla náhle se objevivším fenoménem se zřetelným počátkem v nějakém konkrétním místě či ideji ani hnutím řízeným sborem religiózních géniů (či fanatiků). Vyvíjela se po mnoha staletí jako alternativní pojetí konečného cíle některých, či snad dokonce všech buddhistů. V prvních staletích byl rozvoj a růst hnutí téměř totožný s vývojem nového žánru kanonické literatury nazývaného mahájánové sútry. Vznikla tak rozsáhlý textový soubor, jenž obsahuje různorodé učení bez zřetelného společného jádra. Stěží bychom v něm hledali jednotící rys, velké učení nadřazené ostatním cestám k duchovní seberealizaci. Mahájánová společnost tak byla tvořena nejrůznějšími volně propojenými mahájánovými komunitami, které se od sebe někdy dost výrazně lišily. Jejich společný základ spočíval v představě analýzy rozkládající fenomény na jejich složky a ve vzájemném respektu (společném vědomí). A kromě toho též relativně jednotnou a neměnnou morálkou.

Některé příspěvky na NČ související s buddhismem:

• Buddhismus
• Zen
• Pondělní mantra – Óm...
• ÓM – Cesta univerzality V
• Zenový přístup k překonání zlosti – Vážně?
• Křesťanství versus buddhismus
• Uvědomování si a původní mysl
• Antroposofické pojetí reinkarnace

Zdroj: Paul Williams, Mahájánový buddhismus: Základy nauky, DharmaGaia, 2018

14.05.2018, 00:02:42   Publikoval Luciferkomentářů: 19