S knížkou Lži století – Které znají jen zasvěcení od Heiko Schranga jsem vás seznámil v krátkém příspěvku Sál tisíce zrcadel. V jeho perexu jsem naznačil, že tento pozoruhodný spisek má dvě části. Zatím jsem zde věnoval pozornost pouze druhé části (naposledy v Poznání sebe samého), která je výrazně kratší a slouží jako jakýsi filosofický doplněk první části. Ta se velmi podrobně zabývá záležitostmi týkajícími se aktivitami nejmocnějších uskupení naší planety. Jací loutkaři (manipulátoři) ovládají odněkud ze zákulisí pomocí provázků (finančních a mediálních) marionety na prknech divadla Svět. Toto téma jsem zde již ventiloval několikrát, např. v Kdo skutečně vládne světu?, Peníze hýbou světem, Nový světový řád či Totální světovláda. Nyní se k tomu opět vracím s využitím první části knihy Lži století … Pokusím se z ní vypreparovat nejzajímavější fakta, postřehy či závěry. K nim se však doberu až ve druhém vstupu. V tomto prvním ocituji pouze text ze zadní strany obálky, prohlášení autora a něco z jeho předmluvy.
Lucifer
Zadní strana obálky
Autor pečlivě pracuje se zdroji a předkládá informace, které nahánějí hrůzu, ale měli bychom je znát. Ukazuje, jak současní „vůdci světa“ za přispění médií ovládají běžného člověka pomocí strachu, pocitů viny či závislosti na majetku. Ukazuje však také cesty, jak se z této pasti mocných vymanit a vykročit k pozitivnějšímu a svobodnějšímu přístupu k životu.
Knížka, původně autorem vydaná na vlastní náklady, se záhy stala velkým bestsellerem. Je na trhu zcela ojedinělá a zaujme každého, kdo se zajímá o společenské a politické dění. Odkryje před vámi informace a kauzy, které měly zůstat skryté.
Autorovo prohlášení
Autor si v žádném případě nečiní nárok na absolutní platnost uváděných informací. Jedná se pouze o jeho subjektivní pohled, který si každý může porovnat s vlastním názorem na věc – a měl by tak učinit.
Autor žádným způsobem neručí za škody, které mohou vzniknout v důsledku nesprávných závěrů a výkladu předkládaných skutečností. Veškeré informace uváděné v knize jsou výsledkem intenzivních rešerší, přes veškerou snahu však nelze vyloučit výskyt chyb. Autor tímto vylučuje veškerou svoji odpovědnost.
Předmluva autora
Netřeba asi zdůrazňovat, že rešerše pro knihu nebyly vždy právě jednoduché. Ta nejzajímavější a nejvýbušnější fakta nelze totiž v zavedených médiích obvykle najít. Velké mediální domy patří opravdu velkým rybám a mocipánům našeho světa, kteří mají na šíření podobných informací pochopitelně jen pramalý zájem. Nemohou samozřejmě potřebovat, aby se jejich úklady a machinace dostaly na světlo.
Právě informace tohoto druhu mě ale odjakživa zajímaly nejvíc. Například to, jakým zlatem vysoce zadlužené země financují své války – vždyť i vzbouřenci potřebují zbraně a těžko budou bojovat bez žoldu. Otázkou tedy zůstává, kdo jsou zákulisní hráči, kteří rebely a bojovníky ze skrytu financují. Žádná guerillová skupina ani armáda na světě nemůže působit beze zbraní, zásobování a hmotného zabezpečení. Dokonce i nechvalně známé dětské armády operující na africkém kontinentu potřebují stravu a munici.
Je přitom zajímavé, že když se na dodavatele zásob v oblastech konfliktu podíváme podrobněji, setkáváme se pořád se stejnými jmény. Ve válkách podporují obvykle obě znesvářené strany a sledují jen svůj vlastní prospěch. To může fungovat jen proto, že tito lidé jsou úzce provázáni s politikou, průmyslem i médii, kde nacházejí potřebnou podporu. Jelikož sdělovací prostředky referují v omezené míře i o oblastech krizí, působí vše na první pohled dojmem objektivity. Tak tomu ovšem rozhodně není.
Stejná hra mimochodem probíhá i ohledně voleb – občané mají získat pocit, že skutečně mohou ovlivňovat politické dění ve své zemi. Celé je to tak trochu divadelní inscenace. Protagonisté na jevišti hrají své role a publikum je opticky rozlišuje jen barvami. Jeden je oranžový, druhý modrý, třetí červený, další žlutý nebo zelený. Když herci svou roli zvládnou dobře, podaří se jim vtáhnout diváky emočně do děje tak silně, že je odehrávající se scény polarizují. Mezi jednotlivými přihlížejícími pak dochází k vášnivým sporům o to, jestli je oranžová lepší než modrá nebo žlutá než červená.
Existuje ale člověk, kterému je úplně jedno, jaké barvě ti blázni v publiku fandí: majitel divadla. Proč by se taky měl vzrušovat? Vždyť celé hlediště stejně zaplatilo vstupné… Pomocí vybraných peněz pak platí protagonisty na jevišti, kteří hrají podle scénáře předem určenou roli. Vězte, že kdyby volby mohly něco změnit, byly by už dávno zakázané.
Luciferovo prohlášení
První část knížky má čtyři pasáže:
V následujících vstupech se budu věnovat především první pasáži. Zaujala mě ze všeho nejvíce a domnívám se, že je i nejlépe faktograficky podložená. Druhá pasáž mi připadá místy poněkud přefabulovaná, takže ji zcela vynechám, ze třetí a čtvrté možná něco málo zesumíruji.
Každý nechť si pak udělá názor vlastní a pokud možno nezaujatý, k čemuž nabádá i Heiko Schrang. Svůj názor jsem zde již v několika podobách prezentoval (viz poslední odkaz v perexu). Nezaujatost ovšem neznamená strkání hlavy do písku, ale střízlivé pohlédnutí realitě do obličeje. To na druhou stranu znamená nenechat se manipulovat mediálními masážemi. Nemám na mysli absolutní ignoraci médií, ale dostatečně rozumný odstup. Je bezpochyby užitečné sledovat, co se ve světě děje, a dnešní možnosti mediálních zdrojů, které fungují i v přímém přenosu, jsou fantastické. Je však třeba být si vědom, že tyto mediální zdroje mají více či méně za úkol masírovat za tím či oním účelem vaše vědomí. V pozadí jsou zase nějací loutkovodiči. Nebuďte loutkami. Berte si, co chcete a jak chcete, ale manipulátorům se nepodvolujte.
Poznámka k autorovu prohlášení: Nelíbí se mi, že vylučuje veškerou svoji odpovědnost. Připouští, že se mohl i přes úpornou snahu zpracovat všechny informace dopustit několika chyb. To ale přece nemůže znamenat vyloučení veškeré odpovědnosti.
Zdroj: Heiko Schrang, Lži století – Které znají jen zasvěcení, Grada Publishing, a.s., Praha 2017
14.08.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 9