Nedávno jsem tady přetlumočil tři ukázky z knížky Trhlina ve stvoření světa - Nová vize života v nedokonalém vesmíru od brazilského fyzika a astronoma Marcelo Gleisera, jenž nyní působí ve Spojených státech jako profesor na Dartmouth College ve státě New Hampshire. Nejdříve jsem vybral něco z předmluvy (Trhlina ve stvoření světa), potom jsem se přesunul k úvaze o Frankensteinovi (Bayerisch Eisenstein a Frankenstein) a ve třetí ukázce jsem zamířil až k poslední kapitole, odkud jsem vybral jednu pasáž, v níž Gleiser sumarizuje svůj názor na poslání vědy zbavené mýty o symetrii a sjednocování (Věda po symetrii a sjednocování). Knížka však obsahuje celou řadu dalších zajímavých úvah, postřehů a informací nejen z fyziky či astronomie, ale třeba i z biologie či filosofie. Při její četbě jsem nabyl pocitu, že Marcelo Gleiser je vskutku renesanční člověk. Pokusím se tedy z ní ještě něco přetlumočit a dnes se vrátím k první kapitole, která se nazývá Jednota. Lucifer
Ideu Jednoty neboli myšlenku, že hluboko pod ohromnou rozmanitostí světa se skrývá jednodušší všeobjímající realita, lze vysledovat až k počátkům monoteistických náboženství: je pouze jeden Bůh a tento Bůh stvořil vše, co existuje. Uvěříme-li, že všechno pochází od Boha a Jeho/Její transcendentální podstaty, vyplyne z toho, že vše je jedno. Že všechno, co již existuje či teprve bude existovat, povstává z jediného zdroje a k němu se také navrací. Stvoření v celé své nádheře i bídě, v kráse i ošklivosti bezpočtu forem je způsob, jímž Bůh demonstruje svou přítomnost v čase. První zaznamenaná podoba monoteismu pochází z doby vlády faraona Achnatona, zhruba 1350 př.n.l., který osobně složil velký Hymnus na Slunce (Atona), ve kterém píše: Ó jediný bože, jemuž není rovného! Ty, kdož jsi stvořil svět dle svého přání... a další chvalozpěvy na jediného slunečního boha Atona. Achnaton se prohlásil za výhradního prostředníka mezi lidmi a Bohem, přikázal zničit obrazy a sochy předchozích bohů a odsoudil víru svých předků jako pohanskou. Netolerantnost k jiným náboženstvím byla přítomna již v těchto raných stadiích vzniku monoteistických věrouk: přijetím jediného Boha jsou zavrženi všichni ostatní. Sigmund Freud ve své knize Mojžíš a monoteismus přišel s pozoruhodnou myšlenkou. Freud prohlásil, že Mojžíš byl ve skutečnosti Atonův kněz přinucený spolu se svými věrnými opustit po Achnatonově smrti Egypt. Podle této myšlenky monoteistický faraon neuspěl, zato jeho kněz velkolepě uspěl, i když k tomu bylo zapotřebí něco Boží pomoci, jak nás učí Písmo svaté. Dokonce i v polyteistických věroukách obvykle najdeme alfa boha. Pro antické Řeky byl pánem Olympu Zeus, všemocný vládce bohů. Brahma je pro hinduisty všeprostupující esencí věcí, božským základem času, hmoty a prostoru, tvůrcem i ničitelem vší existence. V určitých směrech buddhismu, což navenek je náboženství bez Boha, má postava samotného Buddhy nadlidskou a transcendentní povahu, která dokázala přežít smrt svého zakladatele Siddhárathy Gautamy. Ústředním pojmem mahájánského buddhismu dharmakája představuje věčný aspekt všech věcí, pravou podstatu vesmíru. Pomineme-li odchylky, setkáváme se tu s pojmem ústředního Boha, jenž je tím či oním způsobem zosobněn ve všech hlavních světových náboženstvích. Monoteistické představy se šířili nejen na východ, ale přes Středozemní moře také na západ. Přibližně v 6. století př.n.l. začaly v Řecku kromě náboženství ovlivňovat i filosofii, a právě tehdy a tam se Jednota zakořenila v západním intelektuálním světě. Thales z Milétu je pokládán za otce západní filosofie. Ústní tradice a texty zapsané staletí po jeho smrti, především Aristotelem a řeckým historikem Diogenem Laertiem, pokládají Thaleta za autora prvního vědeckého výroku o světě: "Všechny věci jsou vytvořeny z jediné substance". Thales věřil v existenci základního materiálního principu, jenž sjednocuje veškerou existenci. V přírodní choreografii věčného vzniku a zániku vše povstává z tohoto materiálu a v něj se posléze opět navrací. Od samého svého počátku je tedy řecká filosofie přírody svázána s Jednotou. Pro Thaleta byla onou materiální esencí světa voda. Bezpochyby kvůli schopnosti neustále se přeměňovat a transformovat při zachování své identity. U kořenů Thaletovy filosofie stojí víra v to, že za všemi změnami materiálního světa se skrývá jistá neměnnost a stálost. Jeho následovníci, známí jak Jónové, se drželi klíčové představy jednotícího principu svého mistra a učitele, přestože příslušnou materiální substanci chápali odlišně. Například pro Anaximena jí byl vzduch. Pojem Jednoty coby unifikujícího principu přírody, zrozený v této filosofické tradici, na sebe v následujících staletích vzal mnoho podob a byl prezentován v bezpočtu variací. "Jónské okouzlení" (výraz historika Geralda Holtona pro zmíněné úsilí nalézt vědeckou jednotu světa) je v moderním vědeckém myšlení přítomno stejně silně, jako kdysi. Ještě specifičtěji hodnotí snahu najít jednotný popis materiálního světa Isaiah Berlin ve svém eseji Logický překlad. Pokládá ji za "jónský omyl" a píše: "Věty typu 'Všechno se skládá z...' nebo 'Všechno je...' nebo 'Nic je...' neříkají zhola nic, neopírají-li se o empirická pozorování, neboť výrok, který nemůže být ve své podstatě popřen či zpochybněn, nám neposkytuje vůbec žádnou informaci." Několik desetiletí po Thaletovi spojil Pythagoras určitou formu matematického mysticismu s jónskou představou Jednoty a vytvořil světonázor, který se ukázal jako velmi inspirativní. Právě v kontextu Pythagorova dědictví je nám tak blízká myšlenka, že podstata přírody je matematicky symetrická, a tudíž dokonalá. Představa, jež stojí u kořenů každého snu o sjednocení. Rozluštit tajemství přírody znamenalo pro pythagorejce odhalit symetrie skryté v hlubších úrovních reality pod chaotickou rozmanitostí vnějšího světa. Platón, sám hluboce ovlivněný pythagorejskými představami, prohlásil, že svět, který vidíme a slyšíme, je jen pokřiveným obrazem skutečnosti. Jen pomocí myšlenek a idejí můžeme najít samu podstatu reality. Tato esence je zapsána v jazyce matematických pojmů a vztahů mezi nimi. Jak se dá očekávat, už od starověku živil pythagorejský mýtus naděje všech, kteří snili o nalezení skrytého kódu Přírody. Na rozdíl od Jónů, kteří v jádru vší reality viděli specifický druh hmotné substance, pythagorejci věřili, že klíčovou esencí přírody jsou čísla. Věříte-li, že Stvoření je dílem racionálního Boha, stává se matematika klíčem k odhalení jeho tajemství a poskytuje i možnou cestu, jak vejít se Stvořitelem v kontakt a snad s ním i splynout. Mytický Pythagoras dokázal slyšet harmonii sfér, libozvučné hučení způsobené planetami při jejich pohybu kolem Země po správně uzpůsobených kruhových nebeských orbitách. Pythagoras (nebo jeho žáci) přišli s představou, že tytéž matematické poměry malých přirozených čísel, jež určují harmonické hudební souzvuky, určují rovněž velikost nebeských oběžných drah. Například dvě kytarové struny, jejichž délky jsou v poměru 2 : 1, vytvářejí libý souzvuk oktávy. Podobně je poměr vzdálenosti Saturnu ke vzdálenosti Jupitera od Slunce, takže by jejich hudba měla být harmonická. Mýtus má ohromnou moc, jež nespočívá v tom, zda je správný či špatný, ale v tom, že mu lidé věří. Proto nás tolik nezajímá, co opravdu Pythagoras udělal a co nikoli, ale spíše jaké je dědictví pythagorejského mýtu. V kolektivních představách se pythagorejská matematická mystika stala mostem mezi lidským rozumem a božskou inteligencí. V pozdně renesanční době se stala inspirací jedincům, kteří převrátili vesmír vzhůru nohama. Zdroj: Marcelo Gleiser, Trhlina ve stvoření světa - Nová vize života v nedokonalém vesmíru
06.10.2012, 00:10:51 Publikoval Luciferkomentářů: 11