Neviditelný čert

V poslední době mě pronásledují nejrůznější formy synchronicit čím dál tím urputnějším tempem. Některé jsou velmi legrační, jiné méně, ale legrace ani v jednom z těch případů nechybí, abych se, až se dochechtá chechtací pytlík, zamyslel nad tím, co mi vlastně chtějí sdělit. K jednomu závěru jsem už došel, ale nechám si ho pro sebe. Nebudu vás strašit. K jiných závěrům bezpochyby dojdu díky následujícím gejzírům synchronicit, přičemž předpokládám, že i jejich souvztažnost bude náležitě synchronicitní. To mě ale vyvádí tak trochu z klidu, poněvadž lze tudíž předpokládat, že do této synchronicitní pavučiny jako moucha zapadne i můj první závěr, což znamená, že mě asi legrace přejde. Zde je stenografický přepis dvou po sobě následujících synchronicitních dnů minulého týdne:

Lucifer

Den první

Dopoledne jsem dorazil po kolejích do stanice metra Ládví, v jejíž blízkosti se nalézá mé pracoviště. Po cestě jsem bezpochyby zažil řadu různě roztomilých synchronicitních příhod, ale už si je nepamatuji. Moje paměť není až tak zlá – pamatuji si třeba svůj první nástin orgasmu, který se odehrál v dětské postýlce, nebo co jsem měl včera na oběd – ale jsou věci, které je třeba dostatečně filtrovat, jinak se v nich utopíte anebo se v lepším případě octnete v klecovém lůžku nejbližšího psychiatrického ústavu. Do své paměti tudíž ukládám jen ty nejdůležitější synchronicitní exhibice, méně důležité odhazuji do nejbližší černé díry.

V tuto dobu vystupuji ze stanice metra Ládví obvykle směrem k ústavnímu komplexu, v němž se nalézá mé pracoviště. Někdy ale zamířím na opačnou stranu, kde se nalézají obchody. Tentokrát jsem zvolil druhý postup, jelikož jsem cítil potřebu zakoupit jistou pochutinu, jíž bych mohl své pracovní nasazení vyšperkovat.

Komplex stanice metra Ládví má tři podlaží. První podlaží je druhé podpovrchové, na němž se srocují vlaky metra. Druhé je první podpovrchové, v němž se nalézá pár obchodů a podchod se dvěma hlavními a dvěma vedlejšími východy. Třetí je první a poslední povrchové s několika obchody, lékárnou, vietnamskou restaurací a třemi východy. Východ u vietnamské restaurace na jedné straně a lékárnou na straně druhé míří do té části komplexu stanice metra Ládví, která se nalézá venku, ale pod střechou. Na druhé straně je zastřešený venkovní prostor zakončen trafikou a pizzerií. Tudy jsem zamířil do trafiky.

Pokud si myslíte, že jsem tam zamířil za účelem nákupu tabákové pochutiny, musím vás zklamat. Zakoupil jsem si dvě plastikové lahve Coca-Coly, jelikož můj trávicí trakt pocítil nenadálou potřebu kyseliny fosforečné. Svému trávicímu traktu věnuji přiměřeně starostlivou pozornost, a tak jsem usoudil, že potřebuje vyluxovat.

Někde v půli cesty pod venkovní stříškou komplexu stanice metra Ládví jsem zaznamenal dva po sobě velmi rychle jdoucí jevy. Prvním byl skotačivý chlapeček, který urychleně mířil ke dveřím do pizzerie, druhým pumpičkář, který se na svém cyklostroji ještě mnohem urychleněji řítil od trafiky (zprava) a chlapečka minul jen o pár desítek nanometrů.

Odpoledne, v době obědové přestávky, jsem vyrazil do Ládví, abych doplnil potravu a několik dalších nepříliš důležitých drobností. A abych se taky trošku z toho pracovního entuziasmu provětral. Chtěl jsem jít hlavním podchodem, ale opruzoval tam vlezlý harmonikář, který hrál tak úpěnlivým způsobem, že než bych došel na konec podchodu, mohl bych se nechat odvléct do nejbližšího psychiatrického ústavu. Takže zpět k méně hlavnímu přechodu pro chodce.

Vedlejším vchodem do komplexu stanice metra Ládví jsem zamířil ke druhému vedlejšímu východu pod stříšku. Tentokrát však ne k trafice, ale k pizzerii. Tam jsem měl v úmyslu nalézt onen potravinový doplněk. Někde v půli cesty se zprava přiřítil peloton pumpičkářů a se dvěma ženštinami jsem si zahrál na kuželky. Přežili jsme to bez pádu a já se pumpičkářům omluvil, že se jim pleteme do cyklostezky.

Když jsem se vracel k onomu pěšímu přechodu přes ulici Střelničnou na křižovatce řízené světelnou signalizací, spatřil jsem asi třicet metrů od přechodu mladíka s batůžkem, který se evidentně chystal onu rušnou ulici s tramvajovým pásem přejít bez účasti pěšího přechodu, včetně těch signalizačních světel. Učinil tak za zadkem policejního auta, aniž by ho srazila krátce poté projíždějící tramvaj. Když jsem mířil po chodníku ústavního areálu k Heyrovskému ústavu, tak se před jeho vchodem nečekaně materializovala dodávka, která po tom chodníku urychleně vyrazila vstříc mé materiální anihilaci.

Když jsem zkonzumoval, co jsem si přinesl a zkontroloval výsledky své práce, rozhodl jsem se udělat si pauzu. Zamířil jsem k jednomu ze svých kolegů, abych si podebatoval na téma těchto jevů. Padla slova jako respekt, solidárnost, smějící se bestie. Když jsem se vrátil do své pracovny, zběžně jsem nahlédl na NČ a pod článkem „Je to bída!“ spatřil komentář číslo dvě podobného ražení se slovy jako respekt, solidarita, smějící se bestie.

Během další pauzy jsem zavítal k témuž kolegovi a debatoval na téma klasické žárovky versus LED žárovky. Kolega se mě snažil přesvědčit, že klasické žárovky mají mnohem příjemnější a přirozenější spektrum vlnových délek. Oponoval jsem, že jsem si toho nevšiml. Doporučil mi, abych si domů, kde mám už celou řadu LED žárovek, odnesl pracovní spektrograf, jímž diagnostikuji spektrum termického plazmatu. Během další pauzy jsem na internetu zaznamenal novou zprávu, která rozebírala totéž.

Pozdě v noci ve své ubikaci jsem zaznamenal návštěvu NČ z místa, odkud přichází jen velmi vzácně. Vzápětí jsem na jednom zpravodajském serveru spatřil zprávu, že v této lokaci se zrovna udála jakási tragická nehoda.

Den druhý

Dopoledne jsem mířil vlakem metra do jeho stanice jménem Ládví. Umístil jsem se na sedadle v řadě otočené do uličky a uchopil knížku, abych ten drkotající čas strávil něčím užitečným. V jedné chvíli jsem periferním zrakem zaznamenal čísi nohy, které se naservírovaly přímo přede mne. Kdyby jenom nohy, ale ta žena měla i kabelku, která postupnými krůčky mířila k mým obnaženým kolenům (přesněji řečeno do pravého kolena), jelikož nohy jsem měl naservírovány v šortkách. Tuhle situaci moc dobře znám a vím, jak skončí. Jsem nadán intuicí předvídat blízkou budoucnost. Byl jsem rozhodnut, že se pokusím co nejlépe předejít kolizi svých kolen s ženskou kabelkou. Kroutil jsem nohama jako píďalka, krčil jsem se jako křeček v liščí noře, a když už bylo nejhůř, zachránil mě vedle sedící, který vstal za účelem výstupu a ženština i s kabelkou se uvelebila na jeho místo.

V Ládví jsem zamířil ne do trafiky, ale do lékárny s tím, že odpoledne navštívím vietnamskou restauraci naproti. U pokladny bez receptů byla četná fronta. Zařadil jsem se na její konec s tím, že jsem se postavil trochu doprava, abych neblokoval vstupní dveře, které byly za mými zády. Za chvíli jimi vstoupila postarší ženština s kabelkou a začala se sáčkovat za ženštinu, za kterou jsem stál. Nevypadala na to, že mě chce předběhnout, jednoduše mě prostě ignorovala.

Přemítal jsem, co s tím učiním, když tu mě svou kabelkou ťukla do levého kolena. Mé koleno na to zareagovalo lehkým cuknutím, což majitelka kabelky znamenala řkouc, že si mě nevšimla, jelikož nevidí doprava. Pochopil jsem, že její pravé oko je zřejmě nefunkční, ačkoli se tak vůbec netvářilo. Zavřel jsem pravé oko a zkoumal, jak to funguje. Inu, nevím jak vy, ale já bych periferním zrakem levého oka objekt v místech napravo částečně zaznamenal. Ale to není důležité. Důležité je, že mé koleno ten den ženská kabelka nakonec trefila.

Po tomto podnětném zážitku jsem dostatečně uchlácholen vyrazil do areálu výzkumných ústavů. Ne standardním podchodem, ne standardním přechodem, ale obchvatem s méně standardním přechodem bez světel. Po přechodu pak po úzkém chodníčku kolem jedné budovy našeho ústavu. A na tom mě čekala jiná ženština, avšak opeřená. Straka.

Straka si hověla přímo uprostřed chodníčku a můj příchod kvitovala dost nelibým pohledem. Pokoušel jsem se s ní navázat pěvecký skřehotavý kontakt, avšak bez úspěchu. Znechuceně odlétla do křoví za plotem. Buď jsem měl svůj kontaktní servis nějak narušený, anebo nejsem u strak jejich šálkem čaje. Třeba u kosů a obzvláště kosic jsem takového debaklu ještě nezaznamenal. Následovat však měla ještě druhá opeřená ženština (též bez kabelky).

Před vchodem do výzkumného centra PALS, které je přilepeno přímo k hlavní budově naší instituce, si hověla uprostřed chodníku jakási ptačí ženština připomínající holuba či vlastně holubici. Jenže oproti holubům, kteří po chodnících neustále pobíhají a do všeho zobou, se chovala úplně jinak. Stála jako socha a zadumaně hleděla do dálky. Když jsem se jí vrkavým hlasem zeptal, jestli se chystá na exkurzi PALSu, vrhla na mě znechucený pohled a odletěla na nejbližší pouliční lampu.

Dorazil jsem do pracovny a okamžitě začal na internetu zkoumat, co to bylo za holubičku. Vyzkoumal jsem, že to byla hrdlička. Koukl jsem tamtéž na Wikipedii i na straku, kde jsem se dočetl, že „Straka obecná (Pica pica) je krkavcovitý pěvec velikosti hrdličky“. A teď dumám nad tím, co mi tato synchronicitní kavalérie chtěla naznačit, a doufám, že svůj první závěr budu moci odlifrovat do nejbližšího psychiatrického ústavu.

17.07.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 34