Neviditelný čert

Do Prosincových čertích hrátek nyní zařazuji jedno filosofické pojednání na velmi závažné téma: jak spolu souzní duše (mysl) a tělo. Běžný člověk v tom zřejmě žádný problém nenajde: jeho duše zkrátka vnímá jeho tělo, a naopak, tak proč s tím ti prapodivní filosofové tak zápasí. Jejich zápas s tímto problémem probíhá už staletí, ani dodnes se však nedobrali jednoznačně uznávaného řešení. Těch řešení se nalezlo několik, z nichž to nejpragmatičtější, založené na čistě vědeckém fyzikálním přístupu, tomu dnes do značné míry vévodí. Problematika mysli a těla byla na Neviditelném čertovi probírána již mnohokrát. Ještě než tuto záležitost předám filosofickým hrátkám, chtěl bych zde připomenout alespoň několik výňatků z knížky  Biologie víry od Bruce H. Liptona: Vztah mysli a těla I, II, III, IV a Vědomá mysl: stvořitel v nás.

Lucifer

Od 17. století zdolává věda při svém postupu všechny překážky. Cesta, kterou vytyčili Koperník, Newton, Darwin a Einstein, je lemována mnoha důležitými milníky a dává nám naději, že věda jednou odhalí i nejvzdálenější oblasti vesmíru a nejskrytější tajemství atomů. Ale odhalí je skutečně? Existuje totiž něco – to, co je nám ze všeho nejbližší a zároveň nejzáhadnější – co dosud vzdoruje veškerému úsilí vědců i filosofů: lidská mysl.

Svého vědomí jsme si všichni bezprostředně vědomi – víme, že máme myšlenky, pocity, touhy, které jsou subjektivní a jsou soukromým majetkem každého z nás; víme, že jakožto aktéři stojíme uprostřed svého světa a máme každý svou jedinečnou osobní perspektivu tohoto světa. V ostrém protikladu k tomu věda představuje triumf objektivity, je otevřena pro zkoumání a vyhýbá se všemu, co je osobní a poznamenané konkrétní perspektivou. Jak si tedy lze představit, že něco tak podivného jako vědomí existuje v hmotném světě, který odhaluje věda? Jak lze fenomény myšlení vysvětlit pomocí pojmů fyzických stavů a dějů probíhajících v těle nebo v nějakém vztahu k nim? Všechny tyto otázky tvoří problém mysli a těla, možná nejožehavější ze všech filosofických otázek.

Podobně jako epistemologii (filosofii poznání) i filosofii mysli poskytl v 17. století zásadní podnět René Descartes, podnět, který západní filosofií rezonuje dodnes. Když se Descartes uchýlil k jistotě představované jeho vlastním já, přirozeně ho to vedlo k tomu, že mysli připsal jisté privilegované postavení v porovnání se všemi věcmi světa vně mysli. Metafyzicky řečeno, chápal mysl jako jsoucno zcela rozdílného druhu – mentální substanci, jejíž podstatou je myšlení. Vše ostatní je hmota, či materiální substance, jejíž určující charakteristikou je rozlehlost v prostoru (to, že vyplňuje fyzický prostor). Tento způsob zavedl dvě odlišné domény, doménu nehmotných myslí, jimž přináležejí mentální vlastnosti jako myšlení či cítění, a doménu materiálních těles, s fyzickými vlastnostmi jako hmotnost či tvar. Právě tento obrázek vztahu mezi myslí a hmotou, známý jako „substanční dualismus“, pranýřoval anglický filosof Gilbert Ryle jako „dogma ducha ve stroji“.

Ve své knize Pojem mysli (1949) argumentuje Gilbert Ryle, že Descartova dualistická koncepce mysli a hmoty je založena na „kategoriální chybě“. Představme si například turistu, kterému při prohlídce ukazují všechny jednotlivé koleje, knihovny a další budovy, z nichž sestává univerzita v Oxfordu, a který si na konci prohlídky postěžuje, že neviděl univerzitu. Onen turista nesprávně přisoudil univerzitě i budovám, z nichž se skládá, tutéž kategorii existence, čímž zcela zkreslil vztah mezi oběma. Podle Rylea se podobného omylu dopustil Descartes v případě mysli a hmoty, když je chybně považoval za dva zcela odlišné druhy substancí. Z této dualistické metafyziky vychází Ryleova posměšná metafora „ducha ve stroji“: nehmotná mysl či duše (duch) žijící jakýmsi způsobem uvnitř hmotného těla (stroje) a pohybující jeho pákami. Od zničujícího útoku na karteziánský dualismus pak Ryle přechází ke svému vlastnímu řešení – behaviorismu.

Jaký problém má dualismus? Touha napít se způsobí, že má paže pozvedne sklenici; napínáček zabodnutý v mé noze mi způsobí bolest. Běžný názor je takový, že mysl a tělo jsou ve vzájemné interakci: mentální události způsobují události fyzické, a naopak. Ale potřeba takové interakce vrhá okamžitě na karteziánskou koncepci určitý stín. Jedním ze základních vědeckých principů je, že fyzický účinek vyžaduje fyzickou příčinu, ale když Descartes ustanovil mysl a hmotu jako substance bytostně rozdílné, učinil tím, jak se zdá, takovou interakci nemožnou.

Descartes sám si byl tohoto problému vědom a chápal, že pro uskutečnění nutného kauzálního vztahu by bylo zapotřebí Božího zásahu, ale o mnoho více pro řešení otázky neučinil. Descartův mladší současník a následovník, Nicolas Malebranche, jeho dualismus přejal a vzal na sebe úkol vypořádat se s problémem kauzálního spojení. Překvapující řešení, se kterým přišel, znělo tak, že interakce ve skutečnosti vůbec nenastává. Namísto toho, kdykoli je třeba propojit mentální a fyzické události, umožňuje to zvláštní Boží akt, který vytvoří zdání vztahu příčiny a účinku. Tato nauka, známá jako „okasionalismus“, si pro svou nemotornost získala jen velmi málo zastánců a v zásadě jen dokumentuje obtížnost problému, který chtěla vyřešit.

Lákavou cestou, jak se vyhnout některým problémům, jimž čelí karteziánská pozice, je dualismus vlastností, který má svůj původ v díle Descartova současníka, holandského filosofa Barucha Spinozy. Ten tvrdí, že dualismus se nevztahuje na substance, nýbrž na vlastnosti: vlastnosti dvou rozdílných druhů, mentální a fyzické, lze připsat jediné věci (osobě či subjektu), ale nelze dále redukovat rozdíl mezi těmito druhy vlastností a pomocí nějaké analýzy převést kterýkoli z nich na ten druhý. Rozdílné vlastnosti tedy popisují rozdílné aspekty téhož jsoucna (proto se tento názor někdy nazývá „teorie dvojího aspektu“). Tato teorie dokáže vysvětlit, jak dochází k interakci mezi myslí a tělem, protože už příčiny našich činů tu mají fyzický i mentální aspekt. Jenže když připisujeme jednomu subjektu vlastnosti takto bytostně rozdílného druhu, vzniká podezření, zda dualismus vlastností jen neposunul nejtíživější problém dualismu substancí o úroveň dál, místo aby ho vyřešil.

Samozřejmou možností, jak se vypořádat s obtížemi, jimž čelí Descartův dualismus substancí, je přiklonit se k monistickému pohledu na věc – prohlásit, že svět se skládá jen z jednoho druhu „materiálu“ (ať už mentálního, nebo fyzického), ne ze dvou. Někteří, z nichž nejvýznamnější byl George Berkeley, se vydali idealistickou cestou a prohlásili, že realita sestává pouze z myslí a jejich idejí, ale velká většina zejména současných filosofů se pochopitelně přihlásila k některé z variant fyzikalistického vysvětlení. Pod dojmem nepopíratelných úspěchů vědy v jiných oblastech bádání trvají fyzikalisté na tom, že kompetence vědy se musí vztahovat i na mysl; a protože se vědecké bádání zabývá výlučně předměty fyzické povahy, musí být svou povahou fyzická i mysl. Úkolem pak bude vysvětlit, jakým způsobem zapadá mysl (subjektivní a soukromá) do výhradně a čistě fyzikálního výkladu světa (objektivně a veřejně přístupného).

Fyzikalismus nabyl řady rozličných podob, ale všem je společné to, že jsou reduktivní: tvrdí, že mentální fenomény lze analyzovat úplným a vyčerpávajícím způsobem jako záležitost čistě fyzickou. Pokroky, které zaznamenala neurověda, nás nenechávají na pochybách v tom, že mentální stavy jsou úzce spjaty se stavy mozku. Pro fyzikalistu je tak nejjednodušší možností tvrdit, že mentální fenomény jsou vlastně identické s fyzickými událostmi a procesy v mozku. Nejradikálnější verze těchto identitních teorií jsou „eliminativní“: kladou si za cíl, aby s pokrokem vědeckého poznání zmizela „lidová psychologie“ – náš běžný způsob přemýšlení o našem myšlenkovém životě a jeho vyjadřování pomocí pojmů jako přesvědčení, touha, úmysl atd. – a byla nahrazena přesnými pojmy a popisy odvozenými především z neurovědy.

Fyzikalistická řešení problému mysli a těla jedním rázem odvrhují mnohé problémy, s nimiž se potýkal dualismus. Zvláště záhada kauzálního spojení, jež trýznila dualisty, se jednoduše řeší přenesením vědomí do sféry dosahu vědeckých vysvětlení. Jak se dá očekávat, kritici fyzikalismu si stěžují, že jeho zastánci toho odvrhli příliš mnoho; že za jeho úspěchy zaplatili tu nejvyšší cenu – vůbec nepostihli podstatu vědomé zkušenosti, její subjektivní povahu.

Zdroj: Ben Dupré, Filosofie – 50 myšlenek, které musíte znát

11.12.2013, 00:00:15   Publikoval Luciferkomentářů: 1