Ve druhé části mystického pojednání o Karlu Hynku Máchovi se konečně dozvíte, proč jsem na závěr perexu první části napsal, že se Mácha nacházel na pomezí dvou různých světů. Ačkoliv zdrojem obou částí je zmíněná knížka od Aleše Česala, v této části se jako druhý zdroj objevuje knížka Daniely Hodrové. Zmíněn bude také Stanislav Grof, jenž se zde už někde vyskytl (najděte si to, pokud chcete), a jako třešničku na dortu jsem připojil dvě kratinké poznámky, jejichž souvislost s Karlem Hynkem Máchou si přeberte dle svého naturelu.
Lucifer
V roce 1994 vyšla podivuhodná kniha Daniely Hodrové Místa s tajemstvím, která nese podtitul Kapitoly z literární topologie. Hodrová v úvodu své studie poukazuje na tradici míst označovaných jako posvátná (chrámy, poustevny, kláštery) na rozdíl od míst světských (viz také Keltové a geomancie I a Keltové a geomancie II). Zde „lidská bytost zažívá intenzivněji než jinde vlastní bytí, prostřednictvím obřadu nebo meditace vstupuje do kontaktu s božskými bytostmi, navazuje vztah s vesmírem“. Jsou to ona známá místa síly (křižovatky dračích energií, na nichž vznikala pohanská zasvěcovací střediska či mnohem pozdější křesťanské svatyně). Místa, na nichž dochází ke změněným stavům vědomí.
Váže se k nim celá řada pověstí, legend či jen zajímavých místních názvů, které v sobě tají určité poselství týkající se charakteru dotyčného místa. A tak místy vyzařujícími takzvanou negativní energii jsou ony Ďáblovy či Čertovy rokle, Černé hory atd., kdežto místa pozitivní byla obdařena názvy jako Dobrá voda, Andělská hora, Světlá… Ale pozor! Je tady jeden háček. Velké množství památek z dob pohanských označili křesťanští misionáři („kolonizátoři“) slůvkem ďábelský jenom proto, že to bylo místo pohanského kultu. To je případ mnoha megalitických památek – ďáblových kamenů.
Současně s touto tradicí existovalo i zvláštní vnímání posvátného místa, které neleží nikde v pustých horách, ale v nás samotných, v našem nitru. Jak poznamenává Daniela Hodrová, i toto vnitřní posvátné místo bývá popisováno pomocí atributů oněch svatých míst, která se nacházejí venku mimo naší duši – citadela, hrad, chrám v nitru. Zatímco posvátné místo „venku“ je typické zejména pro ortodoxní západní křesťanství, kde vystupuje polidštěný obraz boha, „vnitřní“ posvátné místo se mnohem víc blíží jakémusi stavu božství, tak jako ho známe z východního prostředí.
Právě existence posvátného místa „uvnitř“ přivádí autorku k zajímavým úvahám nad konstrukcí našeho časoprostoru. „Posvátné místo uvnitř“, jehož mohu dosáhnout změnou vědomí, se nachází uvnitř běžného světa, je do něho jakoby zaklíněno. Za určitých okolností (změnou vědomí) dojde k oslabení hranic mezi oběma světy a právě v ten okamžik je možné překročit onu hranici (bránu, práh), která je v mystické literatuře popisována spíše jako trhlina – vstup do jiného světa. Některé předkřesťanské kultury měly velmi blízko k takzvaným jiným světům, velmi rozvinutá jsou tato témata v keltských legendách. Právě Keltové žili v souladu se svými mrtvými, kteří je dokonce v určité dny navštěvovali. Hranice mezi oběma světy tvoří jezera, hory, jeskyně. Tyto atributy známe i z jiných kultur. Skleněná hora u Slovanů, indická hadí božstva nágové obývající vodstva a jiné.
Oba stavy vědomí (oba světy) fungují vedle sebe, každý za určitých podmínek a v určité sféře. Stanislav Grof, americký psycholog českého původu, razí pro jejich označení dva termíny: vědomí hylotropní a holotropní. Hylotropní vědomí odpovídá běžnému světu. Je orientováno na standardní situace, vnímání, hmotu. Na druhé straně holotropní vědomí, jež jsme schopni navodit speciálními technikami, nám umožňuje vniknout do podstaty věcí a ponořit se do kolektivní minulosti, do kolektivního nevědomí, zároveň pronikáme do mystických sfér. Grof experimentoval s nejrůznějšími technikami, umožňujícími navození změněných stavů vědomí, a snažil se tak najít takovou metodu, která by nahradila užívání psychedelických látek. Touto metodou se nakonec stalo takzvané holotropní dýchání.
„Uvedeme-li Grofovy poznatky o hylotropním a holotropním vědomí do souvislosti s rozlišením míst všedních a míst s tajemstvím,“ píše Hodrová, „pak vyvstane jasná paralela mezi hylotropním, na hmotu orientovaným vědomím a místy všedními, jejichž charakter se nevymyká karteziánsko-newtonovskému modelu skutečnosti (platí zde zákony o lineárním uspořádání prostoru a času), a mezi holotropním, na celek orientovaným vědomím a místy s tajemstvím, v němž tento model a jeho zákony přestávají platit.“
Podobné paralely můžeme objevit i u Karla Hynka Máchy. Vězeň v Máji upadá do stavu „mezi spánkem a bděním“, umírá v mdlobách. Do stejného stavu upadá i jinoch v Máchově Pouti krkonošské. Zdá se, že si Mácha některé z „holotropních“ stavů prožil na vlastní kůži. Jak konstatuje Hodrová, Máchovy postavy se velmi často ocitají na prahu smrti, mezi životem a smrtí. Tedy ve stavu, kdy se lidská duše dostává do kontaktu s oním „jiným světem“. K Máchovi (respektive hrdinům jeho díla) promlouvá živá i neživá příroda – o lásce šeptal tichý mech… Velmi často dochází k prolínání několika časových rovin. V holotropním vědomí můžeme cestovat do minulosti i budoucnosti, čas jakoby neexistoval. Hodrová porovnává Máchův Máj s Grofovými poznatky a nachází podivuhodné paralely mezi básníkovým dílem a vědeckou teorií. „Vědomí je součástí celého kosmu a neomezuje se pouze na činnost uvnitř naší lebky.“
Není vyloučeno, dokonce je velmi pravděpodobné, že Mácha procházel tím, čemu se dnes říká změněný stav vědomí. Dostával se do jakéhosi mystického vytržení a svoje pocity, kdy rozmlouvá s přírodou a s celým univerzem, zachytil ve svých básních. Karel Hynek Mácha byl fascinován smrtí a možná právě tady tušil klíč k pochopení smyslu lidské existence. Možná právě v některém z těch temných zákoutí prastarých domů na Újezdě, kde strávil své dětství a dospívání, došlo k jeho prvnímu setkání s „jiným“ světem. Později jako by už Mácha tato „zvláštní“ místa sám vyhledával a nechával se prostoupit jejich energií.
Je možné, že by ona „místa síly“ vyhledával záměrně? Jednoznačná odpověď neexistuje, z jeho díla však vyplývá, že dosahoval změněných stavů vědomí. Víme, že určitá místa jsou k tomu vhodná, jiná nikoli. Zamyslíme-li se nad tím, jaké lokality navštěvoval – popraviště, pohřebiště, zříceniny hradů, zajímavé přírodní útvary, místa násilných úmrtí, tedy místa se silným energetickým nábojem – pak máme chuť říct, že na tato místa chodil záměrně, a to proto, aby dosáhl změněných stavů vědomí. Jeho smrt pak musí být logicky tragická. Inu s čím kdo zachází…
Zdroj: Aleš Česal, Tajemná místa Čech
Poznámky:
Pokud vám toto pojednání o Karlu Hynku Máchovi přijde poněkud souvztažné s některými mými zážitky, o nichž jsem tady už několikrát referoval a jež jsem svým způsobem vtělil do Snu říjnového, tak jste na správné adrese.
Mimochodem, poblíž Mělníka se nachází velmi krásný přírodou oplývající kraj, jenž zove Kokořínsko; to podle hradu Kokořín. Před několika, možná už skoro mnoha lety jsem se tam vypravil s doprovodem jedné tajemné víly (viz Cesta do Ďáblického háje), a ten kraj včetně hradu mě učaroval až téměř k smrtelnému samovznícení. Na jedné vyhlídce poblíž hradu jsem si matně vzpomněl, že s tím nějak souvisí Karel Hynek Mácha…
23.10.2013, 00:00:11 Publikoval Luciferkomentářů: 10