Zima pokročila a ptáčkové se slétají na balkon, dívám se na ně a říkám jim, pokud jste potomci dinosaurů, tak jste si zachovali akorát jejich dravost. Zpěvnost sotva. Hašteřivost? To muselo být veselo, když na Zemi štěbetal Tyrannosaurus rex! Ale Zillmerova kniha mě vyvádí z omylu. Ptáci nejsou pokračovateli dinosaurů. Současně s dinosaury žili totiž praptáci.
Otevřu rádio a tam Václav Cílek mluví o tom, že přenášení hmot po zemském povrchu je obrovské a že člověk už dnes přemisťuje mnohem víc hmoty než celá příroda. A když jsem u toho otevírání a informování, v posledním Respektu se zase můžeme dočíst o objevech loňského roku. Patří k nim nálezy kamenných nástrojů starých tři miliony let. Ani toto neladí s naší dosavadní představou, tentokrát o primitivních předchůdcích člověka. Předkové byli pilní. Nějakých 6 tisíc let př. n. l. se čile obchodovalo (podle všeho po vodě) s kamennými sekyrami, a to až na vzdálenost 8 000 kilometrů. Svědčí o tom četné lomy i hlubší doly nalezené na našem území (Meteor 9. 1. 2016).
Stella
Jak se tak zrychluje doba (a není to zdání), stále rychleji přibývají i teorie, které se snaží zvrátit dogmata nebo domnělá dogmata vědy. Oblíbeným terčem se stala dlouho nedotknutelná evoluční teorie. Jedním z jejích kritiků je i Hans-Joachim Zillmer, stavební inženýr, který už má svoje místo i na Neviditelném čertovi. Vzhledem k tematice, jíž se věnuje, by bylo divné, kdyby tomu tak nebylo. V několika pokračováních se Lucifer zabýval jeho knihou Darwinův omyl (viz [1], [2], [3], [4], [5], [6], [7], [8], [9], [10]). Pokusím se připomenout některé ze Zillmerových východisek vedoucích k názoru, že „všechno je jinak,“ a uvedu některé z dalších originálních závěrů, které obsahuje kniha Omyly v dějinách Země.
Prolog jedna
Je zajímavé, že kniha má dva prology. První je od univerzitního profesora dr. Bazona Brocka. Brock rozvádí myšlenku, že příroda dělá skoky, jak se domníval už Velikovsky nebo Tollmann. Předností těchto „alternativních myslitelů“ je, že vycházejí ze zjištěných poznatků a dat, a nevytvářejí tedy „novou soukromou mytologii“, jakou je např. spiritismus new age. (Mnozí vědci s tímto Zillmerovým názorem nesouhlasí.)
Jak je možné, že s alternativními výklady nepřicházejí akademici? Je tomu tak proto, že nemají odvahu podrobit experimentu logiku vědeckého myšlení a nezabývají se vlivem jazyka a komunikace na tento způsob myšlení. Ve dvacátých letech přišel matematik Carnap se zákazem obrazného vyjadřování ve vědě, protože obrazy kontaminují pojmové myšlení jazykem. Brock však upozorňuje na to, že se lidé domluví mnohem efektivněji, když se o neopírají o evidentnosti. Vždyť naše běžná komunikace je plná přibližností, přirovnání, metafor. Předpoklady přírodních věd bývají sice jednoznačné, ale ulpívání na nich vede k nevěrohodným závěrům.
Na evoluci planety a na pozemský život se dosud díváme s představou kontinuálního vývoje v kontinuální posloupnosti času. Ale zkamenělé vrstvy země odporují chronologii. Zillmer např. píše, že kdyby v nové vrstvě vytvořené vulkánem zůstalo auto, archeologové by v budoucnu odvodili, že vrstva je stará několik tisíc let a že auta vymřela, neboť se v dalších vrstvách nevyskytují. Vědci vůbec mají ve zvyku všechno, co se nedá jasně vyložit, posunout někam časově daleko. „Před dávnými a dávnými časy…“ Tak se i Darwinova teorie podobá pohádkám. Typickým příkladem je samozřejmé přijímání představ o střídání dob ledových s tím, že prostě některá zvířata se spokojeně přizpůsobila změnám klimatu, teplotám hluboko pod bodem mrazu – lvi, nosorožci…
Zillmer jednoznačně předpokládá koexistenci dinosaurů a člověka. Zkracuje dobu vývoje života na Zemi. Čas se mu jeví jako roztažitelná a smrštitelná gumová páska. To je představa vcelku běžná v umění. Hybnost vývoje reaguje na vliv kosmické časovosti, na impakt. Gumové pásky se natahují nebo smršťují např. v důsledku kolize s jinými nebeskými tělesy. Produkují náhlost. Ale i toto tvrzení považujme za obraz. Za novou neurčitost. Jen nezůstávejme v myšlení na místě.
Prolog dva, tentokrát od samotného Zillmera
Předpokládá, že jeho kniha, již považuje za kacířskou, změní naše vědomí. Dlouho měli geologové za bernou minci teorie geologa Charlese Lyella. Podle Lyella se zemský povrch mění pomalu a postupně vlivem nepatrných sil. Tato teorie přestala být věrohodná, když roku 1980 přišel geolog Luiz Alvarez s důkazy, že dinosauři vymřeli po pádu asteroidu. (Teorii o globálních katastrofách přinesl už roku 1921 Georges Cuvier. Byl odmítnut.) Přestože také geolog Alexandr Tollmann doložil celosvětovou potopu, k níž došlo před 9 500 lety, stále mnozí vědci nepřijímají za svůj jiný model myšlení, než model pomalého evolučního vývoje. Ale kataklyzmata se odehrávala v historické době!
Každá nová myšlenka musí nejprve prorazit systém akademické vědy. Nezřídka v základu tohoto systému leží obyčejné zaměnění příčiny a následku. Laik se zpravidla ani nedozví, že mnoho „důkazů“ dávno ztratilo platnost. Nemá šanci se seznámit s alternativními myšlenkami, např., s názorem o anorganickém původu ropy. Přitom už samotné 19. století přineslo mnoho vědecky zdokumentovaných nálezů a artefaktů, které nejsou v souladu s Darwinovým učením. Tolik z předmluvy.
…
Zillmer říká, že Darwinova teorie nestojí na žádných důkazech a její platnost dosud vědou nebyla prokázána. Vždyť např. malby v jeskyních Ameriky zachycují vedle sebe lidi a dinosaury. Připomíná také pověstné nálezy živých žab v kamenných dutinách. Dříve se soudilo, že v nich žáby setrvaly po miliony let. Zdá se, že miliony nepřicházejí v úvahu, ale tisíce let ano. (Takových nálezů je zdokumentováno na tři sta.) Většina hornin totiž mohla vzniknout v důsledku globálních katastrof během potopy před několika tisíci lety, nikoli před miliony let.
Jak Zillmer uvádí už v Darwinově omylu, je nutné pochybovat o časné (pouze) existenci trilobitů i o tom, že by vyhynuli. Je asi namístě zrevidovat pravidla určování stáří. Klade otázku, proč vymizely z dnešní stromové vegetace plavuně s charakteristickou kůrou, proč zmizel celý ekosystém? Uvažuje nad fosilizací a nad rychlostí zkamenění. (K rozdílům mezi těmito procesy viz Lucifer.) Před globální katastrofou existovaly úplně jiné lesy…
Podle Zillmera vznikly některé vrstvy hornin bleskovou rychlostí po výbuchu sopky. Právě proto se v nich nacházejí kolmo postavené pahýly stromů, jak jsme tomu mohli být svědky po výbuchu sopky St. Helena ve Wyomingu roku 1980. První vyobrazení dinosauřích kostí pochází z roku 1676. První rekonstrukce dinosaura začala vznikat roku 1822 v Anglii. Dokončena byla v roce 1854. Do té doby nikdo podobu dinosaura neznal. Samotný název dinosaurus (strašný ještěr) navrhl v roce 1841 Richard Owen.
Podle Darwina se člověk s dinosaurem musel minout o 60 milionů let. Ale v Natural Bridges National Monuments se nalézá malba prehistorických indiánů, Asanaziů (zmizeli beze stopy). Vedle dvou lidí jsou tu vyobrazeni dva dinosauři. Někdo tedy musel dinosaura vidět „naživo“. Je možné pochybovat o pravosti malby, ale obraz je pokryt velmi silnou vrstvou „pouštního laku“ – desert varnish – přírodní fermeží, která vzniká celá staletí. V Arizoně se vedle dinosauřích stop nacházejí otisky lidských chodidel vzdálené od sebe na délku odpovídající lidskému kroku. (Zatímco podle Darwina měli savci v éře dinosaurů velikost pouhé krysy.) Otisky lidských nohou jsou tak časté, že jiné vysvětlení než koexistence dinosaura a člověka neobstojí. Lidské stopy – otisky – se nacházejí v různých zemích: v Nevadě jako v Turkestánu, v Novém Mexiku stejně, jako v Mongolsku.
Jak je tomu s lidskými kosterními pozůstatky? Není jich mnoho, ale jsou. Např. zelené kosti tzv. malachitového člověka. Kosti se nacházejí i ve vrstvách starých až 250 milionů let. Tento časový údaj se ale zdá být nepravděpodobný. Jedině, když přijmeme hypotézu, že uhlí vzniklo jako výsledek globální potopy teprve před několika tisíci lety, dá se objasnit i nález zkamenělé holenní kosti v uhelné sloji v Sársku (r. 1908).
Ještě jedna zajímavost. Zillmer klade otázku: „Jak dlouho zůstane ležet koláč trusu, než zkamení?“ A dále se ptá, proč dnes žádné koprolity neexistují. Dinosauří trus v podobě koulí se totiž nachází na zemském povrchu ve velikém počtu. Jako by nepodléhal destrukci. Zkameněl tady dřív, než se stačil rozložit. Musel zůstat na místě, nemohl být stlačen geologickými vrstvami. Není přece možné, aby zůstal kompaktní po 150 milionů let.
Mezi Utahem a Coloradem se nachází skalní stěna, z níž vyčnívají dinosauří kosti: Dinosaur National Monuments. Jsou zde stovky dinosaurů naskládaných do skály jako sardinky. Jak se to mohlo stát? Tamní vysvětlující tabulky se určitě mýlí, když píší o pozvolném procesu naplavování kostí. V Africe nezkamení miliony mrtvých zvířat, v Americe byly v 19. století z vlaku postříleny miliony bizonů. Nezkameněla žádná kost. Protože k tomu je zapotřebí nejen absence vzduchu, ale také tlak a vysoká teplota. Dinosauři nepochybně přežívají. Jako draci v mýtech, v pohádkách a ve vyobrazeních na celém světě. Uchovala je lidská paměť.
Přijmeme-li jako fakt, že v historii Země podstatnou roli sehrály globální katastrofy, dojdeme k závěru, že Země „omládla“. Geologické procesy se posunuly k dnešku. Diskutabilní je potom představa o střídání dob ledových i hypotéza o kontinentálním driftu. Ale to už jsou náměty dalších kapitol uvedené knihy.
Poznámka Stella:
Po přečtení životopisů Tollmanna i Velikovského je nutné si položit otázku: Proč většina těch, kteří se snaží jít neprošlapanými cestami, nakonec dospívá tak či onak k esoterice nebo k závěrům, které jsou jí blízké? Je za tím jen touha nezůstat na nové cestě sám? Opřít se o něco, co už tvoří skutečný nebo zdánlivý myšlenkový systém? Nebo je to výsledek potřeby dojít pokaždé k nějakému obecnějšímu, filozofickému závěru? Nebo prostě všichni podléháme dobovým myšlenkovým proudům? Zvláště Velikovsky, nazývaný G. Bruno 20. století, je toho dokladem. Zillmer nezapře značnou závislost na jeho teorii o katastrofách ve sluneční soustavě a jejich uchování v paměti lidstva. Doporučuji přečíst si ve výše uvedeném odkazu o Velikovském více, zaslouží si to. Mnohá jeho fantazie se následně potvrdila jako reálný fakt. Také jeho kritický pohled na chronologii dějin je bezesporu plodný. Zároveň s poznatky o Velikovského životní cestě čtenář získá představu o podstatné části Zillmerovy knihy, s jejíž první částí článek pracuje. (Mimochodem, seznam použité literatury, z níž vycházel Zillmer, představuje 9 stránek. Zdaleka tedy nebyl východiskem jeho originálních tvrzení jen obdiv k dvěma nebo třem badatelům.)
Veselé vibrace! (Žijeme jimi všichni, jak „zjistili vědci“.)
Zdroj: Hans-Joachim Zillmer – Omyly v dějinách Země, Knižní klub, 2003 Praha
10.01.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 8