Miluji les. Ne ten od Strugackých, v němž si někdy připadám jako Mlčoch, ale třeba snový, v němž potkávám Lesopaní, ačkoli i v něm mlčím, ale úplně jinak – v podobě tichých myšlenek. Především však skutečný, živý les, v němž si mohu povídat nejen sám se sebou, ale i se stromy, jejichž kořeny se vzájemně proplétají jako synapse neuronů v mozku. Stromy tímto způsobem spolu mlčenlivě komunikují a celý les tvoří jedinou bytost. Lesní. Potom si najdu nějakou tišinu a v ní začnu snít. Ne ve spaní, ale v bdění. Les mě naplňuje úžasem, poklidem, životodárným zráním a cudností tak neuvěřitelně jahodovou, že podléhám tajemnému Zákonu série…
Následující text pochází z na konci uvedeného dílka od Friedricha Nietzscheho, z něhož jsem zde naposledy předložil O mouchách na trhu (Orel much nelapá).
Lucifer
Miluji les. V městech je špatně žíti: tam příliš mnoho jest říjících. Zdaž není lépe, dostati se do rukou vrahovi než do snů vilné ženy? A jen mi pohleďte na tyto muže: jejich oko to dí – neznají na světě nic lepšího, nežli ležeti u ženy. Bahno je na dně jejich duše; a běda, má-li jejich bahno ještě i ducha! Byste alespoň jakožto zvířata byli dokonalí! Ke zvířeti však třeba nevinnosti.
Radím vám, abyste usmrtili své smysly? Radím vám k nevinnosti smyslů. Radím vám k cudnosti? Cudnost u některých je ctností, ale u mnohých takřka neřestí. Ti jsou sice zdrženliví: ale psice smyslnost závistně vyzírá ze všeho, cokoli konají. I do výšek jejich ctnosti a až dovnitř studeného ducha jde za nimi to zvíře a jeho nepokoj. A jak způsobně zná psice smyslnost žebrati o kus ducha, nedostane-li se jí kusu masa. Milujete truchlohry a vše, co láme srdce? Já však nedůvěřuji vaší psici. Máte mi příliš ukrutné oči a chtivě se díváte na ty, kdo strádají strastí. Nepřestrojila se snad vaše vilnost a neříká si soustrast?
A také toto podobenství vám dávám: nejeden z těch, kdož vymítali svého ďábla, sám při tom do vepřů vjel. Komu je cudnost za těžko, toho zní dlužno zrazovati: aby se nestala cestou do pekel – to jest k bahnu a říjení duše. Mluvím o špinavých věcech? To mi není nejhorší. Nestoupá poznávající nerad do vody pravdy, je-li špinavá, nýbrž, je-li mělká.
Věru, jsou na světě lidé cudní z hloubi duše: jsou srdce mírnějšího, raději a hojněji se smějí nežli vy. Smějí se i cudnosti a táží se: „co je cudnost! Zdaž cudnost není bláznovství? Ale toto bláznovství přišlo k nám, a ne my k němu. Poskytli jsme tomu hostu přístřeší a srdce: teď u nás přebývá, nechť zůstane, pokud se mu zlíbí!“
Tak pravil Zarathustra.
Zdroj: Nietzsche, Friedrich: Tak pravil Zarathustra, Spolek výtvarných umělců Mánes, Praha 1914
06.10.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 3