Bylo a není?

rubrika: Pel-mel


Jsem člověk zbabělý a nechce se mi s tím nic dělat. Mám už promyšlené (a mnohokrát vyzkoušené) únikové cesty, a to tak, že cesty opravdové. Ne nějaké abstraktní. Jinak bych se občas vůbec nedostala bez újmy domů. Především to platí pro hrozbu setkání s paní Kalousovou a potom pro náhodný střet s panem soudruhem Stehlíkem. Paní Kalousová má dar výřečnosti a zvučného hlasu, při jehož poslechu se mi pokaždé vybaví sbor burlaků na Volze. A panu Stehlíkovi byl odepřen dar byť i minimální sebereflexe. Ale paní Kalousová aspoň dokáže překvapit. Její život – to je cesta ordinacemi. Pestrost a proměny diagnóz, které si na základě týchž příznaků stanovila, by medicínu posunuly rychle dopředu, ale „nikoho to nezajímá“. Když ji nepotkám venku, můžu si její reportáže poslechnout na druhém programu: denně kolem jedenácté zvolna kráčí pod okny mé kuchyně a křičí do mobilu, že

tovypadalonainfekcialejájsemsivzpomnělažetonejsoumuchničkyjakříkalnakožnímalenastejnýmmístě

užtřikrátkouslazmijelonipředloniaposledněvíšjakjsmeuvásgrilovali.

A lidi o něm říkají hrozný věci, no bóže, tak bejvá v ordinaci opilej, taky to nemá lehký, žena mu utekla, co má potom takovej chlap dělat, ale já na něj nedám dopustit, mně vždycky napíše, o co si řeknu.

 

Stella


Tak když tu paní uvidím, musím jít náhle opačným směrem a, skryta postupně za javor, kontejner, a nakonec za sousoší tančících děvčátek, číhám, jak se paní rozhlíží, kam jsem zmizela. Teprve, když ji spolehlivě pohltí panelák, zanechám přískoků a důstojným krokem zralé ženy pokračuji v cestě. U pana Stehlíka volím jinou taktiku. Přestala jsem ho vidět. Nějak mi došla trpělivost. Vůbec mu nevadí (a nevadilo nikdy), že jeho horlivé aktivity agenta StB byly a jsou všeobecně známé.

 

Je to hodně starý člověk a – co si na něm vezmeme. Proč jsem ho přestala vnímat, když se celkem pravidelně potkáváme nad regály v supermarketu? Špatně snáším jeho zlobné výkřiky na téma, že Zase nic nemají, to je strašný, jenom drahota a bordel. Škoda mluvit. Jeho paní, rovnější mezi rovnými, asi nikdy neviděla, jak vypadá vchod do krámu, protože kdysi nakupovala úplně všechno potají, bez fronty a přímo ze skladu. Měl by to být on, kdo se plíží ulicemi. Měl by být rád, že se nikdo nemstí za jeho pravidelná hlášení na příslušná místa. Vztekem zkřivená tvář a dychtivý výraz šelmy připravené ke skoku mu zůstaly navždy.

 

Jak (a jestli vůbec) má smysl vyrovnávat se s vlastní minulostí, to je otázka, která se se v určitých obdobích vrací obzvlášť naléhavě. Když se podíváme na staré fotografie, sotva věříme, že jsme to byli my: Jak jsem mohl chodit takhle vymóděný, tak učesaný? Tohle mi kluk udělat dneska, já bych ho hnal. Filmové dokumenty: Jak jsme mohli brát vážně takového omezeného seladona? A to jsme ho, jako moderního politika, tolik obdivovali! Byli jsme tak naivní my, nebo se změnil on?

 

Právě, že se změnilo všechno. Oni, my, doba. Buldozer událostí nahrnul hromady zkušeností a vytvořil také hromady odpadu. Jestli je něco, jako „kompas v nás“, pak se nám podaří projít onou prohrnutou cestou bez úhony a neuklouznout. Ten cit pro dobrý směr by podle mne měl vyjít z rodiny, od matky především. Chlapi jsou v tomto ohledu nespolehliví, ti se nechají snáze olepit pozlátky současnosti. Žijí navenek a mylně se spoléhají na rozum. Také mají (udělají si) na to čas – nechat se semlít a ještě to moudře to zdůvodnit. A, mezi námi, takovou neokázalou statečností, jakou se vyznačují ženy, nedisponují. O trpělivosti nemluvě. Jiná věc je, že když už se muži hrdinně zachovají (nebo pilně pracují), dokážou to do světa pořádně vykřičet! Toho bušení do zarostlých hrudí! Kdo že stojí za jejich úspěchy? Co je to za otázku, podivil by se jeden každý z nich. Ponechme jim to…

 

Jsou etnika, která vztah k minulosti nikterak neřeší. Proč? Protože to, co bylo, už není. Není ani to, co bude. Pro dnešek máme co jíst, slunce svítí a zítra není dnes. Pro jednotlivce platí totéž. Jak ses k němu mohla vrátit, když se k tobě tak zachoval? Odpověď – pokrčení ramen. Nejméně uvěřitelní jsou v tomto ohledu ti, kteří pevným hlasem tvrdí: Zásadně už nikdy! Definitivně jsme spolu skončili. Platnost takových tvrzení bývá asi tak dlouhá, jak dlouho trvaly všechny tisícileté říše.

 

My máme silně vžitý vztah k minulému. Dokonce natolik, že máme tendenci si minulost vytvářet podle momentálních potřeb. V naší kultuře platí, že s sebou i jako jednotlivci musíme vláčet nálož minulosti, s vědomím, že lidské skutky vyvolávají jiné lidské skutky. A že budoucnost nebude nic jiného, než to, čemu dnes připravujeme půdu. Je to dobře, protože to znamená odpovědnost. Je ve vztahu ke světu vůbec něco důležitějšího? Mazaní vtipálci, kteří vždycky a všude lehce proklouznou, nechť zůstanou dobře schováni v zábavných vyprávěnkách. V životě bývají postavami tragickými nebo opovrženíhodnými, jinak než pro pobavení neužitečnými. A mnohokrát jsou to zbabělci přiživující se na druhých.

 

Celé generace mohou podlehnout nějaké iluzi. To nikomu nelze mít za zlé. Touha po lepším světě je naprosto přirozená. Ale kdo nahlédne pochybenost metod a mlčí, protože mašina už jede, stává se spolutvůrcem zla. Někomu se však nepovede pochopit ani za celý život, že se nechal ošálit. O podobném už zde byla řeč: Zneutralizované citrusy (Jedovatě), O shovívavosti.

 

Jako děti jsme ve škole recitovali Nezvalův Zpěv míru a velmi se nám ty verše líbily. Dnes je pročítám a žasnu. Ten to tedy švihal! Pak zjistím, že to sám Nezval v soukromí přiznával a docela se tím bavil. Balastu Nezval (nejen Nezval) vydal svého času hodně:

 

Proti vůli mocných zrozen z Jitřenčina čela,

bez kolébky, bez perutí archanděla Gabriela,

bez darů a bez Tří králů, bez povijanu

přišel na svět, jak se vchází do uraganu.

Proti vůli mocných světa, proti rušitelům míru

mění zlé i dobré lidi v pokolení pionýrů,

v jeho dýmce doutná jako v dýmce Stalina

oheň kamen, u kterých se schází rodina.

 

Proti vůli mocných světa, po Mnichovu, po Lipanech

řídí plavbu lodi, jejíž vlajka vlaje na Hradčanech,

národe, už neztroskotáš v moři na bárce!

Jeho kompas ukazuje k nové Polárce!

 

(K narozeninám Klementa Gottwalda, 1951)

 

Ty slavné večery se nezapomenou.

Hradčanská nádvoří bývala osvětlena.

Vtom vešel on, šel s ní, se ženou.

Nezapomenutelný muž, nezapomenutelná žena.

Váš hlas měl v paměti na tisíc písniček!

Už nikdy nikdo je tak prostě nezazpívá.

Tak zpívá děvče z hor, když peče chlebíček,

Tak umí vzlétati jen holubička sivá.

 

Tak brzy odešla jste za tím Velikým,

bez něhož právě Vám bylo tak těžko žíti.

Ta smrt, jež nechce se slitovat nad nikým,

Vás vítá na hrobech záplavou světel, kvítí.

 

(Za soudružkou Martou Gottwaldovou, 1953)

 

Podobně veršujících byly desítky (básně bývaly v denním tisku), ale ti ostatní veršotepci tvořili bez Nezvalovy poetistické a surrealistické zkušenosti. Ovšem také autor knih jako Žert nebo Kniha smíchu a zapomnění psal v roce 1953:

 

„Tam za Stalinem leťte,

sniváci, ptáci mí,

tam za Stalinem leťte,

mí ptáci ohniví!

Je v jeho dlaních všechno,

co chudák vysnil si,

ta Stalinova země

je studně našich sil.

Ej, pijte, ptáci, pijte

z hluboké studně té

a ohnivým svým peřím

pak nebe podpalte!“

Až cely otevřou se,

silnější, mladší vyjde z nich.

Z hlubiny očí zářit mu bude

paprsek oken kremelských.

 

(Italská)

 

Je těžké odolat svodům dobového nadšení a obrovských nadějí. Někdo se později přihlásí k tomu, že podlehl požadavkům propagandy, někdo se k minulému nezná. Není špatné mýlit se, ale horší je sdílet omyl vědomě – třeba z patolízalství vůči mocnému.

 

Samozřejmě je na místě nedopustit, aby nás zavalila tíha paměti, případně aby námi smýkal pocit viny, o pomstě nemluvě. Myslím ale, že není dobré všechno velkoryse odpouštět. To je totiž, spíše než co jiného, pohodlná cesta, vyplývající z touhy zbavit se břemene. Volím způsob: nemstít se, ale nezapomínat a nevěřit. Důvěra je vzácný statek. Já si tě, soudruhu Stehlíku, vážit nemůžu a kamarádit s tebou nebudu. Šediny tě neomlouvají. Raději si popovídám s paní Kalousovou o pěstování petržele za oknem a o víně z pampelišek. Jsme i to, co jsme byli. Copak je omluvou argument, že to už je dávno? A pročpak je v té větě přítomný čas?!

 

Sám Lucifer se v posledním článku vyjádřil podobně, když napsal, že jednou jeho minulost i budoucnost zakotví v přítomnosti. (Jaký čas užít tady – to už je hříčka gramatiky i sémantiky. Nevypovídá to také o něčem?) Třeba jednou budu shovívavě odpouštět, prý se to má, ale ještě to neumím.

 

Citováno ze sborníku Podivuhodní kouzelníci, Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1945-55, uspořádal Antonín Brousek, Rozmluvy, 1987, Printed in England)


komentářů: 9         



Komentáře (9)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

9
xxx (neregistrovaný) 09.11.2018, 22:07:06
Všechny to zajímá, Astro. Jenom to sem nepíší.

Včasné slovo na pravém místě a věci jdou dopředu.
Jak dokazuješ. Už ses zasloužila i o lavičky! Usmívající se Ahoj

Astra3
8
Astra3 09.11.2018, 19:54:10
No jo,lidičky, Stello a Kocoure, tady toho kolem chodí dost, ale koho to zajímá? Ale jeden nový postřeh mám. Jsem rozjásaná novinkou. Pod mými okny je otočka tramvají. To značí, že tramvaj mě dováží až před dům. V případě velkých nákupů je to výhra z lotérie.Doteď jezdívaly jen staré tramvaje. Vyhopsnout ven z tramvaje z takové výšky (cca půl metru) s taškou na kolech, to je olympijský rekord ve vystupování. A jezdívala ta tramvaj jen dvakrát za hodinu. Teď jezdí 5x. To je senzace.A jezdí tramvaje nové - s velkou nastupovací plošinou.

Před volbami jsem potkala paní starostku, která žadonila o hlasy. Zřejmě je dostala, protože starostuje dál, a možná to byla ona, která to zařídila.Když jsem si totiž při tom setkání na ten problém stěžovala,slíbila, že to zařídí.

Myslela jsem - sliby chyby.A to jsem ještě žádala o zprovoznění přechodu pro chodce. Jsou tam zatím kočičí hlavy, které přeskákat s berlemi či holí v ruce je též výkon. Vede ten předchod totiž k úřadovně pro sociálně slabší občany, stařenky a starce, kteří tam v procesích docházejí pro přídavky na bydlení a tak podobně,i matky s dětičkama v kočárcích. Je to drnkačka. A když trochu nasněží - přeplazit to už v nejde vůbec.

A takových věcí tady je....

Tak Ahoj Rozpačitý


Stary kocour
7 2 Astra
Stary kocour 08.11.2018, 23:56:06
Jak se tak dívám, napadá mě, že by Astra měla ty postavičky popsat - a prodloužit jim tak život. Ne fyzický, ale ten památeční, jak si je pamatují ostatní. Ano, ani to není na věky, ale na pár desítek let by to vydalo.
Jsou to nádherné postavičky, které vypadají jak by vypadly z pera Nerudova. Jednu z nich jsem nedávno viděl. Kdybych měl víc drzosti, tak bych si ji vyfotil. Tak nějak doopravdy, ne novinářským stylem. Aby bylo vidět jejich dušičku.
Vinohrady jsou vůbec zajímavá čtvrt Prahy, i když má člověk na jejich poznání třeba jen pár hodin. Nesmírně se třeba liší od Butovic nebo od Václaváku, ze kterého se stalo pouze poutní místo bez jakékoliv mystiky, místo kde ve dne v noci běhají "túristi" a něco fotí. Často selfie. A selfie - to je čirý narcisismus. Něco to říká o současnících. Ačkoliv se rádi považují za světoobčany, kteří jsou všude doma, stále oblíbení a žádaní, zdá se mi, že opak je pravdou.
Jejich obzor je dán schématem "JÁ a Svatý Václav na koni, JÁ a Karlův most, JÁ a náměstí San Marco atd., atp. JÁ, JÁ, JÁ...
Jejích selfíčka si ale nikdo doopravdy neprohlíží, jen se jim dávají "lajky". A čeká se reciprocita.
Takový malý obchod se sebevědomím. Šlápnul vedle
(Astro - mám na blogu spoustu volného místa!)

Stella
6
Stella 08.11.2018, 19:39:14
Astro, v dávných časech jsem byla vyzvána, abych zkusila něco napsat do tohoto blogu. Byla jsem nešťastná z přemýšlení, o čem bych mohla psát, když můj obzor ten i ten je velice omezený. Nakonec jsem si řekla, že prostě napíšu o tom svém "ničem".
Ty vyjmenováváš přímo dobrodružství! Jde o vidění.
Víš, co mám na mysli tím "venkovem": stereotyp, málo podnětů. A teď fráze, ale pravdivá: jsem se svým prostředím sžitá, jsem i jeho produkt.
Ale je tomu jinde jinak?

Astra3
5
Astra3 08.11.2018, 12:58:19
Moc krásně jsi to všechno pojednala, milá Stello.Mám mindrák ze svých ubohých zážitků, které mi nabízí moje prostředí- a které se nedají aplikovat do nějakých souvislostí přímo dějinných.
Taky se tady setkávám s osůbkami zajímavých profesí.
Znám jednu metařku, která se na mě třese, jen se zahlídneme - vypráví mi neustále o svých bojích se zaměstnavatelem a kdo a jak moc je kolem ní blbej. Potkávám zde svojí onkoložku, se kterou jsme se seznámily už před 32 roky.Chodí naproti do místní eldéenky na onkologické konzultace každý čtvrtek v deset. Až ji zase potkám musím ji poprosit, aby v tom smutném zařízení sdělila kompetentní osobě, že tzv.úmrtní pokoj, jak ho nazývám já, svítící vednevnoci tou nejsilnější neonkou - strašně vyrušuje naproti ještě žijící osoby. Mně například svítí přesně do obličeje, když večer uléhám. To je pocit k zešílení. Asociací se dostávám k Helence, mnou zde popisované ropuše, žijící v láhvi od okurek. Už je nežijící. Zřejmě dovršila svých 8 let daných jí osudem a odešla v míru a pokoji. Její vychovatelka ovšem uvažuje o nějaké jiné potvoře, aby se měla o koho starat. Jako bývalá servírka se starat umí. Též tady chodí smutný osmdesátitelý vdovec, kterému před rokem zemřela jeho Irenka a on o tom vypráví každému, koho potká.
Vidíš,milá Stello, že to též nemám lehké, nicméně je třeba se s prostředím nějak sžít, jinak to nejde. Smějící se Ahoj S vyplazeným jazykem

4
xxx (neregistrovaný) 08.11.2018, 08:59:01
O pomstě. Už před 5 lety!

http://www.neviditelnycert.cz/blog/povidani/1611-jen-pockej-pomsta.html

Stella
3
Stella 08.11.2018, 08:53:49
Výdech, Zuzano, díky, St. Kocoure. Usmívající se
Jdu do mlhy, později hrozí setkání s paní K..
Venkovský život!

Kdybych neměla tolik zkušeností (bohužel), nevěřila bych, že je tolik lidí, kteří pochopit nic nechtějí a nikdy se o to nebudou snažit. A v tom to vězí!

Stary kocour
2
Stary kocour * 08.11.2018, 00:54:38
Pěkný fejetonek. Moc pěkný - i s mravním naučením.
"...nemstít se, ale nezapomínat a nevěřit."
Dodal bych "odpustit". Protože žít stále s pocitem křivdy je na nic. Ale být ostražitý. Nejen k těm, kteří "něco provedli" ale i k ostatním. Protože ti "něco" mohou provést v budoucnosti. Ano důvěra je vzácný statek - proto nemůže být bezmezná.
A ještě něco: Dokázzat zvládnout nenávist. To je věc, která mě vadí dneska. Na netu, v TV ale hlavně v diskuzích. Tam po několika málo replikách k obsahu článku někdo nahodí kontroverzní téma, které všichni tam zúčastňující se znají stejně jako se znají oni sami (byť ne osobně) a krytí tmou anonymity se pustí do již stokrát opakované líté řeže bez konce, beze smyslu.
I když on je to vlastně pravý smysl jejich počínání - pořádně tomu druhému nandat, poslat ho "k Chocholouškovi" i do horších míst. O problém nejde.
Ke faktu smíření - už jsem to tu asi (ne)jednou psal. Naši koupili v roce 1953 chalupu v Sudetech, kde zůstaly hlavně zbytky neodsunutých Němců. Staří lidé, ženy a děti. Muži byli většinou v Rusku - půl metru pod zemí.
A táta s nimi šprechal, domlouval sousedské výpomoci jako by nic. A přitom to bylo jen osm let poté, co ho málem Němci utloukli v koncentráku. Zlomená žebra, vytlučené zuby. Přežil jen náhodou. To jsem věděl a tak jsem se ho zeptal, jak se může s Němci tak srdečně bavit. A táta mi tehdy řekl větu, podle které žiji dodnes.
"Tihle ti Němci to nebyli!"

Já to vrátil třeba jedné malé ruské baletce, která po devadesátém mířila na vytoužený Západ a nakonec ji stačila Ostrava. Je přece na západ od Moskvy, ne? [;>)) Ale byla taková zaražená.
Stejně jako ti Němci v Sudetech asi cítila vinu za celé Rusko.
===
Ruské vánoce jsou později než ty naše a tak, když na Vánoce v našem činžovním domě vonělo cukroví a jehličí, chodila z tréningů smutně domů. Bylo nevlídně, padal mokrý sníh a špatně nám topili. Vzpomněl jsem si na tátu, naložil jsem na talíř trochu cukroví, pár ořechů a pomerančů a zanesl ho té malé baletce o tři patra níž.
Co jsem nečekal, byl její pláč. Slzičky štěstí, se koulely po tvářích té malé osůbky, že ji aspoň někdo nepočítá k těm Rusům, co tu přišli v osmašedesátém a pak zůstali.
Jsme kamarádi dodnes - já stále pracující důchodce a ona, která už připravuje na baletní řeholi jiné jako profesorka baletu na konzervatoři.
Úžasný
To je vše, co bych chtěl dodat k moudrému článku.

1
Zuzana (neregistrovaný) 08.11.2018, 00:08:27
Jednim dechem!

«     1     »