Neviditelný čert

Vracím se k tématu, které jsem už tady mnohokráte probíral. Základní myšlenkou je, zdali jsme vznikli tak nějak přirozeně, anebo nás stvořila jakási vyšší „bytost“. Touhle otázku se zabývala spousta náboženství včetně filosofických proudů. V některých kulturách to pojali poněkud pragmaticky. Klaněli se různým bůžkům, bohům či polobohům, ale jejich přítomnost vnímali jako součást přírody, kterou si různým způsobem personifikovali. Jiná náboženství hledala něco mnohem vyššího – Boha. Tvůrce celého světa. Nepřemýšleli nad tím, jaký je původ toho Tvůrce. Brali to jako holý a neoddiskutovatelný fakt. Jako Boha, který stvořil i je. Když začala probíhat vědeckotechnická revoluce, začali jsme zkoumat vesmír, vymysleli kvantovou fyziku a teorii relativity, zkompletovali první počítače a v nich pak začali simulovat realitu, dostala se tahle myšlenka na poněkud jinou úroveň. Věnovali se tomu i někteří spisovatelé, jako třeba Stanislaw Lem v povídce Non serviam, kterou jsem tady přetlumočil. Další články, ve kterých jsem se zde tímto tématem zabýval, jsou např.: Žijeme v simulovaném světě? I, II, Chyby v matrix, Falešné vesmíry – Simulovaná realita I, II. Někdy mám pocit, že v nějaké takové simulaci žiji. Je zde spousta náznaků, které tomu napovídají: například pravidelně se objevující synchronicity či jakési poruchy matrixu. Není samozřejmě vyloučeno, že ta simulace je jenom v mé hlavě. Podnět k napsání tohoto článku přišel ze stránek Live Science, kde jsem předevčírem zaznamenal pojednání Do we live in a simulation? Here's why we may never know. Následující text je jeho drobně upravený překlad.

Lucifer

Je vše, co známe a zažíváme, až po samotnou realitu, simulací vytvořenou nějakou neviditelnou a nepoznatelnou entitou? Tuto myšlenku, známou jako simulační hypotéza, poprvé vyslovil profesor Oxfordské univerzity Nick Bostrom v roce 2003. Nabízí však simulační hypotéza přesvědčivé argumenty, nebo je to jen zajímavý námět k zamyšlení?

Předpokládejme, že naše počítače budou stále výkonnější, efektivnější a schopnější. Řekněme, že někdy v hluboké budoucnosti (pro tento argument je jedno, kdy přesně se to stane) sestrojíme nějaký směšný počítač o velikosti planety – počítač tak výkonný, že bude schopen simulovat celý náš vesmír a obnovit veškerou fyziku, chemii a biologii, kterou zažíváme v přirozeném světě.

Pokud zároveň předpokládáme, že vědomí je vědomí bez ohledu na to, kde se nachází (buď v organickém, nebo digitálním mozku), pak všechny simulované entity v počítači, které získají vědomí, budou zažívat svět, který je od toho našeho k nerozeznání.

Jakmile naši potomci takový počítač sestrojí, nevyhnutelně vytvoří nespočet simulovaných bytostí – jen si zkuste spočítat, kolik bytostí ve videohrách se objevilo a zmizelo od doby, kdy jsme tuto technologii vyvinuli. Velmi rychle počet simulovaných vědomých mozků žijících v počítači výrazně převýší počet organických mozků žijících ve skutečném vesmíru. Pokud se to nakonec stane, zbývají nám tři možnosti:

1. Naši potomci (ani jiné inteligentní bytosti ve vesmíru) nikdy nebudou schopni vyvinout technologickou schopnost věrně simulovat vesmír.
2. Naši potomci (nebo jiné inteligentní bytosti ve vesmíru) vyvinou technologii, ale rozhodnou se vesmír nesimulovat.
3. Naprostá většina všech vědomých entit, včetně vás, žije v simulaci.

Argument o simulaci je nejnovějším z dlouhé tradice filozofického myšlení, které zpochybňuje konečnou povahu reality, kterou zažíváme. V průběhu věků si filozofové kladli otázku, zda je naše realita konstruktem zlomyslného démona, nebo zda žijeme uvnitř snu někoho jiného. Je to vrcholná forma skepticismu a je užitečné si připomínat, že empirické zkoumání přírody má své meze.

Co se týče filozofických argumentů, je simulační hypotéza dobrá. Hypotéza však končí trilematem – třemi tvrzeními, z nichž jedno musí být pravdivé (pokud přijmeme všechny předpoklady v argumentu), ale nedokážeme říct, které.

Můžete zvednout ruce a říct, že nevíte, která možnost je nejpravděpodobnější. Máte také právo argumentovat ve prospěch jedné možnosti na úkor druhé. Můžete například říci, že počítače nikdy nebudou dostatečně výkonné, aby věrně simulovaly vesmír, nebo že vyspělé civilizace budou vždy považovat za morálně zavrženíhodné simulovat vědomí. Nebo můžete říci, že je to všechno nevyhnutelné a že skutečně žijeme v simulaci vesmíru, kterou vytvořil někdo jiný.

Bez ohledu na to, kterou možnost si vyberete, však musíte přinést další argumenty nad rámec původní simulační hypotézy. Nebo byste mohli zpochybnit předpoklady, které jsou součástí samotného argumentu.

Snad největším předpokladem simulační hypotézy je, že počet simulovaných mozků rychle převýší počet mozků organických. Za předpokladu, že neexistují rozdíly mezi zkušenostmi simulovaného a organického vědomí (další velký předpoklad), umožňuje to vypočítat pravděpodobnost, že žijete v simulaci. V daleké budoucnosti by například na každou miliardu organických bytostí mohlo připadat 99 miliard simulovaných vědomých bytostí. To by znamenalo, že existuje 99% pravděpodobnost, že patříte mezi ty simulované.

V roce 2017 však Brian Eggleston, vysokoškolský student systémové analýzy na Stanfordově univerzitě, objevil v Bostromově počítání zásadní chybu. Argument o simulaci se opírá o to, že naši potomci sestrojí superpokročilé počítače, protože jsme jediný známý druh, který počítače vůbec sestrojil. Jakmile naši potomci takové počítače postaví, budeme s jistotou vědět, že nepatříme mezi simulované bytosti v těchto počítačích, protože budeme moci na tyto počítače ukázat a přesvědčivě říci, že v nich nejsme.

Bez ohledu na to, kolik simulovaných vědomých bytostí naši potomci vytvoří, zda 10 nebo 10 bilionů, nemůžeme je použít k výpočtu pravděpodobnosti, že jsme v simulaci. Jinými slovy, jejich budoucí schopnost vytvářet simulované vesmíry nám neřekne nic o tom, zda jsme v simulaci. Budoucí čísla nemůžeme použít k výpočtu pravděpodobnosti. A pokud nemůžeme vypočítat pravděpodobnost, nemáme trilema, a tudíž nemůžeme říci nic dalšího.

Místo toho se můžeme podívat pouze do minulosti – buď k lidem žijícím v nějaké době před námi (v nesimulovaném, skutečném vesmíru), nebo k nějakým mimozemským tvorům, kteří si libují ve vytváření simulovaných lidí. Ačkoli jedna z těchto realit je možná, nemáme absolutně žádný důkaz, že je pravdivá, a nemáme žádný způsob, jak vypočítat počet existujících simulovaných entit.

Žijeme v simulaci? To nakonec nevíme a hypotéza simulace neposkytuje přesvědčivý argument, že bychom mohli. Takže se můžete vrátit k užívání si života.

02.02.2022, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 5