Neviditelný čert

Zde je druhé a závěrečné pokračování první části: Od doby průmyslové revoluce se věda stala silou, která formuje životy lidí. Její materialistická a mechanistická orientace plně nahradila teologii a filosofii jako principy lidské existence. Historie vědy je předkládána jako postupná akumulace znalostí o vesmíru, s nadějí, že se logickou cestou dobereme konečné pravdy o podstatě existence.

Stella

Fyzik a historik vědy Thomas Kuhn však prosazuje názor, že vývoj vědy není lineární a že nás ani přes technické úspěchy věda nepřivádí k přesnějšímu popisu reality. Vyšel z toho, že mezi vědci humanitních oborů pozoroval neobyčejně velký počet nesouhlasných názorů, pokud jde o podstatu uznávaných problémů a přístupů. Zdálo se, že v exaktních vědách je tomu naopak. Po 15 letech studia historie vědy Kuhn r. 1962 vydává The Structure of Scientific Revolutions. Zjistil, že vývoj exaktních věd rozhodně není postupné hromadění faktů a formulování stále přesnějších teorií. Došel k závěru, že vývoj věd je zákonitý, cyklický proces, že má specifická a předvídatelná stadia.

Protože skutečnost je extrémně složitá, je pro vědu nezbytné paradigma - stejně, jako pozorování a experiment. Vědec musí problém redukovat na zpracovatelnou míru v duchu paradigmatu doby. Paradigmata jsou absolutně nezbytná. Po čase ovšem začnou překážet novým objevům a výzkumu v nových oblastech reality. Na počátku každé vědy stojí koncepční zmatek a velký počet protichůdných názorů. Jakmile většina vědeckého světa přijme paradigma, stává se závazným. A místo toho, aby paradigma bylo chápáno jako mapa, mění se v teritorium. Skutečně nová a radikální teorie nikdy není jen rozšířením dosavadních znalostí. Změní základní pravidla, přehodnocuje fakta. Pouze taková událost se dá označit za vědeckou revoluci. Výsledkem dopadu nových teorií bývá změna samotného chápání světa.

Kuhn si všiml, že vědecké revoluci předchází období pojmového chaosu. Tento stav nazývá abnormální věda. Každodenní vědecká praxe objevuje anomálie. Neočekávané výsledky se označují jako výsledky špatného výzkumu. Postupně experimentátoři začínají uvažovat o odvážných alternativách. V této fázi jsou vědci zpravidla ochotni se obrátit k filosofii. Žádná ze starých teorií nebyla opravdu chybná, pokud byla aplikována jen na ty jevy, které mohla odpovídajícím způsobem vysvětlit. Chybné bylo její zevšeobecnění na další oblasti. Starou teorii lze považovat za speciální případ nové, musí ale být přetransformována a přeformulována. Při zpětném pohledu můžeme Newtonovu mechaniku vysvětlit jako speciální případ Einsteinovy teorie relativity. V mezích své použitelnosti Newtonova mechanika dobře funguje. Ale základní pojmy, jako prostor, čas a hmota, byly radikálně změněny a nejsou navzájem srovnatelné. Podle povahy a rozsahu paradigmatu může trvat i déle než jednu generaci, než se nový pohled na svět mezi vědci plně stabilizuje. Jak říká Max Planck, nová vědecká pravda zvítězí spíše tím, že její protivníci vymřou.

Nové paradigma je pak vtěleno do učebnic. Učebnice zpravidla pomíjejí existenci vědeckých revolucí. Je dáno povahou učebnic, že se nezmiňují o tom, jak chápal Newton Boha. Že Einstein, Bohm, Heisenberg, Schroedinger, Bohr, Oppenheimer shledávali svou práci slučitelnou s mystickým světovým názorem.

Svým způsobem do mystické sféry vlastní prací pronikli.

Filosof Philipp Frank v práci Philosophy of Science, 1974, nabídl rozbor vztahu mezi pozorovanými fakty a vědeckými teoriemi. Podle Franka je vědecký systém založen na malém počtu axiomů o skutečnosti - tato základní tvrzení jsou považována za evidentní. Ovšem - pravdivost axiomů není objevována uvažováním, ale přímou intuicí. Jsou víc produktem představivosti mysli než logiky. Výsledná teoretická soustava je postavena na logických základech - sama sebe potvrzuje a její pravdivost je principiálně nezávislá na fyzikálním dění ve světě. Rozdíl mezi filosofickou hypotézou a vědeckou hypotézou je v tom, že vědeckou hypotézu je možno testovat. Vědecká teorie nemusí souhlasit se "zdravým rozumem". Pokud je možné ji otestovat na úrovni obecné zkušenosti, může být klidně fantastická i absurdní. Jakékoli prohlášení o podstatě vesmíru, které nemůže být podrobeno experimentálním testům, je čistě metafyzickou spekulací. Do této kategorie patří i tvrzení: "Všechny existující věci jsou materiální povahy a neexistuje žádný duchovní svět." Nebo: "Vědomí je produktem hmoty."

Paul Feyerband v knize Against Method: Outline of an Anarchistic Theory of Knowledge, 1978, tvrdí, že věda je v podstatě anarchistická. Pro pokrok vědy bylo porušování gnoseologických pravidel nutností. Nejúspěšnější bádání nikdy nepostupovala podle racionálních metod. Podmínka konzistence, která vyžaduje, aby nová hypotéza souhlasila s tou, která byla přijata před ní, působí protitvůrčím způsobem. Platí, že jednou přijatá teorie je chráněna proto, že je starší, ne proto, že je lepší. Některé skutečnosti lze odhalit jen s použitím alternativ k zavedeným teoriím. Neexistuje jediná myšlenka nebo myšlenková soustava, ač stará a absurdní, která by nemohla zlepšit naše znalosti. Staré duchovní systémy a primitivní mýty se zdají být nesmyslné jen proto, že jejich vědecký obsah není znám, nebo je zkreslen antropology a filology, kteří nemají fyzikální, astronomické atd. znalosti. Argumenty nemohou být ve vědě univerzální a iracionalitu nelze zcela vyloučit.

Výsledný proces smrti a znovuzrození je spojen s otevřením duchovních oblastí lidské mysli. Tyto oblasti jsou nezávislé na časových, kulturních a vzdělanostních předpokladech jednotlivce. Toto se jeví být velikým teoretickým problémem. Ukázalo se, že lidé, kteří dosud neznali nic z mytologických témat vzdálených kultur, prožívají symboliku umírání a zrození shodnou se starými mýty těchto kultur.

Nejkritičtější a nejvážnější problém z poslední kategorie psychedelických jevů: Zážitky transpersonální. Je jim vlastní pocit, že člověk překročil hranice vlastního ega a překročil omezení časem a prostorem. Často jde o regresi v historickém čase a zkoumání vlastní biologické, kulturní a duchovní minulosti. Mnoho lidí popisuje scény na buněčné úrovni vědomí, příběhy ze života svých předků, najdou se i zážitky ztotožnění se zvířaty v druhovém rodokmenu. Objevují se vzpomínky na minulé životy. S detaily z oblasti architektury, odívání, náboženských praktik - do té doby pro jedince neznámých. Pokusné osoby přesvědčivě popisují fylogenetické vzpomínky, mají hluboké pochopení pro chování zvířat. S překvapivě přesnými postřehy lidé popisují identifikaci s minerály, vodou, ohněm.

Po zážitcích pod vlivem LSD lidé vypovídají o tom, že vědomí není produktem centrální nervové soustavy. Chápou je jako primární charakteristiku existence, která nemůže být na nic jiného redukována, nebo z ničeho jiného odvozena. Uznáme-li existenci transpersonálních zážitků, mizí zřetelná hranice mezi psychologií a parapsychologií. Dynamické propojení mezi vnitřními zážitky a konsensuální realitou naznačuje, že rámec psychedelického procesu nějakým způsobem překračuje fyzické hranice jednotlivce.

Když se během psychedelického procesu vynoří z nevědomí subjektu jistá transpersonální témata, jsou často doprovázena vysoce nepravděpodobným výskytem vnějších událostí, které se zdají být ve vztahu k vnitřnímu zážitku, a to velice specifickým a významným způsobem. V životě takové osoby se v tomto období projevuje nápadná kumulace nanejvýš neobvyklých náhod. Zdá se, jako by tento člověk žil dočasně ve světě ovládaném spíš synchronicitou ve smyslu termínu Carla Gustava Junga než ve světě s jednoduchou lineární kauzalitou. Ve velkém počtu případů se stalo, že v životě osob, které se při LSD sezeních začaly přibližovat zážitku smrti ega, docházelo k objektivnímu hromadění různých nebezpečných událostí a okolností. A na druhé straně, jakmile byl tento proces ukončen, nebezpečné události zmizely téměř jako mávnutím kouzelného proutku. Zdálo se, jako by ti lidé měli z nějakého důvodu podstoupit zážitek zániku, ale mohli si vybrat, zda se to stane symbolickým způsobem ve vnitřním světě, anebo ve skutečnosti.

Podrobný popis psychedelických zážitků a způsobů Grofovy práce najdeme např. v Grofově Dobrodružství sebeobjevování. V knize Za hranice mozku je zásadní kapitola o holonomním přístupu - jako novém chápání skutečnosti. Grof se podrobně zabývá otázkou smrti a zrození. Polemizuje s dosavadními klasiky psychiatrie a psychologie. Klade si otázku, zda jsou psychotické zážitky nemoc nebo transpersonální krize. Jaká jsou kritéria duševního zdraví, jaká je úloha spirituality v lidském životě. Epilog shrnuje vše podstatné o krizi současného světa, vysvětluje např. vznik koncentráků.

Zdroj: Stanislav Grof, Za hranice mozku - Narození, smrt, transcendence. GEMMA 89, Praha 1992

20.08.2013, 00:00:26   Publikoval Luciferkomentářů: 35