Neviditelný čert

Po delší době se vracím ke knížce od Leonarda Scheffa a Susan Edmistonové, která se zabývá zenovým přístupem k překonání zlosti. Domnívám se totiž, že nadešel ten správný čas. Z této bohulibé knížky jsem zde již vypreparoval řadu úvah, viz: Kráva na parkovišti, Nový přístup k zacházení se zlostí I, Nový přístup k zacházení se zlostí II, Zenový přístup k překonání zlosti - Vážně?, Vděčný by měl být ten, kdo dává, Dávání a přijímání. Pro dnešek jsem vypreparoval neotřesitelný klid.

Lucifer

Bez ohledu na to, jak úspěšně jsme se naučili zvládat svou zlost, žijeme ve světě, v němž pravděpodobně budeme objektem zlosti jiných. V naší společnosti se učíme, že když nás někdo napadne, měli bychom mít zlost. Být tím posledním v řetězci něčí zlosti je mnohdy jako být zbit. Spustí se naše reakce „bij, nebo zhyň“, adrenalin nám stoupne a my nasloucháme svému primitivnímu, neracionálnímu limbickému mozku. Naší pobouřenou reakcí je: „Tohle si ke mně nikdo dovolovat nebude!“ Myslíme si, že jediným způsobem, jak zmírnit bolest ze zlosti, je rány a bolest oplácet. Jediným následkem toho všeho je větší zlost na obou stranách.

Buddhističtí mistři využívali důmyslné způsoby, jak zlost na ně namířenou odvrátit.  Chögyam Trungpa, jeden z prvních mistrů, který přinesl tibetský buddhismus do Ameriky, jednu takovou možnost popsal:

Praxe trpělivosti znamená nevracet výhrůžky, zlost útoky a rány. Ale ro neznamená zůstat pasivní. Místo toho využijeme osobní energii útočníka, jako v judu… Naší odpovědí je sebeobrana v tom smyslu, že neoplácíme dotyčnému tím, čím hrozí on nám, ale předcházíme další agresi tak, že necháme energii útočníka, aby se vyčerpala sama.

Studenti juda a dalších bojových umění se učí, že pokud se k vám někdo rychle blíží, prostě na poslední chvíli ukročíte stranou; agresor tak třeba sám upadne na obličej. Ale i obyčejné nereagování je druhem juda; nechejte zlost projít sebou, jako kdyby to byl vánek. David Schneider, učitel Trungpovy šambhalové linie to vysvětluje takto:

Uvolněte co největší prostor útočníkově energii, aniž ji budete posuzovat nebo na ni reagovat. Tato energie se buď sama vyčerpá, nebo si ji dotyčný sám uvědomí – uslyší ji. Když se tak stane, energie rychle vyprchá. Logicky se nejedná o ryzí pasivitu, protože je třeba vynaložit obrovskou energii k ponechání prostoru, k neposuzování a k neoplácení zlosti. Uhájit si svoje místo vyžaduje sílu a vhled.

Současný dalajláma v Otevřeném srdci píše:

Pokud máme pozitivní duševní postoj, pak se nám, ač obklopeni nepřátelstvím, nebude nedostávat vnitřního prostoru. Představte si, že vás váš soused nenávidí a neustále vám způsobuje nějaké potíže. Když se necháte vyvést z míry a vypěstujeme si vůči němu nenávist, zhorší se vám trávení, spánek a začnete brát sedativa a prášky na spaní… Přijdete o dobrou náladu a výsledkem bude, že vaši přátelé si rozmyslí, zda k vám přijdou na návštěvu. Následně nastanou další zdravotní problémy atd. A váš soused je konečně šťastný, aniž by musel použít fyzického násilí, splnilo se mu přání.

Ale když, navzdory nespravedlnosti, zůstanete klidní, šťastní, mírumilovní a pevného zdraví, budete i nadále plni radosti a přátelé vás budou dál navštěvovat. Váš život bude úspěšnější. A to se opravdu přenese do mysli vašeho souseda. Myslím, že je to moudrý způsob, jak sousedovi uštědřit ránu. A to nemyslím jako vtip. Mám s tím množství zkušeností.

Pokud oplácíme zlost zlostí, nepřátelská energie roste a my ztrácíme svou rovnováhu. Když jste napadeni, je třeba nejdřív dotyčné osobě udělat prostor, a přitom její zlobě neodporovat. Představte si scénu z jednoho westernu, kdy je jízdní policie napadena párem zuřivých vyvrhelů, ohrožujících okolí. Policisté sedí v klidu na svých silných koních, zatímco útočníci vykřikují nadávky, které se rozplývají v řídkém vzduchu a pak vyprchávají, protože zůstávají bez odpovědi. Setrvávající síla a klid často ukáže našim útočníkům marnost nebo nepřiměřenost jejich zloby, a pokud ne, umožní vám to odpovědět uvážlivě a účinně.

Tu nejjednodušší situaci, v níž se musíme vypořádat s něčí zlostí, můžeme zažít v silničním provozu, když nám nějaký řidič začne z plných plic nadávat. Protože se s ním už nejspíš nikdy nesetkáme, nemusíme do jeho bojového klubu vůbec vstupovat. Jistě, bylo by hezké, kdybychom si s ním mohli v klidu pohovořit. Ale to se pravděpodobně nestane, a pokud by k tomu i došlo, je jen malá šance, že by to k něčemu vedlo. Jestliže se pustíte s takovým řidičem do diskuse, vycházíte vstříc tomu, co on předpokládá – například to, že jste úplně neschopní. Jeho zlost se totiž netýká vás, ani toho, co jste učinili. V takovém případě se skutečnou příčinou jeho zlosti neuděláte vůbec nic. Při náhodné konfrontaci s rozzuřeným neznámým uděláte asi nejlépe, když se vzdáte jakékoliv potřeby se mstít, vůbec si ho nevšímáte a doufáte, že mu tím dáte najevo, že existuje i jiná cesta k řešení. Když dostatek lidí odmítne vstoupit do nějakého takového bojového klubu, bude méně bitek.

Jiná situace je, když na vás svou zlost nasměruje partner/ka nebo šéf/ka. Zde to nemůžete en tak přejít – cena je příliš vysoká. Ale protože jde o váš stávající vztah, máte v ruce mocný prostředek. Na okamžik, kvůli té zlosti, kterou na vás chrlí, pro něj můžete přestat existovat jako člověk, který má své přednosti i vady. Můžete se stát objektem zlosti, boxovacím pytlem, na němž si lze vybít zlost. V takové situaci potřebujete útočníkovi připomenout, že je mezi vámi úzký vztah. Stačí je málo, třeba říci: „Tvoje zloba mě bolí,“ nebo: „Tvoje zlost mě trápí“. Pokud je v něm tolik zlosti, že vás nevnímá, připomenutí vaší zranitelnosti ho pravděpodobně přinutí přestat, a vy tak získáte příležitost zahájit konverzaci.

Jako úvod k dialogu si uvědomte, o co mezi vámi a útočníkem jde. Zkuste se dopídit toho, co chce, co se mu nepodařilo. Opravdu nezáleží na tom, zda je, či není jeho zlost oprávněná. Pokud si myslíte, že mea culpa je na místě, můžete se omluvit. Pokud ale zaujmete stanovisko pozorovatele něčí zlosti a uchováte si svůj klid, můžete svobodně zvážit situaci. Nejmocnějším nástrojem v některých situacích může být ten, který Thich Nhat Hanh nazývá „soucitné naslouchání“. „Tiše seďte a naslouchejte s jediným záměrem: umožnit tomu člověku vypovídat se a ulevit svému utrpení.“

Moudrost takového přístupu byla známa již ve starověkém Egyptě:

Jsi-li tím, jemuž se předkládají znalosti,

Trpělivě vyslechni slova žadatele.

Neodmítni ho dříve, než si uleví,

Než řekne to, co chtěl povědět.

Pro žadatele má větší cenu,

Když se ochotně vyslyší jeho řeč,

Než když se splní to, kvůli čemu přišel.

(Naučení vezíra Ptahhotepa)

Zdroj: Leonard Scheff a Susan Edmistonová, Kráva na parkovišti - Zenový přístup k překonání zlosti

05.09.2013, 00:01:50   Publikoval Luciferkomentářů: 20