Pel-mel


« strana 2 »

Sázet muškáty a smažit karbanátky


Tak se Neviditelný čert v poslední době básnicky rozezpíval a je to dobře. Nemusí tady pořád strašit truchlivá témata. Neunikneme jim nikdy, na to jsme zde většinou už příliš staří, ale nahlédnout je čas od času veselejšíma očima je holá nezbytnost. Někdy je humor jediným východiskem, protože pod náporem informací a dezinformací ztrácíme představu, co je, a co není normální. Člověku z toho jde hlava kolem. Svět se tak rychle mění! Věstonická venuše praská – a že už něco vydržela!

A čím to asi krmili sotva dvacetileté koučky (vědmy?), že jsou připraveny radit s věcmi, jež mohou znát leda z doslechu? Až poradí každému, kdo byl ochoten zaplatit, čím se budou živit potom? Jejich problém – říká se také moderně. Třeba pak jedna po druhé (muže mezi nimi abys pohledal) budou vydávat prohlášení, že odcházejí, aby se mohly věnovat – rodině. Tedy, v jejich případě, zakládání rodiny. Protože si náhle všimnou, že něco takového jako rodina existuje i mimo teorie a mimo film a protože si všimly politiků, kteří v potu tváře dosud pokládali na oltář vlasti úplně vše a teď s vážnou tváří říkají, že se nadále budou věnovat výhradně rodině:

Tak ukaž, Radečku, máš na zítra nějaký úkol?

Ano, tatínku, půjdu si zažádat o důchodový výměr a slíbil jsem, že po obědě vyzvednu vnoučátka.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 25         


Bylinky pro duši


Sándor Grosschmid, uměleckým jménem Sándor Márai, se na stránkách Neviditelného čerta objevil už jednou, jako autor románu Judita. Tento myslitel a spisovatel, inspirován antickými filozofy, nám předkládá krátká, ale moudrá zamyšlení nad lidským údělem, nad chybami, jichž se denně dopouštíme (dobročinnost z ješitnosti, netrpělivost, užvaněnost…). Své texty Márai chápe jako službu, jako dělbu o životní zkušenost, jako drobné recepty z herbáře. Má se o co podělit: dvacáté století na něj nezapomnělo vůbec s ničím: ani s krásným uměním, ani s největšími hrůzami. Ale dostalo se mu daru vzdělanosti a pochopení, že nemáme žádné právo na štěstí a že se máme radovat ze skutečnosti, že jsme dostali úžasnou možnost být. Třebaže tato skutečnost sama o sobě je nejvlastnější příčinou naší smrti. Ale to je zároveň důvodem, proč se nemáme ničeho bát, protože vše se děje v řádu věcí.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 39         


Život je přece teď


Jak tak žiju mezi Romy, kladu si všelijaké otázky. Jak to, že se s takovým klidem co chvíli stěhují, aniž by se trápili kvalitou budoucího bytu? Prostě se dnes rozhodnou, zítra odnášejí a odvážejí. Jedni tam, jejich příbuzní sem. Kde berou odvahu najednou se sebrat a vyjet do neznáma? Do Anglie, do Kanady? Já bych cestu plánovala rok, po celou tu dobu bych špatně spala, studovala bych základní fráze… Tchán veřejně ztříská zetě a všichni to schvalují. Zbitý se večer chová jako by se nic nestalo. Malé děti jsou načinčané, větší jsou jak z poválečného italského filmu se sociální tematikou. A nerozbitné. Sousedka mi jednou sdělí, že má nádor na mozku, a když ji do zítřka nádor přejde, má těžký reumatismus. A na Slovensku dva krásné domy. Naivně se domnívám, že by se zastyděli, kdyby konečně pochopili, že žijí z části našich platů. Ono je to totiž vůbec nezajímá. Peníze přijdou, tak proč přemýšlet, kde se vzaly. A hrdost mají sousedé jinou, než je hrdost nad schopností uživit rodinu usilovnou prací. Kdyby něco: ostatní vždycky vypomohou. Koho volí? Divná otázka, zhola zbytečná. Na mnohé z uvedených otázek odpovídá kniha Isabel Fonsecové Pohřbi mě vestoje.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 42         


Jsme hodiny z kostí (Podle Davida Mitchella)


Jsou spisovatelé zaznamenávající, spisovatelé rozprávějící, spisovatelé nadávající i usedavě plačící, spisovatelé blazeovaně předhazující, co v nich právě uzrálo, spisovatelé, kteří marně přesvědčují, že jsou spisovatelé… A pak jsou spisovatelé jako Stephen King nebo David Mitchell, kteří nám nabízejí tolik, že se utápíme v moři osudů, myšlenek a pocitů a šplháme po konstrukci příběhů, které se proplétají a zauzlovávají – a my se musíme pořád ohlížet zpátky, abychom se po té síti dostali o kousek dál, a bez úrazu. Člověk má chuť občas zakřičet: To mi nedělej, kdo je a co je zas tohle? Ale Mitchell nezná slitování a povídá a povídá. On prostě jede. V úvodu k úryvkům z Atlasu mraků jsem to nazvala marnotratností. Ono je to ale horší: je to obžerství, jeden ze sedmi smrtelných hříchů. Čechov by nejdřív jenom tak hleděl, potom by zavrtěl hlavou a usedl zpátky na svůj trůn tam nahoře. A díval by se, jak ti druzí dole plavou mezi nezměrným množstvím čehokoli, co jeho dobu minulo. A není to málo? Ne, Antone Pavloviči.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 50         


Fascinující příběhy z periodické tabulky prvků – rtuť


Když Stella předložila první pojednání z Periodických příběhů, prohlásil jsem v komentáři, že „Shodou okolností jsem asi před 14 dny zakoupil knihu Mizející lžíce, růžový sníh a jiskřící bonbóny: Fascinující příběhy o vědě, šílenství a lásce z periodické tabulky prvků od Sama Keana“. Měl jsem úmyslu zde z této knížky vybrat několik zajímavých postřehů, ovšem až dokončím seriál o Neznámém vesmíru, jehož další část jsem chtěl vypustit pro tento víkend. Od tohoto úmyslu jsem však nečekaně ustoupil, a místo kosmologického dramatu předkládám něco z úvodní části Mizejících lžící, která má podtitulek Hg (hydrargyrum, což latinsky znamená „vodní stříbro“).

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 4         


Na konci všeho – olovo


O ponurých šedivých mračnech básník řekne, že jsou olověná. Temnou barvou navozují úzkost a bezútěšnost, pocit tíhy. Když se někdy ve snu, strnulí hrůzou, nemůžeme pohnout, zdál se nám, že máme nohy jak z olova. Těžké olovo dává tušit blízkost něčeho zlověstného, spjatého s koncem, s posledním zúčtováním. S těžkým dopadem, s uzavřením kapitoly. Ocelová nebo olověná mračna neletí oblohou. Hrozivě visí nad krajinou, schovala slunce a nebe zavřela.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 3         


Czeslaw Milosz: Zotročený duch


Když se příroda zblázní nebo splete, klidně nás ošidí a úplně jinde přivede na svět člověka s neuvěřitelnými rozumovými schopnostmi a ještě třeba s mnohostranným uměleckým talentem. A je zajímavé, že následovníci takového výjimečného jedince bývají někdy proslulejší než on sám. Např., než polyhistor a umělec v jednom, Swedenborg. Uvažte sami: K těm, komu Swedenborg ukázal cestu, patří i nositel Nobelovy ceny za literaturu, Czeslaw Milosz. Podobně jako v roce 1949 Orwell, Milosz roku 1953 v eseji Zotročený duch podává představu jediného možného vývoje v zemích socialismu. Devět částí knihy znovu potvrzuje, že při vší úctě k domácí tradici a k domácí literatuře máme pořád co a koho závidět Polákům. Následující řádky jsou citacemi vybranými z VIII. kapitoly nazvané Nepřítel pořádku – člověk. Připomeňme si čas boje proti individualismu, proti vnitřnímu nepříteli, čas schůzí a optimistických hesel. Czeslaw Milosz objasňuje podstatu historického experimentu, jenž u nás započal právě před sedmdesáti lety.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 29         


Bez oken, bez dveří (Kdo nám vládne podle Joshuy Coopera Rama)


Jediná naděje pro definitivně zasíťovaný svět je podle autora knihy Sedmý smysl (Návod na přežití v době sítí) v tom, že se vlády chopí vůdci s novým instinktem – s citem nejen pro technologie, ale také s citem pro lidskost. Po krátké historické epizodě vítězství rozumu jsme se ocitli ve zmatku a chaosu. Jasné je jedno: veškerá propojení mění charakter propojovaného a jakákoli změna na opačném konci světa mění i nás. Máme tedy před sebou úkol, který má charakter politický: jak má vypadat vláda v tak rychlém, na sítích závislém věku? Mimo jiné vyvstává otázka, zda je demokracie schopna obstát za situace, kdy na ni tlačí nejen všeobecné propojení, ale také velká koncentrace moci a umělá inteligence. Už nevystačíme s udržováním a vylepšováním dosaženého, např. se zajišťováním svobody. Naopak, moc se přesouvá k vytváření institucí schopných zajistit rychlost, uzavřenost a propojení. Dosavadní systém voleb, praktiky finančního světa, zastaralé myšlení, nic z toho, co vzniklo v době bez sítí, už nemá šanci obstát. Definitivně končí slavná éra průmyslového pokroku a zbožnění rozumu.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 22         


Sousedská


Tak jsem šla ke kontejnerům a z balkonu starostlivě zahalasilo: „Zvonila jsem u vás, a vy nikde. Měla jste tmu. Vy chodíte někam na noc?“ Než jsem si uvědomila nepatřičnost této otázky, z naučeného zvyku jsem po pravdě a zdvořile odpověděla, že jsem se prostě šla po setmění projít. Je to možné, říkala jsem si, až když už bylo pozdě. I kdybych na noc chodila do kasáren (už tady ani nejsou), bude to moje věc. Vždyť já se vás, milá paní Ilonko, také neptám, proč vaše dcerka stále pracuje na prodloužené směny, když mě o půl třetí ráno budívá auto, které ji přiváží domů.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 14         


Znovu a znovu (Kosmonautika za oponou)


Měsíc, Mars, Měsíc, Mars. To byly vytoužené cíle mnoha budoucích i stávajících vědců a techniků první poloviny 20. století, ať už se nacházeli v kterékoli zemi. Když později hovořili o svém životě, někteří z nich vzpomínali na dětské časopisy s obrázky raket, jiní na první filmy o letu do kosmu, ale žádný nezapomněl na omračující setkání s Julesem Vernem. Kdyby Verne tušil, jaké síly jeho romány uvedou v život! Bez četby jeho knih by se takový Wernher von Braun stal nejspíš úspěšným hudebním skladatelem. Vždyť tento žák Paula Hindemitha hrál výborně na na klavír i na cello a první vlastní skladby měl za sebou v patnácti letech. Zato propadal z fyziky a z matematiky. (Velký vliv na volbu jeho životní cesty měla ovšem také matka. To ona se zajímala o astronomii a koupila synovi hvězdářský dalekohled.) Ale k tomu, aby se dostali jak von Braun, tak třeba Koroljov na vysněnou cestu, museli se prodírat nejen neprobádaným územím, ale především skrz houštinu přání úplně jiných lidí – politických mocipánů. A o co se na takové cestě opřít?

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 11         


«   1    2    3  4  5  6 . . . . . . . . . .  96  97  98  99  100   »