Pel-mel


« strana 2 »

Kdo to kdy pochopí (Dvě ženy nejen o ženách)


Tak se pořád píše a mluví o tom, že vytěsňujeme smrt, ale kdo z nás má raději smutné téma než veselé? Všeho moc škodí, i úvah o konci pozemské pouti. Ale jsou dějinná období, v nichž smrt zevšední a volání po pomstě přivede lidi jako dobrovolné diváky k šibenicím. Arnošt Lustig vzpomíná, jak v Osvětimi kopali kluci do míče na dohled od kouřících komínů a dobře věděli, že nejspíš už zítra budou tím kouřem oni. Pud sebezáchovy má sílu. Nedovolí překročit určitou mez. Smrt zevšedněla i lidem, kteří cestovali do ruských lágrů. Každého rána bylo nutné vyházet z vagonů nebožtíky. Podél trati ležela těla žen, mužů, dětí z předchozích vlaků. Přesto mnozí z hladových vězňů poslaných osídlit nehostinné pusté kraje věřili ve velkou myšlenku revoluce a v nutnost obětí. Zdůvodnit se dá úplně všechno.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 24         


Kdo je člověk? (Podle Abrahama Joshuy Heschela)


Jak se to mohlo stát? Jak vůbec může takové věci provádět člověk člověku? Copak se člověk za tisíce let nezměnil k lepšímu? Projevy surové krutosti a nesnášenlivosti vždycky znovu vyvolají podobné otázky, zvlášť pokud jsme byli vychováni v iluzích o člověku jako pánu tvorstva, ne o člověku – obrazu božím povinném skládat účty Stvořiteli. Newyorský židovský filozof Abraham Joshua Heschel se nikdy nevrátil do míst, v nichž za války ztratil své nejbližší. Přesto nepropadl skepsi nad údělem lidstva a se vším myslitelným úsilím se po celý život věnoval aktivní práci v oblasti lidských práv a v protiválečném hnutí. Východiskem i cílem jeho filozofických úvah je představa, že všechna světová náboženství mají společný základ a zástupci všech církví mají spolupracovat na pěstování úcty k člověku.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 12         


Cesta do pekla bývá často dlážděna dobrými úmysly


Právě skončený víkend byl nádherný v tom smyslu, že jsem už dlouho nic ošklivějšího nepoznal. Byl to vlastně už takový předvánoční nášup, abychom se přichystali na nákup vánočních dárků v jednotném družstvu vítězného volebního lídra. Proč si nezavzpomínat na Staré dobré časy, že? Koneckonců všichni to s námi myslí dobře, a pokud ne, tak my to s nimi myslíme též velmi dobře. Vítězové našich parlamentních voleb jsou už od pohledu altruisti, my koneckonců též, jinak bychom si je nezvolili, takže už nám nezbývá nic jiného, než cestu do pekla ruku v ruce začít dláždit.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 11         


Vladimír Sorokin: Manaraga


Tak tohle si nemůžu nechat pro sebe, pomyslela jsem si při čtení první kapitoly. Jenomže Hospodářské noviny byly rychlejší a už dávno část této kapitoly ocitovaly. Stojí za přečtení. Zde. Kdyby nenásledoval další děj, výše uvedené by pro jasnou představu stačilo. Ale v knize Manaraga pokračují literární hrátky sebevědomého, zkušeného autora povzneseného nad zbožňování autorit. Když jsem chtěla zjistit, co nového vůbec soudobá ruská literatura přináší, setkala jsem se se Sorokinem poprvé, a to nad Marininou třicátou láskou, podruhé pak u Dne opričníka. Z obou knih jsem měla trochu rozpačité dojmy. Nakolik jsou tyto knihy pro současnou ruskou literaturu typické? Jak vůbec Sorokina s jeho drsnými antiutopiemi doma přijímají? V románě 451 stupňů Fahrenheita Ray Bradbury už roku 1953 ztotožňuje ztrátu knih s koncem civilizace, s koncem kulturního dědictví, se ztrátou veškerých znalostí. Hrabalův Haňťa, „vzdělaný proti své vůli“, dokonce plánuje skončit stejně, jako knihy, v nichž nalezl smysl pozemské pouti (Příliš hlučná samota).

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 2         


O cudnosti (V lesních tišinách)


Miluji les. Ne ten od Strugackých, v němž si někdy připadám jako Mlčoch, ale třeba snový, v němž potkávám Lesopaní, ačkoli i v něm mlčím, ale úplně jinak – v podobě tichých myšlenek. Především však skutečný, živý les, v němž si mohu povídat nejen sám se sebou, ale i se stromy, jejichž kořeny se vzájemně proplétají jako synapse neuronů v mozku. Stromy tímto způsobem spolu mlčenlivě komunikují a celý les tvoří jedinou bytost. Lesní. Potom si najdu nějakou tišinu a v ní začnu snít. Ne ve spaní, ale v bdění. Les mě naplňuje úžasem, poklidem, životodárným zráním a cudností tak neuvěřitelně jahodovou, že podléhám tajemnému Zákonu série

Následující text pochází z na konci uvedeného dílka od Friedricha Nietzscheho, z něhož jsem zde naposledy předložil O mouchách na trhu (Orel much nelapá).

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 3         


Piotr Rawicz: Krev nebe


„A o tom se nikde nepíše! A proč se o tom nepíše?“ Slyším co chvíli, když někdo narazí na něco pro něj překvapivého. Místo aby dotyčný řekl: “O tom jsem neslyšel, protože zásadně neposlouchám,“ nebo „O tom jsem nikdy nečetl, protože nečtu.“ Velký údiv vyvolávají i fakta o druhé světové válce, nehledě na tisíce knih s touto tematikou. Nejspíš její hrůzy překryly nové informace o nových válkách. Zevšedněly – vzdálené hrůzy i vzdálené války. Starší generace vyrostly na čerstvé paměti masakrů a na válečných dokumentech. Mladší pokolení si pochopitelně užívá toho, co nabízí mírová epizoda. Ale jsou země, kde se jizvy stále nemohou zacelit. Tak těžká, tak krvavá, tak devastující byla válka na jejich území. Strašlivě zkoušené Polsko dalo světu mnoho spisovatelů, kteří přinášejí osobní svědectví. Neuvěřitelně spletitý byl např. osud Slawomira Rawicze. Autor se stejným příjmením, Piotr Rawicz, napsal svůj válečný román „Krev nebe“ francouzsky a vystavěl jej v úplně jiném duchu než tradiční příběh. Právě to, že jeho obraz doby je jiný než realistický, vedlo k mnoha diskusím o oprávněnosti podobného přístupu.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 24         


Vítejte do Nových časů


Stejně jako v případě předchozího příspěvku Solipsismus s humorem jsem i pro tento případ zahrabal ve svém elektronickém archivu a narazil na vlastní text s názvem Welcome to the New Age, který je datován do poloviny listopadu roku 2008. Předkládám ho s tím, že v něm sice narazíte na myšlenky, jež se zde v různých podobách již objevily, ale v této téměř devět let staré podobě můžete najít ještě jiný podnět či jiný úhel pohledu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 10         


Solipsismus s humorem


Tak jsem se zase vyléčil – asi už po stopadesáté. Tentokrát to trvalo tři dny. Počátek spočíval v tom, že jsem ráno prudce zakašlal, což vedlo až úklonu mých zad a následně pak k tomu, že jsem vlevo od páteře pocítil dost nepříjemnou bolest, což vedlo k stejně tak nepříjemné ztuhlosti. Skoro tři dny jsem si připadal jako tělesně postižený jedinec krátce před odchodem do definitivního invalidního důchodu. Tři dny předtím jsem jel tramvají z Radlické na Pavlák (náměstí I. P. Pavlova) a na jedné zastávce přistoupil starší muž se silně ohnutými a zakulacenými zády, že téměř pořád koukal do podlahy. Sedl si přede mne a já jsem k němu pocítil nesmírný soucit s tím, že jsem si nedovedl představit, že bych se takového stavu dopracoval. Za tři dny jsem si to už dokázal představit.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 11         


Vy...t se na tu novelu


Dnešní Vaculíkův text vyšel poprvé před padesáti lety ve Filmových a televizních novinách. Není důvod pochybovat o tom, že autor plnil dobový úkol: vyslovit se kriticky k západním filmům, jejichž hrdinové jsou tápající individualisté propadající pocitu odcizení. Neboť šíření podobného postoje v socialistické společnosti nepřicházelo v úvahu. Projevy pochybností o dobrém světě se připouštěly i po kafkovské konferenci pouze do té míry, pokud šlo o váhání mezi dobrým a ještě lepším (stalinistická představa o nové společnosti, v níž jiné konflikty neexistují). Ludvík Vaculík splnil zadání (alespoň já nepochybuji o tom, že o zadání šlo), ale na takové úrovni, že vyslovil mnohem více, než bylo jeho úkolem, a jinak, než se čekalo. Podíváme-li se na přehled československých filmů jednoho každého roku tak od r. 1965, musí nás napadnout: co by dnes televize vysílala? To NEJSOU filmy pro pamětníky. Např. československé filmy z roku 1965 a 1966.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 31         


Financování nacistů


U příležitosti Veselé příhody z metra jsem naznačil, že frekvence mnou různým způsobem poupravených výtažků z knižních zdrojů se zřetelně sníží a že se budu vracet k původním kořenům Neviditelného čerta. Zdroje bych měl, kupříkladu v sobotu jsem zakoupil zajímavou knížku o biologických základech lidského rozumu. Domnívám se však, že podrobné přetlumočení těchto zdrojů je i z časového hlediska už neúnosné. O zajímavý knižní i jiný zdroj, na který narazím, se podělím, ale ve většině případů už ne takovou formou. Pro začátek tohoto týdne jsem připravil ještě jedno podrobné přetlumočení z knížky Heiko Schranga, z níž jsem tady naposledy předložil Kdo a jak skutečně vládne Evropské unii. Slíbil jsem to a dle mého soudu jde o jednu z nejdůležitějších pasáží ze zmíněného zdroje. Nijak zvlášť jsem ji nepoupravil a doprovodil namátkovou poznámkou, kterou možná v komentářích či v pozdějším samostatném příspěvku rozvedu podrobněji.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 18         


«   1    2    3  4  5  6 . . . . . . . . . .  93  94  95  96  97   »