Pel-mel


« strana 1 »

Nepřejí se (O chlebu)


Slovem krcálek se původně označoval mlýnek, kterému se říkalo také nebeský mlýn, protože jeho chod závisel na příchodu deště. Tento jednoduchý vodní mlýn obsahující vodní kolo (habán) obsluhoval krcálník (také nebeský mlynář nebo žabař). Mlýn na svrchní vodu se nazýval drcálek, drnčák (voda na kolo přitékala zpod drnů), jeho majitel byl drnčálník nebo potočník. Mlýnu, který stál zčásti na břehu a zčásti na kůlech ve vodě, se říkalo buďák. Lodičkář byl mlynář pracující na „kompu“ – na dvou lodích, které nesly říční mlýn – škrtník, škrtnici. Škrtnice většinou patřily pražským pekařům, a tak mezi mlynáři a pekaři docházelo k častým hádkám a výjimečné nebyly ani soudy kvůli podvodům – šejdům s obilím. V typickém pekařském mlýně, šejdovně, se totiž obilí přechovávalo. Nepoctivému mlynáři se říkalo šejdíř, šejdýř, šejdovník. Právě vodní mlýny jsou pro naši zemi typické. Některé typy nesly názvy, jako beraní, kozličí, samčí nebo holandské, samičí. Zatímco do roku 1890 bylo v Čechách a na Moravě deset tisíc mlýnů, od roku 1890 se ve velkém začala dovážet americká pšenice, a počet mlýnů se snížil na 216.

 

Stella


Mletí je jedním z nejvýznamnějších vynálezů, protože chléb (vedle piva) je životní nezbytností už pěkných pár tisíc let. Chleba rovná se život. Sumerské eposy hovoří o dávných lidech, kteří pili z louží a spásali trávu. Nevěděli, že mohou drtit semena některých trav a vyrábět placky. Dá se předpokládat, že první placka vznikla náhodou, prostě proto, že někomu na slunci vyschla kaše z namočených semen.

 

Vhodné prehistorické trávy, předchůdkyně obilí, pocházejí z asijských zemí. Neolitický zemědělec pěstoval dva druhy pšenice, proso a ječmen. Sever, střed a východ Evropy pěstoval vedle pšenice ještě žito a pohanku. Trvalo tisíce let, než bylo obilí vyšlechtěno a než byla zvládnuta technologie umožňující upéci první bochník.

 

Na základě nálezů s jistotou víme, že také u nás se chleba v podobě nekynutých placek pekl dávno, nejméně před šesti tisíci lety. O kvasnicích je známo, že s nimi pracovali Egypťané již ve druhém tisíciletí př. n. l. Kromě toho, že byl chleba v Egyptě základní potravinou, byl také důležitým obětním darem. Plnili ho zeleninou, ovocem, paštikami, masem… Dělníci na stavbě pyramid dostávali denní příděly chleba, cibule, česneku a piva. (Je obdivuhodné, že si pšeničná zrna nalezená při egyptských vykopávkách zachovala dobrou klíčivost.)

 

Pekařské řemeslo patřilo už ve starověku k nejváženějším. Od Egypťanů převzali pekařské dovednosti Řekové, od nich Římané. Víme, že se chleba pekl ve staré Číně a v Tibetu. Kde se tomuto umění naučili Slované, není známo. Kosmas zmiňuje Přemysla, který hostí poselstvo plesnivým chlebem a sýrem. Chleba jedl nejen oráč, ale také šlechtic (přikusovat k němu cibuli bylo zvykem u všech vrstev). Chlebu se vzdávala posvátná úcta také při korunovacích, kdy král i královna symbolicky obětovali chléb, nikoli zlato.

 

Při hostinách bývalo zvykem klást na chleba maso jako na talíř. Chlebem se zahušťovaly pokrmy, vařily se z něj kaše a polévky, jedl se také jako topinky různého druhu a jedl se vůbec ke všemu. V masopustním období se do chleba nebo do mazanců zapékali malí ptáčci předtím naložení do octa („ptáky v zadušenině“). Chlebem se lovilo maso z mísy, neboť vidličky jsou pozdějšího data. To s sebou ovšem neslo různé nechutné projevy, a tak se ukázala potřeba kultivovat stolování. Jak cituje Guth – Jarkovský, „zvláště venkovští šlechtici mívali takové selské zvyky, jako že holýma rukama sahali do slánky, užívali lžíce svého souseda, mísy vyblizovali nebo aspoň vytírali chlebem, ne-li prstem“. Nebylo vhodné „v hlavě se poškubávati, blechy na ten čas lapati, na ubrus krmě kydati“.

 

Co překvapovalo poutníky, kteří zavítali do zemí Koruny české, to bylo obžerství, často kritizované kazateli i lékaři. Mnozí Češi prý měli taková břicha, že je nosili zavěšená na popruzích. Mistr Jan Hus napsal, že „měštěnínové mají břicha veliká, neb žerú“. „Běda tučným prdivalům, kteří almužnu jedí, pijí, jinak zle utrácejí a na svoji duši ani na jiných duše nedbají!“ (Postilla) Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic: „Čechové břichu slouží a nad jídlo a pití ničehož ve světě žádostivějšího neznají“. Dokonce i náboženští poutníci „obávají se, aby v jedné nebo druhé hodince hladem nezemřeli, dopouští se toho, aby za nimi netoliko na zádech nesli, ale také na kárách a na vozích maso, chleby, piva a vína vezli.“ (Bavorovský z Hustiřan) Daniel Adam z Veleslavína se ptá: „Pověz mi někdo, takoví žráči svině-li jsou či lidé?“ Těm, kteří nevynechali žádnou příležitost pořádně se najíst, lidé říkali fetkaři, polívečníkové, pivničníci, hleditruňkové, chladoležáci, řiťopáskové, talířů lízalové.

 

Jak přibývalo hostin, stávalo se pekařské řemeslo stále výnosnějším a nebylo výjimkou spatřit pekaře v kočáru s lokajem. Za jejich bohatstvím nejednou stálo šejdířství a nekalá konkurence. To vše si vynutilo přísné regule, dohled a veřejné tresty.

 

Na poctivost řemesla v Praze dohlížel magistrát, který určoval také počet dílen. Např. roku 1895 bylo v Praze 264 pekařství, v nich bylo zaměstnáno 1 266 dělníků, 243 učňů, 84 roznašečů. Na Malé Straně a Hradčanech peklo 22 pekařů, na Novém Městě a Vyšehradě 65, pro Dejvice, Břevnov, Bubeneč jen 8… (Už roku 1387 bylo v Praze pekařství 159.) Stále platí, že jedna dílna zabezpečuje chléb přibližně pro tisícovku konzumentů.

 

Mnohokrát v dějinách postihl naši zemi krutý hlad, způsobený neúrodou v důsledku nepřízně počasí. Např. roku 1034 zemřela hladem třetina obyvatel. Také později vymíraly celé vesnice. Kdo chtěl přežít, jedl cokoli: trávu, stromovou kůru, chléb ze slámy, šišek, žaludů, ztrouchnivělého dřeva, dřevěných pilin, mechu mechu (Slunečnice Bambulinatá). Ještě v roce 1771 lidé v Praze padali a umírali hladem přímo na ulicích. Stejná situace se opakovala i roku 1773 a v roce 1776 (viz Josef II. (Ne moc historicky)).

 

Připomeňme, že brambory tou dobou stále ještě platily na jedné straně za pokrm bohatých, na druhé straně se jich lidé štítili. Brambory k nám sice přinesli irští františkáni už roku 1631 (do Irska byly dovezeny 1584, do Anglie roku 1586), ale k obecnému rozšíření došlo až poté, kdy už v sousedních zemích doznaly velké obliby. Konzumaci brambor jsme převzali i s jejich názvy: od slov Branibory, Erdäpfel… Brambory se začaly přidávat i do samotného chleba.

 

K mnoha druhům chleba patřil také vojenský komisárek. Víme, že se tento tmavý chléb pekl už v 16. století. V Praze vojenskou pekárnu založili roku 1742 Francouzi. Jinak si ovšem armáda vozila pekaře s sebou. A jak je tomu s rohlíky, které se staly druhým chlebem? Prý je jako první začal péci vídeňský pekař Petr Wendler roku 1683, a to na potupu Turků – tvar půlměsíce. Ale písemně jsou rohlíky doloženy už v Olomouci roku 1619. A takový párek v rohlíku se prodával na pražském Karlově náměstí v roce 1890! Suchary, pečivo (prý omylem) dvakrát upečené, jak dosvědčuje název biscuit, pocházejí z Francie 16. století.

 

Jak docílit, aby chleba byl dostatek? Odehrávaly se všelijaké pokusy: pečení z různých hlín, ze sušených okurek (bleděmodrý), z brambor, z kořene pýru… Ale někdy se postarala sama nebesa. V 16. století několikrát padal obilný déšť. U Klagenfurtu a Villachu za dvě hodiny napršelo tolik obilí, že to odpovídalo místní roční úrodě (1548). 1550 totéž zažili v Duryňsku, o dvacet let později v Bavorsku, u Vratislavi… „Div veliký od P. B (Bezruč to nebyl!) ukázaný, kterýž se stal v Knížectví slezském, při městě těchto jmenovaných, totiž Lemberku, Hiršperku, a při městě Lublinu, kterážto města náležejí ke Koruně české. Při kterýchžto městech pršelo obilí všelijaké a na pohledění velmi divné, z kteréhožto obilí J. M. Císařská s některými pány a radami svými ráčil jest jísti chléb, a to se stalo l. p. 1571.“ Podobné jevy se opakovaly i ve století sedmnáctém, zvláště ve Slezsku, ale i v Krkonoších.

 

Bylo by zbytečné připomínat, že chléb má také funkci symbolickou, že je i kultovní potravinou s magickou mocí. O chlebu existují nesčetná úsloví, přísloví a podobenství. Čarodějnice a ďáblové se prý chleba bojí.

 

Bohem přikázané dobývání chleba v potu tváře stojí mnoho úsilí pěstitelů, mlynářů, pekařů. Ale na některých ostrovech Tichého oceánu prý mají vystaráno i bez škrtnic a krcálků. Roste jim tam strom chleboň, chlebovník. Za devět měsíců na takovém stromě uzraje ovoce, jež se dá upravit tak, aby se dobře skladovalo. Nezralé plody je možné hned péci, nebo nechat kvasit a péci poté. Chuťově se prý toto pečivo blíží pšeničnému chlebu a ze semen chleboně se dá připravit i mouka. Byla tím stromem v ráji skutečně jabloň?

 

Zdroj: Staněk, Josef: Ukrojte si u nás, Práce, Praha 1989


komentářů: 5         


Probuzení (Satori)


Satori je v rámci Zen buddhismu něco jako osvícení, probuzení či záblesk náhlého uvědomění. Před pár lety jsem jako zaměstnanec vědeckého ústavu občas navštěvoval kavárnu Satori, která byla zabudována do stanice metra Ládví. Pojem „satori“ čili „probuzení“ mě uchvátil, takže jsem tam před metrovým návratem do své postele usedával s knížkou a za asistence skleničky vína se v sobě snažil něco probudit. Ty časy jsou už pryč – nejen já, ale i ta kavárna (o něco dříve)… vše se už odklidilo někam jinam. Nicméně ta představa jakéhosi „probuzení“ ve mně zůstala. Probouzím se každé ráno a v poslední době mám pocit, že blbě. Něco je špatně. Sny bývají dost barvité, někdy tak trochu depresivní, jindy je ta depresivnost téměř zanedbatelná, a občas jsou ty sny i trošku povzbudivé. Avšak když se probudím do reality… V poslední době mám pocit, že se začínám probouzet mimo noční sny, začínám realitu vnímat poněkud jinak, realističtěji. Něco se se mnou stalo – a domnívám se, že už to není špatné… Následující text je téměř do puntíku přetlumočená úvodní pasáž z druhé kapitoly Mansonovy knížky, z níž jsem tady naposledy předvedl Pekelnou smyčku zpětné vazby. Je to Mansonovo literární zpracování dobře známé starobylé historky o tom, jak se probudil ten, o němž je v tomto případě řeč.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


Pekelná smyčka zpětné vazby


Název tohoto příspěvku je totožný s názvem podkapitoly první kapitoly knížky Marka MansonaNesnažte se‘, z níž jsem tady posledně dával ‚Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele‘. Takže jsem stále ještě na začátku tohoto roztomilého dílka; a to jenom proto, že už první kapitola je nabita velmi vtipnými a inspirativními postřehy a myšlenkami podávanými náležitě drsným a peprným způsobem. V posledním odstavci předchozí kapitoly Mark Manson píše: „Klíčem k dobrému životu není zajímat se o víc, ale mít více u prdele, zajímat se pouze o to, co je pravdivé, okamžité a důležité.“

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Jakub Frank, mesiáš


Do knihovny chodím pravidelně. Chci říci, že pravidelně, když obdržím upomínku. A nosím odtamtud knihy, které mi víceméně náhodně přijdou pod ruku. Paní knihovnice občas opatrně podotkne „Tuto jste už měla dvakrát“. Naučila jsem se zajásat: To nevadí! To je ta výhoda věku! Jediná… Tak jsem si včera přinesla knihu Hermetici a šarlatáni evropského rokoka (Cagliostro, Saint-Germain a Casanova) od Luboše Antonína. Krásné náměty! Jenomže: o všech je toho na internetu tolik! Co jiného než věci známé by se o nich dalo sdělit? Ale při listování jsem narazila na kapitolu Pseudomesiáš Jakub Frank a jeho dcera Eva. Odkud ta jména znám? Podívám se do té bible (rozsahem) od Tokarczukové. Ano, to je on.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 2         


Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele


Druhý vstup z knížky Marka Mansona bude více méně ještě stále na jejím začátku. Už jsem se dočetl skoro až do poloviny, našel řadu velmi chytrých úvah od chlapa, který je výrazně mladší než já, přičemž jsem ale cítil, že vlastně myslí jako já. Jenže jeho text je tak nadupaný těmi myšlenkami, že momentálně nejsem schopen ho vám zde až do poloviny knížky vyklepat. Nicméně vězte, že k tomu ještě dojde. Samozřejmě pokud nechcete čekat, tak si tu knížku kupte. Nestojí moc a stojí za to. Pro dnešek budu pokračovat s výňatky z první kapitoly, přičemž na přetřes nejdřív přijde znovu Charles Bukowski.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 8         


Co se to děje? (Václav Cílek: Něco se muselo stát)


Je dobře si připomínat, že u nás žije mnoho moudrých a hledajících lidí. Václav Cílek vyzval „autory z různých kmenů“, známé i neznámé, aby se podělili o myšlenky, jež by podle jejich názoru neměly druhým lidem uniknout. Denně jsme zahlcováni bezduchými banalitami, přesvědčováním o nezbytnosti hospodářského růstu (kam až?), topíme se v balastu slov i obrazů. Setkání s jasným a původním slovem pak působí jako živá voda. Soubor různorodých příspěvků Václav Cílek nazval Novou knihou proměn. Pestrou tematiku doplňují výroky odposlechnuté v pražských dopravních prostředcích i na ulicích, případně vyčtené v tisku. Knihu provázejí také citáty G. K. Chestertona, slavného břitkého (a britského) spisovatele.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 5         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  178  179  180  181  182   »