Pel-mel


« strana 1 »

Ludvík Vaculík: Mé fyziky


Doplněk k posledním diskusím u Luciferových fyzikálních příspěvků

 

Neexistuje Vaculíkův text bez myšlenky. A neexistuje Vaculíkův text bez myšlenky vyjádřené někdy váhavě, ale nakonec přece jistě, navíc s vtipem, s lehkou sebeironií i se skrytou skromností pochybujícího. A protože je autorem Ludvík Vaculík, text musí být především krásný! Za jednu z jeho nejlepších úvah považuji níže uvedené zamyšlení nad otázkami, jimž se tento blog věnuje asi vůbec nejčastěji: můžeme věřit v nějaký obecný výklad světa, nebo platí, že co člověk, to jiné vidění a vysvětlení? Příznačně své rozvažování Vaculík nazval Mé fyziky. V duchu svého výroku, že na jednu věc mívá více názorů. Osobních!

 

Stella


Mé fyziky

 

Míval jsem snadné jedničky, než přišla matematika, fyzika a chemie. Naráz jsem viděl, že nejsem tak chytrý, jak jsem se cítil. Pokládal jsem se také za „duchovnějšího“, než byla většina lidí okolo, jejichž střízlivá věcnost až utilitarismus slučovaly se s chemií, fyzikou a matematikou hladce. Těm nešlo o tajemství vesmíru, jež vzrušovala mne, ukryta jak naschvál do křoví tak trnitého: do fyziky, chemie a matematiky. Jsou věci, jež nebudou pro mne? Dal jsem se tedy jinou cestou, ale ta zahražená mě pořád vyzývá. Ty mé fyzikální flirty, to je závist a stesk. A snad i projev českého rolnicko-učitelského pudu: mít přehled po poli, po němž se vláčí lidský génius. Mívali jsme na pomoc různá zařízení, jedním z nich zůstal časopis Vesmír. Jenže i ten je už k nečtení pro trojkaře z matematiky, fyziky a chemie. A já to onehdy dopracoval až k pětce…!

 

Dal mi ji atomový fyzik František Janouch až ze Štokholmu, stálo mu to za to. Nemohl jsem si v jarním fejetonu vzpomenout (ačkoli večer předtím jsem to uměl!), zda ona elementární částice, kterou se jedničkářům povedlo izolovat, byl elektron či neutron. Úvahou jsem pak neutron vyloučil. Je neutrální: nač by ho chytli? Mé rozhodnutí bylo správné omylem. Janouch mě přistihl při neznalosti látky: neutron má magnetismus, dal by se chytit také.

 

Malíř Vlastimil Beneš mi zaživa kdysi vyprávěl, jak propadal v matematice. Profesor si pozval maminku, ta synovi domluvila, a když se šla pak zeptat, zda je to lepší, profesor řekl radostně: „Hodně se to zlepšilo, paní Benešová, opravdu! Ale pořád je to nedostatečná.“ – Tak i já: i když jsem se na látku hned podíval, s lepší známkou už letos nepočítám. V příštím životě, snad!

 

Skripta pro fyziku (Kracík, Lego, Šanderová) praví: „Neutron část svého života stráví ve stavu ideálního (L. V.) protonu a (záporného) mezonu pí. Tyto částice mají elektrický náboj a vzhledem ke svému vzájemnému orbitálnímu pohybu také magnetický moment. Neutron je tak navenek sice neutrální, ale oblak virtuálně (L. V.) emitovaných mezonů vytváří jeho elektromagnetickou strukturu, v níž je rozložen kladný i záporný náboj.“ – Tento popis mi nabízí dvě otázky: 1) co dělá neutron v ostatním svém životě, ale to je jeho věc, 2) když onen vytčený magnetický moment (na nějž mě upozornil Janouch) je výsledkem vzájemného orbitálního pohybu, zúčastněných částic, nezmizí, jakmile částice zastavíme? Za co je pak držíme? Existuje pak ten ideální proton v oblaku virtuálních (možných) mezonů více než jen jako náš pomysl nutný k pochopení hmoty? Zdá se mi osobně, že úspěšně izolovaný neutron se kmitá přes hranici existence: je i není, takže si o něm můžeme vykládat. A to je z mé fyziky, to už je vyšší literatura!

 

Moje fyzika neobsahuje sumu fakt posbíraných jedničkáři. Je to vlastně pásmo rozdráždění rozumu k fantazii. Inkubační oblast, ve které se my ostatní musíme zdržet, dokud ta nepochopitelná fakta jaksi neobalíme svým chápáním, nesrovnáme je se svými zvyky, s náboženstvím a někdy i se zdravím. Pak můžeme v přisvojování vesmíru postoupit dál. Je to také podnět k inspiraci daleko od fyziky. Že rychlost světla je taková a taková, znal jsem ve třinácti letech. Teprve v padesáti jsem však ucítil: rychlost světla musí být taková! Neprocítěná fyzika není člověku k ničemu než k užitku.

 

Když jsem tedy dostal jakýsi pocit neutronu, chytám už neutrony plynně. Dávám je do krabičky od sirek. Hledím na tu krabičku někdy v myšlenkách o bombastickém vzniku hmoty a o jejích skromných, hle, koncích. Náhle se v pozadí mého vědomí vynořuje stará otázka. Volám Ústav atomové fyziky ve Stockholmu a ptám se: „Jaké rychlosti šíření gravitace podařilo se vám už dosáhnout?“ Je to chyták. Chci a snažím se dávno o to, aby se gravitace nešířila. „Není to sice můj obor,“ zní odpověď, “ ale má se za to, že gravitace se šíří rychlostí světla.“ Má se za to! Výborně! Tak já můžu mít za něco jiného. Můj obor!

 

Slavní jedničkáři důvtipně našli souvislost prostoru a času. Je to skvělé, fantastické, ale nevědí si rady s hmotou a gravitací: pořád jim zakřivuje prostor i čas. Myslím, že začínám vědět, že hmota je totožná s prostorem. Hmotná tělesa nejsou nic jiného než zahuštění prostoru. Gravitace je jev, kdy se vlivem tělesa naráz a souvisle jak pravítko pohne celý prostor. Gravitace se tedy nešíří, ona je. Je první známkou zahuštění prostoru, jako vůně vína je první jeho vrstvou. Všechny ty korpuskulární pochody, v Praze jako ve Stockholmu, jsou jen rozpouštění hmoty v prostor. Prostoru přibývá, rozpíná se. Na jiném místě se zase zahušťuje. Vesmír se svíjí v nekonečné peristaltice, která transportuje odněkud někam… co? Řeknu-li že lidského ducha, budu vypadat, že se chci přilepit k jednomu francouzskému geologovi a jezuitovi. Řeknu-li hovno, budete si myslet, že se hlásím do Pacem in terris. Nechme otázku příjemně otevřenu!

 

Jdu po ulici. Kupuji si noviny, abych zjistil, kolikátého je. Otvírám je a hned zavírám. Alois Indra mluvil k výtvarníkům. Jdu dál, přemýšleje, jak je to zajímavé, že hanebnost i nehanebnost znamená totéž, ačkoli se liší leptonovým číslem. A tu vidím na ulici brouka. Leží na zádech, mele marně nožkama, otáčí se a mlčí. Je zákonité, že čím je kdo bezmocnější, tím méně může i volat. To by cvrčka nepotkalo. – Uvědomili jsme si, že cvrček takto malý má hlas tak silný jak takto veliká kráva? A proč? Já jsem se tím zabýval a objevil jsem princip řádově srovnatelné populační hustoty cvrčka a krávy na téže pastvině. – Brouk ztuhl, nedostal infarkt? Už se hýbá. Je jasné, že zachránit se nemůže, spíš ho někdo zašlápne. Mohl bych ho obrátit, ale nechce se mi shýbat se. Dostávám fyzikální inspiraci: utrhl jsem z keře hrst listů a hodil ji na brouka. Chytl se jich a upaluje pryč. Ani hlavu nezvedl. Jistě si myslí, že je geniální fyzik.

 

Červen 1987

 

Zdroj: Vaculík, Ludvík: Jaro je tady (fejetony z let 1981-1987), Mladá fronta, Praha 1990


komentářů: 13         


Vysoustružit lidskou duši (K likvidaci knižních fondů v 50. letech 20. století)


Ještě žijí pamětníci, kteří se nachomýtli k poválečné likvidaci fondů klášterních a zámeckých knihoven. (Doporučuji: K pohybu knižních konfiskátů po roce 1945). Někde se „ten papír“ vyhazoval z okna, jinde nadšení brigádníci nakládali balíky knih na vozy, aby se kulturní paměť stala odpadem, který bude spočívat na dvorech a ve skladištích. Tam knihy vyčkávaly, až soudruzi rozhodnou o jejich dalším osudu. Např. jen na nádvoří kadaňského kláštera bylo takto složeno 8 vagonů knih. Za pasivního přihlížení důvěřivých (nebo dezorientovaných) občanů. Absurdnost situace vystihl Bohumil Hrabal v Příliš hlučné samotě: hlavní hrdina, jenž se ocitá ve společnosti opravdových velikánů filozofie a písemnictví, propadá pocitu neskutečna. On, člověk nicotný, likviduje díla géniů! Něco takového je přece možné jen ve snu!

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 17         


Průvodce po Onom světě – Státní záležitosti


Přicházím s poslední reprodukcí z Filosofie vína od Bély Hamvase, a to s druhým výňatkem z doprovodného dodatku z Onoho světa. Tímto se s Hamvasem Bélou na Neviditelném čertovi viditelně loučím patrně navždy. Nevím jak vám, ale pro mne bylo toto setkání s pozoruhodnými maďarskými kořeny nesmírným, ba nebojím se přímo i nepřímo říci vesmírně smírným přínosem, ačkoli si nejsem zcela jistý, kdy, jak a v jakém punktu, jsem dokázal oddělit zrno legrační od zrna donačního. Pokud ovšem dospějete ke stejnému závěru jako já, totiž k žádnému, tak mi nezbývá, než se domnívat, že čas věnovaný tomuto nevinně vinnému střiku nebyl bez jakýchkoli skrupulí promarněný, natožpak finitně propitý. A ještě než předám slovo Hamvasovi, abych ho pak dorazil svým dodatečným doslovem, chtěl bych vás požádat, abyste vyprázdněné lahvice zavčasu odnesli do tříděného odpadu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 8         


Papoušek Polly (Matt Ridley o manželství)


Papoušek Polly je prý symbolem polyamorie, jejíž vyznavači se sdružují do komunit také u nás. Polyamorie jako praktikování volných svazků s více partnery je hodně sympatické hnutí, i když – ne všude legální. Už samotný fakt, že „někde to jde, jinde ne“, svědčí o tom, že věci sexu, lásky a manželství nejsou dané jednou provždy: ani přírodou, ani společností, ani institucemi. V duchu svého základního názoru, že vývoj se děje zdola, Ridley říká: „Zažehnejme magii kulturního determinismu, místo toho hledejme příčiny chování v evoluci.“ Evolucí se dá vysvětlit většina typicky lidského chování. Rozdíly mezi lidmi (i jejich podobnost) vycházejí zevnitř jednotlivců. Ridleyovi se hrubě nezdá freudovské přeceňování zážitků z dětství a dospívání… Lidská osobnost se přece nevyvíjí shora a zvenčí. Nakonec, posledních dvacet let přineslo také nezvratné důkazy o tom, že např. homosexualita není způsobena naočkováním v dětství a mládí. Jedinec si ji přinese na svět.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 33         


Průvodce po Onom světě – Ráj a Očistec


Nechme víno vínem, ženy ženami, filosofický podtext podobojího uložme ad acta, a pojďme se podívat na Onen svět, jímž Béla Hamvas v podobě průvodce završil své vzletné dílko. Jeden z překladatelů do češtiny, Robert Svoboda, k tomu napsal: „Průvodce po Onom světě je zase satirou ‚gulliverovského‘ typu, kde mátožnost a neuspořádanost Onoho světa je zřejmou karikaturou základních rysů světa Tohoto, nahlíženého z perspektivy Hamvasova ‚autentického bytí‘. Zvolená forma autorovi umožňuje, aby si podle libosti utahoval jak ze společenských jevů a konvencí meziválečného Maďarska, tak obecněji z dobové filosofie, vědy, politiky a mnoha dalších, v Hamvasově díle důsledně znevažovaných projevů života odtrženého od ‚spásonosné‘ tradice.“ Z tohoto dovětku k Filosofii vína předkládám úvodní část, zaměřenou na Ráj a Očistec na Onom světě. Peklo vynechávám s pocitem, že na NČ již bylo přetřásáno nepřebernými způsoby. Jak se níže dozvíte, nejen Ráj a Očistec, ale i Peklo jsou zanedbatelnou součástí Onoho světa. Přesto si Hamvas neodpustil těmto mikrosvětům věnovat nezanedbatelnou pozornost, což byl jistě dobrý nápad.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 15         


Res fortissima (Víno a ženy)


Ve třetím přenosu z Hamvasovy Filosofie vína jsem rázně přeskočil do její třetí části a vyloupl z ní pasáž zabývající se otázkou „Kdy pít a kdy nepít víno?“. Pasáže „Jak pít?“ a „Kde pít?“ jsem se rozhodl vynechat, jelikož vás tímto Hamvasovým vinným střikem nechci až tak unavovat, poněvadž předpokládám, že se mezi vámi najde jen zanedbatelné procento skutečných fajnšmekrů v tomto unikátním blahoslavenství. V čtvrtém přenosu vám nabízím předposlední pasáž Ceremonielu vína, v níž dochází po vzoru „res fortissima“ k prolnutí ženy a vína, bez něhož bychom se my, skuteční muži, celý život třásli jako osika ve větru.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 20         


Jako ulitá! (Matt Ridley: Evoluce všeho)


Proč jsme tak úžasní, tak výluční, proč je život na Zemi tak mnohotvárný a proč se právě tady sešly tak fantastické shody, že se pozemský život vůbec mohl zrodit? Dougles Adams ve Stopařově průvodci Galaxií říká: „Představme si kaluž, která se jednoho rána vzbudí a pomyslí si: Nacházím se v zajímavém světě – jsem v zajímavé díře – padne mi jako ulitá, že? Dokonce mi padne pozoruhodně dobře, vznikla asi proto, abych ji zaplnila právě já!“ To je přesné vystižení základního omylu antropického principu, který zaměňuje příčinu a následek. Jedinečnost života na zeměkouli není určena nějakým plánem, ale je dána tím, že život vznikl na základě fyzikálních zákonů a podle nich se vyvíjí. Jak to všechno vzniklo, proč jsme tady… Inu, jsme výsledkem předlouhé cesty metodou pokus‑omyl. Kdyby podmínky v rámci fyzikálních zákonů vypadaly jinak, byl by zde někdo jiný nebo by tu třeba nebyl nikdo.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 27         


Kdy pít a kdy nepít víno?


Ve druhém přenosu z Hamvasovy Filosofie vína jsem čerpal z první části zasvěcené metafyzice vína. V tomto třetím přenosu ladně přeskočím druhou část a předložím vám výňatek z třetí části, která se nazývá Ceremoniel vína, v podobě pasáže, jejíž titulek se skví v názvu příspěvku. Hned v úvodu se na takto položenou otázku dozvíte zdánlivě jednoznačnou odpověď. Mimochodem, tato odpověď je stejná, i když víno nahradíme láskou. Zdánlivost odstraníte uvědoměním, že vše je sice možné, ale jenom tehdy přínosné, když je to učiněno v příslušném harmonickém souladu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 25         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  129  130  131  132  133   »