Pel-mel


« strana 1 »

Zpráva z Mauricia


Minulý měsíc jsem se řízením osudu ocitla na malém ostrově pod rovníkem. Díky losování a následné výhře jsem si s rodinou, čítající mě a manžela plus jednoho čtrnáctiletého puberťáka, užila úžasných sedm dní luxusu v přepychovém rezortu na východní straně Mauricia. (No, ale taková bomba to zase nebyla, platili jsme si letenky….)

 

Marky


Další týden jsme se, na vlastní náklady, přesunuli mezi místní obyvatele do apartmánu na západní pobřeží ostrova. Pobyt mezi běžnými lidmi byl také skvělý a navíc i velice zajímavý. Většina Mauricians je původem z Indie a bydlí v různě malých domech nebo plátovaných plechových slumech se zahrádkou, nebo bez. Nikdy jsme ale nikoho neviděli žebrat a nikoho ve špinavém nebo roztrhaném oblečení. Téměř všichni mluví jak místním jazykem, kreolsky (tzv. morisien), tak i francouzsky, anglicky (musí… je to jejich úřední jazyk) a hindštinou. Přitom je normální, že lidé, kteří pracují jako personál (a to i pomocný) v hotelích a rezortech ještě ovládají němčinu, španělštinu a italštinu aby jim hosté rozuměli.

 

Turisté a jejich peníze jsou totiž pro Mauricius převelice důležité, textilní průmysl vybudovaný za časů kolonií se přestěhoval na vedlejší ostrov Madagaskar a některé (i úplně nové) továrny na zpracování cukrové třtiny zejí prázdnotou, díky konkurenci a neviditelné ruce trhu s cukrem. Ostatní komodity jako čaj, vanilka, ananas, banány a jiné ovoce nejsou tak výnosné a vývoz se, kromě vanilky, příliš nevyplatí.

 

Když jsem se vrátila z Mauricia do našeho evropského deštivého podzimního počasí, ptali se mě známí, jestli jsme tam slyšeli češtinu. Čechy jsme sice nepotkali (není to pro naši příjmovou skupinu zrovna dostupná destinace), ale češtinu jsme překvapivě slyšeli, několikrát.

 

Asi dvacetiletý černý sommelier z vinařství TAKAMAKA (výroba vína z plodů litchi, mimochodem výborné…chutná trochu jako polozakázaná odrůda vína Chorvát) se po zjištění, že jsme z České republiky, rozhodl vést exkurzi a následnou ochutnávku vína v češtině. Říkal, že má super kámoše, fakt hustýho týpka, z Česka, že spolu cestovali po Thajsku a logicky se tím pádem od něj naučil česky. Číšník Mario v restauraci La Bonne Chute nás po zjištění, že jsme Češi, zdravil: „Ahoj! Jak se mate?”. Naučil se pár vět od kamaráda a souseda Mirka, moc fajn člověka, co už na Mauriciu nebydlí…

 

Pokojská Suchita, se kterou jsem se dala do řeči hned první den pobytu, taky chtěla, abych ji něco naučila česky. Přitom znalost češtiny pro ni ani nikoho jiného na Mauriciu žádný ekonomický efekt nemá. Možná to nedává smysl, ale hřeje mě na duši, že se i lidé na druhé straně planety snaží mluvit mojí rodnou řečí…..kvůli mě, nám, lidem co potkali, kamarádům z Česka. A asi to je důležité.

 

PS: Právě mi přišla zpráva přes WhatsApp od Suchity: „Hi darling how r u n ur family?“ Jdu si vygooglit jak se řekne kreolsky „Jsme v pohodě. Jen je tady zima a stýská se mi po Mauriciu“. To bude Suchita čumět!

 


komentářů: 2         


Nechat se unášet proudem života


Před nedávným časem, jenž mi však připadá díky strmému proudu života dávný, jsem vás zde seznámil s knížkou Andrease Knufa zbývající se efektivním zklidněním splašené mysli. Tím druhým a do této chvíle posledním vstupem z tohoto zdroje byl „Rámus v hlavě (stádo opic a kravské přežvykování myšlenek)“. Včera pozdě večer, když jsem začal u svého notebooku resuscitovat z náročného pracovního dne, sáhl jsem do sloupce knih nalevo od monitoru a namátkou vylovil tento brožovaný výtisk. Letmo jsem jím zalistoval a můj zrak nakonec zakotvil na podkapitole „Nechat dít“. Po krátkém čtení jsem dospěl k závěru, že něco takového je nejen nanejvýš potřebné, ale že se myšlence nechat se spontánně unášet proudem života čím dál tím víc podvoluji. Že se s touto adaptací na reálnou skutečnost nejen smiřuji, ale dokonce v ní nalézám podnětné zklidnění své mysli, aniž bych upadl do pasivní nehybnosti.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 11         


Pravdivé neznamená skutečné (Zvíře ve středověku)


Roku 1386 se v normandském městě Falaise konala velká podívaná. Davy měšťanů, vesničanů a stádo prasat přihlížely neobvyklé popravě. Na základě vikomtova rozsudku byla pověšena svině „oblečená do vesty, krátkých kalhot, nohavic na zadních nohou, bílých rukavicích na předních“. Svině, obžalovaná z vraždy kojence, byla předtím řádně vězněna i mučena. Poprava byla drastická, ostatně jako byla tehdy drastická i mnohá jiná. Procesy s obviněnými zvířaty byly velmi drahé. Platil se žalářník, obhájce, kat. A zachované dokumenty přinášejí důkazy např. i o tom, že jiné prase se na mučení přiznalo…

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 2         


Jsou věci


Jsou věci v lidském životě, které nedokáží pochopit ani vědci. Marné je pak ptát se vědců, v náhlém zoufalství snad obrátit se na diagnózu světců. Jenže ani světci, ti svědci tajemných zázraků, nekoukají dál než do mraků, ze kterých padají kapky deště, kuličková ložiska, anebo aspoň sněhové vločky – na dohled jsou už dle současného života konzumního a tím pádem i komerčního Vánoce – takže do vánočky. Jenže dnes se skončí nejdelší mnou a nejspíš i mnohými či veškerými z vás dosud prožité léto, které započalo někdy počátkem Máchova Máje. A to se pak budou dít věci, kdy ani vědcům, světcům či svědkům všeho možného nezbyde nic, než oblíknout si kabát, anebo alespoň pruhované pyžamo z tlustého polystyrénu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


Volný pád


Když padat, tak radši pomalu, jak se zhruba navrhuje v textu písně Falling Slowly od Glena Hansarda, a Markéty Irglové. Řekl bych, že je v podstatě jedno, jak rychle padáte. Důležité je, abyste se znovu postavili a z toho pádu se poučili. Ne vždy se poučíte naplno hned po prvním pádu, takže vás čeká tento způsob dopravy k zemi ještě několikrát. Malé děti to dobře znají, když se učí chodit. Padají a padají, dokud se nenaučí chodit bez pádu. Postupně tak dospějí a čekají je další formy pádu. Ne vždy si s nimi poradí jako s výukou chození. Zůstat po pádu ležet na zemi má jednu výhodu – nemáte už kam spadnout. Nevýhodou je, že už se pak ničemu nenaučíte. Jsou tací, kterým to nevadí a v tom nehybném ležení si doslova rochní. Působí dojmem ztrouchnivělého pařezu. Samorosti tímto stavem bytí nebytí pohrdají, a tak padají a padají, a sami od sebe rostou a rostou. Někdy i formou volného pádu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 9         


Barvy v historii


Je vůbec s podivem, že nová doba příliš nepřeje pánské módě. Žádné krajky, stuhy, nabírané límce, barevné vzory, natož třeba sukně (chválabohu). Taneční v černém obleku, svatba obvykle v černém obleku, rozvod – nevím, na poslední rozloučení v černém obleku. Prý za tuto situaci mužské oděvní bídy může protestantismus. Může i za to, že černé byly automobily protestanta a antisemity Henryho Forda a že černé (nanejvýš šedé nebo hnědé) byly také první produkty masové výroby, jež započala v devatenáctém století. Z nějakého důvodu se ale mužům v té černé muselo zalíbit. Je praktická? Její volbou se člověk nikdy netrefí vedle? Žádné úvahy nad výběrem… Dnes nás vůbec nenapadne, že černá má mnoho odstínů. Jemné rozdíly mezi nimi však velmi dobře vnímali lidé středověku. A za tu dnešní černou pánského obleku vděčíme především španělské etiketě. Protestanti pak z této dvorské módy učinili asketický protipól marnivé pestrosti.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 10         


Paradox selhání/úspěchu


Zatímco předchozí příspěvek z Mansonovy učebnice důmyslného umění jak mít všechno u zadnice pochází z třetí kapitoly „Nejste výjimeční“, v tomto příspěvku se přesuneme do kapitoly číslo sedm, která se nazývá „Selhání je cesta vpřed“. Stručně řečeno: Vaše životní pouť se může ubírat dvěma cestami. Jedna je vydlážděna předem stanovenými konvenčnímu hodnotami a lemována milníky dočasných úspěchů. Druhá je trnitá a lemována neustálými selháními, jimž se nevyhýbáte, poněvadž jdete za svým cílem tak, abyste se neustále zdokonalovali, obohacovali, tvořili a stali se svými samými.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 1         


Pavel Kohout: Ten žena a ta muž


Kdyby se Pavel Kohout na hlavu postavil, hříchy svého mládí (naivitu) neodpáře. Snad nikomu se tolik nepřipomíná jeho minulost, jak právě Kohoutovi, kterému bylo v radostném pětačtyřicátém sedmnáct let a v době, kdy řídil budovatelský mládežnický soubor, málo přes dvacet. Ale na rozdíl od mnoha jiných Pavel Kohout dokázal přijmout, že skutečnost neodpovídá a nikdy nebude odpovídat jeho iluzím. Z nových zkušeností vyvodil jasné závěry, a to daleko dřív, než bylo oficiálně povoleno myslet jinak… Jak snadno by se přitom talentovaný dramatik a spisovatel mohl nést na vlně popularity a státní podpory! Kohout to cítil jinak a podle toho jednal. Nevyužil ani pozdější Havlovu nabídku politické kariéry. Když prezidentu Havlovi říkal, jak by se mu asi líbilo, kdyby mu pod okny recitovali Kohoutovy verše z padesátých let, není to krásné přiznání: Ano, i to jsem já, to ke mně patří (patřilo)? Ve výhodě jsou ale ti, kteří o své minulosti mlčí. Vedle her a próz je Kohout také autorem fejetonů a úvah. V nich spatřuji větší hloubku než v knižních příbězích, jež se mi jeví příliš umělé, jakkoli sepsané mistrovským perem a naplněné bystrými postřehy. Platí to i pro absurdní příběh nové doby, pro obsáhlou grotesku Ten žena a ta muž. (Ostatně, část knihy se odehrává v blázinci.) Pro představu o tom, jak Pavel Kohout vidí uplynulá léta, vybírám několik úryvků.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 3         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  134  135  136  137  138   »