Pel-mel


« strana 4 »

Zvláštní sobectví (Z moderní historie)


Agnieszka Hollandová v Magazínu DNES říká, že se lidstvo nachází v etapě, kdy je nudí svoboda. Lépe řečeno, nudí se bohatí, a chudí nevidí žádnou perspektivu. Z tohoto podhoubí vyrůstá nacionalismus a autoritářství. Doba se vyznačuje třemi hlavními problémy: prvním je globalizace vyvolaná korporacemi, protože ty jsou mocnější než stát. Druhým problémem je informační revoluce, která způsobila, že se vůbec nedá rozlišit, co je pravda a co je lež. Třetím je mravní revoluce: bílí muži se cítí být ohroženi svobodou žen, a tím přicházejí o poslední oblast, ve které dosud vládli.

Z knihy Ljudmily Ulické Básnířka, věnované životu Natalji Gorbaněvské, vyplývá, že při pohledu na poslední půlstoletí můžeme pozorovat vzácnou spolupráci mezi muži a ženami jako mezi sobě rovnými právě na poli boje proti autoritě totalitního státu. A účast žen na protirežimních akcích v zemích, kde za angažovanost hrozí tresty nesrovnatelné s tresty u nás, vyvolává další otázky. Mezi nimi dominuje téma hrdinství, naděje a beznaděje, smyslu emigrace a podoba vlastenectví. A nakonec také: různorodost postojů těch lidí, kteří volí jiné cesty, než je cesta přímého odporu. To vše je aktuální v čase, kdy nás zahlcují zprávy z četných sofistikovaných dezinformačních webů, jež formují (deformují) naši morálku, ať si to uvědomujeme, nebo ne. Rádi totiž přijímáme to, co je snadno přijatelné, přestože někde vzadu cítíme, že to možná není úplně to pravé. Ale co! Píší to chytřejší, než jsem já, a kdo ví, jak to všechno vůbec je. Některé země mají s propagandou obzvlášť velkou historickou zkušenost. Jak se s podobným ovlivňováním vyrovnat? Na to je v následujícím textu odpověď.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 13         


Návrat ze zítřka podle Ritchieho II


První část byla věnována mimotělní anabázi psychiatra George Ritchieho, kterou absolvoval ve stavu klinické smrti ve vojenském táboře Berkeley u Abilene v Texasu. Měla dvě fáze. První mentální výlet mimo své tělo podnikl sám, v druhém měl zvláštního průvodce, světelnou bytost, kterou si ztotožnil s Kristem. Obzvlášť náročná byla druhá fáze, na jejímž počátku před ním defilovaly některé momenty jeho dosavadního života, načež pak vyrazil veden svým světelným průvodcem na prohlídku nejrůznějších forem soužití jak živých, tak neživých lidí. Pozoruhodné je, že tento bohatý rejstřík zážitků a prožitků se vešel do devíti minut, po kterých jeho tělo setrvávalo ve stavu klinické smrti. Druhá část je věnována jeho zkušenostem, úvahám a k čemu dospěl po návratu do pozemského života. Je sice o poznání kratší než ta první, ale kdybych k ní chtěl připojit své úvahy, názory, komentáře k některým Ritchieho postřehům či zážitkům atd., její délka by patrně předčila délku části první. Pročež jsem se rozhodl za tímto účelem zařadit ještě část třetí, kterou však neočekávejte v těsném závěsu. Je třeba si to nechat uležet, věnovat se i jiným věcem a kromě toho jsem se s kolegou, který mi tu knížku zapůjčil, dohodl, že se v této souvislosti sejdeme k jakési disputaci. Již v průběhu čtení knížky jsem s ním o tom debatoval. Naznačil jsem svůj názor a jakousi analýzu, obdržel jsem náznak více či méně jiného vhledu (v zásadě jsme se ale shodli) s tím, že mě nasměruje k některým zajímavým odkazům. Až k tomu dojde, přistoupím k sepsání třetí části Návratu ze zítřka podle Ritchieho.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


Návrat ze zítřka podle Ritchieho I


Jak bylo řečeno v příspěvku Návrat ze zítřka a Živý vesmír, George Ritchie zemřel ve vojenské nemocnici ve svých dvaceti letech a o devět minut později se navrátil do života. Co prožil mimo své klinicky zemřelé tělo během oněch devíti minut, které však vnímal jako mnohem delší časový úsek, sepsal do citované knížky. Její četbu jsem dokončil v pátek a po určitém váhání jsem se nakonec rozhodl, že se vám pokusím Ritchieho prožitky z netělesného stavu někde na hranici smrti tu a tam stylisticky přeformulovanou komprimovanou formou předložit. Autor předmluvy knížky říká, že jsou známy stovky a stovky dalších osob, které se po tak těsném setkání se smrtí vrátily do života s velmi podobnými prožitky. I přes snahu o co největší komprimaci, aniž bych vynechal něco podstatného, jsem sepsal poměrně dost dlouhý text. K Ritchieho mimotělní anabázi jsem měl v úmyslu z knížky přidat, jak se s tím vypořádal v dalším životě, a svoje poznámky popřípadě i jakýsi pokus o analýzu, ale to si nechám na druhou část.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Tatíčku starý náš (Rozpad otcovství)


Je opravdu zarážející, kolik televizních stanic dnes a denně vysílá dokumenty o Hitlerovi. Už se to zdá únavné, ale tvůrci programů zřejmě vycházejí z toho, že osobnost, která se stala synonymem zla, fascinuje zas a znova. Fascinuje tisíckrát zodpovězené, ale ještě stále nevstřebané, a proto těžko pochopitelné: proč jednomu psychopatovi (v podstatě směšné figuře) podlehli i lidé soudní a racionální. (Pokud televizi nevedou důvody čistě ekonomické – v tom případě nám onu neblahou fascinaci vnucuje. Sledovanost zaručena.) Ale příčiny toho i onoho leží nesporně v rovině psychologické. Civilizace zrodila otce (nebo otec civilizaci) a od otce čekáme: nejdřív, že vůbec bude, poté, že se ke svému dítěti přihlásí, aby se mu později stal vzorem a zajistil mu ochranu. Doufáme, že u otce a v tom, co po něm zdědíme, nalezneme neochvějnou jistotu. Čas od času pořady o Hitlerovi vystřídají dokumenty o Stalinovi. Kdysi dávali v kinech sovětské pohádky a v jedné z nich se na konci ukázalo, že tou nezměrně laskavou bytostí, která osvobodila všechny děti a všechna zvířátka, byl Stalin. Krasavec, v elegantní kombinéze, s úsměvem sestupuje z rakety. A děti dole volají: Vezmi nás s sebou! Veď nás!

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 3         


Nezabývejte se tím, co nemůžete ovlivnit


Název příspěvku třetího májového víkendu parafrázuje název čtvrté kapitoly knížky Amy Morinové, z níž jsem si dovolil na přelomu roku vyextrahovat Mentální sílu a Nebojte se samoty. Nejde ani tak o to, abyste si něčeho, co nemůžete ovlivnit, nevšímali. Ignorace sice bývá někdy velmi silným nástrojem upozadění těchto věcí, v některých případech je však nutno se náležitě a efektivně adaptovat, přijmout danou věc jako nedílnou součást koloběhu života. Podstata onoho sdělení spočívá v tom, že kromě vybudování nezbytného obranného valu je zbytečným mrháním času a energie pokoušet se tyto záležitosti řešit. Důležité samozřejmě je, abyste rozeznali, co opravdu řešit můžete, a co opravdu ne. Tohle je zřejmě tím nejtvrdším oříškem, který musíte rozlousknout. Pokud se vám to povede, tak jste takříkajíc za vodou. Ale i když se vám to někdy nepovede, neupadejte na mysli. Věci, které jste omylem vytěsnili jako neřešitelné, se k vám budou vracet, dokud nepochopíte, že je můžete vyřešit. Řešení vás napadne třeba ve spánku. Nejdůležitější je, abyste sebou zbytečně nemrskali jako ryba na suchu. Vždy mějte připravený bazén nebo alespoň vanu s průzračnou vodou.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 21         


Do hlavy ne! (Z historie otcovství)


Maminka v Obecné škole brání útlého Edu před otcovským hněvem tak, jak už maminky své děti bránívají. Tatínek holt nemá ten cit… Tatínek zůstává obdivuhodně klidný, když se Petřík zraní nebo když má Alenka horečku. Otec má svůj svět a do něj neradno vstupovat, vždyť on z něj také dobrovolně nevystupuje. Táta klidně usne i po zprávě, že se dcera bude vdávat. No tak se vdá a co. Je dospělá. Mateřské úzkostlivosti otec většinou nerozumí (nechce – je to nepohodlné). Děti nejsou z cukru, vymlouvá se. To je maximální útěcha, na niž se zmůže. Kdyby jen trochu tušil, co všechno se může stát! Ale je v tom nevinně. Jak vyzkoumali právě muži, je mu to přírodou dáno, a ještě spíš nedáno. A že by na sobě zapracoval? Inu…

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 12         


Návrat ze zítřka a Živý vesmír


Pro druhý májový víkend (včetně pátku, jak je na NČ v poslední době zvykem) jsem připravil dvě krátké citace ze dvou knížek, které se mi během čtvrtku jaksi souběžně a synchronicitně dostaly do rukou. Nejdříve přišel na řadu Návrat ze zítřka, kterou napsal George G. Ritchie (jako spoluautor je uvedena Elizabeth Sherrillová), a nedlouho poté se o přijetí do mých rukou přihlásil Živý vesmír od Duane Elgina. Úvod zaopatří moje poněkud košatá nicméně též souběžně a synchronicitně pojatá předmluva.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 10         


Na jedno téma (na dvě, na tři…) – Odhalování


V jedné z dávných internetových diskusí se čtenář přiznal ke své dětské představě o tom, jak se jednou ožení a počká si, až manželka usne. Potom odkryje peřinu a podívá se, jak to vlastně je. Jako dítě své doby totiž ten chlapec nechodil kolem plakátů a časopisů s nahotinkami a jeho maminka doma nevystavovala dámské prádlo. Intimita patřila do soukromí a byla tajemná. O intimních věcech se veřejně nemluvilo ani nepsalo. Výchova ke studu byla samozřejmostí. (Šeptaly jsme si, holky z deváté třídy, že Ivaně kouká kombiné. Strašné!) Přesto lidstvo nevyhynulo, což dnes obyvatelstvu přeerotizovaného Západu nepochybně hrozí.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 9         


Nějak bude? (Václav Cílek o Pitirimu Sorokinovi)


Občas to vypadá, že přešlapujeme v louži a než se stačíme rozkoukat, kterým směrem z ní vystoupit, ze všech stran se nás vrhají různí dobrodinci a snaží se nás nakrmit ze lžic plných blátíčka svého partajničení, vyšetřování, rádobyvyšetřování a všelijaké jiné špíny nazývané kauzy. Chtějí nám zacpat ústa směsí polopravd, neuskutečněných ambicí a nezřízené touhy po vládnutí. Doba je rozkolísaná a rozpačitá. V tomto pocitu se topíme úplně všichni. Ti nahoře i my dole. A co hůř, ve všech koutech světa. Byl tady ale jeden sociolog, jmenoval se Pitirim Sorokin, a ten viděl daleko přes naše hlavy. Mohl, protože nejdříve detailně prostudoval minulost. Jako zastánce cyklické teorie potvrdil to, o čem lidová moudrost říká, že „ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo“.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 29         


V měsíci lesklých hvězd (Trochu čisté vody)


Celoživotní návraty k té jedné knize jsou návraty do dětství, které neznalo televizi a komiksy, ale především jsou to návraty do světa, kde každá věc zaujímá pevné místo a kde se nikdo netrápí existencionálními otázkami. Protože proč. Po zimě přijde jaro, po létě podzim. Člověk se narodí, splní svůj úkol na zemi a pokojně umře. Stromy a květiny, vody a kopce, ptáci a zvěř jsou s člověkem v jednotě. A jak jde čas, čtenář ocení smysl pro konkrétní zemité vyjádření, pro detaily. Kniha jako kaplička v poli, pokojná a do krajiny vrostlá, samozřejmá. Dýchá. Když jsem narazila na vyjádření „hvězdy požáry házely“, napadlo mě, že by bylo divné, kdyby se nad ním dosud nikdo nepozastavil. Ale ano. Několikrát se tato metafora objevuje na internetu jako inspirace. Snad se to mezi lidem tak o hvězdách říkalo, snad to Němcovou bez velkého přemýšlení bezděčně napadlo, v každém případě jde o obraz uhrančivý.

Vůbec nepochybuji, že kdyby Magdaléna Novotná zabrousila na internet, pronesla by na adresu vrchního čerta: „Ty pozitůro, ty lucipere“. Protože Lucifer se nám tady už delší dobu rozverně a lechtivě svěřuje, jak prožívá jaro naplno. Je tedy načase blog trochu umravnit! Alespoň krátkou ukázkou zvyku, který svědčí o tom, že pohanství přežívá, protože je radostné.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 7         


«   1  2  3    4    5  6  7  8 . . . . . . . . . .  91  92  93  94  95   »