Neviditelný čert

Je podzim, práskej do koní

Je říjen za humny – již z větví opadává/ list žlutý za listem, již řídne starý les, / chlad zadul podzimní a cesta promrzává, / dál potok za mlýnem si žbluňká do koles, / tůň však je pod ledem… Teď nadchází můj čas, vždyť leda nudu jen / mi jaro přináší, čas tání, bláta, puchu. / Krev kvasí: um i cit je steskem zatížen…

Puškin miloval podzim kvůli čistému průzračnému vzduchu, miloval chladný čas, který mu přinášel schopnost tvůrčího soustředění. Jen jednou se cítil na podzim rozladěný – když se chystala jeho svatba s krásnou Natálií.

Stella

03.10.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 26         

Cesta do Rychnova nad Kněžnou

Dnes se započíná můj několikadenní výlet do Orlických hor. Hlavním stanem a výchozím bodem bude městečko Rychnov nad Kněžnou, v němž spatřil světlo světa Karel Poláček. Jeho poslední román se jmenuje „Bylo nás pět“ a napsal ho v roce 1943 krátce před odchodem do koncentračního tábora v Terezíně. V závislosti na počasí a mých fyzických sil se pokusím navštívit ještě některá jiná místa v okolí hlavního stanu.

Lucifer

24.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 19         

Pravda a lež – úhel pohledu

Zde je další malé víkendové zamyšlení nejen na astronomickém konci, ale i na meteorologickém konci povětšinou tropického léta, které se započalo už někdy v květnu. Teploty z téměř třiceti stupňů Celsia se urychleně stáhnou pod dvacet stupňů Celsia a na dveře nám nebude klepat podzim, ale babí léto. Předchozí víkendové zamyšlení z téhož Zdroje bylo orientováno na naše zvyky, které mohly být původně docela podnětnými a životodárnými rituály, ale časem se přetvořily v nic neříkající stereotypy podobající se mřížím našeho vlastního vězení. Tohle zamyšlení si bere na paškál v podstatě něco podobného. Zvyk či stereotyp prosazování jediného možného úhlu pohledu.

Lucifer

21.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 21         

Madla Vaculíková píše Jiřímu Kolářovi

Když se sejdou dva lidé, kteří vědí, že spolu chtějí žít, může být výsledkem život jako umělecké dílo. Vaculíkovy knihy a články se doplňují s dopisy jeho ženy jako skládačka, která vytváří celistvý obraz doby i celistvý obraz jednoho lidského spolužití a spoluúčasti na historických proměnách. Přirozená moudrost paní Marie Vaculíkové s jejím zájmem o věci veřejné, vyvzdorovaný Vaculíkův osud (on často dochází k týmž závěrům po dlouhých úvahách, jeho žena už obvykle ví, ale je nucena odtrpět si zase jiné věci) jdou spolu ve vzácné shodě. Z dopisů Jiřímu Kolářovi jsem vybrala úryvky spojené se Slovenskem – a s tím, co vše dobrý novinář může.

Stella

19.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 23         

Létající magistr Kelley

Posledního dne v srpnu jsem vyrazil na výzvědnou procházku, jejímž prvoplánovým cílem byl Petřín. Přesněji řečeno Petřínská rozhledna, jelikož jsem se dočetl, že v jejím okolí došlo k jakýmsi stylistickým úpravám. Když jsem se zhruba před třiceti lety nastěhoval do Prahy, stal se Petřín mým prvním kultovním místem, který byl po nějakém čase odsunut na druhé místo Vyšehradem. V obou případech se jedná o prostor, který je nejen obdařený zajímavými stavebními památkami, ale i hustou zelení, lesoparky, divočinou, a to vše prakticky v centru kamenného města pražského. Vyšehrad je v této souvislosti poněkud omezený, ale petřínské sady se táhnou daleko, až na Břevnovskou pláň, která už není až tak daleko od mého bydliště.

Lucifer

17.09.2018, 00:15:40   Publikoval Luciferkomentářů: 16         

Zvyky

Předkládám malé víkendové zamyšlení na sklonku léta, tváří v tvář blížícímu se podzimu. Základem tohoto zamyšlení jsou dva příběhy či podobenství z knížky jednoho salesiána, kterou jsem tady uvedl v podobě „Andělé jsou s námi“. Podstatou je myšlenka, že míváme tendenci upadat do monotónních zvyků, v nichž se začínáme utápět jako v kleci svého vlastního vězení. Stáváme se vězni sebe sama. To ale není to nejhorší. My zároveň přestáváme vnímat své nejbližší bytosti. Respektive vnímáme je, ale jenom jako dekoraci našeho vězení. A to se nám pak vrací jako bumerang. Znám to velmi dobře. Už několikrát jsem uvízl ve slepé uličce s pocitem, že mířím tam, kam jsem chtěl. Někdy mi trvalo i dost dlouho, než jsem pochopil, že jsem ve skutečnosti zamířil úplně někam jinam. Na předčasnou konečnou, kde sice něco je, něco jako malůvky na vězeňské zdi, rozhodně však ne to, co jsem chtěl. A mezitím mí blízcí zmizeli někam do nikam, a někteří z nich, když jsem z té slepé uličky vycouval, se už nevrátili. Už jsem poněkud zestárl, načal druhou část svého života a se slepými uličkami nechci mít nic společného. Domnívám se, že to konečně myslím vážně.

Lucifer

14.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7         

Andělé jsou s námi

V poslední době se snažím do svého života zařadit nečekané úhybné manévry, abych se konečně dostal z těch vyježděných kolejí, které už zívají nudou. Nejsou to nesmyslné úkroky stranou, jako když sebou škube kůň v posledním tažení a vztekle kope do čehokoli, co se mu přimotá do cesty. Naslouchám svému nitru, podvědomí, a věnuji pozornost každému intuitivnímu podnětu, každému podvědomému vzkazu od Boha, který sídlí v každém z nás. Včera jsem měl naplánováno něco úplně jiného, než co jsem nakonec učinil. Vydal jsem se úplně jinam, než kam jsem původně mířil, a na konci té cesty jsem zamířil do knihkupectví, v němž jsem už nějakou dobu nebyl. Tam jsem však zamířil k úplně jinému regálu, než u jakého jsem obvykle postával, a sama od sebe mi do rukou spadla útlá knížka od jakéhosi salesiána, kterého jsem vůbec neznal. Obsahuje krátké příběhy a zamyšlení, jež představují skutečnou „hostinu pro duši“. A to jsem právě potřeboval.

Lucifer

07.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 15         

Šťastné město (Benoît Duteurtre)

Inspirací k napsání románu Šťastné město se Duteurtreovi stala Praha. V Praze začátku nového tisíciletí, po Srdíčkové revoluci, totiž nalezl všechno, co je typické pro evropskou civilizaci nové doby – koncentraci všemožných krás i nešvarů na jednom místě. Ale téma proměny historického města otevírá celý vějíř dalších témat a motivů (minulost, přítomnost a vyhlídky světa, rostoucí agrese menšin a různých uskupení, zločiny Ameriky, pomýlená Evropa, řízení státu, osobní svoboda, zákruty lásky i erotiky). To vše pak spojuje motiv osobního vyrovnání se ztrátou iluzí o životě i přijetí faktu smrti. Mentální dospívání vyznívá jako paralela dospívání společenského, místy ironicky komentovaného – protože: jaký jiný postoj zaujmout ve světě přeplněném tolika paradoxy? Odplout na vlnách smutku, sledovat plynoucí mraky, nekonečné moře (poslední kapitola) – oddat se pocitům „zrazeného dítěte, jemuž došlo, že věci se nemají tak, jak si myslelo, že život nekončí v atmosféře důvěry, jako když naše první dny končily večerní modlitbou, neboť kromě ticha, nejistoty a strachu už nic neexistuje.“ Pro Duteurtrea je jedinou možnou jistotou humor a poezie. Krásně a vyčerpávajícím způsobem o této nové knize z Atlantisu pojednává recenze J. Šotolové: Duteurtre, Benoît – Šťastné město.

Dnešní příspěvek uvádí ukázky z úvahových pasáží.

Stella

05.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 17