Poetický koutek


« strana 8 »

Červencové Adieu


Cherche la femme fatale

 

Lucifer


Celý článek »

30.07.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7         


Venuše Mélská


Venuše Mélská (Venus de Milo) je jednou z nejslavnějších antických soch. Mramorová 203 cm vysoká socha, datována mezi roky 130-100 př. n. l., představuje poloakt. Horní část až po boky je odhalená, zbytek včetně lůna zakrývá volná látka. Kdo tuto sochu vytesal z mramoru, není dnes zcela jisté, většina odborníků se však shoduje na Alexandrovi z Antiochie. Venuše je totéž co Afrodité, řecká bohyně lásky. Při pohledu na sochu vám jistě neunikne, že jí chybí ruce. Kdy, jak a proč byly uraženy, nikdo neví. Panuje však domněnka, že v levé pozvednuté ruce držela jablko, které symbolizovalo její ostrovský domov Milos (milo v řečtině znamená jablko). Ženské tělo má atributy mnohem svůdnější, než jsou ruce – jenže žena bez rukou je jako pivo bez pěny…

 

Lucifer


Celý článek »

19.07.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 6         


Nebe počká


Koncem června jsem náhle pod jistým popudem objevil Josefa Kainara. Tím mám na mysli ne přímo jeho, ale jeho poezii. Poslední červnový den jsem tady přispěchal s jeho básní Stříhali dohola malého chlapečka, kterou zhudebnil Vladimír Mišík. Jedním z obdivovatelů Kainarových básní byl Karel Plíhal. Na jeho pátém studiovém albu Nebe počká je 23 písniček, z nichž jenom první je zcela Plíhalova. Zbytek tvoří výběr z písňového díla Josefa Kainara. Kromě toho ještě vyšlo kupříkladu album Chvíle lásky se sbírkou Kainarových básní a šansonů. K zakončení první čtvrtiny července jsem vybral jednu Kainarovu specifickou báseň. Specifickou pro mě tím, že jsem se v ní tak trochu spatřil. Jako hudební doprovod, který se k této básni váže či víže jen tak trošku, nenápadně, zlehýnka, jsem na závěr připojil poslední píseň ze zmíněného Plíhalova alba, která se jmenuje jako celé album.

 

Lucifer


Celý článek »

07.07.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 14         


Poslední červnová s Kainarem


Nastal poslední den června roku 2019, jehož první den jsem tady otevřel s pomocí Roupera de Clotrimazola, mého nevlastně vlastního dítěte. Teď ho uzavřu (ne Clotrimazola, ale červen) s pomocí Josefa Kainara – českého básníka, dramatika, ilustrátora a ještě kdoví čeho. Před pár dny jsem navštívil své oblíbené knihkupectví KOSMAS, jehož prodejnu mám hned za rohem ukotvenou v butovické nákupní galerii. Shodou okolností jsem tam zakotvil u poličky věnované poezii a vyňal z ní básnickou sbírku Josefa Kainara. Po dlouhé době jsem si znovu uvědomil, že tento poetik dokázal poskládat velmi samorostlé verše. Tu sbírku jsem si nekoupil, jelikož jsem měl dojem, že v mé knihovně jeho básně nemohou chybět. Dnes, když tohle píšu, což je v době, kdy tohle vychází, vlastně už včera, jsem s hrůzou zjistil, že žádnou básnickou sbírku od Josefa Kainara ve své knihovně nalézt nemohu. Dospěl jsem k závěru, že zítra, tedy vlastně už dnes to půjdu napravit. Pro tento dnešek, čili poslední červnový den, zde nicméně překládám jednu Kainarovu báseň, kterou zhudebnil Vladimír Mišík (viz hudební vložka pod básní). Zhudebnil nejen tu, ale třeba i Sochy. V předkládané básni je jedna sloka, která v hudebním provedení Vladimíra Mišíka chybí. Týká se jakési křesťanské sektičky, kterou nalezla jakási francouzská výprava v jakýchsi katakombách. Faktem je, že je to dost nezvyklý úkrok stranou, s jehož zhudebněním se Vladimír Mišík zřejmě neztotožnil. Upřímně se přiznám, že jsem nad tím mnohokráte přemýšlel, ale ten úkrok se mi nepodařilo zcela dešifrovat. Jakýkoli pokus mi to zde zcela vysvětlit přivítám.

 

Lucifer


Celý článek »

30.06.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 11         


Sanitarium


Tohle měla být původně báseň, jenže to, co jsem v sobě cítil, se zdálo mít s poetičnem pramálo společného. Dokonce ani rýmy neměly sebemenší tendenci či kadenci seřadit se do souzvuků. Odněkud z kalných hlubin mého podvědomí se vyvalila tsunami obrazů, za něž by se nestyděl ani Hieronymus Bosch. Přesto, anebo právě proto jsem textový doprovod sestavil do básnického formátu, jejímž obsahem se můžete buď psychosomaticky kochat, nebo symptomaticky kuchat.

 

Lucifer


Celý článek »

29.05.2019, 19:18:52   Publikoval Luciferkomentářů: 18         


Kvetoucí objímání


L'amour est bleu

 

Lucifer


Celý článek »

13.05.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 6         


První Máj


Karel Hynek Mácha zemřel v necelých šestadvaceti letech. Osudným se mu stal vrch Radobýl u Litoměřic, kde si v neděli 23. října roku 1836 upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech a všiml si, že dole ve městě vypukl požár. Úpravu své poslední básně okamžitě přerušil a rozběhl se tam dolů nabídnout svou pomoc. Prameny tvrdí, že zdrojem nemoci, které nedlouho poté podlehl, byla nezdravá voda, jíž se během požáru napil. Jeho nejproslulejším básnickým dílem je lyrickoepická skladba Máj, která vyšla v témže roce a je považována za vrcholné dílo českého literárního romantismu. Na počest Karla Hynka Máchy zde předkládám její vyprávěcí podobu, kterou jsem našel na YouTube před dvěma dny.

 

Lucifer


Celý článek »

01.05.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 28         


Přijímání


Sebe sama

 

Lucifer


Celý článek »

28.03.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 34         


Už mě to tady nebaví


Když se lámalo 19. a 20. století, vystoupila silná generace mladých tvůrců, kterým se stal klasický kabát dosavadního umění příliš těsný a neodpovídající tomu, že svět přešlapuje na rozcestí. Kam vývoj půjde, netušili, a tak hledali, kde by se jejich naději dařilo nejlépe. Přemýšlivým se nabízela věda, revolučně naladěným socialismus, bouřlivákům vyhovoval anarchismus, jiní propadli spiritismu nebo našli útočiště v představě spásy „čistým uměním“. Ono zmatené hemžení dokázali někteří lehkovážnější nahlédnout s ironií a s humorem. Doba se jim za ten lehký cynismus pomstila, jako se to stalo například Františku Gellnerovi. Na co myslel, když (údajně) do krajnosti vyčerpaný válečným pochodem ulehl u cesty a čekal na konec? Bylo mu třicet tři let. Lepších časů se nedožil ani talentovaný Karel Hlaváček (23 let), ani Jiří Haussmann (24 let), ani Jiří Wolker. A možná bychom k nim mohli zařadit také Ondřeje Boleslava Petra (40 let), který inspiroval Petra Bezruče. Nejen filozofové doufali, že se brzy objeví „nový lidský typ“. Nové pokolení, jež stvoří zářivou budoucnost. Píše o něm později také Nezval (v divoké přírodě počne syna s černoškou), po svém a jinak vidí „nového člověka“ Gellner (za ženu vezmu si gorilu). Prales, džungle, daleký sever – všude je lépe než v naftalinové měšťácké zatuchlině. Aspoň v té fantazii, když už člověk denně musí být svědkem křiklavé bídy a dožívat s tuberkulózou. A Josef Uher, další z předčasně zemřelých a k naší škodě polozapomenutý, má docela jinou vizi. Nemohl vědět, že se i jím vysněné Grónsko tak trochu jednou rozplyne…

 

Stella


Celý článek »

26.02.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 34         


Bláznivá


Valentýnská

 

Lucifer


Celý článek »

14.02.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 10         


Lapidárium (speleologické)


Původně jsem chtěl napsat báseň, která se náhodně skládá téměř ze všeho, co je v podstatě o ničem, do níž bych nenápadně zabudoval střípek téměř ničeho, co je v podstatě o všem. Nakonec jsem však pod tlakem básnického vyhoření od tohoto projektu ustoupil a rozhodl se učinit nápadný krok stranou do předem připravených pozic, o nichž jsem ještě včera vůbec nic netušil.

 

Lucifer


Celý článek »

01.12.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9         


Boží nemluvňata


(Bezbožně zbožná pražcová symfonieta)

 

Lucifer


Celý článek »

24.10.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 26         


Magorovy labutí písně


Na Ivana Martina Jirouse alias Magora jsem tady upozornil ve chvíli, když se odebral do magorových věčných poetických lovišť. Nebyl jenom básníkem, ale i člověkem, který se odmítal podvolit jakémukoli totalitnímu nátlaku, a to i za každou cenu. Byl to velmi slušný člověk, který neuměl a ani nechtěl lhát, a tak byl za své pravdivé názory pětkrát odměněn žalářem. Během jedné ze svých návštěv komunistické věznice (ve Valdicích) napsal sbírku básní, která se jmenuje Magorovy labutí písně. Sbírka vyšla v samizdatu v roce 1985, v roce 1986 v Mnichově a v roce 1989 v Purley na jižním předměstí Londýna. Předkládám několik ukázek z této Magorovy sbírky, které jsem doplnil jedním zajímavým dokumentárním filmem (videem) na jeho počest.

 

Lucifer


Celý článek »

10.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2         


«   1  2  3  4  5  6  7    8    9  10  11  12 . . . . . . . . . .  24  25  26  27  28   »