Jak jsem v Srbsku potkal čtyřnohého čerta

rubrika: Povídání


Během svých výprav za účelem odlehčení a zároveň i obohacení svého těla i ducha jsem potkal nejrůznější zajímavé osobnosti jak lidského, tak jiného živočišného druhu. Některá z těchto setkání jsem prezentoval zde: Jak jsem potkal čerta; Jak jsem pod Vyšehradem potkal medvěda; Jak jsem na Petříně potkal sám sebe; Jak jsem potkal včelu, čmeláka a vosu; Jak jsem na Vyšehradě potkal Paula Daviese; Jak jsem v Kruhu potkal Saskii van Uylenburgh. Nyní se vám svěřím s nejčerstvějším setkáním, jež jakoby uzavírá kruh těch předchozích, jelikož jsem opět narazil na čerta, jenž tentokrát neměl dvě, ale celkem čtyři nohy, a ke všemu ještě v porovnání s prvním případem měl ty rohy zcela viditelné.

Nezamířil jsem do jedné z republik bývalé Jugoslávie, k čemuž by vás mohl ponoukat titulek této výpravy, ale do Českého krasu, kde se nachází spousta krásných míst takříkajíc na dohození kamene z mého bydliště v jihozápadní části Prahy. Kupříkladu Karlštejn, Svatý Jan pod Skalou či Bubovické vodopády. Mnohá z těchto míst jsem již navštívil, ale Bubovické vodopády až dosud ne.

 

Lucifer


Výprava, o níž jsem se tady letmo zmínil, se odehrála první dubnovou neděli, po předchozí velikonoční neděli, jíž předcházela první jarní neděle dle astronomického kalendáře, přičemž následující neděli po té výpravné jsem strávil v Opavě, při návratu z níž jsem prožil Poškození mozku a zatmění. Doufám, že jste se v tom časovém harmonogramu dostatečně zorientovali.

 

Původně jsem měl v úmyslu první dubnovou neděli vyrazit do Opavy, jelikož už bylo načase, ale meteorologové ohlásili, že bude krásné jarní počasí s teplotami téměř letními. Tentokrát jsem jim uvěřil, jelikož jsem to ucítil v kostech zrovna tak. To mě vedlo k závěru, že cestu do Opavy odložím na další víkend, k čemuž přispěla upoutávka Svatý Jan: krásný kultovní výlet kousek od Prahy, která zhruba v téže chvíli ke mně dospěla.

 

A tak jsem v onu neděli vyrazil na cestu k Bubovickým vodopádům, přičemž jsem zvolil trasu, jež se tak nějak zakulatila téměř do kruhu. Někdy kolem poledne jsem odjel metrem na východ, abych se na Smíchovském nádraží vměstnal do vlaku jedoucího nejdříve na jih, a pak na západ podél říčního toku Berounky směrem k nejproslulejšímu hradu české provenience jménem Karlštejn. Karlštejn je velmi oblíbenou destinací nejen českomoravských či slovenských turistů, ale i zahraničních. Karel IV., nejvýznamnější český král a římský císař, po otci Lucemburk a po matce částečně Přemyslovec, čili tak trochu vlastně i Čech, je v českých dějinách oslavován jako Otec vlasti. Měl velmi pestrý život. Kolem něho se motaly nejrůznější ženy, a tak se rozhodl, že nedaleko tehdejšího sídla onoho římského císařství nechá vystavět hrad, kde si od těch žen alespoň na chvíli odpočine. To jak známo z jistého filmového zpracování se mu nakonec nepodařilo.

 

Jak jsem naznačil, tak na Karlštejn, jehož jsem již obohatil četnými návštěvami, jsem nezamířil. Hned další železniční zastávka za tou karlštejnskou se jmenuje Srbsko, jelikož se tam nachází vesnice s tímtéž názvem. Odtamtud vede turistická cesta k Bubovickým vodopádům, jak můžete vysledovat z příslušné mapy. Po výstupu z vlaku je třeba projít vesnickou zástavbou až téměř k jejímu konci, kde se nachází odbočka na ulici K Vodopádům, jež se poměrně rychle přemění v pěší stezku. A právě na tomto rozcestí, naproti oné odbočky, jsem se setkal s čtyřnohým čertem, jehož foto se skví vlevo nahoře.

 

Bylo vskutku nesmírně krásně a teploty se šplhaly nad dvacet Celsiových stupňů. Měl jsem na sobě tričko pod košilí, obé s krátkými rukávy, dlouhé džíny a sandály. Ani zdaleka jsem nebyl tak lehce oděn, jelikož jsem potkával turistické jedince v kraťasech a tričku s krátkými rukávy bez košile. Šlapal jsem hezky svižně, jenže má zimou zanedbaná tělesná schránka při příchodu k Bubovickým vodopádům začala téměř kolabovat.

 

Na počátku vodopádů jsem narazil na nad nimi vinoucí se poměrně strmé schodiště. Cesta nahoru ještě šla, ale na vrcholu jsem po dlouhé době zaznamenal pocit, že dolů sejít nejsem schopen. Cestu jsem samozřejmě nemohl přerušit, navracet se potupně zpět na nádraží v Srbsku nepřipadalo vzhledem k mé ctižádosti v úvahu. Na vrcholu jsem se zastavil, abych nabral síly a promyslel ten sešup. Proti mně z druhé strany lehkým krokem vystoupal mladý muž a evidentně s pocitem, že narazil na věkem sešlého starce, mi nabídl pomoc. V levé ruce jsem držel malinký foťák Olympus, pravou rukou jsem se držel zábradlí. Abych svou ctižádost neztratil, řekl jsem mu, že je to v pohodě, přičemž mi z levé ruky vypadl foťák a zamířil do vodopádů. Oba jsme jeho cestu sledovali s velkým napětím. Foťák se zastavil na samotném okraji srázu.

 

V tu chvíli se mi konečně navrátily mé dosud zanedbané fyzické síly, foťák jsem lehce pozvedl z onoho srázu, mladíkovi jsem poděkoval za jeho starost a svižným krokem jsem kolem vodopádů pokračoval ve své pouti.

 

Za vodopády jsem se rozhodl, že o stavu svého výletu seznámím mobilem jednu mi známou osobu. Krátce před tím rozhodnutím jsem si všiml motýla žluté barvy, který se kolem poflakoval. Má známá byla nadšená, že jsem ji kontaktoval. Uznala, že jsem si vybral krásný jarní den, že je teplo a navíc mě jistě neobtěžuje hmyz, protože je na to ještě brzy. Řekl jsem jí, že s hmyzem povětšinou nemám žádný problém, ale brzy už asi není, jelikož jsem narazil na nespočetná kvanta těchto živočichů. Včetně onoho žluťáska. Řekla mi, abych mu od ní předal pozdrav, což jsem jí slíbil. Krátce po skončení mobilního rozhovoru se žluťásek jako na zavolanou začal kolem mne opět poflakovat. Ten pozdrav jsem mu samozřejmě předal.

 

Moje nádherná cesta Českým rájem skončila ve Svatém Janu pod Skalou. Je to taková vesnička, v níž se nachází budova bývalého benediktinského kláštera s kostelem Narození sv. Jana Křtitele, v jehož jedné zadní části je jakýsi zbytek jeskyně, ve které pobýval svatý poustevník Ivan, se studánkou.

 

Dorazil jsem tam někdy kolem čtvrté odpoledne a autobus na Zličín, jenž mě měl dopravit cestou zprvu na sever a pak zpět na východ, abych téměř kruhovou pouť zakončil, měl odjezd dvě hodiny poté. Čekací čas jsem částečně strávil v jediné místní restauraci pár kroků od zastávky autobusu, částečně poflakováním se vůkol. Těsně před odjezdem autobusu jsem šel zkontrolovat teploměr na budově pár metrů vedle zastávky. Bylo na něm dvacet tři stupňů Celsiových nad nulou.


komentářů: 6         



Komentáře (6)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
6
Stella 20.04.2016, 12:03:18
Promluvil vědec. Mrkající

Paní Honsová by se zlobila...

Pro mne je počasí čistě pocitová záležitost - buď zima je, nebo ne. A hotovo.

Jaro se dnes pozná víc podle světla. To je opravdu jiné než v zimě.


Lucifer
5
Lucifer * 20.04.2016, 11:39:32
Stello, mezi lednovým a dubnovým počasím (obzvláště ve druhé polovině dubna) je za jakýchkoli podmínek výrazný rozdíl. Nejen díky délce dne, ale především díky slunečnímu výkonu. Když třeba, zrovna jako teď, proudí studený vzduch ze severu a vyjasní se, tak v lednu to slunce moc neovlivní, ale ve druhé polovině dubna už ano. A někdy i dost výrazně, pokud např. nefouká vítr.

Předpovědi počasí je třeba brát s určitým nadhledem. Na zítřek dejme tomu, na pozítří jakž takž, ale i v těchto případech může pravděpodobnost předpovědi výrazně klesnout pod uznávaných 80 %. Na další dny je to mnohem slabší a dlouhodobé předpovědi jsou sázkou do loterie.

http://www.treking.cz/archiv/predpovedi-pocasi.htm

Kupříkladu pár dní před odjezdem do Opavy jsem zaznamenal článek jakési meteoroložky paní Honsové, že se nám o víkendu navrátí zima. K tomu bylo přiloženo ilustrační foto paní v kožichu brodící se metrovými závějemi sněhu. V článku bylo řečeno, že sníh bude padat jen od středních poloh nahoru. Za celou dobu jsem nespatřil ani jednu vločku, ačkoli jsem při cestě tam a zpět projížděl Orlickými horami. Někde možná nějaká vločka spadla, třeba v Krkonoších, ale za návrat zimy se to považovat určitě nedalo. Prostě takové chladnější jarní počasí.

To bylo počátkem dubna, teď už se nacházíme v jeho třetí třetině. Mrkající

Stella
4
Stella 20.04.2016, 08:24:25
To mi připopmnělo místy hodně obtížnou cestu přes pohádkovou Malou Fatru. Určitě ale stála za to. Krásnější hory jsem neviděla.

Skotačící dívčina byla buď anděl strážný, nebo už vize z únavy.
Chce to v zájmu zdraví podobný výlet opakovat.
Jen co pomine tento lednový duben.

Lucifer
3
Lucifer * 19.04.2016, 19:17:39
A ještě tohle:

Terén kolem vodopádů byl poměrně náročný. Nečekal jsem to. Představoval jsem si klidnou procházku lesem s bublajícím a občas padajícím potůčkem. Byla tam místa jak se zábradlím, tak dokonce i s lanem připevněným na kusu skály. V tomto místě byla tak úzká a vratká kamenitá pěšinka kolem "bublajícího potůčku", že jsem zaváhal, jestli to vůbec překonám. Zoufale jsem ručkoval po laně a našlapoval jako na minovém poli. Náhle se proti mě objevila dívčina, který ten úsek přeskotačila jako laň a nějaké lano ji vůbec nezajímalo. Tehdy jsem se začal vzpamatovávat a nacházet v sobě dosud dřímající sílu.

Za vodopády jsem už pak šlapal, jak jsem zvyklý a i do poměrně prudkého kopce jsem občas někoho předhonil.

Jo, a v tom kritickém momentě jsem si vzpomněl, že v Srbsku jsem narazil na pár zajímavých hospod, což ve mně vyvolávalo nutkání, že bych se mohl před výšlapem občerstvit. Odolal jsem tomu, a pak jsem si za to ještě velmi rád poděkoval. Mrkající

Lucifer
2
Lucifer * 19.04.2016, 18:56:21
Zas tak strašné to nebylo. Jen jsem nebyl v dobré fyzické kondici, poněkud jsem ji zanedbal. Za Bubovickými vodopády jsem se rozchodil. I na mě se věk bezpochyby nějak podepsal, ale artrózou netrpím. Na své dolní končetiny se mohu stále velmi dobře spolehnout. Jsem chodecký typ. Až k tomu kritickému momentu na schodech jsem se však cítil skutečně dost nejistý.

Kdyby se ten foťák na poslední chvíli nezastavil, tuším, že tomu pomohl nějaký kamínek, tak by se až tak moc nestalo. Poměrně levný typ, obstaral bych si prostě jiný, možná trochu lepší. Zmizely by mi pouze první fotky z tohoto výletu a další bych nenafotil. Všechny ostatní fotky, které v něm ještě jsou, mám ve dvou počítačích. Pokud bych se přece jenom rozhodl o výletu napsat povídání, buď by bylo bez obrázků, nebo bych alespoň jeden splašil někde na internetu. Úžasný

Stella
1
Stella 19.04.2016, 11:33:13
Tak tě, Lucifere vítám ve společnosti lidí, kteří po zimě neradi zjišťují, nakolik zase pokročila jejich artróza a další nevyjmenovávané poruchy. :\\\'(
Ale ne každý má právo napsat ještě něco o svižném pohybu. Mrkající
Nepochybuji, že sis vzal příklad ze sv. Ivana, jenž se 42 let postil a pil mléko ochočené laně.
http://www.katyd.cz/prilohy/svaty-ivan---prvni-cesky-zalesak.html

Trasa výletu je určitě inspirující. Během cesty se dá dobře promyslet i věta o nedělích, které minuly, které přijdou, které se s jinými nedělemi přeskakují, případně, které nikdy nebudou. Usmívající se

Tady u nás žádní žluťásci nelétají, ba i komáři ještě spí. Ale blíží se sv. Jiří, aspoň ti štíři a hadi se ukážou. Mrkající

«     1     »