Neviditelný čert

Během svých výprav za účelem odlehčení a zároveň i obohacení svého těla i ducha jsem potkal nejrůznější zajímavé osobnosti jak lidského, tak jiného živočišného druhu. Některá z těchto setkání jsem prezentoval zde: Jak jsem potkal čerta; Jak jsem pod Vyšehradem potkal medvěda; Jak jsem na Petříně potkal sám sebe; Jak jsem potkal včelu, čmeláka a vosu; Jak jsem na Vyšehradě potkal Paula Daviese; Jak jsem v Kruhu potkal Saskii van Uylenburgh. Nyní se vám svěřím s nejčerstvějším setkáním, jež jakoby uzavírá kruh těch předchozích, jelikož jsem opět narazil na čerta, jenž tentokrát neměl dvě, ale celkem čtyři nohy, a ke všemu ještě v porovnání s prvním případem měl ty rohy zcela viditelné.

Nezamířil jsem do jedné z republik bývalé Jugoslávie, k čemuž by vás mohl ponoukat titulek této výpravy, ale do Českého krasu, kde se nachází spousta krásných míst takříkajíc na dohození kamene z mého bydliště v jihozápadní části Prahy. Kupříkladu Karlštejn, Svatý Jan pod Skalou či Bubovické vodopády. Mnohá z těchto míst jsem již navštívil, ale Bubovické vodopády až dosud ne.

Lucifer

Výprava, o níž jsem se tady letmo zmínil, se odehrála první dubnovou neděli, po předchozí velikonoční neděli, jíž předcházela první jarní neděle dle astronomického kalendáře, přičemž následující neděli po té výpravné jsem strávil v Opavě, při návratu z níž jsem prožil Poškození mozku a zatmění. Doufám, že jste se v tom časovém harmonogramu dostatečně zorientovali.

Původně jsem měl v úmyslu první dubnovou neděli vyrazit do Opavy, jelikož už bylo načase, ale meteorologové ohlásili, že bude krásné jarní počasí s teplotami téměř letními. Tentokrát jsem jim uvěřil, jelikož jsem to ucítil v kostech zrovna tak. To mě vedlo k závěru, že cestu do Opavy odložím na další víkend, k čemuž přispěla upoutávka Svatý Jan: krásný kultovní výlet kousek od Prahy, která zhruba v téže chvíli ke mně dospěla.

A tak jsem v onu neděli vyrazil na cestu k Bubovickým vodopádům, přičemž jsem zvolil trasu, jež se tak nějak zakulatila téměř do kruhu. Někdy kolem poledne jsem odjel metrem na východ, abych se na Smíchovském nádraží vměstnal do vlaku jedoucího nejdříve na jih, a pak na západ podél říčního toku Berounky směrem k nejproslulejšímu hradu české provenience jménem Karlštejn. Karlštejn je velmi oblíbenou destinací nejen českomoravských či slovenských turistů, ale i zahraničních. Karel IV., nejvýznamnější český král a římský císař, po otci Lucemburk a po matce částečně Přemyslovec, čili tak trochu vlastně i Čech, je v českých dějinách oslavován jako Otec vlasti. Měl velmi pestrý život. Kolem něho se motaly nejrůznější ženy, a tak se rozhodl, že nedaleko tehdejšího sídla onoho římského císařství nechá vystavět hrad, kde si od těch žen alespoň na chvíli odpočine. To jak známo z jistého filmového zpracování se mu nakonec nepodařilo.

Jak jsem naznačil, tak na Karlštejn, jehož jsem již obohatil četnými návštěvami, jsem nezamířil. Hned další železniční zastávka za tou karlštejnskou se jmenuje Srbsko, jelikož se tam nachází vesnice s tímtéž názvem. Odtamtud vede turistická cesta k Bubovickým vodopádům, jak můžete vysledovat z příslušné mapy. Po výstupu z vlaku je třeba projít vesnickou zástavbou až téměř k jejímu konci, kde se nachází odbočka na ulici K Vodopádům, jež se poměrně rychle přemění v pěší stezku. A právě na tomto rozcestí, naproti oné odbočky, jsem se setkal s čtyřnohým čertem, jehož foto se skví vlevo nahoře.

Bylo vskutku nesmírně krásně a teploty se šplhaly nad dvacet Celsiových stupňů. Měl jsem na sobě tričko pod košilí, obé s krátkými rukávy, dlouhé džíny a sandály. Ani zdaleka jsem nebyl tak lehce oděn, jelikož jsem potkával turistické jedince v kraťasech a tričku s krátkými rukávy bez košile. Šlapal jsem hezky svižně, jenže má zimou zanedbaná tělesná schránka při příchodu k Bubovickým vodopádům začala téměř kolabovat.

Na počátku vodopádů jsem narazil na nad nimi vinoucí se poměrně strmé schodiště. Cesta nahoru ještě šla, ale na vrcholu jsem po dlouhé době zaznamenal pocit, že dolů sejít nejsem schopen. Cestu jsem samozřejmě nemohl přerušit, navracet se potupně zpět na nádraží v Srbsku nepřipadalo vzhledem k mé ctižádosti v úvahu. Na vrcholu jsem se zastavil, abych nabral síly a promyslel ten sešup. Proti mně z druhé strany lehkým krokem vystoupal mladý muž a evidentně s pocitem, že narazil na věkem sešlého starce, mi nabídl pomoc. V levé ruce jsem držel malinký foťák Olympus, pravou rukou jsem se držel zábradlí. Abych svou ctižádost neztratil, řekl jsem mu, že je to v pohodě, přičemž mi z levé ruky vypadl foťák a zamířil do vodopádů. Oba jsme jeho cestu sledovali s velkým napětím. Foťák se zastavil na samotném okraji srázu.

V tu chvíli se mi konečně navrátily mé dosud zanedbané fyzické síly, foťák jsem lehce pozvedl z onoho srázu, mladíkovi jsem poděkoval za jeho starost a svižným krokem jsem kolem vodopádů pokračoval ve své pouti.

Za vodopády jsem se rozhodl, že o stavu svého výletu seznámím mobilem jednu mi známou osobu. Krátce před tím rozhodnutím jsem si všiml motýla žluté barvy, který se kolem poflakoval. Má známá byla nadšená, že jsem ji kontaktoval. Uznala, že jsem si vybral krásný jarní den, že je teplo a navíc mě jistě neobtěžuje hmyz, protože je na to ještě brzy. Řekl jsem jí, že s hmyzem povětšinou nemám žádný problém, ale brzy už asi není, jelikož jsem narazil na nespočetná kvanta těchto živočichů. Včetně onoho žluťáska. Řekla mi, abych mu od ní předal pozdrav, což jsem jí slíbil. Krátce po skončení mobilního rozhovoru se žluťásek jako na zavolanou začal kolem mne opět poflakovat. Ten pozdrav jsem mu samozřejmě předal.

Moje nádherná cesta Českým rájem skončila ve Svatém Janu pod Skalou. Je to taková vesnička, v níž se nachází budova bývalého benediktinského kláštera s kostelem Narození sv. Jana Křtitele, v jehož jedné zadní části je jakýsi zbytek jeskyně, ve které pobýval svatý poustevník Ivan, se studánkou.

Dorazil jsem tam někdy kolem čtvrté odpoledne a autobus na Zličín, jenž mě měl dopravit cestou zprvu na sever a pak zpět na východ, abych téměř kruhovou pouť zakončil, měl odjezd dvě hodiny poté. Čekací čas jsem částečně strávil v jediné místní restauraci pár kroků od zastávky autobusu, částečně poflakováním se vůkol. Těsně před odjezdem autobusu jsem šel zkontrolovat teploměr na budově pár metrů vedle zastávky. Bylo na něm dvacet tři stupňů Celsiových nad nulou.

19.04.2016, 00:10:52   Publikoval Luciferkomentářů: 6