Povídání


« strana 1 »

Výlet autem


Předkládám publiku jedno ze svých staromilských vyprávění, protože se blíží narozeniny mojí maminky, která už o tom dávno nic neví, protože už je moc let pod drnem. Ale já o tom vím dobře všechno, a tak mi nedalo vyštrachat jeden náš příběh, který jsem si napsala před mnoha lety. Jistě má každý nějakou podobnou příležitost pro vzpomínání. Aby se nezdálo být všechno zase až tak idylické, moje maminka Marie byla nejen hodná, ale taky od rány, život ji to naučil přesně. Pro pochopení – kdysi mi dala nádhernou látku na šaty a řekla mi, jak si je mám dát ušít. Dala jsem si je ušít tak, jak se to líbilo mně, a šla jsem se mámě plná radosti ukázat, protože mi to velmi slušelo. Máma koukla a řekla jen – tak to ne – a dala mi parádní facku. Bylo mi tenkrát asi dvacet, holka na vdávání. Tak jsem se natruc vdala a rok jsme spolu s mámou nemluvily.

Ale – když jsem asi tak po roce čekala miminko, dostala jsem od mámy obrovský kufr s kompletní dětskou výbavičkou, včetně plínek – a tenkrát to byl dárek nad dárky.

 

Astra (Tahiti)


Ženské drhly podlahu. Bylo slyšet jen šustění kartáčů, šplíchání vody. Chvílemi zarachotil kyblík, jak jím některá pohnula po dlaždicích blíž k sobě. Okna byla dokořán a zvenku už padalo šero. Jedna z žen se zdvihla z kolen a šla k vypínači, aby rozsvítila. Na mokré podlaze jí uklouzla noha, zakopla a upadla. Z kbelíku, který porazila, se po čistých dlaždicích rozlila špína na všechny strany.
Nemůžeš dávat pozor, Marjáno?
Tato situace rozhodla, že jsme se jely podívat do rodiště mojí mámy. Protože ženské, které myly podlahu, se pohádaly. O to, co která z nich je. A mámě se vrátilo místo jejího narození větou:

Nechte ji, Mařenu, stejně se narodila v pastoušce.

Pak přišla jedna letní neděle. Marie matka a Marie dcera se posadily do auta a jely se nechat omráčit. Cestou si říkaly jenom málo slov. A čím víc se blížily k rodišti, tím bylo ticho větší. Jenom slza v koutku oka se nestačila rozpíjet ve vějířku vrásek a stékala pomalu po tváři.
Přece nebudeš brečet, mami. Skrz takovou káču.
Mařenko, voni nedali ani dobytku nažrat, jak byli chamtiví. A já neřvu kvůli ní. Dyť vona je křáp.

Já vím, ale nebreč vůbec, mami. Je to přece sláva, jedeme se podívat, kde jsme se obě narodily.
Matka Marie nařídila zastávku. Zajely jsme na lesní pěšinu. Vyndala košík.
Najez se, Mařenko, ať nemáš hlad.
Odkryla ubrousek, vyndala nůž, chleba, sůl a vajíčka. Tak jsme jedly. Z košíku to chutnalo.
Jenže – protože se máma narodila opravdu v pastoušce, nesnášela, když ženská kouří.
To jsou děvky, Mařenko. Která kouří, to je děvka. Nikdy se to neuč.
Pro ten slavnostní den jsem se to musela odnaučit.

Co je to vlastně pastouška? Obecní pastouška? Narodí-li se člověk na Žižkově, ví, co je to Žižkov. Pastouška? Slovník říká: Kdysi obydlí pro obecního pastýře nebo slouhu, později obecní chudobinec – chudá pastouška na konci vsi. Jenže dědek nebyl ani pastýř ani slouha. Co byl dědek?
Dědeček, Mařenko, byl gauner. Vochlasta a nádeník. A pak taky utek, ale to ti řeknu, až tam budeme. To musíš všechno vidět.
Viděly jsme krásnou krajinu. Lesy, údolíčka, všechno sevřené a malé. Blížily se chalupy.

Po levé straně hřbitov.
Zastav, Mařenko, podíváme se tam.
U brány nápis. Známý a pořád stejně otřesný. Zejména, když jej vnímá člověk v matčině rodišti. "Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy". Co jste vy?…

Bylo skoro poledne a na hřbitově jsme s nimi byly i my. Jména známá i neznámá, matka Marie pokyvuje hlavou nad každým hrobem. A vysvětluje.
Je dobře, že jsme na hřbitově. Aspoň víme, kdo nám umřel a kdo žije, za kým teď půjdeme. Přes vesnici. Dobře, že jsme sem jely, jeď pomalu, chci, aby nás všichni viděli.


Je mi trapně z toho rozmaru, ale musím to udělat, chápu, že jsme z pastoušky.
Zastavujeme před hospodou. Matka křepce vyskakuje z auta, udělá pár kroků a potom jako slepice na známém hnojišti pomalu pohybuje hlavou, jako by se divila. Rozhlíží se po návsi, husí hejno křičí, na kostelíku bije poledne a z hospody se ozývají hlasy opilých.
Všechno ti ukážu, pojď.


Kousek po silnici. Za dlouhou zdí statku se rozprostírá pohled na říčku a za ní stojí pár domečků. Úplně poslední na konci vsi je žlutý, veselý. A to je – pastouška.

 

Ale mami, to je krásnej domeček!

Teď. Ale tenkrát? Václav, Matěj, Marie, Anežka, Albína. Albíně byly tři měsíce, když nám umřela máma. Dřela jako vůl. A přes tu řeku se několikrát denně brodila. Chodila dělat na pole, aby nás uživila. A most, co tu teď stojí, ten tady nebyl. Máma dostala souchotiny a šla. Tvůj dědeček šel taky, ale do světa. Utek do Vídně. A nás tu nechal. Rozebrali si nás sedláci. Jako králíky. Venca byl nejstarší, šel do služby do jiný vsi. Jinak jsme tu všichni zůstali.


S mámou je nám dohromady osmdesát let. Dědkovi taky. A já vím, že všechny jeho děti, kromě Matěje a Albíny – protože ti už umřeli – všechny tři zbylé děti se o něho dodnes starají. Je v domě důchodců, kouří smrdutou fajfku, plivá kolem sebe a říká fuj na svět špatnej a lidi v něm. Je úplně senilní. A když se na něj děti přijdou podívat, nezná je. Jako ostatně nikdy – vlastní děti.

K mostu bylo daleko, ale my jsme mohly řeku přebrodit, jako babička. Neudělaly jsme to. Měly jsme tichý strach, že bychom se mohly setkat se stopami jejích nohou.
Jsme tu za živými. Utrhly jsme pohled od řeky a vracíme se zpátky. Stojí tu hruška.
Vylez na ni, zkus to.
Proč?
Ta byla moje. No né, moje né, ale já na ni lezla a kradla jsem hrušky.


Konečně jsme se smály. Máma mě vzala za ruku.
Půjdeme se nejdřív podívat na moji pěstounku, Mařenko. Snad ještě žije.
Stavení blízko silnice. Prošly jsme brankou, klepeme na dveře. Šátravé kroky, dveře se otevírají, za nimi stařenka, která se na nás dívá poloslepým pohledem.
Já jsem Mařena, tetičko. Mařena Svobodová.
Mařenka! Bože, Mařenka!
 A toto je už moje Mařenka, tetičko.

Kostnaté ruce mě k sobě tisknou, cítím vůni levandule a hlíny. A je mi, jako by mi bylo deset a já byla moje máma. Jsem taky rozlítostněná, jako byla ona tenkrát, když jí přiřkli tuhle pěstounku. Jenže to nesmím dát najevo, protože když pláčou dvě, třetí už nemusí. Poplakaly si v náruči a pak se šlo přes dvorek na zahrádku. Konečně jsem něco pochopila. Všechno bylo na svém místě. Byl tu pořádek a čisto. Proto je moje máma taky taková. Moje Mařena z pastoušky.
Povídaly si, vzpomínaly, říkaly jména, osudy, moc si rozuměly.

Máma obíhala vesnici, jako splašená kobyla. Čekala jsem za vraty několika chalup a ze všech oken mě zvali dovnitř. Pojď, Mařenko, pojď se nám taky ukázat. Jak se tvářit? V tomhle věku se nechat prohlížet jako malé dítě. Kdyby to bylo za jiných okolností, vzepřela bych se, ale tady to nešlo. Říkala jsem s úsměvem Dobrý den, já jsem dcera Marie Marie a máma měla radost, že se nevzpouzím, protože mě zná. Házela mi pochvalné pohledy, které říkaly, holka, jsi moje. My jim ukážeme pastoušku.
A nazpět k hospodě už nás šel houf. Šlo se na pivo. Hospoda, jako každá jiná, ale zdálo se mi, že v téhle se nějak víc kouřilo. Bohudík nekouřila žádná ženská.

Skoro se blížil večer, čekala nás cesta zpátky. Mámina bílá blůza už byla hodně pomačkaná ze samých objetí a bylo taky horko. Vracely jsme se, znovu kolem hřbitova. Jela jsem co nejpomaleji. Přes nízkou zídku byly vidět náhrobní kameny, které už vrhaly dlouhé stíny. Tam někde u zdi, hluboko v hlíně, je pohřbená babička. Kde? To ani máma neví. Za obecní útraty babička Barbora nesměla mít velké nároky.
Takový je život i smrt.
 
Ta vesnička se jmenuje Hořepník, ta řeka Trnava – a máma a já jsme Marie.

 


komentářů: 4         


Cesta do Nové Rabyně na Slapské přehradě


Květen se zlomil vpůli a máj plesal zářivými barvami květů. Stromy toužily po objímání, hmyz bzučel až do díkůvzdání, ryby se učily mluvit, mraky se pokoušely mezi slunečními paprsky vymačkat občas nějakou kapku deště, větry vanuly všemi směry a já se vydal autobusem do Nové Rabyně kousek nad hrází Slapské přehrady.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 36         


Nějak to dopadne


Nějak to dopadne, řekl si Rouper de Clotrimazol, nacpal do tlumoku sadu medových koláčků s makovou polevou (MeKoMaPo), které mu nedávno darovala kouzelná babička (KouBa), když jí daroval sadu papírových kapesníků (PaKa), jelikož při pohledu na její tekoucí nos (TeNo) pocítil silný závan homeopatického humanismu (HoHu), a vyrazil na cestu do neznáma.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 18         


Tajů plný milostný život pana Holuba Hřivnáče a jeho pernaté buclaté manželky


Pan Há Há přilétá se svojí paní obvykle kolem dvacátého března. Tentokrát měli zdržení, mají radary, tak věděli, že tady máme frédo. Loučili se tedy dlouze s kamarády v Itálii, kde dlí od podzimku do jara. Jsou to moji dlouholetní i dlouholetí sousedé na větvi lípy před mými okny. Znám důvěrně jejich zvyky, stačí mi jen pozvednout oči v křesle, kde si čítávám – a vidím jejich námluvy.

 

Astra (Tahiti)


Celý článek »

komentářů: 22         


Hra na jaro


Pod jabloní:

V létě sedával N. pod jabloní/ a oddával se podzimu// Ráno slunce dralo se listovím/ večer tma se listovím nedrala// Někdy si přivstal a padla mlha/ někdy si přivstal a mlha stoupala// Někdy mu na hlavu padlo zralé jablko/ někdy ho jablko minulo nebo bylo nezralé// Celá léta se N. z těch úkazů/ snažil vyvodit něco prospěšného// Když ne pro sebe/ alespoň pro lidstvo

Hra na jaro:

Oranice se převaluje/ včely se pletou// psi se kočkují/ slunce se kouluje/ o dětech nemluvě a N. nic// už ví, že všechno přichází/ buď příliš brzy/ nebo příliš pozdě/ a jenom zklamání/ zvláště na jaře/ nikdy nezklame

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 75         


Moje velká velikonoční vycházka (VVV)


Letošní Velikonoce se skloubily s počátkem dubna čili apríla, což už samo o sobě předznamenalo neskonale legrační kotrmelce. Aprílové počasí s malovanými vajíčky si nás vychutnává v podobě bleskurychlého střídání jara, zimy a léta. Ze čtyř ročních období chybí jen podzim, a to jenom proto, že na stromech ještě není listí. O Velkém pátku jsem se odebral na Golgotu, abych se nechal nainstalovat na kříž, což svého času patřilo mezi oblíbené adrenalinové sporty. V sobotu jsem si na kříži lebedil jako Buddha na lotosu, v neděli jsem na něm dokonce usnul jako dítě v povijanu. Nastalo pondělí. Uklidil jsem kříž do rekvizitáře, odškrtl si všechny svoje hříchy, rozcvičil všechny svoje údy a po lehké snídani z restovaných lotosových lístků někdy kolem poledne vyrazil na velkou velikonoční vycházku.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


O Helence, která bydlí ve sklenici od okurek


Téměř denně potkávám ženu tváře divé, v zimě v létě zabalenou do černých látek a šátků, všelijakých přehozů a nákrčníků. To by si Lucifer užil. Vzhledem odpuzující osoba, stará paní. Chodívala občas s různými psíky až psy, každý půlrok ji doprovázel nějaký jiný – obvykle vořech až podvraťák. Neměla jsem touhu nějak se s ní seznamovat, brala jsem ji pouze na vědomí. Jen mě udivovalo to stále se měnící množství psů.

 

Tahiti


Celý článek »

komentářů: 30         


Rouper de Clotrimazolova rezignace (demise)


Rouper de Clotrimazol se rozhodl rezignovat. Snaha tady byla, a ne zrovna prťavá, ale s tímto lidským materiálem je evidentně zcela nemožné smysluplně komunikovat. Tudy je jakákoli cesta definitivně zarubaná. Zbývá už jenom jediná: směr sklepní šuplík, v němž si Rouper může své vize užívat telepaticky, telegnosticky i teleagnosticky, telekineticky či telekinematograficky, telemasochisticky i telesadisticky, teleprenatálně, jakožto i telekomicky či teletragicky bez jakéhokoli rušícího vlivu dotěrného telecího lidského hmyzu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Druhé setkání s Nevidomou


Přesně po dvou letech jsem potkal Nevidomou. Stalo se tak jako tehdy dopoledne prvního února, ne však v pondělí, ale ve čtvrtek, nicméně na stejném místě. Na Slunečníkovém náměstí nedaleko Oční kliniky. Tentokrát neměla slepeckou hůl, ale její pohyb byl téměř totožný s tím předchozím. Stejně jako při prvním setkání zamířila podél ulice V Gůrkách k šikmému chodníčku vedoucímu ke vstupu do stanice metra Gůrka, ačkoli z Oční kliniky to měla kratší napříč Slunečníkovým náměstím.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Noční sen


Už uplynula docela pěkná řádka let, kdy jsem měl děsivě depresivní či depresivně děsivý sen. Kupodivu nenastal v noci, ale za bílého dne. Za krásného modrobílého dne. I to se může stát. Stačí k tomu docela málo. Usnout a probudit se do nočního snu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 18         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  24  25  26  27  28   »