Povídání


« strana 1 »

Cesta do Krtně


Ve druhé polovině října minulého roku jsem se rozhodl vyrazit do Krtně. Do čeho a proč jsem tam chtěl vyrazit? Většina z vás nejspíš odpověď na první část otázky nezná, takže: Krteň je zaniklá ves nedaleko Chab a Třebonic na západním okraji Prahy 13, na jejímž východním okraji bydlím v části nazývané Nové Butovice. Jasný? Odpověď na druhou otázku je vcelku jednoduchá, ale ne zcela jasná. Její nejasnost spočívá v tom, že mě někdy kolem poledne zničehonic napadlo vyrazit na procházku do Krtně, ačkoli jsem celé dopoledne přemýšlel o tom, že se budu celý den povalovat z důvodu odpočinutí.

 

Lucifer


Jsem sice rozeným chodcem (neplést si s Jeníkem Chodcem, který se požívá za chůze jen zcela výjimečně), jenž dokáže svýma nohama ošlapat ze jediný den celou Prahu a spoustu jiných míst a měst, avšak, jak jsem naznačil v perexu, do chůze mi ten den až tak moc nebylo. Po opuštění ubikace jsem tudíž zamířil šouravým krokem přes Sluneční náměstí ke stanici metra Hůrka a jízdmo vyrazil na konečnou, která se nazývá Stodůlky. Zde bylo zapotřebí vystoupit správným směrem, jenž se shoduje se směrem jízdy, poněvadž v opačném směru bych se šoural přes Centrální park zpátky do ubikace.

 

Za výstupem se stanice metra Stodůlky směrem ven z Prahy mě čekal krátký úsek mezi budovami relativně nové rezidenční čtvrti, na kterou směrem k Chabům navazuje pustá ulice (téměř polní cesta) K Chabům. Na konci Chab, což je taková minivesnice či spíše osada, se nachází nenápadná odbočka na pěší cestu, kterou se dá dojít přímo do Krtně. Vzhledem k tomu, že jsem se na poslední chvíli dovybavil kompaktním foťákem s vysunovacím objektivem značky Sony, mohu vám tento odbočovací manévr dokumentovat obrazovým doprovodem:

 

     

 

Na prvním obrázku je vidět konec Chab, vlevo mezi křovím a kamennou zdí je naznačen onen nenápadný úkrok stranou. Druhý obrázek, pořízen hned za odbočkou, ukazuje onu pěšinu podél zdi směrem dolů ke Krtni.

 

V perexu jsem napsal, že Krteň je zaniklá obec. Pokud nejste v obraze, jako jsou třeba místní, tak vám jistě vytane na mysli otázka: „Co chtěl Lucifer v prostoru zaniklé obce vlastně navštívit?“ Budete se možná divit, ale když zanikne obec (ves), nemusí ještě znamenat, že zanikne i její kostel. A k tomu kostelu, jedinému nezaniklému objektu obce Krteň, jsem směřoval. Je to kostel sv. Jana a Pavla – i s hřbitovem. S HŘBITOVEM! Že by ten tajemný popud vyrazit jsa zcela unaven do Krtně spočíval právě v tom, abych své místo odpočinutí či spočinutí přemístil právě tam? Následuje obrazový doprovod:

 

     

 

Na prvním obrázku je téměř na konci cesty z Chab vidět zpoza stromů vykukovat kostel sv. Jana a Pavla, a na druhém obrázku je už ten kostel vidět zblízka i s hřbitovem.

 

Některé podrobnosti o Krtni si můžete přečíst kupříkladu na Wikipedii pod visačkou Krteň. Z tohoto zdroje bych si zde dovolil ocitovat závěrečný odstavec:

 

Podle legendy zde v roce 1371 pobývala královna Eliška, manželka Karla IV., při své pěší pouti z Karlštejna do Prahy, kde u hrobu svatého Zikmunda obětovala zlato za uzdravení svého manžela. Při zpáteční cestě se právě na Krtni měla dozvědět, že se král Karel uzdravil. Touto legendou je inspirovaná hypotéza, že zdejší dvorec byl využíván při cestách českých panovníků na Karlštejnsko, a to již dlouho před založením Karlštejna, což by mohlo vysvětlit zvláštní vztah českých panovníků k této osadě a kostelu.

 

Před pár stoletími tady tedy prý putovala Eliška, aby s pomocí zlata ukecala již nežijícího a posléze svatořečeného Zikmunda, aby uzdravil jejího manžela Karla (číslo čtyři). No a teď jsem tady po více jak třiceti letech zde nedaleko žijící konečně doputoval i já, abych…? Abych spočinul na kamenném stole a posléze byl svatořečen?

 

Na posledních dvou doprovodných obrázcích je vlevo kamenná socha na téměř stejně velikém podstavci (Zikmund?), která mi kyne pravou rukou, zatímco za její levou rukou, v níž drží možná nějaké spisy, vykukují zlaté sluneční paprsky, vpravo pak je kamenný stůl.

 

     


komentářů: 7         


Velká májová procházka


Bylo pozdní dopoledne, až téměř poledne, osmý máj, sváteční máj, a já jsem vyrazil s pomocí svých nohou oslavit vítězství. Ne však to, které se v tomto dni tak nějak povšechně slavilo, ačkoli drtivé většině oslavenců bylo naprosto ukradené, ale své vítězství. Jaké? Po delší době jsem se rozhodl jít na dlouhatánský pěší výlet, a bylo mi v podstatě jedno kam, jelikož mým bezpodmínečným cílem bylo zvítězit nad svojí leností, především tou fyzickou, která ve mně začala nebetyčně kypět.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 23         


Dialogy (Pondělní dopoledne)


Počasí zvelikonočnilo, barvy vyskočily a ptáci si najednou vzpomněli! Po celou zimu se milostivě ukázal na krmítku tu jeden, tu dva, ostatní byli nejspíš na exotické dovolené, neboť je nutné létat s dobou. Od listopadu jsme nezkrmili ani půl kila slunečnice, zatímco v loňské zimě jsem ji nestačila kupovat. A najednou – rvou se o každé semínko. Banda líná. Teď už by se přece snadno uživili bez člověčího přispění. Nebo je tolik vyčerpává budování (rekonstrukce) hnízd? Krmení holátek? A není za tou chtivostí onen často zmiňovaný nedostatek hmyzu? Po mouchách i po komárech i po vosách se nám ještě bude stýskat!

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 27         


Rouper de Clotrimazolova resuscitace


Před jedním rokem a téměř jedním měsícem se Rouper de Clotrimazol rozhodl uvést sebe do stavu dočasné rezignační demise. Důvodů bylo mnoho, ale ten nejdůležitější spočíval v tom, že už měl všeho plný sklepní šuplík, což se s těmi ostatními důvody nijak zvlášť nevylučovalo. Rozhodl se tedy pro jednou a zase vyzvrátit všechno nestravitelné a propláchnout žaludek, střeva a všechny ostatní tělní dutiny jedinou možnou tekutinou, která připadala v úvahu, totiž lučavkou královskou v podobě nevinného střiku.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 19         


Vysněná sentimentální povídka


V noci ze čtvrtka na středu (čas běžel pozpátku) jsem měl zvláštní sen. Zjevilo se mi mé budoucí já a pravilo: „Máš za úkol nejpozději do včerejška napsat velmi čtivou a neuvěřitelně sentimentální povídku. A to není všechno. Sentimentalita, kterou máš za úkol do ní vložit, musí být tak cituplně srdceryvná, že každému čtenáři musejí téct potoky slz a někteří z nich budou ochotni okamžitě spáchat seppuku alias harakiri. Je ti to jasné?“ „Je,“ řekl jsem až tak zemdleným hlasem, že se celý dům otřásl v základech a nedaleko od něho vykolejilo několik souprav metra. „Tak se do toho dej, jsem si jisté, že to zvládneš,“ pravilo s šibalským úsměvem moje budoucí já. „Jak si tím můžeš být tak jisté?“ položil jsem překvapivou otázku. „Inu proto, že jsem tvé budoucí já,“ s přehledem odšpuntovalo mé budoucí já.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 27         


Moje Pandořina skřínka


Když jsem se narodil, nasáčkovaly se k mé kolíbce v době, kdy máma usnula vyčerpáním, tři sudičky s dárečky. První pravila: „Přinesla jsem ti logaritmické pravítko s multiprocesorem sto čtyřicáté deváté generace. Pokud ti nebude stačit deset prstů na rukou, vezmi do levé ruky logaritmické pravítko a pravou rukou ho začni mnout. Výsledky výpočtů, kterých takto dosáhneš oběma rukama, ti zaručí neutuchající slávu plnou bohatých zážitků.“ Druhá pravila: „Přinesla jsem ti tajnou a dosud nepublikovanou verzi Kámasútry. Pokud ji se zájmem prolistuješ, stačí pravou rukou, levou nech zatím v záloze, a její obsah do sebe vstřebáš, nebude na Zemi žena, která by tvému umu neodolala.“ Třetí pravila: „Přinesla jsem ti Pandořinu skřínku vygenerovanou tobě přesně na míru. Pokud pocítíš, že selhalo jak logaritmické pravítko, tak Kámasútra, otevři ji. Najdeš v ní návod, jak se obejít bez všeho a přitom všeho dosáhnout.“

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 52         


V novém roce (Co zbylo po svátcích)


Gauč v rohu kuchyně zabrumlal: A nezdá se ti nějaký divný, že oni staví tunel za devět miliard, aby se o deset minut zkrátila cesta? Ne, tatínku, to mě vůbec nepřekvapuje. Taky jsi už dost starý na to, abys takovou absurditu přijal jako běžnou věc. Když naší babičce bylo tolik, jako je dnes mně, nedovedla si vysvětlit, proč se chvílemi zableskne okenní tabule. Nikdy neuvěřila, že za tou záhadou je projíždějící auto. Považovala to za nesmysl, protože vyrostla v polské vesnici, kudy sice jednou týdně projel spřátelený gazik, ale něco takového nikdy nezpůsobil. Takže, kdo ví, jak to vlastně je, říkávala. Otázka vnesla neklid do jejího života dosud vyplněného sezením na tvrdé židli, čtením bible a očekáváním konce. Ani nepředpokládala, ani nechtěla víc. Dnes, kdy její svět definitivně odešel, jsme v úplně jiné situaci. (Nebo si to jenom ze samého přeceňování své přítomnosti myslíme). Minulé století párkrát obrátilo přesýpací hodiny a současnost nečeká, až si člověk na něco pořádně zvykne. Nebo spíš: až se v něčem pořádně najde. A protože všeho kvapem přibývá, přestali jsme se věcem divit a nad věcmi se zamýšlet. Zkrátka – nestačíme všechno pobrat, a tak nějak po té své cestě kloužeme. Pak ovšem nemá cenu se trápit nad smyslem (nesmyslem) ušetřených deseti minut!

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 82         


Jak jsem v Prokopském údolí potkal…


… dvě kočky, jednu paní se slepeckou hůlkou, která šla naboso, pět koz, jedna z nich byla obrovská, možná to byl kozel, dvě malé černé kozičky, které se pásly bez dozoru u křoví kousek za jezírkem mezi skalami, dvě větší kozičky, které měla paní se slepeckou hůlkou na volno pod blůzou, jednu ovci, dva vlaky a jednu drezínu, tři železniční můstky a dva velké železniční viadukty, a spoustu dalších zajímavých věcí.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 18         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  34  35  36  37  38   »