Povídání


« strana 2 »

Velká májová procházka


Bylo pozdní dopoledne, až téměř poledne, osmý máj, sváteční máj, a já jsem vyrazil s pomocí svých nohou oslavit vítězství. Ne však to, které se v tomto dni tak nějak povšechně slavilo, ačkoli drtivé většině oslavenců bylo naprosto ukradené, ale své vítězství. Jaké? Po delší době jsem se rozhodl jít na dlouhatánský pěší výlet, a bylo mi v podstatě jedno kam, jelikož mým bezpodmínečným cílem bylo zvítězit nad svojí leností, především tou fyzickou, která ve mně začala nebetyčně kypět.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 23         


Dialogy (Pondělní dopoledne)


Počasí zvelikonočnilo, barvy vyskočily a ptáci si najednou vzpomněli! Po celou zimu se milostivě ukázal na krmítku tu jeden, tu dva, ostatní byli nejspíš na exotické dovolené, neboť je nutné létat s dobou. Od listopadu jsme nezkrmili ani půl kila slunečnice, zatímco v loňské zimě jsem ji nestačila kupovat. A najednou – rvou se o každé semínko. Banda líná. Teď už by se přece snadno uživili bez člověčího přispění. Nebo je tolik vyčerpává budování (rekonstrukce) hnízd? Krmení holátek? A není za tou chtivostí onen často zmiňovaný nedostatek hmyzu? Po mouchách i po komárech i po vosách se nám ještě bude stýskat!

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 27         


Rouper de Clotrimazolova resuscitace


Před jedním rokem a téměř jedním měsícem se Rouper de Clotrimazol rozhodl uvést sebe do stavu dočasné rezignační demise. Důvodů bylo mnoho, ale ten nejdůležitější spočíval v tom, že už měl všeho plný sklepní šuplík, což se s těmi ostatními důvody nijak zvlášť nevylučovalo. Rozhodl se tedy pro jednou a zase vyzvrátit všechno nestravitelné a propláchnout žaludek, střeva a všechny ostatní tělní dutiny jedinou možnou tekutinou, která připadala v úvahu, totiž lučavkou královskou v podobě nevinného střiku.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 19         


Vysněná sentimentální povídka


V noci ze čtvrtka na středu (čas běžel pozpátku) jsem měl zvláštní sen. Zjevilo se mi mé budoucí já a pravilo: „Máš za úkol nejpozději do včerejška napsat velmi čtivou a neuvěřitelně sentimentální povídku. A to není všechno. Sentimentalita, kterou máš za úkol do ní vložit, musí být tak cituplně srdceryvná, že každému čtenáři musejí téct potoky slz a někteří z nich budou ochotni okamžitě spáchat seppuku alias harakiri. Je ti to jasné?“ „Je,“ řekl jsem až tak zemdleným hlasem, že se celý dům otřásl v základech a nedaleko od něho vykolejilo několik souprav metra. „Tak se do toho dej, jsem si jisté, že to zvládneš,“ pravilo s šibalským úsměvem moje budoucí já. „Jak si tím můžeš být tak jisté?“ položil jsem překvapivou otázku. „Inu proto, že jsem tvé budoucí já,“ s přehledem odšpuntovalo mé budoucí já.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 27         


Moje Pandořina skřínka


Když jsem se narodil, nasáčkovaly se k mé kolíbce v době, kdy máma usnula vyčerpáním, tři sudičky s dárečky. První pravila: „Přinesla jsem ti logaritmické pravítko s multiprocesorem sto čtyřicáté deváté generace. Pokud ti nebude stačit deset prstů na rukou, vezmi do levé ruky logaritmické pravítko a pravou rukou ho začni mnout. Výsledky výpočtů, kterých takto dosáhneš oběma rukama, ti zaručí neutuchající slávu plnou bohatých zážitků.“ Druhá pravila: „Přinesla jsem ti tajnou a dosud nepublikovanou verzi Kámasútry. Pokud ji se zájmem prolistuješ, stačí pravou rukou, levou nech zatím v záloze, a její obsah do sebe vstřebáš, nebude na Zemi žena, která by tvému umu neodolala.“ Třetí pravila: „Přinesla jsem ti Pandořinu skřínku vygenerovanou tobě přesně na míru. Pokud pocítíš, že selhalo jak logaritmické pravítko, tak Kámasútra, otevři ji. Najdeš v ní návod, jak se obejít bez všeho a přitom všeho dosáhnout.“

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 52         


V novém roce (Co zbylo po svátcích)


Gauč v rohu kuchyně zabrumlal: A nezdá se ti nějaký divný, že oni staví tunel za devět miliard, aby se o deset minut zkrátila cesta? Ne, tatínku, to mě vůbec nepřekvapuje. Taky jsi už dost starý na to, abys takovou absurditu přijal jako běžnou věc. Když naší babičce bylo tolik, jako je dnes mně, nedovedla si vysvětlit, proč se chvílemi zableskne okenní tabule. Nikdy neuvěřila, že za tou záhadou je projíždějící auto. Považovala to za nesmysl, protože vyrostla v polské vesnici, kudy sice jednou týdně projel spřátelený gazik, ale něco takového nikdy nezpůsobil. Takže, kdo ví, jak to vlastně je, říkávala. Otázka vnesla neklid do jejího života dosud vyplněného sezením na tvrdé židli, čtením bible a očekáváním konce. Ani nepředpokládala, ani nechtěla víc. Dnes, kdy její svět definitivně odešel, jsme v úplně jiné situaci. (Nebo si to jenom ze samého přeceňování své přítomnosti myslíme). Minulé století párkrát obrátilo přesýpací hodiny a současnost nečeká, až si člověk na něco pořádně zvykne. Nebo spíš: až se v něčem pořádně najde. A protože všeho kvapem přibývá, přestali jsme se věcem divit a nad věcmi se zamýšlet. Zkrátka – nestačíme všechno pobrat, a tak nějak po té své cestě kloužeme. Pak ovšem nemá cenu se trápit nad smyslem (nesmyslem) ušetřených deseti minut!

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 82         


«   1    2    3  4  5  6 . . . . . . . . . .  47  48  49  50  51   »