Archiv - Září 2018


« strana 1 »

Kněžná pod Rychnovem

rubrika: Povídání


Od pondělka do pátku jsem se tento týden pohyboval v oblasti Orlických hor. Se svým ženským doprovodem jsem byl ubytován v Penzionu v chaloupce, který se nachází na okraji Rychnova nad Kněžnou. Ten okraj je však třeba brát s jistou rezervou, jelikož Rychnov nad Kněžnou, kterému jsem začal přezdívat Kněžná pod Rychnovem, je tak malinký (z pohledu naturalizovaného Pražáka), že do historického centra na Starém náměstí je to asi jako z Nových Butovic do Lužin. Ještě blíž je to na autobusové nádraží a pár kroků pod penzionem je železniční stanice Rychnov nad Kněžnou zastávka. Jen ta hlavní železniční stanice je trochu dál, asi dvakrát tak daleko jako Staré náměstí.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 8         


Cesta do Rychnova nad Kněžnou

rubrika: Pel-mel


Dnes se započíná můj několikadenní výlet do Orlických hor. Hlavním stanem a výchozím bodem bude městečko Rychnov nad Kněžnou, v němž spatřil světlo světa Karel Poláček. Jeho poslední román se jmenuje „Bylo nás pět“ a napsal ho v roce 1943 krátce před odchodem do koncentračního tábora v Terezíně. V závislosti na počasí a mých fyzických sil se pokusím navštívit ještě některá jiná místa v okolí hlavního stanu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 19         


Pravda a lež – úhel pohledu

rubrika: Pel-mel


Zde je další malé víkendové zamyšlení nejen na astronomickém konci, ale i na meteorologickém konci povětšinou tropického léta, které se započalo už někdy v květnu. Teploty z téměř třiceti stupňů Celsia se urychleně stáhnou pod dvacet stupňů Celsia a na dveře nám nebude klepat podzim, ale babí léto. Předchozí víkendové zamyšlení z téhož Zdroje bylo orientováno na naše zvyky, které mohly být původně docela podnětnými a životodárnými rituály, ale časem se přetvořily v nic neříkající stereotypy podobající se mřížím našeho vlastního vězení. Tohle zamyšlení si bere na paškál v podstatě něco podobného. Zvyk či stereotyp prosazování jediného možného úhlu pohledu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 26         


Madla Vaculíková píše Jiřímu Kolářovi

rubrika: Pel-mel


Když se sejdou dva lidé, kteří vědí, že spolu chtějí žít, může být výsledkem život jako umělecké dílo. Vaculíkovy knihy a články se doplňují s dopisy jeho ženy jako skládačka, která vytváří celistvý obraz doby i celistvý obraz jednoho lidského spolužití a spoluúčasti na historických proměnách. Přirozená moudrost paní Marie Vaculíkové s jejím zájmem o věci veřejné, vyvzdorovaný Vaculíkův osud (on často dochází k týmž závěrům po dlouhých úvahách, jeho žena už obvykle ví, ale je nucena odtrpět si zase jiné věci) jdou spolu ve vzácné shodě. Z dopisů Jiřímu Kolářovi jsem vybrala úryvky spojené se Slovenskem – a s tím, co vše dobrý novinář může.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 23         


Létající magistr Kelley

rubrika: Pel-mel


Posledního dne v srpnu jsem vyrazil na výzvědnou procházku, jejímž prvoplánovým cílem byl Petřín. Přesněji řečeno Petřínská rozhledna, jelikož jsem se dočetl, že v jejím okolí došlo k jakýmsi stylistickým úpravám. Když jsem se zhruba před třiceti lety nastěhoval do Prahy, stal se Petřín mým prvním kultovním místem, který byl po nějakém čase odsunut na druhé místo Vyšehradem. V obou případech se jedná o prostor, který je nejen obdařený zajímavými stavebními památkami, ale i hustou zelení, lesoparky, divočinou, a to vše prakticky v centru kamenného města pražského. Vyšehrad je v této souvislosti poněkud omezený, ale petřínské sady se táhnou daleko, až na Břevnovskou pláň, která už není až tak daleko od mého bydliště.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 16         


test

rubrika: Pel-mel


test


Celý článek »

komentářů: 0         


Zvyky

rubrika: Pel-mel


Předkládám malé víkendové zamyšlení na sklonku léta, tváří v tvář blížícímu se podzimu. Základem tohoto zamyšlení jsou dva příběhy či podobenství z knížky jednoho salesiána, kterou jsem tady uvedl v podobě „Andělé jsou s námi“. Podstatou je myšlenka, že míváme tendenci upadat do monotónních zvyků, v nichž se začínáme utápět jako v kleci svého vlastního vězení. Stáváme se vězni sebe sama. To ale není to nejhorší. My zároveň přestáváme vnímat své nejbližší bytosti. Respektive vnímáme je, ale jenom jako dekoraci našeho vězení. A to se nám pak vrací jako bumerang. Znám to velmi dobře. Už několikrát jsem uvízl ve slepé uličce s pocitem, že mířím tam, kam jsem chtěl. Někdy mi trvalo i dost dlouho, než jsem pochopil, že jsem ve skutečnosti zamířil úplně někam jinam. Na předčasnou konečnou, kde sice něco je, něco jako malůvky na vězeňské zdi, rozhodně však ne to, co jsem chtěl. A mezitím mí blízcí zmizeli někam do nikam, a někteří z nich, když jsem z té slepé uličky vycouval, se už nevrátili. Už jsem poněkud zestárl, načal druhou část svého života a se slepými uličkami nechci mít nic společného. Domnívám se, že to konečně myslím vážně.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


Kouzlo extrému (Eric Voegelin)

rubrika: Filosofický koutek


Pro svou stať z roku 1977 si Eric Voegelin (1901-1985) vypůjčil anglický název Proustova románu Hledání ztraceného času – Rozpomínání se na věci minulé. Vzpomíná, jak roku 1943 pocítil, že se po dlouhých letech filozofických studií a snahy najít teorii člověka dostal do slepé uličky. Uvědomil si totiž, že západní ústavy a univerzity nedokáží vysvětlit význam politických událostí a hnutí. Došel k jednoznačnému závěru, že politické události a směřování historie se dají vysvětlit pouze pomocí teorie vědomí. Tento závěr byl výsledkem Voegelinovy pečlivé analýzy všech novodobých politických a společenských hnutí, autoritářství, rasismu apod. To, že filozofie selhává, pocítil už ve dvacátých letech, kdy tápal mezi velkým množstvím filozofických škol a teorií. Pochopil, že např. takový Comte nebo Marx se uzavřeli se svými „pravdami“ a odmítali opustit svou „vězeňskou zkušenost“. Jinou zkušenost oba vědomě pomíjeli a nepřipouštěli si žádné pochybnosti. Vyvstala tak otázka: Proč chtěli do svého vězení uzavřít celé lidstvo? Pokud nepoznáme odpověď, neporozumíme západním masovým hnutím, jež vytvářejí politickou „vězeňskou kulturu“.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 17         


Magorovy labutí písně

rubrika: Poetický koutek


Na Ivana Martina Jirouse alias Magora jsem tady upozornil ve chvíli, když se odebral do magorových věčných poetických lovišť. Nebyl jenom básníkem, ale i člověkem, který se odmítal podvolit jakémukoli totalitnímu nátlaku, a to i za každou cenu. Byl to velmi slušný člověk, který neuměl a ani nechtěl lhát, a tak byl za své pravdivé názory pětkrát odměněn žalářem. Během jedné ze svých návštěv komunistické věznice (ve Valdicích) napsal sbírku básní, která se jmenuje Magorovy labutí písně. Sbírka vyšla v samizdatu v roce 1985, v roce 1986 v Mnichově a v roce 1989 v Purley na jižním předměstí Londýna. Předkládám několik ukázek z této Magorovy sbírky, které jsem doplnil jedním zajímavým dokumentárním filmem (videem) na jeho počest.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


Andělé jsou s námi

rubrika: Pel-mel


V poslední době se snažím do svého života zařadit nečekané úhybné manévry, abych se konečně dostal z těch vyježděných kolejí, které už zívají nudou. Nejsou to nesmyslné úkroky stranou, jako když sebou škube kůň v posledním tažení a vztekle kope do čehokoli, co se mu přimotá do cesty. Naslouchám svému nitru, podvědomí, a věnuji pozornost každému intuitivnímu podnětu, každému podvědomému vzkazu od Boha, který sídlí v každém z nás. Včera jsem měl naplánováno něco úplně jiného, než co jsem nakonec učinil. Vydal jsem se úplně jinam, než kam jsem původně mířil, a na konci té cesty jsem zamířil do knihkupectví, v němž jsem už nějakou dobu nebyl. Tam jsem však zamířil k úplně jinému regálu, než u jakého jsem obvykle postával, a sama od sebe mi do rukou spadla útlá knížka od jakéhosi salesiána, kterého jsem vůbec neznal. Obsahuje krátké příběhy a zamyšlení, jež představují skutečnou „hostinu pro duši“. A to jsem právě potřeboval.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 15         


«     1    2   »