« strana 1 »

Humanita, divinita, bestialita

rubrika: Pel-mel


Od Paula Watzlawicka jsem zde naposledy prezentoval patendové řešení (konečné řešení, viz první odstavec pod perexem zde) v podobě Krásný digitalizovaný svět. Dnes přicházím s dalším příkladem patendu na rozum, jenž se týká okamžitého a velkolepého nastolení všeobecného blaha. Zpočátku to byly jenom jakési vize některých filosofů, kteří se cítili být obdařeni absolutní a nikým nezpochybnitelnou pravdou. Jedním z nich byl řecký filosof, pedagog a matematik Aristoklés, jenž byl znám pod pseudonymem Platón. Dokud se těchto myšlenek neujali ideologové, tak se v podstatě jednalo jen o jakési krasořečnění. S ideology se však začali objevovat neochvějní vůdci lidských mas a budování dobra na věčné časy se velice rychle zvrátilo ve zlo provázené nezkrotnou bestialitou.

 

Lucifer


Ne všichni vůdci či představitelé politických uskupení podobného ražení měli v úmyslu budovat absolutní dobro pro všechny lidi. Třeba Hitler se orientoval pouze na árijskou rasu, kterou více méně ztotožňoval s německým národem, přičemž sám árijskými rysy příliš nehýřil a původem byl Rakušák. Jedním z nedávných filosofů, jehož myšlenky se brzy uchytily na politické půdě, byl Karl Marx, ten ale opovrhoval Slovany. Ke skutečně velkému budování světlých zítřků se jako první odhodlal Vladimir Iljič Uljanov, který byl znám pod pseudonymem Lenin. Poté, co do sebe nasáčkoval marxismus a první světová válka se chýlila ke konci, byl z Německa odvezen vlakem do carského Ruska, které začal bezodkladně přebudovávat na komunistický systém bolševického ražení. Lenin, který si marxismus přelouskal zcela po svém a se skutečnými komunistickými myšlenkami měl jen velmi málo společného, měl málo společného i se samotnými Rusy. Byl totiž mimo jiné čuvašského, kalmycko-mongolského a židovského původu. Jeho následovník Iosif Vissarionovič Džugašvili, jenž byl znám pod pseudonymem Stalin, neměl s ruskými kořeny a komunistickými myšlenkami nic společného, jelikož byl Gruzíncem a prezentoval se jako krutý diktátor psychopatického střihu, který byl schopen narvat miliony Rusů do gulagů. Ano, na počátku tohoto patendového řešení byla humanita, následovala divinita (zbožštění) a v závěrečné etapě bestialita.

 

Předávám slovo Paulu Watzlawickovi:

 

„Kdo chce působit dobro, dělá to po malých krůčcích; všeobecné dobro je výmluva vlastenců, politiků a ničemů,“ prohlásil údajně anglický satirik Samuel Butler. Příroda mu, zdá se, dává za pravdu. Všechno, co se vyvíjí, roste a kvete, postupuje právě po malých krůčcích – všechny velké změny jsou katastrofální. Jenže člověk se bohužel málokdy nadchne pro změny, které probíhají po malých krůčcích. Zato utopické vize dokážou uchvátit a strhnout masy. Navíc bývají tyto vize tak „samozřejmé“, že jenom idiot nebo člověk krajně podezřelý by se jim stavěl na odpor.

 

Snad nejklasičtější příklad patendu na rozum, konečného řešení všech problémů nastolením všeobecného blaha najdeme u Platóna. Podle něj už filosof není (sokratovským) hledačem pravdy, ale tím, kdo ji . Jinak řečeno: Je prorokem božího pořádku, jenž zůstává skryt tupé mase. Kdo je povolanější nežli právě on, aby byl vládcem nad osudy lidí a celého státu? A jak na mnoha místech svého díla zdůrazňuje Karl Popper, nenechává Platón čtenáře příliš na pochybách, že by snad neměl pravdu a mohl se mýlit.

 

To, co z toho vyplývá, řídí se nevyhnutelnou logikou, odvážně Platónem představenou v Ústavě. Například: Nestačí, že mudrc má vědomosti o věčné pravdě; je třeba je předat nevědoucím – pokud to bude nutné, tak i proti jejich vůli. To opravňuje filosofa-krále, aby ve službě pravdě používal i nepravdy. Je třeba potlačit jakýkoli individuální výklad pravdy. (Platón pro tento účel doporučuje instituce, které ve všech ohledech odpovídají inkvizici a koncentračním táborům.) Musí se vypěstovat rasa lidí, kteří budou bezvýhradně stát za svým vůdcem, filosofem-králem. Když se kácí les, létají třísky, praví totalitní apologie nelidských důsledků tohoto konečného řešení, jehož etapy se dají volně podle rakouského spisovatele a dramatika Franze Grillparzera nazvat slovy „humanita, divinita, bestialita“. (Divinita znamená božství, ale v tomto případě je to spíš zbožštění. Originální prohlášení Grillparzera znělo: „od humanity přes nacionalismus k bestialitě“.)

 

Nejstrašnější je, že tyto pouze diletantsky zde naznačené nádory vůbec nejsou nějakými odchylkami od pravé linie nebo „chybičkami“, které se vloudily do myšlení, ale že logicky, jasně a přesvědčivě vyplývají z teze, která je sama o sobě zcela evidentní: Aby se všem vedlo dobře, má neomezeně vládnout ten nejmoudřejší. Avšak už volba nejmoudřejšího vytváří paradox: Kdo rozhoduje o tom, kdo je nejmoudřejší? Nějaký super-mudrc (supervizor)? Ale pokud by tu někdo takový i nakrásně byl, pak by přece on musel vládnout nad moudrými. Nebo by o tom mělo rozhodnout těch několik méně moudrých? Ale ti se právě pro svou nedokonalou moudrost nikdy nedokážou shodnout na tom, kdo je z nich nejmoudřejší!

 

Nebo: Který slušný člověk by se bezvýhradně neztotožnil s ideálním řešením všech společenských problémů, a sice s heslem: „Každému podle jeho potřeb; každý podle svých schopností“, hlavním heslem komunismu? Zní to nádherně; nesnáz je jen v tom, že toto „řešení“ předpokládá hojnost dobrých duší a opět nějaké mudrce, kteří jistým způsobem – samozřejmě, že následně závazným pro všechny – rozhodnou, kdo co potřebuje a kdo co umí. Pokud pak dotyčný, nebo, lépe řečeno, dotčený, nebude stejného mínění, pak není něco v pořádku s ním, a ne s ideologickou pravdou, neboť ta je dána jednou provždy.

 

Hlasy, které nás chtějí varovat, nemají velkou šanci ve srovnání s plamennými a tak očividnými hesly. Třeba Karl Popper, zastánce „malých kroků“ – jeho kroky jsou doslova ubohé v porovnání s rozmáchlými idejemi nastolujícími štěstí ve světě. Jen si představme obec, jejíž reprezentanti nechtějí na zemi založit druhý Jeruzalém, nýbrž si s Karlem Popperem kladou otázku: „Jak vybudovat takové politické zřízení, aby v něm nemohli natropit příliš škod neschopní a nepoctiví vládci?“ Příliš lidské, že ano?

 

Na závěr jeden půvabný příběh z Orientu, který nám ukáže, že názor: Všechno velké je skryté v malém, je znám už od dávných časů:

 

Bagdádský mystik Šibli zemřel roku 945. Po smrti se s ním ve snu setkal jeden z jeho přátel a otázal se ho: „Jak tě přijal Bůh?“ Mystik odvětil: „Postavil si mě před sebe a zeptal se: ‚Abú Bakře, víš, proč jsem ti odpustil?‘ Já mu na to řekl: ‚Kvůli mému dílu.‘ ‚Ne,‘ řekl Bůh. Řekl jsem: ‚Neboť jsem tě celou dobu upřímně vzýval.‘ ‚Ne,‘ odpověděl. Řekl jsem: ‚Protože jsem se vydal na pouť, postil se a nevynechal jedinou modlitbu.‘ ‚Ne,‘ odpověděl, ‚proto jsem ti neodpustil.‘ Řekl jsem: ‚Protože jsem cestoval, abych získal vědomosti, a protože jsem se uchýlil mezi lidi pobožné.‘ ‚Ne,‘ odpověděl. Řekl jsem: ‚Ó, pane, toto jsou činy, jež vedou k záchraně, tyto jsem stavěl nade vše a při nich jsem myslel na to, že mi kvůli nim jistě odpustíš!‘ Bůh odpověděl: ‚A přesto jsem ti neprominul pro žádnou z těchto věcí!‘ Řekl jsem: ‚Ó, pane, a proč tedy?‘ Bůh řekl: ‚Vzpomínáš si, jak jsi šel ulicemi Bagdádu a našels kotě, které bylo zesláblé chladem a běhalo sem a tam, hledajíc úkryt před třeskutým mrazem a sněmem, vzpomínáš si, jak se ti ho zželelo, zvedl ho a skryl ve svém kožichu, aby netrpělo zimou?‘ Odpověděl jsem: ‚Ano, vzpomínám si.‘ A Bůh mi řekl: ‚Protože ty ses slitoval nad kočkou, slitoval jsem se já nad tebou.‘“

 

Zdroj: Paul Watzlawick, Všechno dobré je k něčemu zlé aneb řešení paní Hekate, Portál, s.r.o., Praha 2015 (Vom Schlechten des Guten oder Hekates Lösungen, PIPER Verlag GmbH, München 1993)


komentářů: 2         


O Červené Karkulce (Praštěná verze)

rubrika: Pohádky


Zná to asi každý. Někdy je dobré jen tak si zablbnout, nechat rozpálenou hlavu odpočinout a pustit věty na špacír, ať to dopadne, kam to dojde. Takže nejlépe bez koncepce, jen tak se cákat ve vodopádech myšlenek, mozek si sám najde způsoby. Napíšu pohádku na klasický motiv.

 

Astra


Celý článek »

komentářů: 20         


Bylo a není?

rubrika: Pel-mel


Jsem člověk zbabělý a nechce se mi s tím nic dělat. Mám už promyšlené (a mnohokrát vyzkoušené) únikové cesty, a to tak, že cesty opravdové. Ne nějaké abstraktní. Jinak bych se občas vůbec nedostala bez újmy domů. Především to platí pro hrozbu setkání s paní Kalousovou a potom pro náhodný střet s panem soudruhem Stehlíkem. Paní Kalousová má dar výřečnosti a zvučného hlasu, při jehož poslechu se mi pokaždé vybaví sbor burlaků na Volze. A panu Stehlíkovi byl odepřen dar byť i minimální sebereflexe. Ale paní Kalousová aspoň dokáže překvapit. Její život – to je cesta ordinacemi. Pestrost a proměny diagnóz, které si na základě týchž příznaků stanovila, by medicínu posunuly rychle dopředu, ale „nikoho to nezajímá“. Když ji nepotkám venku, můžu si její reportáže poslechnout na druhém programu: denně kolem jedenácté zvolna kráčí pod okny mé kuchyně a křičí do mobilu, že

tovypadalonainfekcialejájsemsivzpomnělažetonejsoumuchničkyjakříkalnakožnímalenastejnýmmístě

užtřikrátkouslazmijelonipředloniaposledněvíšjakjsmeuvásgrilovali.

A lidi o něm říkají hrozný věci, no bóže, tak bejvá v ordinaci opilej, taky to nemá lehký, žena mu utekla, co má potom takovej chlap dělat, ale já na něj nedám dopustit, mně vždycky napíše, o co si řeknu.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 9         


Paganini a Život

rubrika: Pel-mel


Dušičky i s předehrou v podobě Halloweenu jsou za námi, a před námi se rozprostírá ještě notná část zbytku listopadu. Prý až do poloviny bude stále ještě dost teplá, asi jako babí či indiánské léto, jen toho slunečního světla už bude poskrovnu. Na druhou stranu se nám však bude kupit pod nohama různobarevné listí a větve stromů začnou připomínat pahýly. Podzim je nádherné období, kdy příroda začíná uléhat ke spánku, a v tomto případě i za tepla. Je to v každém případě nicméně období, kdy ve mně začínají kolovat různobarevné vzpomínky na vše předchozí. Pozitivní na tom je, že mě v těchto okamžicích přehrabování se ve své minulosti tak nějak přestává zajímat má budoucnost. A za chvíli i ta minulost. Ještě než pestrobarevné listí vzpomínek překryje první sníh, vezmu do ruky kytaru, a i kdyby měla jen jednu strunu, začnu hrát. A kdyby neměla ani jednu strunu, tak vždycky zbývá ještě jedna, kterou si na kytaře mohu vykouzlit. Kterou mohu najít ve svém srdci, ve své duši. A v té chvíli má minulost a budoucnost zakotví v přítomnosti. Carpe diem.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


Synchronicitní polský kamion

rubrika: Pel-mel


Tento týden se mi stala taková zvláštní událost, která by se dala zařadit mezi speciálně podivuhodné koincidence, pro něž Carl Gustav Jung vynalezl pojem synchronicita. Startovní výstřel této synchronicitní události nastal již v předvečer aktuálního týdne, v neděli, kdy jsem zaznamenal, že perlátor na kohoutku vodovodní baterie koupelnového umývadla perlí tak nějak nesourodě. Tak jsem ho odšrouboval za účelem jeho pročištění. Jenže se ukázalo, že už je poněkud polámaný, takže jsem dospěl k závěru, že musím po delší době navštívit bauMax, který se nachází nepříliš daleko od stanice metra Stodůlky, kousek za mimoúrovňovou křižovatkou Rozvadovské spojky s ulicí Jeremiášovou. Tož jsem se tam v pondělí vydal.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 23         


Bez omylu není poznání (Christian Doppler, Ernst Mach)

rubrika: Populárně naučný koutek


Jeden mohl být kameníkem či prodavačem, druhý uměleckým řezbářem. Zdravý selský rozum zprvu jejich otcům velel zabezpečit budoucnost synů jistotou řemesla. Ale ani Dopplerův, ani Machův otec se nebáli překročit meze jistoty a umožnili synům náročné studium. A synové se zase nebáli jít neprošlapanými cestami, aby dosáhli výsledků, které stojí na prahu moderní vědy. To nejplodnější období obou, Dopplera i Macha, je těsně spjato s naším hlavním městem – jak o tom svědčí i pamětní desky nebo názvy institucí. „Každá změna je poruchou stability systému – vyvolá pochyby o zavedených vztazích, znepokojuje nás, dává vznik novému problému, nutí nás hledat nové souvislosti a pátrat po jejich příčinách. Hlavní funkcí při získávání nových poznatků má právě abstrakce a fantazie. Právě taková fantazie nás může dovést jak k novému poznatku, tak i k omylu. Poznání i omyly mají tedy stejný původ a rozlišit je můžeme jen prostřednictvím zkušenosti. Jenom díky fantazii lze v empirických vědách použít tak významnou metodu, jakou je myšlenkový experiment.“ (Ernst Mach)

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 14         


Krásný digitalizovaný svět

rubrika: Pel-mel


Pro tenhle víkend, který se na NČ protáhne až do pondělka, jsem připravil třetí vstup z knížky Paula Watzlawicka na téma, že všechno dobré může být k něčemu zlé. Tentokrát se jedná o problém digitalizace našich životů odspoda až nahoru. Hlavním hrdinou tohoto pojednání či spíše nezávazného zamyšlení je počítač v roli jakéhosi mechanického otroka, v první vedlejší roli vystupuje již mnohem více zakořeněná televize, vládnoucí kompars je přidělen lidem, kteří představují chybějící článek mezi opicí a homo sapiens. Ještě dříve než na vás vysypu mnou subtilně poupravenou verzi kapitoly Krásný digitalizovaný svět, se musím vyznat ke svému vztahu k digitalizovanému světu, který nás bezpochyby v blízké budoucnosti do sebe vstřebá jako kočka myš. Vystudoval jsem fyziku a mnohá léta jsem se zabýval její aplikací ve vědecké instituci. Bylo mi zřejmé, že pokud chci v tomto oboru uspět, musím s dostatečnou kvalifikací ovládnout matematiku – především její digitální čili číselnou formu. Všechny výsledky své práce, které jsem měl publikovat, měly být podloženy matematickými výpočty. Mohl jsem se samozřejmě pohybovat i v jiných sférách, ale osudově jsem byl ukotven ve sféře digitální. Ve své podstatě jsem však byl od samého počátku analogický. K tomu, abych si ujasnil pohled na svět, který mě obklopoval, jsem cifry (integrály, derivace a jakékoli další matematické konstrukce) nepotřeboval. V žádném případě jsem matematikou neopovrhoval a byly časy, kdy jsem si opatřil řadu úderných matematických knížek, abych do toho pronikl; jenže můj průnik povětšinou končil někde na periferii. Vše podstatné, co jsem ke zpracování fyzikálními přístroji změřených dat potřeboval, jsem bez problémů digitálně zpracoval – v tom nebyl problém. Problém se objevil až ve chvíli, když jsem chtěl digitální výsledky svých měření analyzovat a patřičným způsobem interpretovat. Po čase jsem pochopil, že základem mé existence není digitalizace, ale analogizace. To je moje doména, v níž se hodlám nadále pohybovat. Nic proti digitálům, ale utopit se v číslech, která mohou být výsledkem procedury GIGO (viz níže), analogově nehodlám. Nejsem počítač.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 17         


Boží nemluvňata

rubrika: Poetický koutek


(Bezbožně zbožná pražcová symfonieta)

 

Lucifer


Stalo se to někdy pozdě v noci

Náhle jsem se probudil

A všude bylo prázdné ticho

Jakoby nikdo nic nedělal

Jen já jsem plně hleděl do stropu

Který tam vlastně vůbec nebyl

Něco se přece jenom pohnulo

Zprvu téměř neslyšně

Neviditelně a nevoňavě

Nehmatatelně

Bezbožně

 

Když jsem jel naposledy vlakem

Počítal jsem pražce a mýdlové bubliny

Každá výhybka byla bublifukem

Sčítal jsem zápory a klady

S nosem zabořeným do kapesníků z kytek

Nul a nekonečen

Lokomotivu táhla karavana bílých myšek

Které postupně černaly

A na každém semaforu

Visely reklamní tabule o tom

Že nikam nejedem

 

Stalo se to někdy v pravé poledne

Náhle jsem usnul

A všude bylo plno hluku

Jakoby všichni něco dělali

Jen já jsem nehleděl už ani do stropu

Který tam tak jako tak nebyl

Něco se přece jenom zastavilo

Zprvu až příliš hlasitě

Viditelně a voňavě

Hmatatelně

Zbožně

 

V hlubokém lese u nádraží

Začalo plakat něčí dítě

Vůbec jsem netušil

Že něco takového je ještě možné

Pak přidalo se druhé třetí čtvrté

Milionté

Nuly a nekonečna

Které (á) tam vlastně vůbec neměla (y) být

Výpravčí složil symfonietu z pražců

A na svět přišla

Boží nemluvňata

 


komentářů: 21         


Skřípění zubů (Hněv, vztek, hnus)

rubrika: Pel-mel


To je ale zajímavé: hněv, vztek, zlost, hnus, bum a prásk a tu máš – všechno to jsou slova o jedné slabice! Takové bouchnutí, a teď už dost! Proč si tak často nerozumíme? Protože emoce, rozum, akce jdou v řadě za sebou, ale někdo dává přednost opačnému pořadí, přičemž běží zkratkou a rozum přeskočí. A potom nastupuje čoromoro, televizní noviny a bulvár a Paní, už jste to slyšela? Vzal na ni nůž a televizi vyhodil z okna. Odborníci radí, abychom právě nůž, kamení a jiné argumentačně použitelné předměty drželi mimo dosah, pokud o sobě víme, že nás vztek lehce vyhodí ze sedla rozumu a před očima se nám zatmí. Jak znovu krásně vyjadřuje naše mateřština: když se necháme vytočit.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 16         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  263  264  265  266  267   »