« strana 1 »

Cesta do Krtně

rubrika: Povídání


Ve druhé polovině října minulého roku jsem se rozhodl vyrazit do Krtně. Do čeho a proč jsem tam chtěl vyrazit? Většina z vás nejspíš odpověď na první část otázky nezná, takže: Krteň je zaniklá ves nedaleko Chab a Třebonic na západním okraji Prahy 13, na jejímž východním okraji bydlím v části nazývané Nové Butovice. Jasný? Odpověď na druhou otázku je vcelku jednoduchá, ale ne zcela jasná. Její nejasnost spočívá v tom, že mě někdy kolem poledne zničehonic napadlo vyrazit na procházku do Krtně, ačkoli jsem celé dopoledne přemýšlel o tom, že se budu celý den povalovat z důvodu odpočinutí.

 

Lucifer


Jsem sice rozeným chodcem (neplést si s Jeníkem Chodcem, který se požívá za chůze jen zcela výjimečně), jenž dokáže svýma nohama ošlapat ze jediný den celou Prahu a spoustu jiných míst a měst, avšak, jak jsem naznačil v perexu, do chůze mi ten den až tak moc nebylo. Po opuštění ubikace jsem tudíž zamířil šouravým krokem přes Sluneční náměstí ke stanici metra Hůrka a jízdmo vyrazil na konečnou, která se nazývá Stodůlky. Zde bylo zapotřebí vystoupit správným směrem, jenž se shoduje se směrem jízdy, poněvadž v opačném směru bych se šoural přes Centrální park zpátky do ubikace.

 

Za výstupem se stanice metra Stodůlky směrem ven z Prahy mě čekal krátký úsek mezi budovami relativně nové rezidenční čtvrti, na kterou směrem k Chabům navazuje pustá ulice (téměř polní cesta) K Chabům. Na konci Chab, což je taková minivesnice či spíše osada, se nachází nenápadná odbočka na pěší cestu, kterou se dá dojít přímo do Krtně. Vzhledem k tomu, že jsem se na poslední chvíli dovybavil kompaktním foťákem s vysunovacím objektivem značky Sony, mohu vám tento odbočovací manévr dokumentovat obrazovým doprovodem:

 

     

 

Na prvním obrázku je vidět konec Chab, vlevo mezi křovím a kamennou zdí je naznačen onen nenápadný úkrok stranou. Druhý obrázek, pořízen hned za odbočkou, ukazuje onu pěšinu podél zdi směrem dolů ke Krtni.

 

V perexu jsem napsal, že Krteň je zaniklá obec. Pokud nejste v obraze, jako jsou třeba místní, tak vám jistě vytane na mysli otázka: „Co chtěl Lucifer v prostoru zaniklé obce vlastně navštívit?“ Budete se možná divit, ale když zanikne obec (ves), nemusí ještě znamenat, že zanikne i její kostel. A k tomu kostelu, jedinému nezaniklému objektu obce Krteň, jsem směřoval. Je to kostel sv. Jana a Pavla – i s hřbitovem. S HŘBITOVEM! Že by ten tajemný popud vyrazit jsa zcela unaven do Krtně spočíval právě v tom, abych své místo odpočinutí či spočinutí přemístil právě tam? Následuje obrazový doprovod:

 

     

 

Na prvním obrázku je téměř na konci cesty z Chab vidět zpoza stromů vykukovat kostel sv. Jana a Pavla, a na druhém obrázku je už ten kostel vidět zblízka i s hřbitovem.

 

Některé podrobnosti o Krtni si můžete přečíst kupříkladu na Wikipedii pod visačkou Krteň. Z tohoto zdroje bych si zde dovolil ocitovat závěrečný odstavec:

 

Podle legendy zde v roce 1371 pobývala královna Eliška, manželka Karla IV., při své pěší pouti z Karlštejna do Prahy, kde u hrobu svatého Zikmunda obětovala zlato za uzdravení svého manžela. Při zpáteční cestě se právě na Krtni měla dozvědět, že se král Karel uzdravil. Touto legendou je inspirovaná hypotéza, že zdejší dvorec byl využíván při cestách českých panovníků na Karlštejnsko, a to již dlouho před založením Karlštejna, což by mohlo vysvětlit zvláštní vztah českých panovníků k této osadě a kostelu.

 

Před pár stoletími tady tedy prý putovala Eliška, aby s pomocí zlata ukecala již nežijícího a posléze svatořečeného Zikmunda, aby uzdravil jejího manžela Karla (číslo čtyři). No a teď jsem tady po více jak třiceti letech zde nedaleko žijící konečně doputoval i já, abych…? Abych spočinul na kamenném stole a posléze byl svatořečen?

 

Na posledních dvou doprovodných obrázcích je vlevo kamenná socha na téměř stejně velikém podstavci (Zikmund?), která mi kyne pravou rukou, zatímco za její levou rukou, v níž drží možná nějaké spisy, vykukují zlaté sluneční paprsky, vpravo pak je kamenný stůl.

 

     


komentářů: 8         


Něco o televizi od Chucka Klostermana

rubrika: Pel-mel


Po třech zmrzlých a ve vyšších polohách přímo zledovatělých mužích nastalo definitivně podletní období, vbrzku následované samotným létem, kdy nás může překvapit nanejvýš mokrý Medard. Kašpar, Melichar a Baltazar představují velmi zajímavý přelom z jara dětského do jara dospělého. Zajímavé je, že tento jev nastává téměř pravidelně v téměř stejné době, kdy se zmínění tři pánové nacházejí v našem kalendáři. Ona důslednost bezpochyby vedla k tomu, že tato atrakce byla ukotvena ve sbírce lidových pranostik.

Ale ačkoli bych na toto téma mohl dalekosáhle spekulovat či přímo literárně floskulovat, přicházím s něčím úplně jiným – s televizí. Mlhavě si vzpomínám, jak se v bytě mých rodičů, v němž jsem se kupodivu nacházel i já v dětských šatičkách, objevil první televizní přístroj. A jak jsme na něj koukali jako na zázrak. Taková malá bedýnka s monitorem, na němž se převážně vlnil monoskop. Samozřejmě že ne vždy, jinak by nás to koukání na bedýnku jistě brzy přestalo bavit. Objevovali se tam i lidé, kteří nám něco povídali…

Přicházím s dalším přídělem z knížky od Chucka Klostermana, z níž jsem vás posledně obdařil úvahou „Kterak za svého života opomíjený tvůrce po smrti ke slávě přišel“. Následující úvahu jsem převzal z úvodní části kapitoly „Neříkejte, co se děje. Nahrávám (si) to.“, která se zabývá osudem televize a končí otázkami. V dalších částech této kapitoly si Klosterman s těmito i dalšími otázkami pohrává, což ale zde replikovat nebudu. Není třeba. Úvodní část, kterou jsem tak trochu stylisticky upravil, dle mého soudu bohatě stačí k pozoruhodnému zamyšlení.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 10         


Znovu o podobném (Žena a svoboda)

rubrika: Pel-mel


To mi manžel nedovolí, dá se zaslechnout ještě dnes. Za tou větou se skrývá: do toho se mi nechce a hotovo, konec diskuse. Ještě v současnosti, prosím, může manžel posloužit jako autorita, o níž se nepochybuje. Když mě manžel nekontroluje a můžu všechno, je to projev důvěry, rezignace, nebo lhostejnosti? Vymlouvat se na něj ale nebudu, sama svého štěstí i neštěstí strůjcem, dobře mi tak.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 8         


Kvetoucí objímání

rubrika: Poetický koutek


L'amour est bleu

 

Lucifer


Po nebi šedavé obláčky plují

A draci rošťáci spí v temné sluji

Jak nejen odkvést

Ale i slzu usušit

Anebo alespoň marnivé vejce snést

A přitom vůbec nic netušit

 

Když stromy poznání

Rozkvetly barevnými květy

A deštík skrápěl

Jejich budoucí plody

Tu přišla chvíle k objímání

 

Dvě duše někde v údolí

Chystají se k dalšímu výstupu

Na vrcholek téže hory

Který tak dobře znají

Pokaždé to zase jinak bolí

 

Na nebi zůstalo jen slunce kolemjdoucí

Bez mraků rošťáků jen výheň žhoucí

Jak jenom neodkvést

A slzami se smočit

Alespoň trochu umět stonky splést

A přitom vůbec nikam neodbočit

 


komentářů: 6         


Velká májová procházka

rubrika: Povídání


Bylo pozdní dopoledne, až téměř poledne, osmý máj, sváteční máj, a já jsem vyrazil s pomocí svých nohou oslavit vítězství. Ne však to, které se v tomto dni tak nějak povšechně slavilo, ačkoli drtivé většině oslavenců bylo naprosto ukradené, ale své vítězství. Jaké? Po delší době jsem se rozhodl jít na dlouhatánský pěší výlet, a bylo mi v podstatě jedno kam, jelikož mým bezpodmínečným cílem bylo zvítězit nad svojí leností, především tou fyzickou, která ve mně začala nebetyčně kypět.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 23         


Nepokojná ruská duše

rubrika: Pel-mel


Kolem deseti tisíc ruských umělců, politiků i filozofů spočívá na ortodoxním hřbitově Sainte-Genevieve-des-Bois nedaleko Paříže. Leží zde jeden z Rasputinových vrahů, kníže Jusupov, symbolističtí básníci a manželé Dmitrij Merežkovskij a Zinaida Gippius, předseda Prozatímní vlády Georgij Lvov i nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivan Bunin. Jinému spisovateli, Viktoru Někrasovovi (V stalingradských zákopech), jistě nikdy nepřišlo na mysl, že také on najde své poslední místo mezi porevolučními emigranty. K hrobům proslulých osobností minulosti přibyl v nové době i hrob tanečníka (a ředitele baletu Pařížské opery) Rudolfa Nurejeva a hrob režiséra Andreje Tarkovského (Solaris, Stalker…).

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 39         


Kterak za svého života opomíjený tvůrce po smrti ke slávě přišel

rubrika: Pel-mel


Přicházím opět s přídělem z knížky od Chucka Klostermana, z níž jsem vás posledně obdařil Částicovou horečkou. Tentokrát se to týká úvahy na téma, které jsem s humornou nadsázkou naznačil v názvu tohoto příspěvku. Otázka zní: Kolik dnešních významných celebrit na poli umění všelikého druhu bude za sto či dvě stě let požívat takové slávy jako někteří z těch, kteří jsou v téže době přehlíženi jako velké širé rodné lány a téměř systematicky umírají v bídě a zapomnění? Klosterman v této souvislosti zmiňuje dva spisovatele, Hermana Melvilla a Franze Kafku, kteří, každý svým vlastním způsobem, reprezentují druhou výše zmíněnou sortu. Jistě vás napadnou i další, nejen v literatuře a umění všeobecně.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 22         


První Máj

rubrika: Poetický koutek


Karel Hynek Mácha zemřel v necelých šestadvaceti letech. Osudným se mu stal vrch Radobýl u Litoměřic, kde si v neděli 23. října roku 1836 upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech a všiml si, že dole ve městě vypukl požár. Úpravu své poslední básně okamžitě přerušil a rozběhl se tam dolů nabídnout svou pomoc. Prameny tvrdí, že zdrojem nemoci, které nedlouho poté podlehl, byla nezdravá voda, jíž se během požáru napil. Jeho nejproslulejším básnickým dílem je lyrickoepická skladba Máj, která vyšla v témže roce a je považována za vrcholné dílo českého literárního romantismu. Na počest Karla Hynka Máchy zde předkládám její vyprávěcí podobu, kterou jsem našel na YouTube před dvěma dny.

 

Lucifer



komentářů: 28         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  304  305  306  307  308   »