« strana 1 »

Marie, Veronika, Hana a Michal

rubrika: Pel-mel


Předesílám, že tenhle příspěvek není nijakým literárním počinkem, v němž bych si zahrával se slovíčky, žongloval s nejrůznějšími tajnosnubnými vizemi, do nichž bych šrouboval zástupy všelijakých metafor, alegorií, neologismů, oxymóronů či hyperbol. Je čistě vzpomínkovou záležitostí, zcela střízlivým pohledem do nejen mé minulosti.

 

Lucifer


Můj děda z tátovy strany se jmenoval Michal. Byl potomkem zemanského rodu maďarského původu, který se usídlil na severu tehdejších Horních Uher ve vesnici Malý Lipník, nacházející se dnes u slovensko-polské hranice nepříliš daleko na východ od Vysokých Tater. Hranici dnešního Slovenska s dnešním Polskem zde tvoří řeka Poprad. Napůl cesty k Vysokým Tatrám tvoří podobnou hranici řeka Dunajec. Tohle místo, jež patří do Pieninského národního parku, je mnohem slavnější. Zatímco po pieninském Dunajci se plaví vory nadité nadšenými turisty, o pár kilometrů dál na východ na téže hranici jen tak bez většího zájmu plyne řeka Poprad. A v těchto místech bez většího zájmu politických změn plynuly životy místních rolníků.

 

Děda Michal se v Malém Lipníku oženil s mojí babičkou Helenou. Helena „Lipnická“, tedy ne Trojská, ačkoli k tomu možná neměla tak daleko, nebyla maďarského původu. Malý Lipník se nacházel někde na pokraji Haliče. Směrem na východ se vyskytovali Rusíni a směska dalších národností haličských obyvatel, směrem na západ k Tatrám to už byly spíše čisté Horní Uhry s příměsí Slováků a Poláků. Z něčeho takového pocházela Helena.

 

Michal a Helena spolu měli čtyři děti. První tři byly holky, dcery: Marie, Veronika a Hana. Teprve čtvrtým dítětem byl kluk, syn: Michal. Všichni přišli na svět za první Československé republiky. V té době děda hospodařil na vlastních pozemcích, stejně jako převážná většina ostatních obyvatel Malého Lipníku. Hospodářství nebylo bůhvíjak velké: několik polí, stáj s koněm, několika kravami a vepři, a samozřejmě slepice, husy atd. Ve vesnici měl ještě podobně hospodařící bratry, z nichž jeden v době hospodářské krize v letech třicátých emigroval do Spojených států amerických.

 

Po druhé světové válce se začaly v Československu dít podivné politické změny, které vyvrcholily v roce 1948, kdy se moci chopili takzvaní komunisti. Ti se rozhodli, že všechno zkolektivizují (čili ukradnou), i pozemky a hospodářské budovy rolníků, statkářů a kulaků. Začala vznikat jednotná zemědělská družstva (JZD, na Slovensku JRD – Jednotné roľnícke družstvo). V kraji Malého Lipníku se však tato forma bolševické kolektivizace jaksi neujala. Nejspíš proto, že oblast byla příliš kopcovitá, lid příliš nemanipulovatelný a celá záležitost naprosto periferní. Rolníkům tedy zůstaly vlastní pozemky, vlastní hospodářství, a jediné, co museli činit v zájmu bolševických vládců, bylo odvádět tučné desátky. Stejně tak se zde neujaly všeliké jejich společensko-politické ideologické hrátky. Zatímco v Praze probíhaly kruté procesy s „ukrutnými“ nepřáteli nově narozeného režimu, v oblasti Malého Lipníku se i nadále žilo jako za první republiky či v dobách Horních Uher, přičemž hlavní slovo měl řeckokatolický farář.

 

Když jsem se narodil v českém Slezsku, tak můj táta Michal a máma Marie z českého Slezska mi dali jiné jméno než Michal. Bylo to velmi neobvyklé, protože v tomto rodě měl první muž vždycky jméno po otci. Jméno Michal dostal až můj mladší bratr, který už ale mezi námi není. Ani jeden z mých dvou synů se nejmenuje po mně. Ani jeden z nich se nejmenuje Michal. Možná ho ale nosí některý z mých vzdálených příbuzných v Americe.

 

Od raného dětství jsem zpravidla v létě, někdy ale i v zimě, obzvláště když byla zabíjačka, byl odvezen na návštěvu otcových rodičů do Malého Lipníku. Máma a táta tam někdy se mnou zůstali, někdy však, zpravidla v létě, mě tam jaksi odložili a jeli si užívat dovolenou někam jinam. Zúčastnil jsem se žní, pasení krav, a jak jsem dorůstal, tak jsem i samostatně pobíhal po okolních kopcích a v okolních lesích. Objevoval jsem úplně jiný svět, než jaký jsem znal z míst svého rodiště. Kupříkladu, že sáhnout v neděli na jakoukoli práci bylo těžkým hříchem a soudruzi někde na západ odsud s tím nemohli nic dělat. A nejspíš ani nechtěli, jelikož tento prostor byl v zájmu jejich ideologie zcela nepodstatnou a nijak nebezpečnou periferií.

 

Prominentní soudruzi (súdruhovia) si v nedalekých Tatrách budovali rekreační rezidence a o kus dál na východ se zastavil čas. Rodiče mi vlastně umožnili cestovat časem zpět, přinejmenším o sto let. Zpočátku se o mně staral bratranec Jano, už si nevzpomínám, jestli byl synem Marie nebo Veroniky. Chodil jsem s ním pást krávy spolu s dalšími kluky jeho věku. Došli jsme na nějakou louku u lesa a nechali krávy volně se pást. Kluci začali hrát karty a já zkoumat okolí. Jano se občas postaral, abych se nenudil. Kupříkladu mě zavedl do lesa, nožem uřízl ze stromu kus kůry, svázal ji s pomocí trav či něčeho takového taštičku a do ní mi nasbíral jahody. Zároveň mi řekl, že tímto způsobem život onoho stromu možná ukončil. Stromů ale bylo kolem pořád dost. Po nějaké době odešel na vojnu a o mě se začal starat jeden z mladších bratranců. V té době jsem už začínal dospívat a osamostatňovat se.

 

Když se tak dívám zpět do časů, které jsem strávil v těchto místech, tak mě napadá, že mě neobyčejným způsobem obohatily. Dodnes se k nim vracím a znovu objevuji malé dítě, které nechtělo pít mléko přímo od krávy, jelikož bylo zvyklé na igelitový pytlík, a dospívajícího junáka, který mohl zcela volnoběžně čerpat podněty lidské přirozenosti, aniž by musel poslouchat dementní žvásty jakýchsi politruků.

 

Od té doby, co žiju v Praze, jsem se do Malého Lipníku nepodíval. Asi bych to měl napravit, jelikož tam jsou kořeny mého rodu. Naposledy jsem se nedaleko odtud, kousek směrem k Tatrám, vyskytl, když jsem někdy v devadesátých letech minulého století navštívil Pieniny. Bylo to v rámci společenského programu odborné či vědecké konference konané ve městě Poprad. Vyrazili jsme plout na vorech do Dunajci.


komentářů: 0         


Lednová rána – chladná, štíhlá a celá

rubrika: Poetický koutek


Leden je nejnudnější měsíc roku. Začal jsem mu říkat Bleden, jelikož jeho pobledlost je nezaměnitelná. Konstantin Biebl byl pozoruhodným člověkem a básníkem, od něhož jsem zde ještě nepublikoval žádnou báseň. Narukoval do první světové války, která byla stejně krutá jako ta druhá, v jejímž stínu však tak nějak vybledla (viz Sobotní malé zamyšlení). Krátce po té druhé Biebl ukončil svůj život skokem z okna. Nenáviděl válku.

 

Až umřem staneme se květinami

Ve dne budeme lidem pro radost

a v noci budem sami

 

Lucifer


Cesta k lesu

(S lodí, jež dováží čaj a kávu)

 

Konstantin Biebl

 

Pušku jsem na zdi pozorně sňal

Nikdy tak tiše

aby jeden hrob neprociť v Polsku

 

Nějaký chlad táhne po válce ze všeho železa

vojáčku ty který máš malárii

mluv jak nás mrazila karabina

kříž polního kuráta

 

Studila i železná klika po návratu

doma u dveří

 

Vzít pušku znamená radostnou událost pod kamny

Můj pes

už třetí z dynastie ušlechtilých emírů

zívá a vstává

 

Jednou též zahyne postřelen v cizím revíru

běhával po svých

domů to zkusí po krvi

 

O třech se ještě dobelhá k božímu trůnu

 

Ale teď obojkem cinká a přede mnou cupe k lesu

za bílou zdí za námi dívá se cherubín

za nic na světě bych se neobrátil

 

Mám pocit že jednou ten anděl nahlas mě zavolá

že pískne přes zeď na psa

až půjdeme spolu kolem kostela

 

Náš hřbitov tolik se zvětšil za války

jeden cíp sahá až na Sibiř

padá tam padá modrošedý sníh

a kolem křížů v houfu táhnou vlci

 

Hrabou v sněhu a dál se vlekou uboze

Jejich zelené oči jsou ztracené poklady

mrtvého cara

 

Jsou to nejnižší hvězdy na ruské obloze

 

Jeden cíp sahá až k Piavě

na hrobě bubnují padající pomeranče

 

Tělo se rozpadá jako se rozpadá kabát z kopřiv

i režná košile

 

Jen v srdci ocelová střela

jako Venuše z Louvru

zůstane chladná

 

štíhlá

 

a celá

 


komentářů: 17         


Periodické příběhy (Zvláštní životy prvků)

rubrika: Pel-mel


Britský výtvarník Simon Patterson vytvořil sérii litografií, které vycházejí z Mendělejevovy periodické tabulky prvků. Pattersonovy „prvky“ vyvolávají nesprávné asociace: Cu je Tony Curtis, Ag je komik Phil Silvers, K je Grace Kellyová… Umělce inspiruje řád diagramu, ale dává mu svůj vlastní obsah. Viz třeba také Pattersonova mapa londýnského metra se jmény fotbalistů, světců… Také Hugh Aldersey‑Williams se v Periodických příbězích vyznává z obdivu k Mendělejevovu uspořádání univerzálních a základních složek hmoty. Tabulka prvků se mu jako systém odjakživa zdála být samozřejmá a jednoduchá. Ale jinak si mladý Aldersey‑Williams nedokázal pod názvy prvků nic konkrétního představit. Teprve při pohledu na vzorky v Přírodovědném muzeu v Londýně poprvé plně pochopil skutečnou podstatu prvků a např. i to, proč jsou plynné prvky v horních řadách… A napadlo ho, že si vytvoří vlastní sbírku. Z rozbité žárovky získal wolfram, z kuchyňské fólie hliník, z baterií extrahoval zinek, uhlík i rtuť. Bylo pro něj důležité, že si může na prvek sáhnout, potěžkat ho, přivonět k němu. Že se může dotknout něčeho, co je věčné a bez čeho by nebylo nic. Měl pocit, že shromažďuje stavební kameny vesmíru.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 8         


Noční sen

rubrika: Povídání


Už uplynula docela pěkná řádka let, kdy jsem měl děsivě depresivní či depresivně děsivý sen. Kupodivu nenastal v noci, ale za bílého dne. Za krásného modrobílého dne. I to se může stát. Stačí k tomu docela málo. Usnout a probudit se do nočního snu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 18         


Neznámý vesmír – Budiž světlo

rubrika: Populárně naučný koutek


V předchozím zahřívacím kole tohoto seriálu byla svým způsobem naznačena metoda KISS. Něčeho takového se v podstatě držím již od útlého věku. Ne jako suchar, ale jako uzemněný či objektivní uživatel bujné fantazie. Tohle zahřívací kolo věnuji jedné velmi důležité věci – světlu. Vlastnosti elektromagnetického záření (interakce) jsou totiž natolik neobyčejné, že první jakžtakž úspěšný pokus o jejich uchopení vedl k formulaci stejně tak neobyčejné speciální teorie relativity.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 11         


Jsme, jací jsme (47 odstínů české společnosti)

rubrika: Pel-mel


Často citované básni Smutná píseň vesnického šprýmaře od Viktora Dyka je už víc než sto let. V souladu s ironickým názvem celé sbírky, Pohádky z naší vesnice, jsou i tyto verše povzdechem nad váhavostí a nevyhraněností krajanů. Citovou vypjatost v přístupu k národu jako nejvyšší hodnotě nahradila počátkem 20. století rozumovější, praktičtější opatrnost. Obrozenecké nadšení (svaté) bylo vystřídáno kritičností (střízlivou). Následující válečné události tomu chtěly, že Dykův vztah k národu dozrál do té míry, že básník mohl napsat ještě slavnější Opustíš-li mne. Krásný doklad toho, jak se v čase mění pohled na nejcennější hodnoty, když se ocitnou pod tlakem vážného ohrožení. Obrození tedy dávno odeznělo, zbavilo se balastu a ozdob, ale to podstatné z něj zůstalo a úspěšně se podrobilo osudové zkoušce.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 30         


Rouper de Clotrimazolovo Probuzení II

rubrika: Povídání


Rouper de Clotrimazol se náhle probudil. Nebylo to poprvé, ale přinejmenším podruhé. Tentokrát se ale zdálo, že se mu to skutečně nezdá. Na víku šuplíku našel vzkaz od Šéfa: Roupere, probuď se konečně definitivně, jelikož já už tady nebudu, což znamená, že se můžeš flákat, jak je ti libo. A pod tím byl ještě jeden vzkaz na umačkaném lístku: Roupere, šla jsem nakoupit vajíčka – Tvoje snášenlivá Rouser. A pod tím bylo ještě naškrábáno: Ponožky, ve kterých jsi spal, hoď do pračky, anebo je spal. Rouper pochopil, že jeho několikaletému spaní na šuplíkových oblacích je konec. Bude muset zase začít žít, a ještě ke všemu tomu pro něj už skoro neznámému se za chvíli vrátí Rouser s vajíčky. „Doufám, že nebudou míchaná“, zamumlal Rouper, sundal ponožky a šel je vyvenčit do pračky, načež si zapálil doutníček, který v jedné ponožce našel, a spálil ho ve svých rozespalých ústech.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 3         


Umět se zastavit

rubrika: Pel-mel


Před několika dny jsme si tady povídali o žalostné úrovni svátečních televizních programů. Ale mezi těmi programy byla také světlá výjimka: opakování rozhovorů s významnými lidmi (ČT24). Dostali jsme možnost znovu se pokochat vybranou češtinou cestovatele Miroslava Zikmunda. Ale nejen Zikmundova řeč je příkladná. Málokdy se člověk setká s takovým klidem, jednoznačností názoru, neokázalostí, absencí pýchy, jako právě u tohoto slavného cestovatele. Miroslav Zikmund i Jiří Hanzelka například věděli, že za Zprávu č. 4 ponesou následky. Ale nemohli jinak. Doba přitom nabízela tak snadnou cestu vzhůru! Dnes Miroslav Zikmund bilancuje a před námi stojí jeho životní pouť jako poctivé umělecké dílo, v němž má všechno své pevné místo.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 13         


Novoroční vážné zamyšlení

rubrika: Pel-mel


Nový rok sice začal včera, takže to může vypadat, že jsem se o jeden den opozdil, ale faktem je, že tohle je můj první příspěvek na NČ v tomhle roce a zároveň i první, který jsem napsal letos. Poslední jsem napsal a zde publikoval ještě loni, ačkoli byl zamýšlen i jako úvod do aktuálního roku. Jenomže to bylo jenom tak půl napůl a ještě navíc z legrace. Teď už to myslím vážně.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 9         


Veselý konec starého roku a začátek nového roku

rubrika: Slovo Neviditelného čerta


Jak už to bývá, mám za úkol se nějak důstojně s vámi rozloučit na sklonku skomírajícího roku (dle našeho kalendáře) a ruku v ruce se svým čertím doprovodem vás přivítat v kolíbce roku nového. Zase se nám narodí nové dítě, a za nějakých dvanáct měsíců jako stařeček přenechá místo dalšímu dítěti. Tak už to chodí. Někteří si u zadnice bouchají petardy, jiní se snaží utopit své dojetí v obrovské číši alkoholického moře, jiným stačí rychlé špunty a jiným zase kompletně se na tento dle nich přitroublý šaškec vykašlat. Těm posledním docela fandím, ale má nevyléčitelná závislost na některých společenských tradicích, z nichž se i přes veškerou neoblomnost pokusím v nadcházejícím roce vyléčit, mě nutí své důstojné rozloučení a přivítání de facto téhož zde performovat (ne perforovat – i když vlastně asi též).

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 8         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  224  225  226  227  228   »