Neviditelný čert

Madla Vaculíková píše Jiřímu Kolářovi

rubrika: Pel-mel

Když se sejdou dva lidé, kteří vědí, že spolu chtějí žít, může být výsledkem život jako umělecké dílo. Vaculíkovy knihy a články se doplňují s dopisy jeho ženy jako skládačka, která vytváří celistvý obraz doby i celistvý obraz jednoho lidského spolužití a spoluúčasti na historických proměnách. Přirozená moudrost paní Marie Vaculíkové s jejím zájmem o věci veřejné, vyvzdorovaný Vaculíkův osud (on často dochází k týmž závěrům po dlouhých úvahách, jeho žena už obvykle ví, ale je nucena odtrpět si zase jiné věci) jdou spolu ve vzácné shodě. Z dopisů Jiřímu Kolářovi jsem vybrala úryvky spojené se Slovenskem – a s tím, co vše dobrý novinář může.

Stella

19.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 23         

Létající magistr Kelley

rubrika: Pel-mel

Posledního dne v srpnu jsem vyrazil na výzvědnou procházku, jejímž prvoplánovým cílem byl Petřín. Přesněji řečeno Petřínská rozhledna, jelikož jsem se dočetl, že v jejím okolí došlo k jakýmsi stylistickým úpravám. Když jsem se zhruba před třiceti lety nastěhoval do Prahy, stal se Petřín mým prvním kultovním místem, který byl po nějakém čase odsunut na druhé místo Vyšehradem. V obou případech se jedná o prostor, který je nejen obdařený zajímavými stavebními památkami, ale i hustou zelení, lesoparky, divočinou, a to vše prakticky v centru kamenného města pražského. Vyšehrad je v této souvislosti poněkud omezený, ale petřínské sady se táhnou daleko, až na Břevnovskou pláň, která už není až tak daleko od mého bydliště.

Lucifer

17.09.2018, 00:15:40   Publikoval Luciferkomentářů: 16         

Zvyky

rubrika: Pel-mel

Předkládám malé víkendové zamyšlení na sklonku léta, tváří v tvář blížícímu se podzimu. Základem tohoto zamyšlení jsou dva příběhy či podobenství z knížky jednoho salesiána, kterou jsem tady uvedl v podobě „Andělé jsou s námi“. Podstatou je myšlenka, že míváme tendenci upadat do monotónních zvyků, v nichž se začínáme utápět jako v kleci svého vlastního vězení. Stáváme se vězni sebe sama. To ale není to nejhorší. My zároveň přestáváme vnímat své nejbližší bytosti. Respektive vnímáme je, ale jenom jako dekoraci našeho vězení. A to se nám pak vrací jako bumerang. Znám to velmi dobře. Už několikrát jsem uvízl ve slepé uličce s pocitem, že mířím tam, kam jsem chtěl. Někdy mi trvalo i dost dlouho, než jsem pochopil, že jsem ve skutečnosti zamířil úplně někam jinam. Na předčasnou konečnou, kde sice něco je, něco jako malůvky na vězeňské zdi, rozhodně však ne to, co jsem chtěl. A mezitím mí blízcí zmizeli někam do nikam, a někteří z nich, když jsem z té slepé uličky vycouval, se už nevrátili. Už jsem poněkud zestárl, načal druhou část svého života a se slepými uličkami nechci mít nic společného. Domnívám se, že to konečně myslím vážně.

Lucifer

14.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7         

Kouzlo extrému (Eric Voegelin)

rubrika: Filosofický koutek

Pro svou stať z roku 1977 si Eric Voegelin (1901-1985) vypůjčil anglický název Proustova románu Hledání ztraceného času – Rozpomínání se na věci minulé. Vzpomíná, jak roku 1943 pocítil, že se po dlouhých letech filozofických studií a snahy najít teorii člověka dostal do slepé uličky. Uvědomil si totiž, že západní ústavy a univerzity nedokáží vysvětlit význam politických událostí a hnutí. Došel k jednoznačnému závěru, že politické události a směřování historie se dají vysvětlit pouze pomocí teorie vědomí. Tento závěr byl výsledkem Voegelinovy pečlivé analýzy všech novodobých politických a společenských hnutí, autoritářství, rasismu apod. To, že filozofie selhává, pocítil už ve dvacátých letech, kdy tápal mezi velkým množstvím filozofických škol a teorií. Pochopil, že např. takový Comte nebo Marx se uzavřeli se svými „pravdami“ a odmítali opustit svou „vězeňskou zkušenost“. Jinou zkušenost oba vědomě pomíjeli a nepřipouštěli si žádné pochybnosti. Vyvstala tak otázka: Proč chtěli do svého vězení uzavřít celé lidstvo? Pokud nepoznáme odpověď, neporozumíme západním masovým hnutím, jež vytvářejí politickou „vězeňskou kulturu“.

Stella

12.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 16         

Magorovy labutí písně

rubrika: Poetický koutek

Na Ivana Martina Jirouse alias Magora jsem tady upozornil ve chvíli, když se odebral do magorových věčných poetických lovišť. Nebyl jenom básníkem, ale i člověkem, který se odmítal podvolit jakémukoli totalitnímu nátlaku, a to i za každou cenu. Byl to velmi slušný člověk, který neuměl a ani nechtěl lhát, a tak byl za své pravdivé názory pětkrát odměněn žalářem. Během jedné ze svých návštěv komunistické věznice (ve Valdicích) napsal sbírku básní, která se jmenuje Magorovy labutí písně. Sbírka vyšla v samizdatu v roce 1985, v roce 1986 v Mnichově a v roce 1989 v Purley na jižním předměstí Londýna. Předkládám několik ukázek z této Magorovy sbírky, které jsem doplnil jedním zajímavým dokumentárním filmem (videem) na jeho počest.

Lucifer

Což nutně když se básník dusí

exodus následovat musí?

Labuť divný pták zpívá umírajíc

přece stejně krásně z naší strany hranic

*

Monotónní můj itinerář posledních let.

Jako bych už jen s eskortami

měl Čechy uvidět

V Klášterci nad Ohří na římse

spatřil jsem Pannu v elipse

paprsků zářivých

Nepomodlit se byl by hřích.

Z chomutovského jel jsem soudu.

Poslední léta rodnou hroudu

vidím jen na eskortách

Ach

Však kdybych přistál třeba v Orly

ta záře světla od mandorly

navždycky by mě minula

A úsměv taky neviděl bych

který na duši Jirka Tichý

hodil mi jako horké cíchy

Nepomodlit se byl by hřích

*

Svět se připravuje k střetu

já v kostele plném skřetů

třímám autogenu plamen

Je to plamen pekla, Pane?

Osvoboď mě od něj. Amen

*

Dneska poprvé pokušení

proniklo mi až kostní dření

Týden už hlohy na dvoře růžově rozkvétají

V noci se živé sny mi zdají

na dnešek s Julianou

mluvili jsme o emigraci

Ráno přijeli estébáci

a málem duši svou

dal jsem jim ke kremaci

*

Když vypustí nás z našich cel

po cestě do kostela

kvete na dvoře jitrocel

a fasáda se bělá

ve slunci oslnivě

však uvnitř chrám je tmavý

Buď Bože milostivě

K nám shovívavý

*

Ve vykropeném domečku

svěcenou vodou

čekáš na mne, můj miláčku

Ovečky na obrázku jdou

jedna tam a dvě nazpátek

Taks mi to řekla kdysi

anděli kychyňský

Holčičky tiše spí

do jejich dechu mísí se

poklidné chroupání.

To beran spásá pod okny

rozkvetlý heřmánek

Tak nějak zlatý věk

vypadal asi

Odkud má přijít spása?

Modře se leskne forma

beránka nade dveřmi

Odlesk Beránka na nebi

v kterého věřím

Ostříhá pastýř nebeský

stádo v svém ovčinci

Náruči jeho ochranné

V pokoře vás tři

svěřím

*

Na chvíli jednorožec zdržel se u studánky

královna Gwendolyna v habrovém loubí

na něho se dívala

Zatímco pil

lilie zlatohlavá vyrostla pod kopyty

Polední vánek sebral z jejího květu pyl

královna zachvěla se

když vůně dostihla ji

Pak mrak se rozptýlil

a všechno bylo jako dřív:

mýtina prázdná

na vodě tkvěl vychladlý obraz habroví

*

Za údolími lesy

jinde než kde jsi nejsi

v dálce kde modré hory

memento mori

daleko dál než Kartouzy

ve městech cizí rathauzy

daleko za obzory

memento mori

vlaštovky čápi rorejsi

nedoletí tam kde Ty jsi

za zdmi stěnami dvory

memento mori

nad mořem vlhké útesy

blíž než tam kde teď pro mne jsi

lodě plují a vory

memento mori

10.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2         

Andělé jsou s námi

rubrika: Pel-mel

V poslední době se snažím do svého života zařadit nečekané úhybné manévry, abych se konečně dostal z těch vyježděných kolejí, které už zívají nudou. Nejsou to nesmyslné úkroky stranou, jako když sebou škube kůň v posledním tažení a vztekle kope do čehokoli, co se mu přimotá do cesty. Naslouchám svému nitru, podvědomí, a věnuji pozornost každému intuitivnímu podnětu, každému podvědomému vzkazu od Boha, který sídlí v každém z nás. Včera jsem měl naplánováno něco úplně jiného, než co jsem nakonec učinil. Vydal jsem se úplně jinam, než kam jsem původně mířil, a na konci té cesty jsem zamířil do knihkupectví, v němž jsem už nějakou dobu nebyl. Tam jsem však zamířil k úplně jinému regálu, než u jakého jsem obvykle postával, a sama od sebe mi do rukou spadla útlá knížka od jakéhosi salesiána, kterého jsem vůbec neznal. Obsahuje krátké příběhy a zamyšlení, jež představují skutečnou „hostinu pro duši“. A to jsem právě potřeboval.

Lucifer

07.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 15         

Šťastné město (Benoît Duteurtre)

rubrika: Pel-mel

Inspirací k napsání románu Šťastné město se Duteurtreovi stala Praha. V Praze začátku nového tisíciletí, po Srdíčkové revoluci, totiž nalezl všechno, co je typické pro evropskou civilizaci nové doby – koncentraci všemožných krás i nešvarů na jednom místě. Ale téma proměny historického města otevírá celý vějíř dalších témat a motivů (minulost, přítomnost a vyhlídky světa, rostoucí agrese menšin a různých uskupení, zločiny Ameriky, pomýlená Evropa, řízení státu, osobní svoboda, zákruty lásky i erotiky). To vše pak spojuje motiv osobního vyrovnání se ztrátou iluzí o životě i přijetí faktu smrti. Mentální dospívání vyznívá jako paralela dospívání společenského, místy ironicky komentovaného – protože: jaký jiný postoj zaujmout ve světě přeplněném tolika paradoxy? Odplout na vlnách smutku, sledovat plynoucí mraky, nekonečné moře (poslední kapitola) – oddat se pocitům „zrazeného dítěte, jemuž došlo, že věci se nemají tak, jak si myslelo, že život nekončí v atmosféře důvěry, jako když naše první dny končily večerní modlitbou, neboť kromě ticha, nejistoty a strachu už nic neexistuje.“ Pro Duteurtrea je jedinou možnou jistotou humor a poezie. Krásně a vyčerpávajícím způsobem o této nové knize z Atlantisu pojednává recenze J. Šotolové: Duteurtre, Benoît – Šťastné město.

Dnešní příspěvek uvádí ukázky z úvahových pasáží.

Stella

05.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 17         

Malá zářijová

rubrika: Vinárna U Čerta

Začalo se září, devátý měsíc v našem kalendářním roce. Léto ukončilo svá tropická blouznění a dozrálo k poslednímu pohlazení. Zestárlo. Ano, září představuje stáří léta, z něhož se narodí podzim. Až někdy na samém konci září, ale teprve počátkem října se z podzimního nemluvněte stane batole, aby na jeho konci začalo dospívat. Jenže teď ještě máme léto, takříkajíc v důchodovém věku, s neskutečně barevnými obrazy, šikmookým sluníčkem, které umí stále ještě zahřát, ale už jenom tak na půl plynu.

Lucifer

03.09.2018, 00:08:04   Publikoval Luciferkomentářů: 7         

Jak jsem v obýváku potkal mouchu

rubrika: Povídání

Během svých procházek, výletů a průzkumných výprav jsem potkal celou řadu zajímavých zástupců živočišné říše. O některých setkáních tohoto druhu jsem vás zde pokud možno poutavým způsobem informoval, kupříkladu naposledy „Jak jsem na Vyšehradě potkal sojku“. Tentokrát bude řeč o mouše, chytré mouše, kterou jsem potkal ve svém obývacím pokoji. Vlastně nepotkal, protože jsem nikam nešel a během onoho kontaktu jsem seděl před monitorem notebooku.

Lucifer

31.08.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 12