« strana 1 »

Sluneční východ

rubrika: Povídání


Noc ze soboty na neděli jsem nedokázal dospat. Probudil jsem se ještě, když byla tma. Seděl jsem na divanu, dopíjel zbytky včerejška, a přemýšlel, co zase přijde dnes. Já? Ty? Vy? Oni? Nebo Slunce? Přišlo Slunce.

 

Lucifer


Nemohl jsem jen tak sedět, nohy chtěly jít ven. Za okny na lodžii už skoro svítalo. Venku však zima. Dnes ale bude už teplo, řekl jsem si a vyrazil jen v temně modré košili, nalehko.

 

Vyšel sem ven, nikde nikdo, všichni asi ještě spali. Obkroužil jsem celé Nové Butovice, ruce mi tuhly mrazem. A hlava též. Ale to bylo dobře, protože má hlava byla téměř definitivně přehřátá. Chladicí box byl zapotřebí. A tak jsem chodil sem a tam a zvolna svítalo.

 

A pojednou jsem spatřil něco neuvěřitelně krásného.

 

Začalo vycházet Slunce.

 

Stál jsem kousek nad Trifotem s pohledem upřeným směrem ke stanici metra Nové Butovice, ovšem poněkud výše. Tam poněkud výše nad obzorem Jinonic jsem spatřil krvavý kotouč. Nádherný, obrovský, neskonalý.

 

Stál jsem, téměř nahý, koukal do toho kotouče, a hlavou mi začala probíhat spousta věcí. Spousta myšlenek i nemyšlenek. Vzpomenul jsem si třeba, že jsem se někdy narodil, a někdy zemřu… A to Slunce stoupalo, z ruda se měnilo do oranžova, a nakonec do žluta.

 

Otočil jsem se a spatřil, jak ke mně kráčí nějaká paní poměrně staršího věku. Řekla mi, že něco tak krásného, jako je východ tohoto Slunce, nespatřila. Souhlasil jsem. Řekl jsem jí, že já též ne či vlastně ano. A stále byla ještě zima, jenže mé ruce, nohy, hlava… začínaly rozmrzat. Něco se stalo tak krásného, že na to nikdy nezapomenu.

 

V hlavě mi vyšlo Slunce.

 

 


komentářů: 15         


Koronáč podruhé

rubrika: Pel-mel


Navazuji na předchozí Koronáč. Mám pocit, že se mi ta koronovirová situace začíná vymykat kontrole. Duševní i fyzické. Koronavirus jsem už nejspíš prodělal, příznaky byly dost jednoznačné, takže bych měl být imunní, nicméně mě to přestává bavit. Svět kolem se bleskurychle transformoval ze stavu „Dělejte si, co chcete“ do stavu „Nedělejte vůbec nic, držte hubu a na ni si navlékněte roušku“. Ode zdi ke zdi.

 

Lucifer


Mám problém s rouškou. Teda ne, že bych ji neměl, už asi deset dní mám jednu z vietnamského obchůdku zadarmo, jelikož ty profláklé čínské za iks miliard korun do NB zatím ještě nedorazily. Můj problém spočívá v tom, že nemám díky mnohaleté četbě knih a čumění do monitoru dost ostrý zrak. Proto ho vyzbrojuji brejlemi. Když si ale nasadím roušku, tak se mi brejle zamlží. Při pochodu do venkovních prostor pak mám dvě možnosti. Sundat si brejle a vidět rozostřeně, anebo pochodovat v mlze.

 

Obě mají své výhody a nevýhody. Výhodou první možnosti je, že nepochoduji v mlze, nevýhodou, že nemohu s dostatečnou přesností rozpoznat tělesné atributy kolemjdoucích ženštin. Výhodou druhé je, že nemusím nosit brejle v ruce, nevýhodou, že skoro nic nevidím, takže si nejsem až tak úplně jistý, jestli jdu po chodníku nebo po silnici či trávníku a kde jsou dveře, kterými mohu vejít do supermarketu. Ještě dřív než jsem dostal univerzální roušku o Vietnamců, motal jsem si kolem hlavy šálu. Brejle se nerosily, vypadal jsem bezpochyby velmi romanticky, jako nějaký korzár či bankovní lupič, ale to motání šály a její uzlování byla strašná otrava a navíc se začíná oteplovat.

 

Chápu, že drtivá většina spoluobčanů je přesvědčena, že díky rouškám tady máme zhruba za jeden měsíc jenom 56 mrtvých na koronavirus, přičemž víc jak devadesát procent oněch obětí zemřelo v podstatě na něco jiného, ačkoli koronavirus tomu mohl trochu napomoci. Nicméně se domnívám, že s touto velmi úspěšnou bilancí mají roušky jen velmi málo společného. Proč? Protože se mi mlží brejle. Tu vodní mlhu na brejle skrze roušku dejchám já. Jasně, molekula vody je o pár stovek nanometrů menší než koronavirus, ale i tak si myslím, že pokud ho mám, tak na těch brejlích ho mám též, i když asi v menší koncentraci než jakou mám před rouškou. A nejen na brejlích, vydechuji ho všude kolem sebe.

 

Koncentrace je jistě velmi důležitá, nicméně se domnívám, že ten koronavirus máme v sobě skoro všichni i přesto, že většina otestovaných naznačuje, že ne. Ty testy jsou totiž dost nejisté, a když testovaní nemají horečku či neblábolí z cesty, když nemají nějaké jakoby příznaky napadení koronavirem, tak jsou označeni za negativní. A testovaných ze zhruba deseti milionů českých občanů bylo zatím sedmdesát pět tisíc.

 

V čem je problém, že třeba ve Španělsku, Itálii či nyní už i ve Spojených státech bylo detekováno neskonale mnohem více nakažených a zemřelých na koronavirus než u nás? Nejspíš v tom, že ta potvora mutuje. U nás máme zřejmě poměrně neškodnou mutaci. Ve zmíněných zemích mnohem škodnější a roušky s tím nic nenadělají. Tak proč oni mají tu agresivnější a mi tu přítulnější? Jsou zavřené hranice, necestuje se, jsme ve vlastním akváriu. Jak my tady, tak oni tam. Ovšem jak kdo. Když se podívám na Flightradar24, tak letecký provoz je docela hustý, skoro jako obvykle.

 

A pak je tady shlukování lidí. Některé země vyhlásily, že se mohou shlukovat maximálně dvě osoby. V případě, že se jedná o rodinné příslušníky, může jich být více. A co třeba věřící, mohou se shlukovat v kostelích při bohoslužbě, nebo vyznavači rockové hudby na koncertech?. Stačí, když se tam udělají značky dva metry od sebe, kam se může kdo postavit, jako třeba v supermarketu. Ne všichni to samozřejmě hned pochopí, ale chybami se člověk učí. Například včera jsem stál v supermarketu na značce a najednou se zezadu ke mně začala hnát ženština. Měla roušku, takže jsem okamžitě nedokázal posoudit její krásu. Já jsem měl též roušku, takže to bylo oboustranné. S rouškou nejspíš vypadám ještě více sexy než bez roušky. Řekl jsem jí, že její zájem o mé tělesné atributy mě nesmírně zaujal, nicméně za daných okolností ji doporučuji, aby mazala zpět na svoji značku, dva metry za mnou. Mazala, a tím byl můj chvilkový románek ukončen. Škoda. Začínám být na ten koronavirus dost naštvaný. Čučet na porno v karanténě mě už fakt nebaví.

 

Z toho, co jsem za svého dosavadního života uchopil, vím, že spousta lidí blábolí z cesty. Jakákoli chřipka řádí každý rok na plný výkon a mraky lidí umírají po tisících každý den, nejenom na stáří, ale především proto, že je to asi baví. Doposavad jsme kvůli takové vzájemné i soběstačné likvidaci roušky nosit nemuseli. Z historicky nedávné doby máme za sebou dvě světové války, kdy se lidi vzájemně likvidovali jak na běžícím páse. Vznikaly všelijaké totalitní režimy, v nichž se z obyčejného člověka stával jakási kopací mičuda k pobavení vládnoucí oligarchie úchylných deprivantů.

 

Fakt nám hrozí jakási koronavirová pandemie, které lidstvo podlehne, když poslušní nebudou nosit roušky? Fakt si myslíte, že v jednadvacátém století, kdy nám věda nabízí úžasné věci, jako že můžeme lítat do vesmíru a budovat úžasné projekty, kdy třeba budeme mít energii téměř zadarmo (termojaderná elektrárna), kolem se motá tlupa úžasných vědců, kteří motají superstruny a takřka jsme pochopili celý vesmír až na ten Velký třesk, lidi nakupují v supermarketu na kartu anebo přes internet cokoli, co chtějí atd., nás srazí na kolena nějaký debilní virus? Kolik takových virů už tady bylo, v moderní době i v počítačích, skrze nichž se dorozumíváte přes internet, abyste zjistili, jestli vajíčka nebo Babiš, a přesto počet lidí na Zemi neustále narůstá…

 

Opravdu bojujeme s jakýmsi koronovým virem, anebo s rouškami sami se sebou? Anebo z někým, kdo si z nás chce udělat poslušně chrochtající prasátka na ostrově madam Kirké?


komentářů: 19         


«     1     »