Už tady dlouho nebyla pohádka, takže se chápu klábosnice, abych Neviditelného čerta opět obdařil nějakým pohádkovým námětem. Jak se však nakonec ukáže, má pohádková klábosnice se zcela neslušně zašprajcovala ve chvíli, kdy pohádka mířila k tomu podstatnému. I přes všechnu tuhle banální záležitost jsem se rozhodl toto psaní zařadit do Pohádkového koutku. Finále, dotlučené po zaseknutí klábosnice, se sice bude nacházet už na holé zemi, ale snad mi to projde. I na potlučené holé zemi se může válet nějaká pohádka.
Lucifer
30.11.2013, 00:00:29 Publikoval Luciferkomentářů: 8
Po první části duelu skeptiků a cvokařů s exorcisty přicházím s druhou a poslední, která je zároveň i závěrečným pojednáním na téma exorcismus. Upřímně se přiznám, že prokousávání tím zdrojem mě už začalo docela unavovat. Na druhou stranu však musím říci, že jsem se v tomto oboru velice poučil, že jsem v neskonalém údivu absorboval informace o tom, o čem jsem si myslel, že je už dávno zasuto a utopeno v nějaké středověké historické bažině. Není. Ale netýká se to jenom exorcismu. Těch středověkých bažin se vynořuje celé množství na všech možných kulturních frontách. Lidé obklopeni úžasnou technikou, vědeckými poznatky a tak dále z nějakých zvláštních příčin hledají útočiště v neskonale ubohém primitivismu. Jaké jsou ty „zvláštní příčiny“? Máte se nad čím zamýšlet, přičemž bych k tomu chtěl podoktnout, že jsem tady už na to nesčetněkrát narážel.
29.11.2013, 00:00:22 Publikoval Luciferkomentářů: 1
Vracím se zpět k seriálu věnovanému tak neskonale absurdní věci, které se říká exorcismus. Ve třetí části historického pozadí exorcismu (Exorcismus – Historie III) jsem v závěrečné poznámce slíbil, že to završím závěrečnou kapitolou použitého zdroje, v níž je tato tématika nahlížena z poněkud jiného pohledu, než je ten církevní. Zde je tedy první část tohoto exorcistického završení.
28.11.2013, 00:09:30 Publikoval Luciferkomentářů: 6
(Patafyzická)
27.11.2013, 00:00:46 Publikoval Luciferkomentářů: 6
Po jednodenní přestávce v podobě Adornova fragmentu Ryba ve vodě se vracím k dokončení dvojitého filosofického pojednání na téma umění. První se zabývalo základní otázkou Co je umění?, a to druhé, v dohledné době nejspíš konečné, se zabývá vztahem umělcovy osobnosti k jeho dílu, jeho díla k publiku, a tak všelijak naopak i venkoncem. Když umělec vypustí své dílo na po umění dychtící veřejnost, je stále ještě jeho? Anebo je v něm stále ještě aspoň kousek jeho? Anebo si jeho umělecké dítě už žije svým vlastním životem, aniž by svého „tátu“ či „mámu“ k tomu potřebovalo? Otázky na první pohled možná dost směšné, ale pojďme se na to podívat filosofickým okem.
26.11.2013, 00:00:14 Publikoval Luciferkomentářů: 31
Při své večerní návštěvě nedaleké Galerie Butovice, v níž se nevystavují výdobytky umění, ale výdobytky konzumu, jsem opět zabrousil do stánku, v němž jsou tyto výdobytky obdařeny i nějakým tím duchovnem a jemuž se říká knihkupectví. Regály s populárně naučnými knížkami neobsahovaly nic, co jsem tam už při své poslední návštěvě nespatřil, a pokud ano, tak mě to zase nijak neoslovilo. Přesunul jsem se tedy k regálům s filosofickým obsahem. No a tam jsem ke svému údivu narazil na knížku od Theodora Ludwiga Wiesengrund-Adorna, o němž jsem zde již referoval v podobě Masová kultura I a Masová kultura II. Knížka obsahuje rozsáhlý soubor Adornových fragmentů, které byly sepsány v letech 1944-1947.
Abyste se mohli dostatečně vcítit do fragmentu, který jsem pro dnešek vybral a jenž se nazývá stejně jako název příspěvku, doporučuji přečíst si nejdříve perex u prvního výše zmíněného odkazu. I v tomto případě mi nezbývá než konstatovat, že Adornovy postřehy staré více jak šedesát let se s mírnými úpravami dají s velkým úspěchem naroubovat na dnešní dobu; s tím, že co Adorno spatřoval ve své době, je dnes o více než poznání dokonalejší.
25.11.2013, 00:00:14 Publikoval Luciferkomentářů: 21
Po sobotním završení historického pozadí exorcismu je třeba se v zájmu nedělního rozjímání uklidit k nějaké nepříliš náročné filosofické otázce. Naposledy jsme zde měli Země jako záchranný člun, dnes přichází na přetřes umění, přesněji řečeno, co si pod tímto vzletným pojmem vlastně představujeme, pakliže si vůbec něco představujeme. Kdysi jsem tady měl takový krátké zamyšlení Co je to umění a princip neurčitosti; to dnešní se bude touto otázkou zabývat poněkud zevrubněji, přičemž se bude opírat o filosofické berličky. Jak se ukáže, tak ani tato důstojná a vznešená opora si s definicí umění nedokáže poradit.
24.11.2013, 00:06:59 Publikoval Luciferkomentářů: 26
Historii exorcismu zakončuji shodou okolností v sobotu, o níž jsem tady kdysi prohlašoval, že je mým sanitárním dnem. Některé rituály jsou zajímavé, povzbudivé a obživující, takže je jistě prospěšné se k nim občas vracet. Člověk by však neměl stále přešlapovat na stejném místě, a když se k tomu či onomu místu vrací, měl by se vracet s něčím novým, ne se starým harampádím.
Předposlední část historie exorcismu končila již druhým znepokojivým zjištěním, že i papež může být na ďábla krátký. Tahle série bude zakončena vítězným výkřikem nejslavnějším soudobým exorcistou Amorthem, že on a jeho věrní spolupracovníci už zase mají tu správnou dynamiku. Naráží tím na exorcistům vstřícný postoj papeže Benedikta XVI. Tento radostný výkřik je však citován v knížce, která vyšla ještě předtím, než Benedikta XVI. Na papežském stolci vystřídal poněkud skromnější František. Dá se předpokládat, že Amorth nového papeže již stačil oťukat. Jak tohle oťukávání Františka v poměru k exorcismu dopadlo, to vážně netuším.
23.11.2013, 00:44:50 Publikoval Luciferkomentářů: 55
V období mezi 14. a 17. stoletím dosáhla víra v ďábla zvrácené úrovně, která naopak zpětně podnítila čarodějnické třeštění. Desetitisíce lidí, především žen, byly upalovány na hranici nebo jinak trestány za domnělé provozování čarodějnictví, používání kouzel či jiné démonické skutky. Nakonec církev pochopila nutnost učinit tomu přítrž. Proto v 18. století upadl exorcistický rituál v nemilost. Navíc historické období pokroku v přírodních vědách, lékařství i vývoj v oblasti psychologie posunuly myšlení jinými směry, a to dokonce i uvnitř církve. Filosofické trendy jako osvícení a racionalismus daly přednost rozumu před emocemi, přírodním zákonům před ritualistickými tradicemi a pověrčivostí. Církev se s moderním věkem pozvolna smiřovala a pro většinu církevní hierarchie 19. a 20. století se exorcismus stal trapným, nechutným, starodávným rituálem, na který je nejlépe zapomenout. V druhé polovině 20. století však znenadání počalo kyvadlo vychylovat opačným směrem.
22.11.2013, 00:13:35 Publikoval Luciferkomentářů: 11
Po celkovém přehledu exorcismu si pojďme něco povědět o jeho historii. O démonických bytostech a způsobech vymítání se zmiňují starobylé kultury už od dávných Babyloňanů a egyptských faraonů. Výraz démon pochází z řeckého daimon či daimonion, což znamená „být divý“. Slovo satan pochází z hebrejského označení pro „odpůrce“ nebo „protivníka“ a slovo ďábel z latinského diabolus a řeckého diabolos. Mezi další pojmenování užívaná v křesťanství patří Lucifer, Belzebub, Zebulun, Meridian a Bélial. Jinak řečeno, v rámci staletí a kultur nebyl přezdívek uznávající přítomnost centrální síly zla nedostatek.
21.11.2013, 00:23:30 Publikoval Luciferkomentářů: 8