« strana 30 »

Noc plná deště

rubrika: Poetický koutek


(V písečných dunách)

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


Už dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu…

rubrika: Vinárna U Čerta


Název tohoto středečního středně únorového příspěvku jsem převzal z písně Vladimíra Merty Chtít chytit vítr, jíž si můžete pustit na závěr, pokud to vůbec vydržíte číst. Upadl jsem totiž do těžké deprese a neznám lepší vrbu než Neviditelného čerta, jehož jsem stvořil v dobách, kdy jsem byl ještě optimista. Jasně, s takovým pesimistickým nádechem, ale jakási optimistická vize tady jistě byla. Teď už není. Narazil jsem do neprostupné zdi, kterou jsem si vlastním úsilím pomohl vystavět. Už po několikráte jsem uvízl ve slepé uličce. Tentokrát ale necítím či nevnímám žádný náznak větru, jemuž bych mohl nastavit své plachty a odplout do jiných vod.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 8         


Všední věc

rubrika: Povídání


Už dva měsíce mi leží na stolku v předsíni svazek cizích klíčů. Našla jsem je ve vestibulu, vyvěsila jsem oznámení, ale nikdo je nepostrádá. Přemýšlím, jestli bych je uprostřed noci neměla potichoučku vyzkoušet a potom je třeba výhodně prodat… Ale vážně. Nepotřebných klíčů máme doma pomalu víc, než je v našem městečku dveří. Patří k těm věcem, které sice k ničemu nejsou, ale je škoda se s nimi rozloučit. Co kdyby.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 7         


Na oltáři zvěrokruhu lásky

rubrika: Poetický koutek


Na závěr druhého týdne měsíce února vás chci oblažit další básní Jana Skácela ze sbírky Noc s Věstonickou venuší. Báseň je velmi zvláštní a skládá se z dvanácti čtyřverší. Každé z nich reprezentuje jedno znamení zvěrokruhu a tím či oním způsobem je kladeno na oltář bohyně lásky, kterou je žena. Když jsem předevčírem kolem půl jedenácté v noci vycházel ze stanice metra Hůrka, abych konečně dokráčel do svých ubytovacích prostor, hned za východem pod schody jsem narazil na malého kloučka zhruba ve věku sedmi let. Na zádech měl objemný batůžek a všeobecně působil dojmem, že se vrací ze školy. Řekl jsem mu, že se dnes vrací poněkud brzy, ale mlčel jako pařez. Když jsem vstoupil na šikmý chodníček přes veřejné psí záchodky, spatřil jsem, že někde v půli se pohybuje lidská postava. Pohybovala se pomalu, takže jsem k ní rázem dorazil a to, co jsem spatřil, mě konečně dorazilo. Mladá žena šla po chodníčku pozpátku jako rak. Nejspíš maminka ze školy brzce vracejícího se kloučka, který se za ní trmácel a ona ho nechtěla ztratit z očí. No a pak jsem již téměř v kanafasu bůhvíproč nahlédl do zmíněné Skácelovy básnické sbírky a do oka mi padla ona báseň.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


Narozeninové PS (Vážné)

rubrika: Slovo Neviditelného čerta


Stalo se to včera a bylo to jakoby nečekané. Měl jsem narozeniny. Proč nečekané? Vždyť říkám „jakoby“ – což znamená, že jsem se to v sobě do poslední chvíle snažil zatloukat a přitom jsem si vlastně hrál jenom na schovávanou. Neschovával jsem se před sebou, což jindy s oblibou činím, třeba ve sklepním šuplíku v dřevěné podobě Roupera de Clotrimazola. Schovával jsem se před kalendářem. Cyklickým trhacím kalendářem. Ten je rozdělen do dvanácti měsíců s jednatřiceti, třiceti, dvaceti osmi a někdy i devětadvaceti dny. Těch dvacet osm a jednou za čtyři roky dvacet devět se odehrává pouze jediný měsíc v roce. No a v tom jsem se narodil. Každý rok se to opakuje, přičemž rok je doba, za kterou Země oběhne Slunce. My pak obíháme ten kalendář a v něm se skví jeden oběhový okamžik, kdy jsme se narodili, což v nás aktivuje hluboce zakořeněný podnět ho více či méně razantně oslavit. Někdy více znamená méně, někdy méně znamená více, někdy je to úplně jedno. Způsobů oslavy narozenin je několik, včetně absolutní ignorace. No a na to poslední jsem se snažil hrát, jenže kalendář mi řekl: „Piky, piky na hlavu, na schovávanou nehraju.“ A tak jsem to vzdal, z kalíšku vína upil další kapku své krve a z kalendáře utrhl další narozeninový list. V následujícím cyklu se pokusím tu schovávací ignoraci dotáhnout do konce. Nehodlám neustále recyklovat pod taktovkou jakéhosi trhacího kalendáře.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 4         


Hermann Broch o našem přešlapování

rubrika: Pel-mel


K čemu to všechno je, proč já to všechno dělám, jaký to má smysl? Když nás únava přinutí položit si podobné otázky, nenapadne nás, že pro některé lidi podobný problém neexistuje. Mají jasno. Přijali určité hodnoty jednou provždy, mezi nimi také nutnost dostát povinnosti za každou cenu. Je možné se přenést i přes těžké utrpení, pokud je můžeme vztáhnout k nějakému pozitivnímu absolutnu. Popřeme-li absolutní, abstraktní hodnoty, přijmeme sice odvážně strach a samotu, ale zároveň se staneme v brochovském smyslu náměsíčnými. Spisovatel a filozof Hermann Broch se vzdal možnosti navyšovat zděděný majetek a věnoval se pouze literatuře a filozofii. Našel svoji vlastní absolutní hodnotu. Nic z toho, co napsal v první polovině 20. století (zemřel roku 1951), neztratilo na aktuálnosti. Včetně rozboru demokracie, lidských práv a soudobé politiky. Další autor, o kterém je dobré vědět. Následující text obsahuje citace z Brochova eseje Logika rozpadajícího se světa.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 12         


Kyberfobie

rubrika: Pel-mel


Strach je odjakživa nezanedbatelnou přirozenou součástí lidské existence. V dnešní civilizované společnosti se však strachy a úzkosti začínají objevovat v mnohem větší míře a v kombinaci s jinými příznaky patří k nejčastějším medicínským symptomům. Proč tomu tak je, bylo naznačeno již v Kyberstresu. Mnoho věcí ohrožujících naši existenci kontrolujeme pomocí techniky do té míry, že by se nám vlastně mělo dařit lépe než kdy dříve. Jednu věc však už pod kontrolou nemáme: techniku samotnou. Ona kontroluje nás – a to v každém ohledu: ráno už při vstávání, během pracovního dne, ve volném čase a až do usnutí. Naše soukromá sféra je pod neustálým dohledem digitální techniky, stejně jako globální proudy financí, energií, zboží a informací.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 11         


Tvrdolín (Srandovní)

rubrika: Povídání


Nenechte se zmást názvem, jímž jsem pouze naznačil, v jakém tvůrčím stavu se momentálně nacházím. Budete se asi divit, ale i mně stává, že jsem natvrdlý jako tvrdolín. V těchto situacích, jež se vyskytují poměrně často (nedělám si srandu), pak koukám jako puk či sůva z nudlí na své předchozí psací počinky a těžko se mi chce uvěřit, že jsem něco takového zplodil. Nemám v úmyslu tvářit se, že jsou bůhvíjaké a předpokládám, že se najdou i tací, kteří je ohodnotí jako brak. Jen chci podotknout, že ve svém tvrdolínovém stavu si při jejich četbě připadám jako úplný idiot. Dělám si srandu. Takže se mým zuboženým stavem nenechte odradit, jelikož pro dnešní povídání na úsvitu měsíce února; měsíce, který oproti lednu, jenž mívá tendenci chovat se natvrdle, dokáže být neuvěřitelně plastický; na začátku se může tvářit ještě jako bezpodmínečná zima a na konci jako podmínečné jaro; jsem našel nebetyčně kvalitní náhradu v podobě Kurta Vonneguta, jenž se zde už několikrát vyskytl, kupříkladu: Kurt Vonnegut na konci modrého tunelu či Timequake by myself; ve druhém případě jsem vlastně já nahradil Kurta Vonneguta, a když si kliknete na závěrečné video, tak se dozvíte, že je soukromé. Nedělám i dělám si srandu. Zde je tedy pár volně shromážděných ukázek z jeho povídací knížky Muž bez vlasti:

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 8         


Zneutralizované citrusy (Jedovatě)

rubrika: Pel-mel


Kolik vypravování začíná slovy Tak jsem tuhle šel a... Dnes tomu nebude jinak. Tak jsem tuhle šla prosoleným sněhem a říkala jsem si, už aby byly barvy, svět je bez nich otravný, fádní. Bílý sníh sice zakryje to šedivé a matné, ale to je pořád málo. Ulice jsou pochmurné i proto, že už mnoho let přetrvává móda černého oblečení. Čím to, že se ten pouliční smutek drží tak houževnatě? Textilní průmysl se potřebuje zbavit nějakých předimenzovaných zásob? Familie přede mnou, pět lidí, všichni v černém. Ale – vždyť já taky! Od podrážek až po bambuli na čepici, a nakonec je černé i to, co pod ní mám.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 14         


Rouper de Clotrimazolovo sanatorium PERPLEX

rubrika: Povídání


Rouper de Clotrimazol se snažil lednové mrazivění přečkat ve svém sklepním šuplíku bez jakéhokoliv pokusu o cokoliv. Jednoduše se adaptoval a své neurony uložil do příručního mrazáku, ze kterého musel za tímto účelem vyexpedovat několik dlouho uležených ryb, erotický magazín a kuličkové pero. Usnul takříkajíc na svých leporelových vavřínech v úrovni téměř absolutní nuly a vše, co se dělo kolem, mu neříkalo ani sbohem. A když se trošku oteplilo, vyexportoval ze své mysli poslední sen, v němž založil speciální sanatorium pro nedomrlé PERPLEX (Pozitivně Exaltovaná Rekonstrukce Paranoické Levitace Empatického Xichtění). Export se podařil a Rouper de Clotrimazol se bez uzardění okamžitě jmenoval jeho ředitelem a řa(á)ditelem. S nadšením vypreparovaného lososa si uvědomil, že se konečně zařadil do směrodatného pracovního procesu s neskonale tvůrčími rysy, jimiž se jako červená nit poflakovala myšlenka v podobě humanistického poslání zaopatřit všechny nebožáky, kteří v područí současné fúze všech možných i nemožných postmoderních technologických anabolik upadají do nepříjemného stavu, v němž si připadají, že jsou kompletně perplex.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


«   1  2  3  4  5 . . . . . . . . . .  26  27  28  29    30    31  32  33  34 . . . . . . . . . .  239  240  241  242  243   »