Pel-mel


« strana 10 »

Druhý máj


Byla pozdní noc či už vlastně ráno, započínal se druhý máj roku dva tisíce osmnáct. Vůbec se mi nechtělo spát, jelikož jsem toho naspal tolik, že jezero tklivé v křovinách stinných by mohlo akorát tak brnkat na šalmaj. Mně se však nechtělo brnkat, ačkoli kytaru mám naladěnou skvěle. Stojí teď v rohu místnosti, ve které se už po mnohokráte skvím s radostí bezelstnou a úsměvem dítěte, které se už po mnohokráte narodilo. Přemýšlím. Jestli se ptáte „o čem?“, tak odpovídám „o všem!“ O všem i o ničem přemýšlím, jelikož jsem byl kdoví kým či čím takto obdařen, za což nemohu vůbec nic než poděkovat.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 23         


Straším (Když už je těch čarodějnic)


Několikrát mi sama od sebe začala hrát televize. Nikdy, když jsem byla pryč. Proto jsem zprvu pochybovala o sobě, protože, jak jednou pěkně řekla Astra: „Lojza už šmajdá okolo“. Pak jsem se marně pokoušela dohodnout s naším domácnostním poltergeistem. Co mám ale v podobných situacích po ruce vždycky nejdřív, to je – strach. Bohužel. A strach má úžasnou schopnost sebeplození, sebezrození, sebemnožení vůbec, kynutí, kypění a přetékání. Nejdřív vyskočí z toho, co se nedá okamžitě vysvětlit, pak ho vystřídá strach z úpadku duševních schopností, potom se převrátí sám v sebe: ve strach ze strachu. Co udělám, když půjde do tuhého a já se budu bát tak, že nebudu schopna vůbec žádné akce? Jak je to se spouštěním (se) televize, to jsem si vyhledala. Běžná věc. Přesto není příjemné, když vás v noci probudí hovor z prázdného pokoje, o tanku s helikoptérou nemluvě.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 7         


Sázet muškáty a smažit karbanátky


Tak se Neviditelný čert v poslední době básnicky rozezpíval a je to dobře. Nemusí tady pořád strašit truchlivá témata. Neunikneme jim nikdy, na to jsme zde většinou už příliš staří, ale nahlédnout je čas od času veselejšíma očima je holá nezbytnost. Někdy je humor jediným východiskem, protože pod náporem informací a dezinformací ztrácíme představu, co je, a co není normální. Člověku z toho jde hlava kolem. Svět se tak rychle mění! Věstonická venuše praská – a že už něco vydržela!

A čím to asi krmili sotva dvacetileté koučky (vědmy?), že jsou připraveny radit s věcmi, jež mohou znát leda z doslechu? Až poradí každému, kdo byl ochoten zaplatit, čím se budou živit potom? Jejich problém – říká se také moderně. Třeba pak jedna po druhé (muže mezi nimi abys pohledal) budou vydávat prohlášení, že odcházejí, aby se mohly věnovat – rodině. Tedy, v jejich případě, zakládání rodiny. Protože si náhle všimnou, že něco takového jako rodina existuje i mimo teorie a mimo film a protože si všimly politiků, kteří v potu tváře dosud pokládali na oltář vlasti úplně vše a teď s vážnou tváří říkají, že se nadále budou věnovat výhradně rodině:

Tak ukaž, Radečku, máš na zítra nějaký úkol?

Ano, tatínku, půjdu si zažádat o důchodový výměr a slíbil jsem, že po obědě vyzvednu vnoučátka.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 25         


Bylinky pro duši


Sándor Grosschmid, uměleckým jménem Sándor Márai, se na stránkách Neviditelného čerta objevil už jednou, jako autor románu Judita. Tento myslitel a spisovatel, inspirován antickými filozofy, nám předkládá krátká, ale moudrá zamyšlení nad lidským údělem, nad chybami, jichž se denně dopouštíme (dobročinnost z ješitnosti, netrpělivost, užvaněnost…). Své texty Márai chápe jako službu, jako dělbu o životní zkušenost, jako drobné recepty z herbáře. Má se o co podělit: dvacáté století na něj nezapomnělo vůbec s ničím: ani s krásným uměním, ani s největšími hrůzami. Ale dostalo se mu daru vzdělanosti a pochopení, že nemáme žádné právo na štěstí a že se máme radovat ze skutečnosti, že jsme dostali úžasnou možnost být. Třebaže tato skutečnost sama o sobě je nejvlastnější příčinou naší smrti. Ale to je zároveň důvodem, proč se nemáme ničeho bát, protože vše se děje v řádu věcí.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 39         


Život je přece teď


Jak tak žiju mezi Romy, kladu si všelijaké otázky. Jak to, že se s takovým klidem co chvíli stěhují, aniž by se trápili kvalitou budoucího bytu? Prostě se dnes rozhodnou, zítra odnášejí a odvážejí. Jedni tam, jejich příbuzní sem. Kde berou odvahu najednou se sebrat a vyjet do neznáma? Do Anglie, do Kanady? Já bych cestu plánovala rok, po celou tu dobu bych špatně spala, studovala bych základní fráze… Tchán veřejně ztříská zetě a všichni to schvalují. Zbitý se večer chová jako by se nic nestalo. Malé děti jsou načinčané, větší jsou jak z poválečného italského filmu se sociální tematikou. A nerozbitné. Sousedka mi jednou sdělí, že má nádor na mozku, a když ji do zítřka nádor přejde, má těžký reumatismus. A na Slovensku dva krásné domy. Naivně se domnívám, že by se zastyděli, kdyby konečně pochopili, že žijí z části našich platů. Ono je to totiž vůbec nezajímá. Peníze přijdou, tak proč přemýšlet, kde se vzaly. A hrdost mají sousedé jinou, než je hrdost nad schopností uživit rodinu usilovnou prací. Kdyby něco: ostatní vždycky vypomohou. Koho volí? Divná otázka, zhola zbytečná. Na mnohé z uvedených otázek odpovídá kniha Isabel Fonsecové Pohřbi mě vestoje.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 42         


Jsme hodiny z kostí (Podle Davida Mitchella)


Jsou spisovatelé zaznamenávající, spisovatelé rozprávějící, spisovatelé nadávající i usedavě plačící, spisovatelé blazeovaně předhazující, co v nich právě uzrálo, spisovatelé, kteří marně přesvědčují, že jsou spisovatelé… A pak jsou spisovatelé jako Stephen King nebo David Mitchell, kteří nám nabízejí tolik, že se utápíme v moři osudů, myšlenek a pocitů a šplháme po konstrukci příběhů, které se proplétají a zauzlovávají – a my se musíme pořád ohlížet zpátky, abychom se po té síti dostali o kousek dál, a bez úrazu. Člověk má chuť občas zakřičet: To mi nedělej, kdo je a co je zas tohle? Ale Mitchell nezná slitování a povídá a povídá. On prostě jede. V úvodu k úryvkům z Atlasu mraků jsem to nazvala marnotratností. Ono je to ale horší: je to obžerství, jeden ze sedmi smrtelných hříchů. Čechov by nejdřív jenom tak hleděl, potom by zavrtěl hlavou a usedl zpátky na svůj trůn tam nahoře. A díval by se, jak ti druzí dole plavou mezi nezměrným množstvím čehokoli, co jeho dobu minulo. A není to málo? Ne, Antone Pavloviči.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 50         


Fascinující příběhy z periodické tabulky prvků – rtuť


Když Stella předložila první pojednání z Periodických příběhů, prohlásil jsem v komentáři, že „Shodou okolností jsem asi před 14 dny zakoupil knihu Mizející lžíce, růžový sníh a jiskřící bonbóny: Fascinující příběhy o vědě, šílenství a lásce z periodické tabulky prvků od Sama Keana“. Měl jsem úmyslu zde z této knížky vybrat několik zajímavých postřehů, ovšem až dokončím seriál o Neznámém vesmíru, jehož další část jsem chtěl vypustit pro tento víkend. Od tohoto úmyslu jsem však nečekaně ustoupil, a místo kosmologického dramatu předkládám něco z úvodní části Mizejících lžící, která má podtitulek Hg (hydrargyrum, což latinsky znamená „vodní stříbro“).

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 4         


Na konci všeho – olovo


O ponurých šedivých mračnech básník řekne, že jsou olověná. Temnou barvou navozují úzkost a bezútěšnost, pocit tíhy. Když se někdy ve snu, strnulí hrůzou, nemůžeme pohnout, zdál se nám, že máme nohy jak z olova. Těžké olovo dává tušit blízkost něčeho zlověstného, spjatého s koncem, s posledním zúčtováním. S těžkým dopadem, s uzavřením kapitoly. Ocelová nebo olověná mračna neletí oblohou. Hrozivě visí nad krajinou, schovala slunce a nebe zavřela.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 3         


«   1  2  3  4  5  6  7  8  9    10    11  12  13  14 . . . . . . . . . .  129  130  131  132  133   »