Pel-mel


« strana 10 »

Čertí velikonoční pomlázka – finální


Ve své Čertí velikonoční pomlázce věnované Velkému pátku, kdy se každý rok najde nějaký Kristus, kterého ukřižují, jsem si neurvale lascivním způsobem zahrával s ženským pozadím. Stejně tak neurvalá reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Počíhala si na mě v pondělí, tedy v onom mrskacím dni, jenž s Kristem má společného asi tolik jako voda s vodkou – a místo abych zmrskal alespoň jednu ženštinu, byl jsem zmrskán sám.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Pěstujme (si) člověka (Podle Václava Cílka)


V míse z vyrovnané životní filozofie smíchej nadhled, rozhled, přehled, ba i hluboký vhled (až k zemskému jádru), vysokou odbornost, kultivovanou citovost, špetku blouznivosti, skvělé vyjadřovací schopnosti a dostaneš Václava Cílka. Neukládej k ledu, ale užívej několikrát denně. Nenapadá mě jiné než toto kuchyňsky vulgarizující přirovnání, navíc v čase svátků, které jsou letos poznamenány tragédií sebevraždy dvou naivních dívek. Samy tyto svátky spojují adoraci utrpení a oběti s oslavou nového, které, utrpením vykoupeno, přichází.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 47         


Čertí velikonoční pomlázka


Velikonoční pomlázka je svazek spletených proutků čerstvě rašících na okolních dřevinách. Jejím účelem je zmrskat pozadí jakékoli ženštiny, která se kolem nás mužských o velikonočním pondělku vrtne. Mrskání její zadnice pak způsobí, že se dotyčná ženština vrtí ještě více, což má za následek, že snese malovaná vajíčka. My sice už dvě vejce máme, ale tak zmalovaná jako slepičí povětšinou ještě ne. A k tomu její zmalovaný zadek. Zmrskanou ženštinu nakonec zavlečeme do nejbližšího křoví a zmalujeme i její popředí. Velikonoce jsou totiž nejerotičtějším svátkem, sexuální orgií bez jakéhokoli omezení.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


V osidlech černého humoru


Je středa a ledoborec našeho života se blíží k velikonočnímu ledovci. Paluba ledoborce se hemží neskonale komickými figurkami vnímajícími blízkost velikonoční kry asi jako blechy číslo ponožek zdroje své potravy. Tato divukrásně křížem i mečem obhospodařená scenérie končící se první poloviny dubnového skotačení mě zavedla až ke kratinké úvaze na téma „černý humor“.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Magie jako všední věc (Podle Yeatse)


Jak jsem se tak dívala, článků o záhadách lidské duše, o tajemství našeho nitra, je Neviditelném čertovi nejméně dvacet. Podobnými otázkami se zabývají i příspěvky o představitelích různých filozofických či psychologických škol. Také dnešní povídání staví na eseji jednoho ze „zmítajících se“ básníků. Williama Butlera Yeatse. Zrychlený společenský a vědecký vývoj v devatenáctém století postavil před člověka nutnost vyrovnat se s novými poznatky, které narušily dosavadní samozřejmost, s níž člověk nahlížel na svět. Všechno bylo najednou jinak. Rychlý útok na rozum se střetával se zdůrazněním citu jako tou nejdůležitější věcí – v sentimentalismu a v romantismu – a vznikla tak zajímavá, kolotající směs. Pro umělce jedinečná, úrodná půda. Pro myslitele příležitost, jak pátrat po zdrojích dosud nevysvětleného v hlubinách historie, až nakonec (pro současnost to platí také) téměř všichni dospěli k existenci jednoho společného zdroje, jemuž jen různí lidé dávají různá jména. (Z bezradnosti?) Ukázalo se přitom, že staré mýty nejsou staré, jsou – trvalé.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 2         


Proteinová bomba a Poruchová lavina


Pro poslední březnový víkend jsem pro vás připravil dva příběhy z mého běžného života. První se odehrál před devíti lety na mém pracovišti, druhý poslední sobotu v mém bydlišti. Nemají spolu kromě mě skoro nic společného, ale abyste nenabyli pocitu, že můj život je jednotvárný, sešil jsem je horkou jehlou do jednoho balíčku. Pro ještě větší podporu tohoto záměru jsem mohl přibalit pár dalších nekompatibilních šotů ze svého životního filmu, ale začala na mně pracovat jarní únava. Předpokládám, že v noci ze soboty na neděli se ještě více prohloubí.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 19         


Pelyněk černobýl (Podle Světlany Alexijevičové)


„Zahrady kvetly a ve slunci se jásavě třpytila mladá tráva. Byl to známý… velmi známý svět. Tak mě ze všeho nejdřív napadlo, že vše je na svém místě a vše je jako dřív. Je tu táž země, táž voda, tytéž stromy. Jejich tvar, barva a vůně jsou věčné a nikdo tu nedokáže cokoli změnit. Hned první den mi ale bylo řečeno, že květiny trhat nemám, sedět na zemi taky ne a pít vodu ze studánky už vůbec ne… Smrt se skrývala všude, ale byla to jakási jiná smrt. S novou maskou. A neznámou podobou. Člověka to zaskočilo, protože na něco takového nebyl připraven. Nebyl na to připraven jakožto biologický druh, což platí i o jeho přirozených nástrojích, které jsou nastaveny tak, aby uviděly, uslyšely a dotýkaly se. Nic z toho najednou nefungovalo, oči, uši i prsty nebyly k ničemu a pomoci nedokázaly, protože radiace je neviditelná a nevydává žádný pach ani zvuk. Je nehmotná… Zabíjela pokosená tráva, ulovené ryby, zastřelená zvěř. Nebo třeba jablko…“

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 6         


Maska perfekcionismu a vytěsňování vlastní nedokonalosti


Perfekcionista si nasazuje masku, protože má neodbytný pocit studu za to, co se pod ní skrývá. Není to jenom stud, ale strach, že v očích ostatních budou odhaleny jeho chyby, včetně těch, které ve skutečnosti nemá, ale nasugeroval si je. Každý máme nějakou chybu. Někteří se tím dokonce chlubí a zdůrazňují, že je to takové smítko na kráse, které je dělá jedinečnými. Perfekcionista ze sebe jakýmsi zvláštním způsobem vytěsnil svou vlastní přirozenost se všemi nedokonalostmi. Jeho jediným cílem je být vnímán jako bezchybný a dokonalý člověk. Vše ostatní jde stranou, včetně jeho vlastní podstaty – přirozenosti. Nasazování masek se však netýká jen perfekcionistů, odjakživa po nich sahali i jinak založení lidé. V podstatě ze stejných důvodů: pociťovali stud vypadat takoví, jací od přírody jsou. Podnětů k tomu je celá řada. Třeba vypadat jako tamta celebrita či zařadit se do jednotně uniformovaného stáda, které působí jistým průbojným způsobem atp. Vraťme se však k perfekcionistickým záležitostem. Naposledy zde bylo probíráno schéma IDEÁL – REALITA – POVINNOST, nyní pojďme nakouknout pod perfekcionistovu masku.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 3         


Do krčmy bez tulichu? To ne! (Ze života na vysokých školách v 15. a 16. století.)


Karel Veliký se po nocích učil psát – a nedařilo se mu. Velmi dobře si ale uvědomoval důležitost vzdělání jako cesty ke studiu Písma. Reformami z roku 789 podpořil zakládání škol pro děti poddaných i svobodných. Školy vznikaly v každém klášteře a v každém biskupství, učiteli tedy byli mniši a kněží. Žáci se učili číst, psát, počítat, zpívat a zaznamenávat noty. Osvojovali si i latinskou gramatiku. Ostatně, podobný školský model se uplatňoval už od 6. století v Itálii, Provenci a ve Španělsku. Od 13. století tradiční církevní školy ustupují univerzitám. Mezitím začaly vznikat také malé městské a vesnické školy. Už v polovině 13. století jich v Anglii působí třicet dva, v Paříži šedesát dva. Co potřeboval takový žáček? Voskovou tabulku, brusný kámen, křídu, pravítko, pero … Jak kde. Ale podle dobových záznamů bylo možné tabulkou spolužáka utlouci.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 5         


Gilbert Keith Chesterton: O ležení v posteli


Musel to být neobyčejný zážitek, poslouchat, jak se špičkují Gilbert Keith Chesterton a George Bernard Shaw. Angličané si je opravdu poslechnout mohli, protože oba břitcí ironikové spolu veřejně vystupovali a Chesterton měl svůj pravidelný čas i v rozhlase. (Dokonce ti dva spolu vystupovali v němém filmu jako bizarní dvojice: téměř dvoumetrový, objemný Chesterton a útlý Shaw.) Z neohrabaného a nesoustředěného dítěte Chestertona vyrostl nesmírně pracovitý spisovatel a zároveň myslitel, povznesený i přes svoji hlubokou náboženskou víru nad všechna zjednodušování.  Málokdo v sobě nese schopnost ostré kritiky, satiry i chytrého humoru spolu s talentem k napsání hluboké úvahy. Od poezie přes esej k detektivce a novinářskému článku, to vše v nemalém množství – takový byl rozsah Chestertonovy tvorby. V esejích se jeho pohled na skutečnost vyznačuje jednou zvláštností: nikdy nepopisuje věc jako takovou. On ji pozoruje a rozebírá nejen z nečekaného úhlu, ale daleko spíš věc či problém obrací naruby, ba zdá se, že se na svět dívá až odněkud daleko za zrcadlem – a vidí pak to, co normální smrtelník vidět nemůže.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 10         


«   1  2  3  4  5  6  7  8  9    10    11  12  13  14 . . . . . . . . . .  96  97  98  99  100   »