Během léta jsem již učinil dvě výpravy za hranice Prahy. První se odehrála v půli června, kdy jsem mimo jiné navštívil Žatec a Chomutov. Druhá výprava počátkem července byla cíleně zaměřena na Kokořín. V plánu mám ještě uskutečnit nejméně třetí letní výpravu, cíl jsem však zatím nedefinoval. Napadá mě Křivoklát, Šumava, Vysoké Tatry, Tokio, Mars nebo Venuše či kulová hvězdokupa Messier 13 v souhvězdí Herkula. Návštěvu Chomutova jsem tady nenápadně naznačil v podobě Tajemné ženy z města Ch. Nyní bych se s vámi stručně podělil o zážitky z Žatce a Kokořína.
Lucifer
04.08.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 19
Léto začíná kulminovat, ačkoli meteorologové prohlašují, že formou podzimního počasí. Na tohle jsem fakt zvědavý. Pokud tomu tak skutečně bude, nezbyde mi, než začít balit vánoční dárky. Ty budu nadělovat sám sobě. Jedním z nich je fiktivní krabice plná x let starých dopisů. Dalším je houpací kůň z dubového dřeva, logopedická příručka pro začínající básníky, perforovaná panna z recyklovaného odpadu dětských knížek či gumové kružítko k otevírání plastických konzerv hmotného zabezpečení. Ze všeho nejdříve však rozbalím fiktivní krabici x let starých dopisů. Už dnes. Přesně o půlnoci. A začtu se do nich.
24.07.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 10
V poslední době mě pronásledují nejrůznější formy synchronicit čím dál tím urputnějším tempem. Některé jsou velmi legrační, jiné méně, ale legrace ani v jednom z těch případů nechybí, abych se, až se dochechtá chechtací pytlík, zamyslel nad tím, co mi vlastně chtějí sdělit. K jednomu závěru jsem už došel, ale nechám si ho pro sebe. Nebudu vás strašit. K jiných závěrům bezpochyby dojdu díky následujícím gejzírům synchronicit, přičemž předpokládám, že i jejich souvztažnost bude náležitě synchronicitní. To mě ale vyvádí tak trochu z klidu, poněvadž lze tudíž předpokládat, že do této synchronicitní pavučiny jako moucha zapadne i můj první závěr, což znamená, že mě asi legrace přejde. Zde je stenografický přepis dvou po sobě následujících synchronicitních dnů minulého týdne:
17.07.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 34
Došel jsem k závěru, že poslední série příspěvků na NČ nabrala tak náročnou kontemplaci, že by vám mohlo začít kapat na karbid. A tak jsem se rozhodl, že v zájmu příjemného prožití sedmého a osmého června tohoto roku zklidním ono čertí rozbouřené moře až na úroveň poklidné hladiny kapesního bazénu v podkroví maminčiny peřiny. Za tímto účelem jsem připravil dva kraťounké textíky. První jsem napsal zhruba před sto lety na palubě Titaniku, druhý včera pod dojmem vietnamského cukrbliku.
07.06.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 11
Ve svém předchozím příspěvku – na sklonku předchozího měsíce věnovaného aprílovým žertíkům –, který jsem věnoval upáleným čarodějnicím, jsem na konci úvodního perexového textu zdůraznil, že následující měsíc, jenž už běží na plný výkon, budu svoji pozornost věnovat jeho obsahové stránce nadiktované přírodou a drsně přeformulované Karlem Hynkem Máchou, totiž lásce. Ne k Bohu nebo jídlu atp., ale k lidským bytostem opačného pohlaví než kterým jsem byl někdy i docela uštěpačnou přírodou obdařen já.
03.05.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 13
Ve svém předchozím příspěvku – na sklonku předchozího měsíce věnovaného aprílovým žertíkům –, který jsem věnoval upáleným čarodějnicím, jsem na konci úvodního perexového textu zdůraznil, že následující měsíc, jenž už běží na plný výkon, budu svoji pozornost věnovat jeho obsahové stránce nadiktované přírodou a drsně přeformulované Karlem Hynkem Máchou, totiž lásce. Ne k Bohu nebo jídlu atp., ale k lidským bytostem opačného pohlaví než jímž jsem byl někdy i docela uštěpačnou přírodou obdařen já.
Faktem je, že mé pohlaví je de facto (stavbou mého těla) rodu mužského, ačkoli někdy nastávají situace, jež mívají velmi specifickou atmosféru, kdy si de jure (stavbou své duše) připadám osobou rodu ženského. Tahle pohlavní transformace je však ryze introvertní, navenek svůj mužský princip zakamuflovat nedokážu.
Jelikož v pondělí nastal onen neutuchající měsíc lásky, rozhodl jsem se bezodkladně vydat se vstříc jejímu laskavému proudu pěšmo o den dříve. Jsem bytost chodeckého typu, miluji procházky, výlety a někdy i zálety popřípadě též odlety či úlety. Pokud to jde, tak si ke svému pěšímu trmácení přírodními i městskými scenériemi přibalím jako dvoutaktní doprovod osobu ženského pohlaví. Důvodů bych mohl předložit celou řadu, ale předložím vám pouze dva nejdůležitější:
Ženský doprovod jsem sehnal takříkajíc horkou jehlou, řka jejímu libidu, že některé věci se lépe dělají ve dvou – čímž jsem samozřejmě nemyslel nic jiného než chůzi. Tedy alespoň v počáteční fázi. Za cíl našeho chodeckého outfitu jsem zvolil Divokou Šárku, jelikož je též ženského pohlaví, ale především proto, že obsahuje přenádhernou přírodní scenérii daleko od centra Prahy, v němž evidentně narůstala scenérie davová.
Na Andělu jsme nasedli do tramvaje, klikatým způsobem probrázdili kus Prahy a od Kulaťáku pak již přímočaře k Divoké Šárce. Počasí bylo dostatečné a převážně slunečné, trochu foukal vítr a sem tam se nad námi nafukoval ten či onen mráček či přímo mrak jako prak. Nebyli jsme sami, v což jsem tajně doufal, ale jako občasný realista jsem chápal, že s blížícím se příchodem měsíce lásky nemůže Divoká Šárka uniknout pozornosti jiným pěšákům více méně téhož založení.
Hned u vstupní brány do Šárky divoké jsme kousek nad značkou Přírodní rezervace zaznamenali skalistý útvar připomínající kamennou tvář jakéhosi muže se špičatou bradkou. Uchopil jsem fotoaparát a sejmul jeho otisk, jenž se skví na obrázku vlevo nahoře, a když si ho rozkliknete, zaskví se vám v ještě větší velikosti. Když jsem ten snímek zpětně kontroloval, napadlo mě, že je v tom skalisku zvěčněný tenhle týpek.
Neměl jsem zájem svůj ženský doprovod příliš unavit, jelikož jsem plánoval ještě jinou aktivitu, takže jsme se pokochali krásami rozkvetlé Divoké Šárky a velice brzy zakotvili v hostinci Dívčí skok. Když jsem před léty tudy putoval nemaje ženský doprovod, zaznamenal jsem na vrcholku skalního útvaru, po němž je hostinec pojmenován, postavu bezpochyby ženského pohlaví. Ještě dřív než stihla skočit, stiskl jsem spoušť svého fotoaparátu.
Na zahrádce hostince v hloubi divoce skákající Šárky jsme se nechali občerstvit lahodnou krmí a neméně lahodným mokem, a já jsem jedním okem sledoval průběžný stav svého ženského protějšku, zatímco tím druhým jsem zkoumal nehybné pahýly v zahrádce vysazených stromů…
02.05.2017, 18:49:09 Publikoval Luciferkomentářů: 0
Drsná víkendovka – Nevhodné pro osoby mladší sto padesáti let.
06.04.2017, 21:16:05 Publikoval Luciferkomentářů: 28
Příběh, jímž jsem se rozhodl oblažit vaše mozkové závity, se odehrál v rané fázi mého dospívání. Teď se nacházím v jeho pozdní fázi a konec stále v nedohlednu. Je to asi tím, že koukám příliš daleko. Onehdy jsem koukal jen na špičku svého nosu; jen ve výjimečných případech jsem to zkusil o pár centimetrů dále. Nade mnou však bděl anděl strážný, jenž někdy nabýval podoby přísného pedagoga či vychovatele s nezbytnou rákoskou v ruce. A jako takový v zájmu úspěšného završení mého výcviku v rámci rozumné existence vzhlížel z mého nosu mnohem dále. Tento příběh je o tom, kterak mě drastickým způsobem vybavil nepřekonatelným odporem pokusit se svůj psychický život vylepšit jakoukoli drogou. Mám na mysli především chemické látky, které si z vašeho mozku udělají mičudu na hraní, což se ale časem začalo týkat i drog jakéhokoli ideologického formátu.
05.04.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 9
Jsou věci, které moje hlava nebere a nebere. Třeba, proč každé ráno přijíždějí děti do školy autem, když to mají sotva čtvrt hodiny pěšky. Jen skončí vyučování, přešlapují na parkovišti a čekají, kdy je rodiče – řidiči vyzvednou. Nedivila bych se, kdyby zdejší ulice byly opravdu nebezpečné a kdyby se naše obec nedala z jednoho konce na druhý projít úplně celá za půl hodiny. A protože tu každý zná každého, vím, že k tomu dojíždění nevede většinou nic jiného, než to, že rodina prostě – má auto. A tak hurá do auta, když potřebujeme hodit dopis do schránky, koupit rohlíky a když „jdeme“ k doktorovi.
Stella
27.03.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 8
Už dva měsíce mi leží na stolku v předsíni svazek cizích klíčů. Našla jsem je ve vestibulu, vyvěsila jsem oznámení, ale nikdo je nepostrádá. Přemýšlím, jestli bych je uprostřed noci neměla potichoučku vyzkoušet a potom je třeba výhodně prodat… Ale vážně. Nepotřebných klíčů máme doma pomalu víc, než je v našem městečku dveří. Patří k těm věcem, které sice k ničemu nejsou, ale je škoda se s nimi rozloučit. Co kdyby.
13.02.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 8
Nenechte se zmást názvem, jímž jsem pouze naznačil, v jakém tvůrčím stavu se momentálně nacházím. Budete se asi divit, ale i mně stává, že jsem natvrdlý jako tvrdolín. V těchto situacích, jež se vyskytují poměrně často (nedělám si srandu), pak koukám jako puk či sůva z nudlí na své předchozí psací počinky a těžko se mi chce uvěřit, že jsem něco takového zplodil. Nemám v úmyslu tvářit se, že jsou bůhvíjaké a předpokládám, že se najdou i tací, kteří je ohodnotí jako brak. Jen chci podotknout, že ve svém tvrdolínovém stavu si při jejich četbě připadám jako úplný idiot. Dělám si srandu. Takže se mým zuboženým stavem nenechte odradit, jelikož pro dnešní povídání na úsvitu měsíce února; měsíce, který oproti lednu, jenž mívá tendenci chovat se natvrdle, dokáže být neuvěřitelně plastický; na začátku se může tvářit ještě jako bezpodmínečná zima a na konci jako podmínečné jaro; jsem našel nebetyčně kvalitní náhradu v podobě Kurta Vonneguta, jenž se zde už několikrát vyskytl, kupříkladu: Kurt Vonnegut na konci modrého tunelu či Timequake by myself; ve druhém případě jsem vlastně já nahradil Kurta Vonneguta, a když si kliknete na závěrečné video, tak se dozvíte, že je soukromé. Nedělám i dělám si srandu. Zde je tedy pár volně shromážděných ukázek z jeho povídací knížky Muž bez vlasti:
01.02.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 8
Rouper de Clotrimazol se snažil lednové mrazivění přečkat ve svém sklepním šuplíku bez jakéhokoliv pokusu o cokoliv. Jednoduše se adaptoval a své neurony uložil do příručního mrazáku, ze kterého musel za tímto účelem vyexpedovat několik dlouho uležených ryb, erotický magazín a kuličkové pero. Usnul takříkajíc na svých leporelových vavřínech v úrovni téměř absolutní nuly a vše, co se dělo kolem, mu neříkalo ani sbohem. A když se trošku oteplilo, vyexportoval ze své mysli poslední sen, v němž založil speciální sanatorium pro nedomrlé PERPLEX (Pozitivně Exaltovaná Rekonstrukce Paranoické Levitace Empatického Xichtění). Export se podařil a Rouper de Clotrimazol se bez uzardění okamžitě jmenoval jeho ředitelem a řa(á)ditelem. S nadšením vypreparovaného lososa si uvědomil, že se konečně zařadil do směrodatného pracovního procesu s neskonale tvůrčími rysy, jimiž se jako červená nit poflakovala myšlenka v podobě humanistického poslání zaopatřit všechny nebožáky, kteří v područí současné fúze všech možných i nemožných postmoderních technologických anabolik upadají do nepříjemného stavu, v němž si připadají, že jsou kompletně perplex.
27.01.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 7
Tentokrát bez fotek, jelikož jsem v zájmu solidarity napodobil Stellu a vzal si do kapsy foťák s vybitou baterií. Co jsem místo toho doma nabíjel, se mi po návratu zjistit nepodařilo; hasičská ani jiná úklidová četa však přítomna nebyla. Po vzoru Vánoc jsem započal Velkou, na Malou se dostanu nejdříve o víkendu. Též tato procházka byla převážně pěšmo, trvala tři a půl hodiny a po návratu z ní jsem se cítil rovněž nadmíru spokojený.
04.01.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 1