Cherche la femme fatale
Lucifer
30.07.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 7
Z knížky bratrů Honzáků, která se zabývá časem psychopatů, jsem zde naposledy vyexpedoval Václava Babinského. Nyní vás z téhož zdroje oblažím Janem Žižkou z Trocnova, který se svým způsobem tak věhlasně podílel na jurodivém husitském hnutí. Jedná se o jednu z nejznámějších postav českých dějin. Dodnes je po něm nejen v Čechách, ale i na Moravě pojmenována spousta míst; kupříkladu v Praze celá čtvrť, a poblíž na kopci jménem Vítkov je jeho nadživotní socha na nadživotním koni.
27.07.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 4
Současný člověk je v životě bezradný a neustále dochází do nějakých poraden. Vždyť my máme poradnu předmanželskou, manželskou, pomanželskou, rozvodovou, porozvodovou, psychologickou, pedagogickou… Můj dědeček a prapradědeček prošli komunistickým a nacistickým kriminálem a psychologa nepotřebovali. Všechno to zvládli silou vůle. A navíc vycházeli ze dvou věcí, které jsou dnes silně nedostatkovým zbožím, a těmi jsou zdravý selský rozum a svědomí. To se dnes absolutně nepěstuje (Max Kašparů).
Stella
22.07.2019, 00:03:14 Publikoval Luciferkomentářů: 22
Venuše Mélská (Venus de Milo) je jednou z nejslavnějších antických soch. Mramorová 203 cm vysoká socha, datována mezi roky 130-100 př. n. l., představuje poloakt. Horní část až po boky je odhalená, zbytek včetně lůna zakrývá volná látka. Kdo tuto sochu vytesal z mramoru, není dnes zcela jisté, většina odborníků se však shoduje na Alexandrovi z Antiochie. Venuše je totéž co Afrodité, řecká bohyně lásky. Při pohledu na sochu vám jistě neunikne, že jí chybí ruce. Kdy, jak a proč byly uraženy, nikdo neví. Panuje však domněnka, že v levé pozvednuté ruce držela jablko, které symbolizovalo její ostrovský domov Milos (milo v řečtině znamená jablko). Ženské tělo má atributy mnohem svůdnější, než jsou ruce – jenže žena bez rukou je jako pivo bez pěny…
19.07.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 6
Pod pojmem „domácí mazlíček“ si dnes drtivá většina lidí nejen u nás nepředstavuje milovanou lidskou bytost, ani v podobě vlastního dítěte, ale patřičně „vyšlechtěnou“ bytost zvířecí. Mezi nejoblíbenější domácí mazlíčky patří psi, kteří člověka oddaně provázejí nejmíň 14 tisíc let. Až do relativně nedávné doby (vzhledem k tak dlouhému soužití) nebyla tato nejstarší domestikovaná šelma vlčího původu považována za domácího mazlíčka, ale za užitečného pomocníka v rámci hlídání ovcí, domu či při lovu atp. Z některých menších plemen se postupně začali stávat domácí mazlíčci některých šlechtičen, jako módní doplněk, ale povšechně, obzvláště pak u prostého lidu, se tato záliba začala objevovat až někdy ve druhé polovině minulého století. Na počátku tohoto století nástup psích domácích mazlíčků na všelidovou scénu zaznamenal nebývalý vzrůst, obzvláště v bytových jednotkách městských sídlišť.
16.07.2019, 00:11:59 Publikoval Luciferkomentářů: 9
Stejně, jako ve svém posledním příspěvku Zlatá brána, opět zůstávám na domácí půdě. Ani báječná dovolená se nekoná, ani bezvadné grilování… Ale proč vzdychat nad něčím takovým, plyne-li život kolem nás sice zvolna, ale s tolika odstíny, že by nám je mohli závidět nejen ti, kteří nikdy neopustí páchnoucí předměstí, kteří nikdy neuvidí jiný obzor než písek… Mám ráda naše malá města v letním ránu i za letního večera. Podřimuje v nich domov.
13.07.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 7
K sepsání tohoto příspěvku do Populárně naučného koutku mě podnítilo zhlédnutí interview s profesorem kvantové fyziky Janem Rakem, na které včera upozornila v Čertím poklábosení Stella pod značkou xxx. Název interview zní: Že je sklenice hmotná, je trochu iluze. Existujeme jen tady a teď, říká vědec z CERNu. Nepochybuji, že profesor Rak se v kvantové fyzice pohybuje jako ryba ve vodě – do CERNu by nepřijali jen tak nějakého samorostlého amatéra. Pochybuji však o některých jeho závěrech, ačkoli není vyloučeno, že jsem jeho podobenstvím nemusel zcela porozumět. To se stává. V každém případě nesouhlasím s tím, že sklenice (strom, vlak, Slunce, Venuše…) je hmotná jen tak trochu iluzorně. Ani v podobě jakoby demonstrativního podobenství.
10.07.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 2
Koncem června jsem náhle pod jistým popudem objevil Josefa Kainara. Tím mám na mysli ne přímo jeho, ale jeho poezii. Poslední červnový den jsem tady přispěchal s jeho básní Stříhali dohola malého chlapečka, kterou zhudebnil Vladimír Mišík. Jedním z obdivovatelů Kainarových básní byl Karel Plíhal. Na jeho pátém studiovém albu Nebe počká je 23 písniček, z nichž jenom první je zcela Plíhalova. Zbytek tvoří výběr z písňového díla Josefa Kainara. Kromě toho ještě vyšlo kupříkladu album Chvíle lásky se sbírkou Kainarových básní a šansonů. K zakončení první čtvrtiny července jsem vybral jednu Kainarovu specifickou báseň. Specifickou pro mě tím, že jsem se v ní tak trochu spatřil. Jako hudební doprovod, který se k této básni váže či víže jen tak trošku, nenápadně, zlehýnka, jsem na závěr připojil poslední píseň ze zmíněného Plíhalova alba, která se jmenuje jako celé album.
07.07.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 14
První kapitola knížky Andrease Knufa, se kterou jsem vás seznámil v podobě Splašená mysl, se jmenuje „Rámus v hlavě“. Pro tento příspěvek jsem zpracoval a vlastními myšlenkami okořenil zhruba první část této kapitoly. Rozhodl jsem se, že v předkládaném textu nebudu rozlišovat přímé či stylisticky přeformulované citace z knížky a své koření. Faktem je, že jsem na to šel jako někdo, kdo si s obsahem knížky velmi dobře rozumí, ovšem ne pasivně, ale aktivně – a to na základě svých vlastních zkušeností.
04.07.2019, 00:17:11 Publikoval Luciferkomentářů: 9
Ke slovu se dostal červenec. Je zajímavé, že v češtině tomu předchází červen – jako bychom se nejdříve červenali, načež, kdy léto uhodí do plných kláves, se konečně dočervenáme. V srpnu, jehož pravý název by měl znít srpenec, už jenom tak letně skomíráme v kredenci, kam se nám cpou pozdně letní mravenci. Nicméně nepředbíhejme, jak času, tak jakémukoli ročnímu třasu. A pusťme si k tomuto prvnímu červenci, jenž se v angličtině nazývá July a jemuž předchází June, což je vlastně tak trochu podobné s českou aprobací, Uriah Heep. A pochopme, že červenec, obzvláště pak July Morning, je ta nejlepší příležitost, jak se znovu pokusit nalézt lásku, dokud se k nám v srpenci nedovrtají mravenci.
01.07.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 5
Nastal poslední den června roku 2019, jehož první den jsem tady otevřel s pomocí Roupera de Clotrimazola, mého nevlastně vlastního dítěte. Teď ho uzavřu (ne Clotrimazola, ale červen) s pomocí Josefa Kainara – českého básníka, dramatika, ilustrátora a ještě kdoví čeho. Před pár dny jsem navštívil své oblíbené knihkupectví KOSMAS, jehož prodejnu mám hned za rohem ukotvenou v butovické nákupní galerii. Shodou okolností jsem tam zakotvil u poličky věnované poezii a vyňal z ní básnickou sbírku Josefa Kainara. Po dlouhé době jsem si znovu uvědomil, že tento poetik dokázal poskládat velmi samorostlé verše. Tu sbírku jsem si nekoupil, jelikož jsem měl dojem, že v mé knihovně jeho básně nemohou chybět. Dnes, když tohle píšu, což je v době, kdy tohle vychází, vlastně už včera, jsem s hrůzou zjistil, že žádnou básnickou sbírku od Josefa Kainara ve své knihovně nalézt nemohu. Dospěl jsem k závěru, že zítra, tedy vlastně už dnes to půjdu napravit. Pro tento dnešek, čili poslední červnový den, zde nicméně překládám jednu Kainarovu báseň, kterou zhudebnil Vladimír Mišík (viz hudební vložka pod básní). Zhudebnil nejen tu, ale třeba i Sochy. V předkládané básni je jedna sloka, která v hudebním provedení Vladimíra Mišíka chybí. Týká se jakési křesťanské sektičky, kterou nalezla jakási francouzská výprava v jakýchsi katakombách. Faktem je, že je to dost nezvyklý úkrok stranou, s jehož zhudebněním se Vladimír Mišík zřejmě neztotožnil. Upřímně se přiznám, že jsem nad tím mnohokráte přemýšlel, ale ten úkrok se mi nepodařilo zcela dešifrovat. Jakýkoli pokus mi to zde zcela vysvětlit přivítám.
30.06.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 11
Před několika dny jsem v hlubokém rozpoložení opět navštívil prodejnu knihkupectví KOSMAS v obchodním centru Galerie Butovice. Netrvalo dlouho a v mé ruce uvízl útlý brožovaný výtisk, jehož ústřední název je „Jak zklidnit splašenou mysl“. Trochu jsem ho prolistoval a v některých místech jsem narazil na pasáže, z nichž jsem usoudil, že autor uvažuje podobným způsobem jako já už nějakou dobu. A tak jsem si ten svazeček za drobný obnos přivlastnil. V následujícím textu se vás pokusím seznámit se základními myšlenkami knížky, které jsou nastíněny v jejím Úvodu, přičemž započnu krátkým seznámením s jejím autorem.
27.06.2019, 20:42:20 Publikoval Luciferkomentářů: 1