Neviditelný čert

Synchronicita III (Péťa Pištec)

Po několikaleté odmlce se vracím k fenoménu, pro nějž Carl Gustav Jung zavedl pojem synchronicita. Jedná se akauzální (příčinně nevysvětlitelný) sled událostí, které vykazují smysluplnou či významnou shodu okolností. Kupříkladu se vám zdá sen o Africe, dopoledne se hned po prvním kliknutí na některý ze zpravodajských webů dočtete, že v Angole explodovala elektrárna, a odpoledne vás v antikvariátu osloví žena afrického původu, do které se večer zamilujete. Ne proto, že jste měli ten sen a četli něco na internetu, ale proto, že byste se do ní zamilovali tak jako tak. Ona synchronicita vám však naznačuje, že jste tak učinili správně. Asi to není úplně dobrý příklad, jelikož jsem si ho zrovna vycucal z palce, ale podstatu jste snad vstřebali.

Již nějaký čas mi na stole leží knížka od Roberta H. Hopckeho s hlavním titulem „Nic není náhoda“, která oplývá synchronistickými událostmi na nejrůznější způsoby. Nebudu vás oblažovat dlouhým sledem citací z této knížky, uvedu jen některé autorovy myšlenky a formulace. Následovat bude pozoruhodný synchronistický příběh z téhož zdroje. Na úvod však učiním jakousi odkazovou rekapitulaci předchozích příspěvků, které jsem zde na toto téma publikoval.

Lucifer

V posledních letech mě synchronicita provází na každém kroku. Možná či spíš nejspíš mě něco takového provází již od samého zrodu. Bezpochyby nejen mě. Ne každý dokáže něco takého smysluplně vnímat. Neznal jsem však teorii Carla Gustava Junga, a tak jsem se tím až tak moc nezaobíral. Pak jsem na jeho teze narazil. Výsledkem mimo jiné bylo, že jsem zde na toto téma publikoval celou řadu článků, kupř.: Synchronicita, Synchronicita II, Příběhy, jež prozrazují synchronicitu, Danosti lidského života, To nemůže být náhoda, Synchronicita v moderním pojetí (zbytek najdete v odkazech tam uvedených).

Robert H. Hopcke začíná svoji knížku myšlenkou, že život každého člověka je postaven na vyprávění příběhů. Následují citace vybraných pasáží:

Co kdyby to, co prožíváme jako svůj životní příběh, bylo ve skutečnosti jen fikcí, literárním dílem? Jak bychom to poznali?… Za předpokladu, že by ten příběh byl souvislý a postavy a jejich životy by měly smysl, jak by pak postava toho příběhu věděla, že je v nějakém příběhu? Je jasné, že potom by jedině něco mimo tento příběh, něco, co by přišlo zvenčí, mohlo postavu upozornit na povahu příběhu, který prožívá. Ale přesto, i kdyby to byla ta nejpodivnější věc nebo událost, musela by být sama také součástí toho příběhu: musela by dávat smysl nebo mít význam s ohledem na postavy, zápletku, začátek, prostředek a konec toho příběhu, že?

Právě smysluplnost takovýchto náhodných událostí způsobuje, že je synchronistická koincidence odlišná od ostatních typů shody okolností… to, co se zdálo nahodilé a bezvýznamné, se nakonec ukáže značně důležité. A důležitost zápletky nejvíce souvisí s emocionálním dopadem, jaký mají takové události na život postav, se způsobem, jakým ho tyto události mění a transformují. Někdy k lepšímu, jindy zas k horšímu, vždy však významně.

Synchronistické události nás konfrontují s faktem, že ty příběhy, které si o sobě vytváříme, ty příběhy, které bychom rádi prožívali, nejsou někdy nezbytně nutně těmi příběhy, které skutečně prožíváme, nebo které bychom prožívat měli.

Synchronistická událost je shoda okolností, která v sobě nese pro zúčastněnou osobu subjektivní význam. Jako u všech subjektivních záležitostí, to, co jedné osobě připadá významné, tj. mající nějakou hodnotu nebo smysl, či jak hodnotu, tak smysl ve svém důsledku, může druhá osoba považovat za naprosto bezvýznamné.

Události, kterým říkáme synchronistické, obecně mají čtyři hlavní rysy. Za prvé, tyto události jsou spojeny akauzálně, a nikoli propojeny řetězcem příčin a důsledků, které by člověk dokázal rozlišit coby záměrné a zapříčiněné jím samým. Za druhé jsou tyto příhody vždy doprovázeny hlubokým emocionálním prožitkem, většinou při události samé, ale ne vždy. Za třetí je obsah synchronistického zážitku, tedy to, co ta příhoda vlastně je, vždy ve své podstatě symbolický, a skoro vždy se vztahuje ke čtvrtému aspektu synchronistické události, tj. k tomu, že se tyto shody okolnosti vyskytují v období důležitých životních přechodů. Synchronistická událost se v příběhu našeho života velmi často stává bodem zvratu, změny, či obratu.

Tolik zatím poznámky Roberta H. Hopckeho k synchronicitě, k některým dalším se ještě možná vrátím. Nyní už ten slíbený synchronistický příběh. Je to příběh Sharon, která se Hopckemu představila jako potomek dlouhé řady silných a parapsychicky nadaných žen:

Jedna věc, kterou udělaly spolu s babičkou právě v době, kdy Sharon začala projevovat zájem o chlapce, jí navždy utkvěla v mysli. Babička pekla jablkový koláč a Sharon, které bylo tehdy dvanáct let, jí pomáhala. Babička ji náhle vyzvala, aby vzala jablko a opatrně ho oloupala tak, aby proužek slupky zůstal celý v kuse. Sharon, která dobře znala babiččinu schopnost „vidět věci“ a bohatství staré tradice, dané jejím apalačským původem, babičku poslechla. Pak jí babička řekla, aby slupku vzala, podržela ji v ruce a usilovně přitom myslela na muže, který jednou bude v jejím životě tou pravou láskou. Pak aby hodila slupku přes levé rameno. „To písmeno, které slupka vytvoří, je první písmeno jeho křestního jména.“

Jak se s babičkou shodly, podle tvaru slupky na podlaze to nemohlo být jiného než P, ale Sharon, dědička této tradice zvláštního věšteckého nadání žen své rodiny, se rozhodla, že tradici vylepší, a hodila slupku přes rameno ještě jednou, aby získala také iniciálu příjmení své pravé lásky. Z té se nakonec vyklubalo další P, čemuž se s babičkou v té době smály a dělaly si legraci, že je Sharoniným osudem provdat se za Péťu Pištce z dětské říkanky, který tak falešně hraje, nebo za nějakého Pěkného Papriku. Nicméně v rodině, kde se sny předvídající budoucnost a parapsychické vazby mezi ženami braly jako každodenní samozřejmost, Sharon na příhodu nikdy nezapomněla, ačkoli o ní nikdy nikomu nevyprávěla, a když začala chodit s chlapci, potají stále vyhlížela pana P. P.

Samozřejmě, že nikdo z chlapců, s nimiž si kdy dala rande, tyhle iniciály neměl. Po škole se seznámila s Davidem a poprvé v životě se šíleně zamilovala, aniž brala zřetel na starou předpověď. Během jednoho roku se zasnoubili a vzali se, a uplynula celá řada dalších let. A pak jednou o Vánocích, rok po smrti Sharoniny tchyně, byli s Davidem v domě jeho otce. Tchán měl v úmyslu dům prodat a Sharon s Davidem mu pomáhali projít všechny věci na půdě a rozhodnout, co zahodit a co si nechat. David tam našel nějaké hračky, které jeho matka uložila ze sentimentálních důvodů do krabice, a se smíchem vylovil starou černou flétničku, jaká se dává ve škole dětem, aby si zvykly na hru na nějaký hudební nástroj a naučily se číst noty. Jeho otec láskyplně zavrtěl hlavou a zeptal se Davida, zda si vzpomíná, jak celý rok bez ustání hrál a hrál a doháněl tím celou rodinu k šílenství.

Aniž by si byl vědom, co pro ni jeho slova znamenají, otočil se David k Sharon a jen tak mimochodem řekl: „No jo, tenkrát mi začali říkat Péťa Pištec, a dokonce se to přes mého bratra tak ujalo, že tak na mě začala volat i děcka ve škole. Mému muzikantskému sebevědomí to zrovna moc nepomohlo.“

Zdroj: Robert H. Hopcke – Nic není náhoda (Příběhy našich životů z hlediska neobyčejných shod okolností), z anglického originálu There Are No Accidents (Riverhead Books, New York 1997), vydalo nakladatelství Ikar Praha s.r.o. v roce 1998

27.01.2020, 00:02:45   Publikoval Luciferkomentářů: 5         

V síti

Krátce po napsání článku „Slova z prostoru“ jsem dočetla knihu od Russela Targa “Mimosmyslové vnímání”, psal už o ní v několika příspěvcích na NČ Lucifer (např. “Mimosmyslové vnímání – Neomezené vnímání“). Proto jsem ji taky četla , a dá se říci, že jsem v ní možná našla odpověď na otázku, kterou jsem si položila. Taky se vám to stává, že o něčem přemýšlíte, jen tak otevřete knihu a ona tam je odpověď, nebo její náznak, prostě něco, co s tím na co myslíte, souvisí?

Marky

23.01.2020, 22:01:14   Publikoval Luciferkomentářů: 6         

Slova z prostoru

Je po Vánocích i radovánkách souvisejících s koncem starého a začátkem nového roku a já se vracím zpět k tématu lucidních snů. Jak už jsem psala v příspěvku „Co se Ti dnes zdálo?“, je to pro mě zajímavá oblast, protože jsem tímto fenoménem postižena už od malička. Dnes bych se chtěla zabývat kontroverzními, ale o to lákavějšími otázkami. „Jsou lucidní sny pouze výtvorem fantazie – mozku snícího, nebo se v nich objevují i informace a vize odjinud? A jestli ano, tak odkud?“ Nechci se pouštět sama na tak tenký led a ani se pohybovat na metafyzické úrovni. Vzala jsem si proto na pomoc knihu „Lucidní snění“ od Stephena LaBerge, psychologa, který pracuje v oblasti vědeckého studia lucidního snění a který v roce 1988 založil Lucidity institut (zabývá se zkoumáním a využitím lucidních snů pro zlepšení kvality lidského zdraví a života).

Marky

09.01.2020, 14:33:00   Publikoval Luciferkomentářů: 17         

Dva tisíce dvacet

Podle kalendáře se nám končí rok 2019 a nahradí ho rok 2020. Je to jenom kalendář, jeden z mnoha, takže nemá smysl z toho dělat nějakou kanonádu. Každou chvíli se něco končí a něco začíná. Některé věci přetrvávají a v průběhu času nabývají jiných rozměrů, jiné se postupně vytratí do nikam. V podstatě se ale nevytratí vůbec nic, vše zůstane někde zakódováno. Je jen na nás, který z těch kódů si vybereme.

Tento příspěvek k zakončení předchozího roku a k započetí roku dalšího jsem pojal tak nějak spoluautorsky. Měl jsem prostě takový nápad, že oslovím ty, kdo už tady něčím přispěli, aby napsali krátký text jakéhokoli obsahu. Aktuální počet autorů tohoto silvestrovského a novoročního příspěvku není až tak veliký, ale v průběhu Silvestra se může zvětšovat. Každý, i ti, kteří zatím NČ jenom četli, se může připojit. Stačí mi napsat do redakčního emailu, jenž se skrývá pod mým nickem na konci seznamu autorů, pár vět včetně svého nicku. Tento příspěvek je totiž průtočný – jako celý čas, jako vše ve vesmíru, jako cokoli v nás.

Marky, empetr, Astra, Starý kocour, Lucifer

30.12.2019, 22:47:58   Publikoval Luciferkomentářů: 9         

Mars není Venuše

Dvě slečny stojí u nepojízdného BMW na D1 a mávají na kolemjedoucí auta. Sympatický pán zastaví a nabídne se, že nepojízdné BMW odtáhne do nejbližšího autoservisu. Děvčata nadšeně souhlasí. Pán požádá jednu ze slečen, aby si přesedla do jeho auta a ta druhá, aby zůstala v tom nepojízdném, které přichystal k odtažení na laně. Slečny se ale nechtějí rozdělit, tak hodný a sympatický pán nasedne do svého auta, slečny do BMW a auta se rozjíždějí. První sjezd z dálnice, první křižovatka, pán šlápne na brzdu… a tu hodný a sympatický pán ucítí náraz. Do jeho auta nekompromisně narazilo tažené BMW. Pán zcela nesympaticky kleje a jde se podívat, co se to, sakra, stalo. Zůstane však stát a bez jediného slova hledí na vyděšené slečny, které se na něj dívají ze zadního sedadla BMW: „Vždyť jste říkal, že si máme sednout a že nás odtáhnete“…

Marky

29.12.2019, 11:37:04   Publikoval Luciferkomentářů: 13         

Pořád se něco děje! (příhoda)

Co se asi tak může dít na zastávce tramvají na nejrušnější křižovatce v Praze na Pavláku? Kdo to zná, ví, jak to tam vypadá. Tramvaj za tramvají, do toho houkačky sanitek, policajtů, drnčení, hororové místo.

Astra

13.12.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 29         

Předvánoční směs

Tak jsem se konečně dočkala! Onehdy jsem se na „čertovi“ posmívala, že nás sdělovací prostředky před každými Vánocemi ohromí novinkou, že naše hvězdy, stars, celebrity, zkrátka všichni svítící (a blikající) budou o Štědrém večeru pojídat kapra s bramborovým salátem (Dozvuky (Z kuchyně. Taky.)). Nejčilejší noviny přinesly letos tuto aktualitu týden před adventem. I s povinnou zmínkou o shonu, nakupování a horečném uklízení! Takže tady to máte také, i na blogu, jak by to vypadalo, kdyby ne!

Stella

10.12.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 17         

Eitapelet-telepatiE

Řekla bych, že titulek mého vyprávění o telepatii – telepatii velestručně popisuje. Je to takový přenos myšlenek z jedné mysli do druhé. Možná, že to děláte a ani o tom nevíte. Já jsem to o sobě taky teprve zjistila.

Astra

07.12.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7         

Sametová (V zapomnění)

Tenhle můj vstup berte jako komplexně chaotický pokus o slohovou práci seniora ve druhé či přímo třetí pubertální revoltě. Jako senior se samozřejmě necítím a nebudu se tak cítit, i kdybych se dožil sta či více let. De facto se necítím být ani puberťákem, ačkoli rozumím tomu, že spočetná množina jedinců mě do toho šuplíku s pádnými argumenty řadí. Faktem je, že se již od brzkých let svého vzniku neustále pohybuji mezi všemi břehy. Ne dva břehy jedné řeky, ale nepřeberné množství břehů nepřeberného množství řek, jezer, rybníků, moří, oceánů, vesmírů a kdoví čeho ještě. Jakýmkoli mezím se meze ve mně nekladou.

Lucifer

29.11.2019, 00:01:03   Publikoval Luciferkomentářů: 9