Tato zpráva bude opravdu velmi krátká.
Lucifer
18.07.2013, 00:08:16 Publikoval Luciferkomentářů: 26
Někdy je třeba se kompletně vypnout. Všechno, i to nejaktuálnější a nejhrozivější hodit za hlavu. Nic nám neuteče, nic nám neunikne. Nemá smysl běžet za ujíždějícím vlakem, přijede další, a když nepřijede, tak vymyslíme jiný způsob, jak se dostat tam, kam chceme.
08.07.2013, 00:00:49 Publikoval Luciferkomentářů: 25
test
Je známá věc, že nikde jinde se tak dobře nepozná charakter města či vesnice, jako právě na hřbitově, na krchově, v zahradě zelené... Na školním výletě v Třebechovicích pod Orebem jsme se jako děti z pohraničí divili tomu, že jsou na hrobech české nápisy. Všechno staré pro nás bylo automaticky německé. Ale - časy se mění. V naprosté většině německých hrobů už odpočívají nebožtíci, kteří mají na náhrobních deskách česká jména. Podél hřbitovní zdi vyrůstají hýřivé romské hrobky. Jsou do nich ukládáni čím dál mladší - muži. Nevídané radosti nové doby si berou daň. Mnoho německých hrobů se dávno propadlo. Jako by se přes ně přehnala nelítostná bitva. Nepochybně se tak stalo, ale o tom psát nechci.
Cestou na hřbitov míjím hřiště. Bylo vybudováno před šedesáti lety. Na hřbitově. Plán je plán, republiku si rozvracet nedáme, a to ani prostřednictvím bandy nebožtíků. Letní hřbitov se vyhřívá v plném slunci, voní tu heřmánek, ptáci pořádají festival. Smrt je na dovolené. Jaképak temné Dušičky? V létě bychom měli na zesnulé slavnostně vzpomínat. Kromě hábitů, které si občas po ránu bezdomovci zapomenou na pomnících, vídávám také podivínku Terezu. Před hřbitovní branou trpí kompulzivní poruchou, ale za branou je jasné, že oběma rukama odchytává vlákna, možná až ze slunce. Přede a tká, snad svou existenci, do které nám ovšem nic není.
06.07.2013, 21:54:04 Publikoval Luciferkomentářů: 0
Na tuto sobotu připadá druhý ze dvou po sobě jdoucích svátků. Včera jsme oslavili svaté slovanské věrozvěsty Konstantina (Cyrila) a Metoděje, kteří k nám někdy v roce 863 dorazili, a to na přání knížete Velké Moravy Rostislava, aby u nás šířili křesťanskou víru ve slovanském jazyce. Dnes slavíme Mistra Jana Husa, jehož křesťanská církev nechala upálit. Tento svátek prý byl zařazen těsně za ten předchozí s jistou dávkou provokace. Loni jsem Mistra Jana Husa vzpomněl a přidal k tomu i roztomilou básničku od Jiřího Dědečka. Nebudu se opakovat, nejsem kolovrátek, proto vám dnes přináším několik zajímavých informací o jednom z nejroztomilejších ptáčků na této planetě.
06.07.2013, 00:00:17 Publikoval Luciferkomentářů: 3
Poslední část série o tom, kam kráčí lidstvo, se pokouší zodpovědět otázku nadnesenou v závěru předchozí části: „Kdo by nás mohl zachránit před naším sebevražedným pokusem a kde případně takové pomocníky hledat?“ Jak už bylo řečeno, Viktor Farkas naznačuje, že tu pomoc nemáme hledat někde ve hvězdách, ale přímo v našich řadách. Domnívá se, že se mezi námi vyskytují a v ještě větší míře mohou vyskytovat jedinci na nějaké vyšší rozumové úrovni. Není první, kdo s touto myšlenkou přišel, o něčem podobném už psali kupříkladu bratři Strugačtí, jak bylo řečeno v Prozření lidstva a Lidenové. Podívejme se však na Farkasovu vizi.
05.07.2013, 00:00:50 Publikoval Luciferkomentářů: 3
Druhá část této série Kam kráčíš, lidstvo? II končila „válkami o vodu“, ta dnešní, předposlední, bude končit ještě děsivějšími vizemi. Na úvod bych ocitoval jednoho ze svých nejoblíbenějších spisovatelů Stanisława Lema: „Představa, že nebudu muset zažít hrůzy 21. století, je mi velmi příjemná.“ Na rozdíl od Stanisława Lema my tu ještě jsme, takže se máme na co „těšit“. Drtivá většina obyvatel vyspělých zemí se však nachází v dostatečném odpojení od reality, takže se tím vůbec netrápí. Obyvatelé v rozvojových zemích jsou také mimo celoplanetární realitu, ale především proto, že jim schází dostatečné množství informací. I mnozí často velmi vzdělaní jedinci raději strkají hlavu do písku, mnohdy s pocitem, že naopak ti vyplašení „pošuci“ jsou mimo realitu a že příroda to tak jako tak nějak vyřeší. Ano, příroda to nějak vyřeší, ovšem ten výsledek nám nemusí být až tak po chuti.
03.07.2013, 00:00:26 Publikoval Luciferkomentářů: 5
Po krátké přestávce přicházím s druhou částí pojednání o tom, kam kráčí lidstvo (viz Kam kráčíš, lidstvo? I). Na úvod bych ocitoval část textu od Leonarda da Vinci: „ ...a až se nasytí, začnou pro ukojení svých choutek šířit mezi všemi živými bytostmi smrt a utrpení, útisk, strach a děs. Ve své bezbřehé svévoli se dokonce budou chtít vydat k nebesům... Na zemi, pod ní nebo ve vodě nezůstane nic, co by nepronásledovali, neničili nebo neodvlékali z jedné krajiny do druhé...“ Ano, tímto směrem se zatím zcela blahosklonně ubírá lidstvo. Zde jsou další výňatky z první kapitoly knížky Od Atlantidy k duté Zemi od Viktora Farkase:
28.06.2013, 00:00:27 Publikoval Luciferkomentářů: 29
Znalci novodobého dialektu jistě pochopili, že řeč bude o cyklistech. Ano, bude, ale ne jenom o nich. Řeč bude o všeobecně rozšířeném a čím dál víc rozšiřovanějším zvyku totálně obsadit nějaký prostor, totálně si ho přisvojit a totálně kašlat na cokoli, co by tomu z hlediska vyššího principu mravního bránilo.
25.06.2013, 00:00:19 Publikoval Luciferkomentářů: 17
Poslední neděli jsem se vydal na pěší túru do nedalekého Dalejského údolí. Jsou to úžasně krásná místa s neskonale roztomilými stezičkami uprostřed chráněné a téměř divoké přírody, ačkoli se nachází na území města Prahy. Tahle místa, včetně míst z přilehlého Prokopského údolí, jsem si oblíbil velmi rychle již po svém nastěhování do této pražské lokality, což nastalo už jářku před více jak dvaceti lety. V posledních letech se tam, ale i v jiných pražských přírodních lokalitách a rovněž na chodnících a prakticky kdekoli množí pumpičkáři, kteří, obzvláště v těch přírodních lokalitách, si z toho dělají cyklokrosový prostor.
Kráčel jsem velmi úzkou lesní pěšinkou, která vedla odněkud z blízkosti Velké Ohrady dolů k Dalejskému potoku. Tahle přírodní lokalita je, pokud se nemýlím, chráněná. V jednom místě ta pěšinka vypadala skoro jako úzký samospád a místy byla vyztužena kládami v podobě schodů. Znenadání se proti mně začal sápat bezpečnostně vyopatřený pumpičkář, a pak ještě jeho následovník. Ani jsem nemukl, protože při tom sápání se pohybovali zhruba stejně rychle jako já pěšák.
Někde na dolním konci té pěšinky jsem narazil na ceduli, která podávala informaci o této chráněné přírodní lokalitě na území našeho stověžatého hlavního města, a na konci té informace se skvěla poznámka, že pěší návštěvníci se mají pohybovat pouze po značených pěšinkách a cyklisti a volně pobíhající psi se tu nemají vyskytovat vůbec. O pár metrů dál jsem za zády pocítil příliv pumpičkáře. Nedbal jsem onoho výstražného znamení a udržoval krok středem úzké pěšinky, což pumpičkáře přinutilo sesednout ze svého cyklokrosového stroje.
Když mě s naštvaným výrazem míjel, tak jsem ho upozornil, že by se tady neměl s tím svým strojem vyskytovat. Tahle družná poznámka, jíž jsem de facto reprodukoval to, co jsem před chvíli četl, ho dost rozzuřila. Řval na mě, že se se mnou vsadí o pět tisíc českých korun, že mi o nějaký ten kilometr dále ukáže ceduli, na které tahle trasa vyznačena jako cyklostezka. Řekl jsem mu, že můžeme jít o pár metrů zpět a já mu ukážu, že svoji sázku prohrál. Jako kafemlýnek opakoval totéž, nasedl a odřítil se někam vpřed k oné pro mě dosud imaginární ceduli, která prý hlásá, že ta cedule, kterou jsem před chvíli četl, kecá.
Kráčel jsem dál a dál, až do míst, kde se už objevovaly jakési domečky, pěšina se měnila spíše v cestu, když tu se ten žáruvzdorný pumpičkář znovu přiřítil, ovšem z protisměru a řval na mě, že mě k té ceduli zavleče. Řekl jsem mu, že jsme se potkali někde jinde, kde se píše něco jiného, ale jeho to evidentně nezajímalo a řekl mi, že jestli i nadále ty pumpičkáře nebudu takhle respektovat, tak mě někdo z nich dřív či později srazí, takže ať si potom nestěžuji, a znovu se obrátil vyrazit vstříc té stále pro mě imaginární ceduli, která ho opravňovala vymetat svým cyklokrosovým strojem tuhle chráněnou přírodní krajinu.
Nakonec jsem dorazil až do místa nedaleko splynutí Dalejského údolí s Prokopským údolím, no a tam jsem ke svému úžasu spatřil jakousi ceduli, která byla obrácena v protisměru. Když jsem ji obešel a tím směrem se otočil, tak jsem na té ceduli spatřil oznámení, že se nacházím na cyklostezce. Úžasné. Takže pumpičkáři zde ne, ale právě proto zde ano. Paranoická extáze.
Po návratu do své ubikace jsem se šel projít po internetu a ke svému údivu jsem zjistil, že skutečně celým tím Dalejským údolím, po těch křivolakých uzounkých stezičkách vede pumpičkářská stezka. Který idiot tu ceduli, že tam pumpičkáři nemají co dělat, včas neodstranil? Anebo naopak, který idiot vymyslel, že Dalejské údolí, a nejen to, vlastně všechno, zahltí bezohlednými pumpičkáři?
Který idiot vymyslel, že už skoro nemá smysl pěšmo vyrážet do těch krásných a chráněných přírodních lokalit?
Ale to není jen o pumpičkářích. Třeba takové čtyřkolky drandí lesy jako na tankodromu, a spousta dalších všelijak orientovaných tlup si přisvojuje skoro všechno, na co narazí, aniž by brala ohled na cokoli, co přitom obtěžuje či ničí. Je jim to sakumprásk u zadní části těla. Totálně rozryté pěšinky v krásném přírodním zákoutí, totální okupace jakéhokoliv prostoru ve jménu svého dekadentně stupidního ega. Totální masturbace svého ega na účet všeho, co té stupidně devastující masturbaci brání z hlediska vyššího principu kulturního.
24.06.2013, 20:14:57 Publikoval Luciferkomentářů: 0
24.06.2013, 19:36:00 Publikoval Luciferkomentářů: 0