Nastal čas, abych se na stránkách Neviditelného čerta rozloučil se zábavně pojatou knížkou Chucka Klostermana, která je věnována věčným pravdám majícím často dost krátký život a z níž tady naposledy bylo něco o televizi. Na závěr předkládám několik lehce poupravených výňatků z poslední kapitoly, která se jmenuje „Pouze kajícník, jenž přiznává své chyby a lituje jich, může pokročit dál“.
Lucifer
28.05.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 8
Po třech zmrzlých a ve vyšších polohách přímo zledovatělých mužích nastalo definitivně podletní období, vbrzku následované samotným létem, kdy nás může překvapit nanejvýš mokrý Medard. Kašpar, Melichar a Baltazar představují velmi zajímavý přelom z jara dětského do jara dospělého. Zajímavé je, že tento jev nastává téměř pravidelně v téměř stejné době, kdy se zmínění tři pánové nacházejí v našem kalendáři. Ona důslednost bezpochyby vedla k tomu, že tato atrakce byla ukotvena ve sbírce lidových pranostik.
Ale ačkoli bych na toto téma mohl dalekosáhle spekulovat či přímo literárně floskulovat, přicházím s něčím úplně jiným – s televizí. Mlhavě si vzpomínám, jak se v bytě mých rodičů, v němž jsem se kupodivu nacházel i já v dětských šatičkách, objevil první televizní přístroj. A jak jsme na něj koukali jako na zázrak. Taková malá bedýnka s monitorem, na němž se převážně vlnil monoskop. Samozřejmě že ne vždy, jinak by nás to koukání na bedýnku jistě brzy přestalo bavit. Objevovali se tam i lidé, kteří nám něco povídali…
Přicházím s dalším přídělem z knížky od Chucka Klostermana, z níž jsem vás posledně obdařil úvahou „Kterak za svého života opomíjený tvůrce po smrti ke slávě přišel“. Následující úvahu jsem převzal z úvodní části kapitoly „Neříkejte, co se děje. Nahrávám (si) to.“, která se zabývá osudem televize a končí otázkami. V dalších částech této kapitoly si Klosterman s těmito i dalšími otázkami pohrává, což ale zde replikovat nebudu. Není třeba. Úvodní část, kterou jsem tak trochu stylisticky upravil, dle mého soudu bohatě stačí k pozoruhodnému zamyšlení.
19.05.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 12
To mi manžel nedovolí, dá se zaslechnout ještě dnes. Za tou větou se skrývá: do toho se mi nechce a hotovo, konec diskuse. Ještě v současnosti, prosím, může manžel posloužit jako autorita, o níž se nepochybuje. Když mě manžel nekontroluje a můžu všechno, je to projev důvěry, rezignace, nebo lhostejnosti? Vymlouvat se na něj ale nebudu, sama svého štěstí i neštěstí strůjcem, dobře mi tak.
Stella
16.05.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 11
Kolem deseti tisíc ruských umělců, politiků i filozofů spočívá na ortodoxním hřbitově Sainte-Genevieve-des-Bois nedaleko Paříže. Leží zde jeden z Rasputinových vrahů, kníže Jusupov, symbolističtí básníci a manželé Dmitrij Merežkovskij a Zinaida Gippius, předseda Prozatímní vlády Georgij Lvov i nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivan Bunin. Jinému spisovateli, Viktoru Někrasovovi (V stalingradských zákopech), jistě nikdy nepřišlo na mysl, že také on najde své poslední místo mezi porevolučními emigranty. K hrobům proslulých osobností minulosti přibyl v nové době i hrob tanečníka (a ředitele baletu Pařížské opery) Rudolfa Nurejeva a hrob režiséra Andreje Tarkovského (Solaris, Stalker…).
07.05.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 41
Přicházím opět s přídělem z knížky od Chucka Klostermana, z níž jsem vás posledně obdařil Částicovou horečkou. Tentokrát se to týká úvahy na téma, které jsem s humornou nadsázkou naznačil v názvu tohoto příspěvku. Otázka zní: Kolik dnešních významných celebrit na poli umění všelikého druhu bude za sto či dvě stě let požívat takové slávy jako někteří z těch, kteří jsou v téže době přehlíženi jako velké širé rodné lány a téměř systematicky umírají v bídě a zapomnění? Klosterman v této souvislosti zmiňuje dva spisovatele, Hermana Melvilla a Franze Kafku, kteří, každý svým vlastním způsobem, reprezentují druhou výše zmíněnou sortu. Jistě vás napadnou i další, nejen v literatuře a umění všeobecně.
04.05.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 22
No tak jsem se rozčilila, jistěže zbytečně, ale když se člověk neovládne, tak i celkem netečný flegmatik začne klít. A stejně si myslím, že ta mladá žena jenom nešikovně zvolila pointu. Protože to, co napsala, nemůže myslet vážně. Jako provokace k vyvolání čtenářských reakcí – dobré! Pokud ovšem opravdu žije v domnění, že její generace je ztracená a že „pokrok se zastavil“, potom bezděčně potvrzuje názor, který v textu cituje: že dnešní mladí jsou jako sněhové vločky. Křehcí, nic nevydrží
30.04.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 12
Doplněk k posledním diskusím u Luciferových fyzikálních příspěvků
Neexistuje Vaculíkův text bez myšlenky. A neexistuje Vaculíkův text bez myšlenky vyjádřené někdy váhavě, ale nakonec přece jistě, navíc s vtipem, s lehkou sebeironií i se skrytou skromností pochybujícího. A protože je autorem Ludvík Vaculík, text musí být především krásný! Za jednu z jeho nejlepších úvah považuji níže uvedené zamyšlení nad otázkami, jimž se tento blog věnuje asi vůbec nejčastěji: můžeme věřit v nějaký obecný výklad světa, nebo platí, že co člověk, to jiné vidění a vysvětlení? Příznačně své rozvažování Vaculík nazval Mé fyziky. V duchu svého výroku, že na jednu věc mívá více názorů. Osobních!
21.04.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 20
Ještě žijí pamětníci, kteří se nachomýtli k poválečné likvidaci fondů klášterních a zámeckých knihoven. (Doporučuji: K pohybu knižních konfiskátů po roce 1945). Někde se „ten papír“ vyhazoval z okna, jinde nadšení brigádníci nakládali balíky knih na vozy, aby se kulturní paměť stala odpadem, který bude spočívat na dvorech a ve skladištích. Tam knihy vyčkávaly, až soudruzi rozhodnou o jejich dalším osudu. Např. jen na nádvoří kadaňského kláštera bylo takto složeno 8 vagonů knih. Za pasivního přihlížení důvěřivých (nebo dezorientovaných) občanů. Absurdnost situace vystihl Bohumil Hrabal v Příliš hlučné samotě: hlavní hrdina, jenž se ocitá ve společnosti opravdových velikánů filozofie a písemnictví, propadá pocitu neskutečna. On, člověk nicotný, likviduje díla géniů! Něco takového je přece možné jen ve snu!
12.04.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 17
Přicházím s poslední reprodukcí z Filosofie vína od Bély Hamvase, a to s druhým výňatkem z doprovodného dodatku z Onoho světa. Tímto se s Hamvasem Bélou na Neviditelném čertovi viditelně loučím patrně navždy. Nevím jak vám, ale pro mne bylo toto setkání s pozoruhodnými maďarskými kořeny nesmírným, ba nebojím se přímo i nepřímo říci vesmírně smírným přínosem, ačkoli si nejsem zcela jistý, kdy, jak a v jakém punktu, jsem dokázal oddělit zrno legrační od zrna donačního. Pokud ovšem dospějete ke stejnému závěru jako já, totiž k žádnému, tak mi nezbývá, než se domnívat, že čas věnovaný tomuto nevinně vinnému střiku nebyl bez jakýchkoli skrupulí promarněný, natožpak finitně propitý. A ještě než předám slovo Hamvasovi, abych ho pak dorazil svým dodatečným doslovem, chtěl bych vás požádat, abyste vyprázdněné lahvice zavčasu odnesli do tříděného odpadu.
06.04.2019, 00:00:07 Publikoval Luciferkomentářů: 8
Papoušek Polly je prý symbolem polyamorie, jejíž vyznavači se sdružují do komunit také u nás. Polyamorie jako praktikování volných svazků s více partnery je hodně sympatické hnutí, i když – ne všude legální. Už samotný fakt, že „někde to jde, jinde ne“, svědčí o tom, že věci sexu, lásky a manželství nejsou dané jednou provždy: ani přírodou, ani společností, ani institucemi. V duchu svého základního názoru, že vývoj se děje zdola, Ridley říká: „Zažehnejme magii kulturního determinismu, místo toho hledejme příčiny chování v evoluci.“ Evolucí se dá vysvětlit většina typicky lidského chování. Rozdíly mezi lidmi (i jejich podobnost) vycházejí zevnitř jednotlivců. Ridleyovi se hrubě nezdá freudovské přeceňování zážitků z dětství a dospívání… Lidská osobnost se přece nevyvíjí shora a zvenčí. Nakonec, posledních dvacet let přineslo také nezvratné důkazy o tom, že např. homosexualita není způsobena naočkováním v dětství a mládí. Jedinec si ji přinese na svět.
25.03.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 34