Je prvního dne měsíce února. Ten zítřejší nese název Hromnice a je dle křesťanského kalendáře věnován svátku Uvedení Páně do chrámu. Název Hromnice v nás může vzbuzovat dojem, že když Pán kráčel do chrámu, doprovázely ho hromy a možná i blesky. Sedmého dne tohoto měsíce jsem se narodil, což je počinek, který zde bezpochyby slavit nebudu. Prvního dne tohoto blahoslaveného měsíce vás oblažím krátkou sprškou podivuhodných náhod, přesněji třemi, z nichž první dvě mají souvislost s blesky a třetí je věnována vědeckou komunitou svého času zapovězenému astronomovi jménem Camille Flammarion.
Lucifer
01.02.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 8
Dám ty dva dohromady. Určitě by si rozuměli. Podobnost mezi nimi se dá vystopovat i dole v textu, v jejich vlastních slovech. Svět je pro ně trochu předmětem ke zkoumání a trochu bezradným zrcadlem. Vidí jej a zároveň mu dovolí, aby jimi prostupoval. Olga se v něm víc rozpouští, Ivan se snaží držet popraskaného betonového okraje. Olga na Ivana z kalného bazénku křičí, jaké to je dole. On odpovídá, jen se pořádně podívej, třeba se ti to zdá. Ale jí se nic nezdá, protože ona ví všechno, bez hledání. Jenomže Ivanové se musí o všem přesvědčit a teprve pak podají hlášení o domněle pravé podobě univerza. Sami obě podají hlášení, protože bez toho nemůžou být. Olgy jsou shovívavé. Chtějí to chlapci mít, já to pro tebe udělám, doma bude pokoj. A dál se Olga ráchá v kalu. Přitom zatajuje, že uvnitř šlape na moc ošklivé věci a šeredně si pořezala chodidla. Nemůže mu to říct, protože Ivan by se divil a kvůli takové čáře přes rozpočet by to všechno zabalil. A k čemu by tady potom Olga byla, kdyby neměla komu lhát?
Stella
28.01.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 8
Jako takovou víkendovou relaxaci jsem vybral anglickým humorem decentně protkaný a mnou ještě decentněji doplněný či pouze slohově poupravený výtažek z druhé kapitoly první části knížky To nemůže být náhoda… Tuto kapitolu, která se jmenuje stejně jako tento příspěvek, jsem zde již začal posledně pod názvem Naše náklonnost k náhodám, a dnes ji tedy v zájmu poklidného prožití jedno z dalších nekonečně mnoha víkendů dorazím. Z valné části se tento výtažek věnuje náhodným konstelacím, jež se reálně nestaly, ale byly vycucány z palce, a někdy s patřičným nadšením v očekávání úspěchu vtěleny do literárních, filmových, televizních a jiných kulturně zaměřených produktů. Úspěchy těchto povídaček přetékajících náhodnými kotrmelci jsou založeny na naši podivuhodné lásce k neočekávaným náhodám, jejíž příčina či podstata bude v závěru malounko osvětlena.
24.01.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 27
Schopnost bojovat a schopnost plodit děti, tedy, být potentní ve smyslu plodivé síly i ve smyslu vůle k moci, to byly ve starověku základní předpoklady nezbytné pro výkon vlády. Tak jako v rodině zestárlý otec předal hospodářství synovi, tak panovník, který veřejně nepředvedl svou mužnou sílu, musel trůn opustit. Ohrozil by totiž plodnost své země a hrozil by hlad. Mezopotamská bohyně Ištar zajišťovala jak válečná vítězství, tak úrodu. Proto obřady na její počest byly státnické a erotické zároveň. V chrámech byly zaměstnány ženy, které měly za úkol obdarovávat muže božskou silou. Muži za božskou sílu rádi chrámu přinášeli peníze. Panovník pak musel nejméně jednou ročně absolvovat „svatou svatbu“ v objetí velekněžky a před očima kněží, bojovníků a svého lidu. Zdá se, že tyto rituály probíhaly už v 7. tisíciletí př. n. l., i když jejich popisy jsou mladšího data. Také Starý zákon zdůrazňuje Šalamounovu plodnost (tisíc dětí). Řecké bakchanálie s falickými symboly pak nebyly ničím jiným, než skupinovým sexem. Orgie bývaly tak divoké, že senát roku 186 vydal zákaz konání této oslavy boha plodnosti.
22.01.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 15
Poselstvo krále Jiřího z Poděbrad šířilo po Evropě ušlechtilé návrhy mezinárodní spolupráce, ale více dojmů si jeho členové přiváželi z lázní, kam se chodili umývat společně s „pěknými paními a pannami, s měšťkami i hraběnkami.“ Nijak se nedivili tomu, že se v lázni potkali s biskupem, mnichy a kněžími, kteří ve společných vanách rozprávěli s pěknými jeptiškami. Syn „husitského krále“, Hynek z Poděbrad, měl pověst velikého hříšníka. Tento známý svůdce přeložil několik novel z Dekameronu a jeho vlastní básnická tvorba obsahuje erotické motivy. V tom smyslu u nás představuje výjimku. Ovšem vliv italské renesance se v jeho době už nedal zastavit. Italští architekti a stavitelé mají velkou zásluhu o vzhled našich měst, ale zanechali v nich i nejednoho potomka. Byli totiž žádanými milenci. Itálie lákala. Roku 1551 se na celých osm měsíců do Itálie vydala delegace českých pánů a za peníze královské komory tito představitelé země navštěvovali vyhlášené prostitutky. Stejně jako oni sem mířily za zkušenostmi zástupy velmožů z celé Evropy. Bezkonkurenční pověst měly dívky a paní v Benátkách. Itálie a Francie byly sice zeměmi s velikým vlivem církve, ale nedaly si vzít, co lidského jest. Jiné to bylo na severnějších protestantských územích a později také v USA. Ale také tam, kde vládli katoličtí Habsburkové, se velmi dbalo na počestnost.
16.01.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 11
Osmého ledna tohoto roku, což evidentně není až tak dávno, jsem vás seznámil s neuvěřitelně náhodným faktem, že To nemůže být náhoda (což je, jak je z odkazu zřejmé, název knížky, kterou jsem si zcela náhodně pořídil někdy těsně před Vánocemi minulého roku). Naznačil jsem, že autoři toto velmi náročné filosofické téma pojali a zpracovali s neuvěřitelnou lehkostí a okořenili ho klasickým anglickým humorem, jenž nemá chybu, ani náhodou. Pro dnešek jsem vybral a lehce poupravil jednu pasáž, abyste věděli, že jak autoři, tak ani já, si z vás neděláme legraci, jelikož k dobrému jídlu patří i dobré koření.
14.01.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 40
Nevím, co je na tom pravdy, ale v televizi říkali, že náš svět je ve skutečnosti ze všeho nejvíc prázdný prostor a kdyby se prázdno odstranilo ze všech atomů tvořících člověčenstvo, tak by lidstvo nebylo větší než kostka cukru. No prosím. A co všechno si o sobě nemyslíme! Připočtěme k tomu, že už roku 1927 došel Werner Heisenberg (jako exaktní vědec!) k závěru, že do určité míry za procesy ve vesmíru může náhoda. (Poté řekl Einstein svou známou větu o Bohu a kostkách.) O Heisenbergovi a jeho učiteli Bohrovi napsal britský autor Michael Frayn hru s názvem Kodaň. Není první, kdo si vybral fyziky za hlavní postavy dramatu. Možná proto, že se fyzikové sice zabývají hmotným světem, ale zároveň bývají lehce mimo a dokonce ani tou hmotností si už dnes nejsou jisti. Tím pádem je možné s využitím jejich životního příběhu rozehrát konflikty obecnějšího rázu. Zvláště pak proto, že výsledky jejich bádání mohou svět změnit od základů…
10.01.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 5
Krátce před příchodem vánočních svátků jsem zamířil do nedávno otevřeného obchodního centra v multifunkčním komplexu Quadrio na Národní třídě, abych navštívil pobočku knihkupectví Neoluxor, v níž jsem počátkem listopadu (téhož roku, tedy již minulého) zakoupil knížku od psychologa Franka Naumanna Malý Machiavelli (15 osvědčených strategií pro životní krize). Při této příležitosti jsem dostal kupon na padesátikorunovou slevu, pokud si na témže místě do konce roku koupím ještě nějakou jinou knížku, což bezpochyby platilo, i kdybych si koupil tu samou. Narazil jsem na zajímavý svazek dvou britských novinářů, z nichž jeden je spisovatelem a oba zároveň působí jako rozhlasoví dokumentaristé či redaktoři. Název knížky jsem vetknul do názvu tohoto příspěvku, a jelikož se mi v následujících dnech odehrávaly zajímavé koincidence, ba přímo synchronicity (viz kupř. Synchronicita, Synchronicita II, Jak se synchronicita projevuje či Jak se synchronicita dotýká nás a našich vztahů), tak si zpětně myslím, že to nemohla být náhoda.
08.01.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 13
Tak že prý Wilhelm Gottfried Leibniz, velký filozof, vozil s sebou osobní dřevěnou stolici, jejíž poklop měl podobu knihy a otevíral se jako kniha. V případě, že se filozof a vědec potřeboval soustředěně zamyslet nad nekonečným množstvím nedělitelných prvků, které tvoří základ světa, nechal zastavit třeba ve volné přírodě, přes rozevřenou dřevěnou knihu položil prkénko s výřezem a usedl. Nebo tohle: Vysoké podpatky prý mají mnoho společného s tím, že ulice měst bývaly tak zanesené neřádstvem, že dámy po nich nemohly chodit bez úhony na oděvu. A Zlatá ulička bývala zpodobována s nevábnými stopami po hradní zdi. Prý snad právě proto je – Zlatá! Opravdu, v dnešním článku duchovno nehledejte. Nanejvýš ve smyslu: prach jsi a v prach se obrátíš. Poslední věci člověka. (Nebo první?)
04.01.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 10
Zvon se podobá člověku. Má tělo a srdce. A části jeho těla byly nazvány krk, plášť, čepec, rameno, koruna, ucho. Srdce má oko, pěst, ústa, žebro. Zdá se, že člověk měl potřebu si tento „samozvučný bicí nástroj kalichovitého tvaru“ připodobnit. Podle času, ve kterém zvon plnil svou základní signální funkci, získaly zvony lidová označení jako poledník, šturmovák, umíráček, klampáč (zvoní klekání), dominik (z latinského pojmenování neděle). Srdce zvonu může dostat infarkt, jako se stalo roku 2002 Zikmundovi ze Svatovítské katedrály. V našich zemích se zvuk vytváří údery srdcem, ale v Orientu se často zvoní zvnějšku, údery kladivem.
22.12.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 31